Jsem snad největší bídák na světě? Je tak snadný mě odsoudit? Jsou všichni o tolik lepší než já? Nikdo z nich nikdy neměl strach? Necítili se nikdy stejně ztracený jako já? Nezažil snad ani jeden jedinej člověk stejnej pocit zmaru a samoty? Copak jenom já vždycky prohrávám? Jenom já dělám chyby?
Na jeho místě bych... Jo, to se všem říká, když na mým místě nebyli. Čistě hypoteticky to se to povídá! Přál bych jim to. Přál bych to všem, aby si se jednou dostali do stejný situace. Kolik by pak bylo hrdinů? Kolik lidí by se samo v sobě zklamalo? Chtěl bych je vidět. Fakt bych si přál vidět, jak najednou znejistí. Jak tváří smrti najednou není dobro až tak dobrý a účel najednou začne světit prostředky a morální zásady jdou stranou. Oni to nevědí, ale ve skutečnosti je to tak lidský.
Vždyť i Ježíš byl zrazen svými nejbližšími. Čekali byste od apoštolů, že budou zbabělý? Řekli byste do jeho nejlepších přátel, že ho zapřou?
Jsem snad jako Jidáš? Prokletý navěky?
Nebo jako svatý Petr, který třikrát podlehl strachu?
Kdo rozhoduje, jestli budou naše duše zničený, nebo nám budou naše hříchy odpuštěný? Jak se dá soudit? A jak zvážit duši? A kdo zná náš strach? Pamatuje někdo na to, jak jsme křehcí? Jak lehce podlehneme zlu? Zajímá se někdo?
Je někdo pořád na naší straně?
Existuje někdo nebo něco, co stojí při nás, když se sami k sobě otočíme zády?

Až se někdo koukne zpětně na můj život, uvidí jen to špatný, jenom ty hříchy? Nebo si vzpomenou i na toho malýho kluka, kterej do jedenácti let neměl jedinýho kamaráda? Budou si vyprávět jenom o tom, jak jsem sešel z cesty? Nebo si tu cestu projdou celou?

Až můj život skončí, budu mít možnost se omluvit? A odpustí mi? A odpustím sám sobě?

V tu ránu pošpiním každičký vztah
a řeknu jim všechno - budu mít strach ...

(Doznání - Jiří Dědeček)