IX.

***

Noc může být tak v polovině, když se dveře znovu otevřou. Jsem stále ještě při smyslech, protože spánek se ke mně moc nehlásí. Dovnitř vejde muž, jehož obličej mi vůbec nic neříká. Rozhodně je minimálně o patnáct let starší, než já. Beze slova mně stáhne z postele a vláčí ke dveřím. Snažím se najít způsob, jak se udržet na nohou. Mé pokusy mu musí připadat vtipné, protože uslyším tichý smích. Vyklopýtám se za ním na chodbu a přitom se snažím uvolnit z jeho stisku. Na chodbě nikdo další není, takže se na něj pokusím zaútočit. Marně, můj pokus o jeho omráčení skončí tím, že mám ruku bolestivě zkroucenou za zády a jsem nucená klopýtat před ním. To jsem si tedy pomohla.

Vede mě skrz labyrint chodeb, který si nejsem schopná ani zapamatovat. To bude problém. Když už asi po sedmé odbočíme doprava, na konci chodby stojí několik mužů se zbraněmi v rukách. Dobře, tohle bude možná ještě větší problém. Muž, který mě drží, se zastaví před jedním z nich a to mě dostane do pozice mezi ně.

Muž přede mnou natáhne ruku a chytí mě za bradu. Donutí mě se na něj podívat. Z jeho očí promlouvá šílený pohled, „je celkem hezká," to je mířeno na toho, který mě drží. Stisk na mé ruce zesilní a já zaúpím, „doufám, že tě šéf nezabije hnetka, s tebou by se dala užít i ňáká zábava," mrkne na mě. Chce se mi zvracet.

„Nech toho, neni na to čas. Mám ji tam vodvýst, tak dělej," ozve se za mými zády. Šílenec se ušklíbne a otevře dveře, před kterými stál. Uvnitř je tlumené světlo. Snažím se postřehnout toho co nejvíc, ale nejde to. Místnost je asi, až na dvě židle a několik stolů, na kterých jsou naházené nějaké věci, prázdná.

Mojí pozornost však upoutá mužská postava, která je připoutaná k jedné ze židlí. Je mi moc dobře jasné, kdo to je. Okolo něj na zemi je krev, malé kapičky i skvrny. Ruce má připoutané k opěrkám, kotníky každý k jedné noze. Hlava mu visela dopředu a já si nebyla jistá, jestli je při vědomí.

Muž se mnou smýkl do volné židle. Během ani ne minuty už jsem měla spoutané ruce i nohy. Jakmile se muž otočí a začne odcházet, trhnu s rukama. Sice mě svázal jednom provazem, ale ať se napínám a snažím kroutit, jak jen mi to jde, ten krám se pořád jen utahuje. Muž se o pár metrů dál otočí a jeho kroky ho nesou zpět ke mně. Jestli jsem něco čekala, tak to byla facka. Ale pěstí fakt ne. Hlava mi bolestivě cukne doleva a před očima se mi na chvilku setmí. Když začnu znovu konečně alespoň trochu vnímat, už se zabouchávají dveře. Předkloním se a na zem vyplivnu krev.

„Žiješ?" ozve se vedle mě. Pootočím na něj hlavu. Očividně se na něm hodně vyřádili, protože ani jejich úžasná regenerace nestíhala jeho rány hojit.

„Neměla bych se ptát rači já tebe? Konečně ti někdo dokázal smáznout ten tvůj úšklebek," odseknu mu. Nenávidíš ho. Zabil je. Nechal je zabít. Nenávidíš ho. Zabil... Opakuju si to pořád dokolečka. Naštěstí naše konverzace nemůže pokračovat dál. Do místnosti vejde několik mužů. Nemám tušení, kdo to je. Až na jednoho. Kali. Sleduju každého z nich. To mi neříkejte. No to snad ne.

„Nechte nás," odvolá celý svůj doprovod. Zamrkám, řekněte mi někdo, že se jen pletu. „Až takhle?" odfrknu si, „tak to se pak nedivim."

„Ne. Já je nevedu. Ale znáš ho. Bohužel se k nám připojí až pozdějc. Teď si popovídáme spolu," měřím si ho pohledem, když si udělá místo na jednom ze stolů a posadí se na něj. Něco mi tu nehraje, a to hodně. Věnuje mi poslední pohled a větu, než se zaměří na Malakaie, „budu se ti věnovat pozdějc, neboj."

„To těžko," odseknu. Jeho pozornost už je upřena na Bestii vedle mě.

„Představoval sem si tě vždycky děsivějšího. Než sem viděl, jak vypadáš. A teď, teď seš bez těch svejch zvířat úplně ztracenej, co? Smůla."

Malakai pouze povytáhl obočí a sjel Kaliho pohledem, „a ty máš bejt jako kdo?"

„To tě nemusí vůbec zajímat. Hlavní je, že my všichni sme tu kůli tomu, abysme zastavili to, co nám lidem děláte. Chtěli sme mír," postavil se a došel k židli, "a vy nás vraždíte pro zábavu," odpovědí na toto bylo hluboké zamručení. Tekuté zlato v Malakaiových očích bylo snad ještě výraznější, než kdykoliv předtím.

„Tímhle mi fakt strach nenaženeš. Kolik vás je? Hm? Stovky, tisíce, desetiticíce?" „Trhni si."

„Dobře, já se zeptám znovu. Kolik..." Kali došel ke stolům, sáhl po něčem do jedné z tašek a potěžkal předmět v ruce. Vypadalo to jako kus trubky s ostny na jedné straně, „vás..." první rána padla společně s vysloveným posledním slovem: „je?!"

Ani tři rány s Malakaiem nepohnuly. Kali z něj odpověď nedostane, bránil je. Nic jiného jsem ani neočekávala. Řetězy, kterými byl spoután, se nebezpečně napínaly. Emoce ve mně vířily. Zatínám ruce do pěstí a znovu je povoluji. Tohle... není správné. Zabít ho v boji? To je úplně něco jiného. Ale pomalu ho zabíjet takhle? Nikdy. Zadívám se na zbraň, která je teď od krve. Proč mi Kali vůbec přišel něco nabízet?

Jako kdybych svým uvažováním přivolala jeho pozornost. Ztuhnu. „Tak co, už ses rozhodla?" úšklebek mi jasně říká, že si to užívá. „nebo potřebuješ trochu pomoct?" jeho ruka se v rychlosti obtočí kolem mého krku a stiskne. Pevně. Bolí to, brzy to začíná i pálit. Místností se rozlehlo hluboké medvědí mručení.

Naštěstí se ozve zabouchnutí dveří a Kali ustoupí. Chci začít lapat po dechu, ale moc mi to nejde. Nedokážu se skoro nadechnout, když zvedám pohled k nově příchozímu. Ztuhnu. Dojde až ke mně a dřepne si.

„Chyběl sem ti?" mrkne. Rachot ve vedlejší židli přestane stejně tak, jako mručení a zavládne hrobové ticho. Můj sípavý dech je snad to nejhlasitější v místnosti.

„Vítej zpět, Hanne," Kaliho hlas zní naprosto vyrovnaně. Svému zraku věřit nemůžu, protože na první pohled je to Hann. Přesto moc dobře vím, že je mrtvý.