VII.

***

Tak odtud není úniku. Potichu zakleju. Musel se asi dobře bavit. Vylezu ven a zadívám se na něj. K mému překvapení na sobě má jen čisté tepláky. Nebo, před nějakou dobou byly čisté, protože teď jimi prosakuje krev. I po vrchní polovině těla má různé škrábance. Pak mi to dojde, to nejsou škrábance, ale stopy po kulkách. Některé se ho možná jen dotkly, ale na pár místech vidím i čisté rány. Zírám na něj, jak je možné, že ještě dokáže stát na nohách?

„Skončila si? Jdeme," kývne směrem, ze kterého jsem se doplahočila. Tak to ani omylem. Jsem ochotná se s ním začít hádat a dokonce mám i zbraň. Můžu to ukončit. Jednou pro vždy. Udělá krok mým směrem. Zvedám zbraň a mířím na něj.

„Už ani krok."

„To neuděláš. Pořád mám něco, co chceš. Nebo si zapomněla?" nezapomněla, ale chci to udělat. Pomstít se. Ozve se výstřel, ale ne z mé zbraně. Malakai sebou cukne. Mířím zbraní směrem, odkud předpokládám, že výstřel vyšel.

„Zdrželas ho pro nás. Měli bychom ti být vděční," ozve se jeden z mužů, kteří nás obklíčili. Ne úplně, momentálně je za námi spadlý strom, a aniž bych si to uvědomila, postavím se mezi ně a Malakaie, který je očividně v bolestech.

„Ale teď už zmiz. Tohle je naše věc. Nic pro malé holky," to už jsem naštvaná. Tak já vám ukážu, co ta malá holka dokáže. Mám výhodu toho, že jsou to lidé jako já. Tudíž jsou stejně rychlí. Jako prvního útočím na toho, který na mě mluvil. Nechci ho zabít, ale zranit. Mířím proto na rameno. Když se kulka zavrtá do oběti, ostatní sebou trhnou. Je jich tu moc. Devět. To je špatné, hodně špatné. Okolo mě se prožene medvěd.

Padnou další dva výstřely, ale ty zní jinak, než ten první. Ještě aby ne, když praštím jednoho z mužů pěstí do krku, stihnu se otočit a spatřím šipky trčící z obrovského zvířecího těla. Okolím se roznese zuřivý medvědí řev.

„Jí chci taky," netuším, kdo z nich to zařval, ale podepsala jsem si rozsudek tím, že jsem hleděla na Malakaie. Dobře mířená rána mě donutí zakolísat a vyplivnout krev společně s jedním zubem.

„To bolelo, ty hajzle," otáčím se zpátky na útočníka, abych mu mohla ránu vrátit. Nestihnu si ale všimnout toho, že další z nich je za mnou. Chytne mě za pravé zápěstí, a když se rozmáchnu levou, abych se mu vysmýkla, narazím. První útočník mi jí totiž chytí a během chvíle mám obě ruce zkroucené za zády. Bolí to, ale ještě víc mě bolí drát, kterým je svazují dohromady.

Snažím se vysmeknout, bez výsledku. Kopání nepomůže, akorát mě přitisknou tváří k zemi. Skrz polozavřené oči se mi naskytne pohled na tři mrtvá těla. To nestačí, pořád je jich hodně. Muže, kterého jsem postřelila, postřehnu o několik metrů dál. Sleduje všechno z povzdálí. Je to jejich vůdce. Když se k zemi skácí další dvě těla, ponechávají mě muži, kteří mě doteď drželi, samotnou. Vydávají se proti medvědovi, který je očividně unavený a jeho pohyby jsou pomalejší, ale pořád smrtící.

„Naperte toho do něj víc! Todle nestačí!" řve znovu muž stojící opodál. Využívám situace a přetáčím se za záda a následně si sedám. Ze sedu do kleku a pak na nohy. Třu zápěstí o sebe, ale brzy to vzdávám. Ničemu to nepomůže, akorát si ublížím ještě víc.

Výstřel. Šipka se zabodává do huňaté srsti. Další a ještě jedna. Medvěd se zastaví a zahledí se na muže, který v ruce drží pistoli, z níž šipky vyšly. Ten polkne. Zvíře udělá rozvážný krok, ale pak se kácí k zemi. Ne, ne ne. Sakra.

„Mohlas být volná," ozve se, „nechal bych tě jít, kdybys nepomohla Bestii."

„Trhni si, něco podobnýho už sem dneska slyšela," plivnu mu k nohám, když ke mně dojde. Začne se smát.

