X.

***

Seděla jsem jako přimrzlá. To není možné. Je mrtvý. Viděla jsem to. Jak umíral. Přesto tu teď byl přede mnou a tvářil se, že mu nikdy nebylo líp.

„O co tu jde?" obrátím svou pozornost na Kaliho. Ten se však jen zašklebil. Cítím, jak se mi provaz zařezává do kůže. Někdo jim přinesl židle, teď už si hledíme do očí.

„Taky tě rád vidím. I když bych tě radši viděl na svojí straně. Celkem zajímavé, že jsi skončila s ním," kývne směrem vedle mě. Nadzvednu obočí, já nejsem na ničí straně.

„Zlomili mu vaz, tohle člověk nepřežije," stále se ještě dívám na Kaliho, protože odmítám věřit tomu, že osoba sedící přede mnou je doopravdy Hann.

„Neměla bys být nadšenější, že mě vidíš?" povytáhl obočí. Nadšená jsem rozhodně nebyla, „kdyby mě zabili, tak bych tu teď ani nebyl, ne?"

Seknu po něm pohledem, „pro mě jsi mrtvý."

Má odpověď mu očividně radost neudělá, protože prudce vstane a chytne mě za vlasy, „važ toho, co děláš. Tady mám poslední slovo já."

Pustil mě a já trhla hlavou. V očích mě štípaly slzy. Skloním hlavu, odmítám se na něj znovu podívat. Teprve až když odejdou a celá místnost je nějakou dobu ztichlá, zvednu ji. Nejsem překvapená ani tím, že na mě Malakai zírá. Čekám, až z něj vypadne nějaká jízlivá poznámka.

„Chceš ještě něco dodat?" hrubě odseknu jeho směrem.

„Muži se ke svým ženám takhle chovat nemají," odkašle si a vyplivne na zem krev. Nakloním hlavu na stranu. „Tohle že je tvůj snoubenec? Takovéhle chování by si nikdo z mých mužů ke své ženě v životě nedovolil," zavrčel. Nemusela jsem se mu dívat ani do očí, věděla jsem, že jsou zlaté.

Pootevřela jsem rty, abych mu odpověděla. Pravdu. Jenže pak jsem se zarazila. Nesmím. Nikdy a nikomu. A hlavně ne jemu. Rozhodnu se ho proto radši ignorovat. Protočím ruku kolem opěradla a zjistím, že na jeho spodní straně je kus ostrý. Nejspíš odražený. Začnu rukou cloumat ze strany na stranu, abych provaz přeřízla. Jednotlivá vlákna se pomalu rozpojují. Zároveň se mi však rozdírá i kůže na zápěstí.

„Nech to být, než to povolí, přídeš o ruku," Malakai vztekle vyštěkl.

„Jedna věc, La Torre. Chceš mír?"

„Samozřejmě, ale co to s tím má společnýho?" zvednu na chviličku pohled, jen abych viděla, jak se tváří.

„Tak drž hubu a nech mě dělat. Nebo si to ještě s tvým životem rozmyslím!" trhám za provaz s ještě větším zoufalstvím.

„Jako kdybys mě chtěla zabít," s posměchem se narovná v židli.

„Kdyby jen chtěla... Pořád chci," odseknu.

„A i kdyby se ti podařilo sundat nám pouta, jak se chceš dostat přes všechny stráže? Jsou jich tu desítky. Takže se o to ani nesnaž. Počkej si na lepší příležitost. "

„Seš medvěd, tak se ukaž," pobídnu ho, když se mi podaří uvolnit jednu ruku. Zápěstí, na kterém chyběla kůže, mě pálilo jak něco. Přesto jsem se rovnou pustila do rozvazování druhé ruky. Naštěstí to šlo už o něco lépe. Nikdo z nich očividně nepočítal s tím, že by se mi povedlo jednu nebo druhou ruku si uvolnit. Následují kotníky. Postavím se na nohy a nechám je chvíli si odpočinout. Dveře jsou zavřené, zamčené a žádné kroky neslyším. To je dobrá zpráva. Podívám se na ně.

„Jsem fakt blbá," prohlásím, když se od nich otáčím a jdu k Malakaiovi.

„Jdi," je jeho jediná odpověď. Až teď jsem si uvědomila, že pořádně ani nemrkl, ať už mu dělali cokoliv. Když se natáhnu po okovech, dojde mi to. Bestie si najdou jiného pána. Uctívali sice skoro zem, po které chodil, ale když bude nouze, do té pozice si někoho dosadí. Třeba nebude mít tolik zkušeností, ale nakonec se to naučí.

Studuju ten řetěz. Dobrá zpráva je, že je jenom jeden. Ta horší je, že ho promotali snad všude. Ale i tak, až ho nějak trochu povolím, tak by zase mohl povolit celý. Zkouším za něj lehce tahat. Nejvolnější část je u pravého kotníku. „Zvládneš mi trochu pomoct?" zvednu hlavu, protože klečím na jednom koleni vedle něj.

„Záleží, co potřebuješ," zvrátil hlavu mírně dozadu. Tvář se mu zkřivila bolestí.

„Abys zkusil dát nohy na špičky a přizvednout mi tu pekelnou židli. Když se mi povede to jednou sundat, zbytek už povolí," Neodpověděl, ale po několika sekundách se židle nadzvedla. Mezi koncem její nohy a zemí byly, když dobře, tak tři centimetry, ale to bylo všechno, co jsem potřebovala. Chytila jsem řetěz oběma rukama a trhla. Řetěz zarachtal, povolil a já ho zvládla vyvlíknout. Jenže s mým trhnutím jsem mu podtrhla nohy a on mi přimáčkl ruku k zemi.

Začnu nadávat. Potichu, ale jeho sluchu nic neuteče. „Promiň," trvalo mi to, než jsem ho z toho zvládla vymotat. Jakmile jsem co nejtišeji položila řetěz na zem, chci promluvit. Zarazí mě ale ruka přes moje ústa. Druhou rukou neznačí, abych nevydala ani hlásku. Nic neslyším, ale očividně se něco děje. Jeho smysly mu to dovolují vnímat.

Teprve až po chvíli ode mě o krok ustoupí a kývne. Zadívám se na dveře „Tohle bude špatný," koutkem oka sleduju jeho reakci.

„Zkus ty tašky," už je skoro u stolů, když na mě promluví. Následuju ho. Je mi jasné, kam tím míří. Nemáme zbraně, nic co bychom mohli použít k boji. Na moment ztuhnu. Tedy, spíš já potřebuju zbraň.

„Až se dostaneme ven, chci adresu," otevírám jednu z tašek, ale zamračím se, když nenacházím nic moc použitelného, kromě jednoho nože.

„Na," podává mi něco, co vypadá podobně jako ta tyč s ostny.

„Chci tu adresu," nadzvedávám obočí, jakmile k němu přikročím. Dojde mi, o co je vyšší, když teď stojíme proti sobě. Zbraň si od něj vezmu. Je celkem těžká, ale pořád lepší něco, než nic. Protočím jí v ruce, ale pak svou pozornost obrátím znovu na něj.

„Všechno postupně, medvědice. Nejdřív se vodtud musíme vůbec dostat," než jsem mu stihla odpovědět, stál vedle mě jako zvíře. Mám sto chutí ho vzít po hlavě tou zpropadenou tyčí. Já ti dám medvědici!