IV.

***

Přivlastnil si židli, kterou dotáhl před postel. Pohyboval se, jako kdyby mu všechno kolem patřilo. Ještě aby ne, s největší pravděpodobností tomu tak bylo. Nedivila bych se, kdyby mě dotáhli do jejich sídla nebo jak tomu říkají. Pohled zabodnu do šedé zdi naproti mě. Odmítám se na něj podívat. Lituji toho, že nemám svojí zbraň. Mohla bych udělat to, co jsem jim slíbila. Cítím se poníženě, nemám ani žádný nůž, čím bych mu mohla alespoň trochu ublížit. Tak moc jsem ho chtěla vidět krvácet. Dojde mi, že zatínám pěsti a mám sevřené hrdlo.

„Vincent Orban. Jak dlouho se znáte?" pěkně narovinu. Hodně štěstí, až se bude snažit ze mě něco dostat. Když ani po minutě ticha nezačnu mluvit, židle zavrže, „bylo by o dost jednodušší, kdybys mluvila. Nemám vás rád," jasně, nás, lidi, co pro něj jsme něco míň, podřadný druh. Nemusel se obtěžovat něco takového říkat, věděla sem to. Ta jizva na jeho obličeji by vypadala tak krásně, kdyby jí někdo znovu otevřel. Hodně, hodně ostrým nožem.

„Na druhou stranu..., seš celkem odolná, to se musí nechat. Na člověka. Furt žiješ," odmlčel se, „žebra asi bolej, co?" v jeho hlase je slyšet posměšek. Pohled zabodnu do okovu a řetězu. Parchant. Ale pokus to byl dobrý, snažit se mě naštvat, abych mu odpověděla.

To si sakra piš, že bolej. A to není to jediný. Chci vědět, kde jsem, kde je malá, kolik vás tu je a jak se odtud co nejrychlejc dostat, začala jsem mu odpovídat ve své hlavě. Skvělý, to sem potřebovala.

„Takže si budeš hrát na němou?"

Nedívej se na něj, nereaguj, neodpovídej. Nedívej se na něj,... Neustále si to opakuju dokolečka. Neudělám mu tu radost, prostě ne. Narovnám se na posteli a hlavu natočím trochu víc vlevo, protože mě tam něco zaujme. Není to podnos s ovocem, který stojí na nízké skříni, ale rukojeť nože, která z ní vyčnívá. Je mi jasné, že i kdybych se k němu dostala, tak nezpůsobím žádné velké škody. Ale alespoň by se mi možná trochu ulevilo.

„Tak to zkusíme trochu jinak," vytáhne z kapsy papír a rozloží ho, „Skyler Nora Carson. Máš dceru. Raylee, jsou jí dva roky... Co tu máme dál? Hmmm... Snoubenec Hann? Mrtvej. Rodiče a o dva roky mladší sestra? Mrtví. Další příbuzenstvo? Nikdo. Celkem smutnej příběh," prudce se na něj otočím a setkám se s pohledem tekoucího zlata.

Smutnej, jo? A víš co je na něm to smutný, ty hajzle? Smutný je, že sem se musela dívat, jak si to ty tvoje milované Bestie nakráčely před rokem a půl k nám domů. Nezastavil je ani křik malého dítěte, prosby matky, sestry a Hanna, kteří byli nevinní. To tys vydal ten rozkaz.

Vyvraždit nás. Přišlo jim to strašně vtipné, když rvali mého otce na kusy. Když matce nejdřív zlomili ruce a nohy, aby mu nemohla jít na pomoc. Hannovi zlomily vaz a pak dokončili to, co začaly u matky. Mě zbili tak, že sem ztrácela vědomí za křiku sestry a malé. A když sem se probrala... Malá stále ještě křičela! Jen sestra už ne... Smály se tomu, když je zabíjely. Nás dvě tam nechali, protože sem nebyla schopná se pohnout. Malá byla v postýlce o patro výš! Proto se o ni nezajímaly. Věděly, že se tam v tom stavu, v jakém mě zanechaly, nedostanu. Měli představu o tom, že budeme umírat společně, ale neschopné se k sobě dostat. Víš, jaký to byl pocit, když přestala brečet? Třesu se. Zabiju tě, ty zmetku, a užiju si to, slibuju mu v hlavě.