„Připravte to tu," zavolá, ještě než se otočí a zmizí mezi stromy. Hledím okolo sebe. Kdyby jich bývalo bylo o tři míň. Jsem nahraná... Všechno mě bolí a od zajetí mezi bestiemi jsem si tedy polepšila... Zajal mě můj vlastní druh.

„Co se mnou teď bude?" volám na muže, který obchází medvědí tělo a šťouchá do něj. Neodpoví mi. Samozřejmě. Co jiného bych taky čekala, „hej! Na tebe mluvim, ty tupá hlavo," to už si získalo jeho pozornost. Rozejde se mým směrem a ve tváři se mu objevuje agrese.

„Hele..., já to tak nemys..." jeho ruka se setkává s mojí hlavou. Nic dalšího si nepamatuju. ***

Probírám se s neskutečnou bolestí celého těla. Ve vzduchu je cítit vlhkost a ve mě to vyvolává záchvaty kašle.

„No že ti to trvalo. Už sem si říkal, že bych měl takový štěstí a ty se neprobereš," milé přivítání. Zpražím Malakaie takovým pohledem, jaký mi jen můj domlácený obličej dovolí. Sedí a hlavu má opřenou o zeď za ním. Těžko říct, jak je na tom zdravotně. V místnosti je šero a moc toho nevidím.

„Díky," utrousím a dál mu nevěnuju pozornost. Zeď za mnou je studená a vlhká. Kamenná zeď, sakra. A hodně stará. Pořádně se nadechnu a zaposlouchám. Vlhko, sůl, šplouchání vody. Začínám panikařit. Kde to ksakru jsme?

Postavím se, ale málem skončím znovu na zemi. Já to prokleté cinkání nemůžu už ani slyšet. „Sis pomohla, co?" dobírá si mě.

„Co kdybys začal bejt trošičku nápomocnej místo tědlech keců?" odseknu mu. Není tu žádné okno, abych se podívala ven, ale protahuje tu, tudíž zeď už také něco pamatuje.

„To říká ta pravá. Tebe nenadopovali nějakejma sračkama, že seš ráda, že žiješ a dejcháš," povzdychne si. To byla... hodně rychlá změna nálad. Je mi ho trochu líto. Ne! opravím sama sebe. Není mi ho líto, zaslouží si to.

„Jak dlouho seš při vědomí? Byl tu někdo?"

„Takže teď už si tykáme, jo?" zachechtá se, „co já vim? Minuty, hodiny, dny? Strašně si chrápala, tak sem to nevnímal. A úplně nenosim kapesní hodinky. Já nemám ani kapsy."

Krev se mi vařila v žilách a na druhou stranu jsem měla nutkání plácnout se do čela. Hodně rychle mě to nutkání přešlo. Znamenalo by to ještě větší bolest hlavy. Možná bylo lepší, když se mě pokoušel zabít, než tohle.

„Víš ty co, La Torre? Buď radši zticha a nemluv na mě," k mému údivu byl zticha. Prostor mezi námi zaplnilo ticho. Bylo tíživé, ale lepší, než pokus o nějakou smysluplnou konverzaci. To už znovu nezkouším. Ocenila jsem to, ten klid. Posadila jsem se a napodobila ho. Hlavu jsem si opřela o zeď. Byla studená, ale to mi v ten moment nevadilo. Moje mysl se vařila. Byla plná otázek. Některé jsou až moc dobře známé. Kde jsem? Jak se odtud dostanu? Jak jsem tu dlouho? Kde je malá? Je v pořádku? Uvidím jí ještě? Ale přicházely i nové a ty se týkaly spíše mého společníka. Jak ho mám zabít, když je momentálně jediný, kdo mi může pomoct se odtud dostat? Jak to mám udělat, když netuším, kde je Raylee? Jasně, mohla bych se pokusit jí najít sama. Ale asi bych neuspěla. On měl odpověď, adresu.

Zaposlouchám se do zvuků vody. Uklidňují mě a zároveň děsí. Kolébají mě ke spánku, ale varují, že jsem daleko od svého domova. Mým jediným společníkem je muž, kterého jsem odpřísáhla, že zabiju. Odsunu se ještě o kousek dál od něj, i když to znamená, že se ocitám na větší zimě. Bylo tu chladněji, víc protahovalo. Za chvíli mi bude zima a začnu se třást. Ale alespoň se mi nezačnou zavírat oči a nebudu spát. Nenávidím spánek, i když je nezbytný. Kdybych mohla, nespala bych. Neměla bych noční můry a neprobouzela se s křikem a třesem celého těla.