VIII.

***

Po probuzení jsem cítila jediné. Chlad, který se mi dostal snad až do kostí. Třásla jsem se. Poprvé po dlouhé době to nebyly noční můry. Zamrkám, už se totiž nenacházím v té cele, která se podobala hrobce, a jediným jejím vybavením byly pouta připevněná do kamenné zdi. Tahle měla podobu pokoje. Hodně malou, ale snaha tu byla. Zvednu se z kovového lůžka, na kterém byla pode mnou pouze stará deka. Tahle místnost byla větší. Dveře se nachází přímo proti mně a tam vedou i mé kroky. To, že by mohly být odemčené ani nepředpokládám. Jde mi ale o to, zjistit, jak silné jsou. Zkusím s nimi zalomcovat. Bez úspěchu, nepohnuly se snad ani o milimetr.

Odskočím od nich, když se na druhé straně začnou ozývat rány. O vteřinu později jsou slyšet tlumené výkřiky a křik několika mužů.

„Dělejte! Potřebuje další dávku!"

„Zabije ho, rychle!"

Po chvíli hluk utichne a zavládne ticho. Prudce dýchám a ustupuji co nejdál od dveří. Ozve se poslední rána. Mužský hlas, který je mnohem více slyšitelný, než ty předchozí, prohlásí: „Zkontrolujte někdo tu princeznu!"

Netrvá to ani minutu a dveře se otevírají. Poznávám v nich mladíka, kterého jsem omráčila, když jsem se snažila utéct z domu, kde mě ta Bestie držela. Ušklíbne se a jízlivě podotkne: „Vyspinkaná do růžova?" okamžitě zatínám ruce v pěst. Do cely vstoupí se smíchem druhý muž.

„Sem celkem udivenej, že ještě dejcháš," otírá si zakrvácené ruce do kusu látky. Naše pohledy se setkají. Narovnám se a povystrčím bradu.

„Jestli to chceš změnit, můžeme. S tebou si zatančim ráda," udělám krok dopředu. Odpovědí mi je jeho smích.

„Na to, že sotva stojíš, seš odvážná. Vždyckys byla," podává látku mladíkovi a projde kolem mě. Posadí se na to, čemu očividně říkají postel, a ruce si složí do klína. Zadívá se na mě: „zestárlas."

„No neřikej," protočím oči, „každej stárneme."

„Nepochybně. Ale ty vypadáš, jako kdybys byla tak o pár let starší, než doopravdy seš."

Pokrčím rameny. Žiju v takové době, která je. Nevybrala jsem si to. Je to tak, jak to je. Měříme se pohledem. Neviděla jsem ho od vyvraždění mé rodiny. Vlastně bych ani neměla být překvapená, že měl Malakai pravdu. Muž sedící přede mnou patří k těm, kdo chce kožoměnce vyhladit. Snažím se namluvit, že mé rozpaky jsou způsobené radostí, kterou v jeho očích nacházím. Přesto se cítím, jako kdyby mě zradil.

„Žádné chytré otázky? To se divim, vždycky ses na všechno ptala třikrát," založím si ruce na hrudi a zírám na něj.

„Ty mi to řekneš sám."

„Nemám důvod ti něco zatajovat. Odtud jsou jen dvě cesty ven," začne si stahovat rukávy od košile a zapínat postupně knoflíky na zápěstí.

„Dvě? Nech mě hádat... Co takhle smrt, nebo... smrt?" odfrknu si. Dvě, to určitě. Ale já si cestu najdu. Od toho, abych se dostala k malé, mě nic nezastaví. Píchne mě u srdce. Dávám si ve své hlavě neustálé naděje, že je v pořádku.

„Možná si zestárla, ale nezměnila ses. Z půlky máš vlastně pravdu. Jedna možnost je smrt. Druhá se ti líbit nebude, ale dostala by ses s její pomocí ke svýmu cíli," nachvilku se odmlčí, „hraješ nebezpečný hry. Vim všechno, kdesi žila, cos dělala, a taky kde je Raylee," snažím se nepohnout, ale je mi jasné, že to ze mě dokáže vyčíst. Jeho další slova mě zarazí, když prohlásí: „Můžu ti dát adresu. I lidi, aby sis jí vzala zpátky..."

„Co za to?" dnešní doba byla prostě taková. Nikdo vám nikdy nepomůže jen tak. „Zabití. Život za život. Vim, že k nám by ses nikdy nepřidala kvůli Raylee."

„Nezabíjím, jen se nás snažím udržet živé. Když musím, bojuju, ale jinak ne. To bys měl vědět, kdyžs mě sledoval," posadím se k boční zdi. Opřu se o ní zády.

„Ale zaváhalas. Je to v tobě, to nepopřeš. Nesnášíš je stejně tak jako já," v jedné věci měl pravdu, zaváhala jsem. Ale pokud kožoměnci přestanou zabíjet lidi, ať si klidně žijí. Někde hodně daleko ode mě, ale asi to přežiju. Tedy až na jednoho z nich, ten musí zemřít.

„A i kdyby? Nemusí to být můj boj, Kali," stojí mě to hodně sil, udržet si stejný výraz. Při zmínce svého jména se pousměje. On tě ten smích ještě přejde, pomyslím si.

Zvedne se z lůžka, jde ke dveřím. Mladík stojí pořád uvnitř cely, když se na chodbě otočí. Sleduji každý jeho pohyb, když promluví, „Vážně by bylo tak děsný tu Bestii zabít? Přemýšlej o tom," on i mladík během několika sekund zmizí a dveře už jsou znovu zamčené.

Až teď si všímám toho, že v rohu místnosti je závěs. Po delším váhání ho odhrnu, obklopena strachem, co se nachází za ním. Velmi jednoduchá rádoby koupelna. Oddychnu úlevou. Tedy, jestli se umyvadlu a záchodu dá říkat koupelna.

Zpátky v cele se snažím o to, se uklidnit chozením z jedné strany na druhou. Bolí mě snad úplně všechno, ale odmítám si sednout nebo lehnout. Musím být v pohybu, nebo mi bude ještě hůř. Zapřísáhla jsem se, že tu Bestii zabiju. Mám příležitost, bylo by to tak snadné. Jenže jsem neměla jistotu, že Kali ví, kde malá přesně je. A už vůbec jsem nevěděla, jestli mi o tomhle celém nelže a jenom nikdo z nich nechce mít na rukou jeho krev. To by totiž znamenalo válku, které by se ta osoba ani nedožila, protože by už dávno byla mrtvá. Zabít bestiím jejich pána, vůdce, krále, nebo jak ho oslovují, je válka proti všem, kdo dokáží měnit svou podobu. Ale... když přijmu, zabiju ho a Kali mi lhal... Stačí jedna kulka a zbaví se i mě. K válce nedojde.