„...ale radil bych ti mluvit, protože jinak už Raylee nebude mít ani matku," víc jsem toho postřehnout nestihla, jak jsem byla naštvaná a ponořená sama v sobě.

„Vydírání? Že mě to nepřekvapuje..." to už jsem tak dopálená, že mu hledím přímo do očí. Zatím mě nechával naživu, protože jeho bestie očividně nedokázali sehnat dost informací o Vincovi. Potřeboval mě, aby ho mohl najít a zabít. Pak už mu nebudu k ničemu.

„No vidíš to, už se ti rozvázal jazyk," odfrkne si, „udělám ti takovou... řekněme, že nabídku. Ty mi řekneš, co chci vědět a já ti sundám ten řetěz. Nechám vás obě jít. Seš dost domlácená na to, abys pochopila, že si s náma už nemáš zahrávat. A sem ochotnej i zapomenout na to, co si provedla, protože si Jonaha nezabila," povytáhnu obočí. Kdo je ksakru Jonah? A pak mi to dojde, ten muž, kterého jsem postřelila a praštila ho.

„Jak mám vědět, že svojí část nabídky," udělám rukou uvozovky, „dodržíte? Nedá se nikomu z vás věřit. Žijete jako mistři přetvářky. Necháte člověka myslet, že jste na jeho straně, ale pak mu v nestřežený okamžik rozdrásáte hrdlo. Nevěřím vám ani slovo."

Koutek úst, kde mu končila jizva, se zvedl nahoru, když pravil: „Jdeš na to dobře," zvedl se a já se na posteli odstrčila tak daleko, jak jen mi to řetěz dovolil. Až když se mi začal zatínat do kotníku, přestala jsem se snažit se odstrčit ještě dál. Řetěz byl napnutý, na co nejvíc to šlo. Došel k posteli, sáhl do kapsy a pak už se natáhl po mé noze. Zpanikařila jsem a ucukla takovou silou, až jsem si kotník rozdrásala.

„Klid," pronesl to, jako kdyby si myslel, že to na mě bude mít uklidňující účinek. Cítila jsem, jak mi krev stéká po noze. Paráda, bolí to a bude mě to zpomalovat. Než jsem sebou stihle znovu cuknout, chytil mě jednou rukou za nohu a v druhé se mu něco zalesklo. Až když jsem spatřila malý klíč, lehce jsem nohu povolila. Otočil jím v zámku a řetěz i s okovem zařinčel na zemi. Pak už mě pustil.

Měřím si ho pohledem, když přejde ke skříni s podnosem. Z prvního šuplíku něco vytáhne a hodí to po mně. Podaří se mi to chytit, i když mé tělo zaprotestuje. Pohledem přejíždím mezi ním a obvazem. Povytáhnu obočí.

„Mluv," klíček zahodí na skříň a pak už se znovu posadí.

„Vince skoro neznám," začnu, když obvaz vytahuju z obalu. Je mi jasné, že ať už řeknu cokoliv, buď to znemožní můj útěk, nebo zabije Vince.

„Skoro ho neznáš, ale říkáš mu zkráceninou jeho jména?" jeho výraz mi jasně říká, že tohle mi nevezme. Jenže ona je to pravda. Ještě chvíli, ať si myslí, že si s ním chci povídat, že mě ta jeho super nabídka zaujala, nutím se na to soustředit, abych toho neřekla zas až tak moc. Potřebuju toho bastarda ukolíbat tím, že na to přistupuji. Střelím po něm pohledem.

„Viděla sem ho všehovšudy třikrát," zarazím se a přemýšlím, „čtyřikrát."

„To mě úplně nezajímá, chci vědět, kdo to je. Kolikrát si s ním měla dostaveníčko, je mi putna. Jak si ho našla?" ruce má založené na hrudi. Z jeho stylu je zřejmé, že nepředpokládá žádný pokus o boj. To je dobře. Soustředím se na obvazování kotníku. Nakloním se trochu dopředu a zastrčím cíp obvazu pod jednu z jeho vrstev. Sklouznu z

postele a zkusím se postavit. Očividně ho to nijak nerozhodilo, protože pořád spokojeně sedí na židli.

„Já si ho nenašla. On si našel mě," zašeptám, než se vrhnu po noži.