Srdce mi bušilo ještě dlouho po odchodu z domu hrůzy, kde jistě dnešní noc nebude jedna z těch klidnějších. Cestou zpět na hotel jsem myslela, že mi srdce z hrudníku vyletí a až na pokoji, kdy jsem za sebou zabouchla dveře jsem měla alespoň klidnější svědomí. Už z instinktu po sledování všech akčních a kriminálních filmů jsem jakožto pachatel započala režim inkognito. Dveře jsem zamkla na všechny možné západy, zatáhla i žaluzie u oken a posadila se na postel, kde jsem opět vytáhla svůj telefon. Pro tentokrát však ne, že bych si chtěla prohlédnout své dnešní snímky, ale abych si zajistila co nejrychleji letenky zpět do Anglie. Doufala jsem snad, že bych mohla odletět ještě dnes, ale poslední let zvedal kotvy už za deset minut a to bych nestihla ani kdybych chtěla. Další možný byl až ráno v osm. S tím jsem se nakonec spokojila a po rychlém zabalení a připravení věcí na zítřek jsem se raději rozhodla jít spát i když jsem věděla, že více kvalitní spánek dostanu i v letadle. Druhého dne jsem se nakonec dožila. Se zazvoněním budíku jsem vystřelila z postele jako nikdy dřív a ještě rychleji jsem se připravila a následně i odešla. Jen abych už byla odsud pryč. Se svým kufrem jsem nakonec sešla až dolů k recepci, kde jsem zaplatila a pokračovala dál na ulici.

,,Neohlížej se, nerozhlížej se a už žádné blbosti," neustále jsem si pro sebe mumlala při cestě ulicí s jediným úkolem - dostat se živá až na letiště.

Měla jsem v sobě divný pocit, že se něco má stát, a že to nebude něco příliš uspokojujícího.

,,M-Megan?" ozvalo se za mnou po dalších pár krocích a mě ztuhla krev v žilách i přesto, že jsem ten hlas okamžitě poznala.

,,Pablo, co tady děláš?" pokusila jsem se usmát, zatímco nově příchozí si více než šťastně stoupla přede mě.

,,Co myslíš? Žiju tady. V takové díře by nikdo dobrovolně být nechtěl," ušklíbla se, ,,ale ty si se pro mě jistě vrátila, jak jsi mi slíbila. Jen ještě nemám zabaleno," vyšpulila spodní ret zamyšleně.

,,Pablo, teď není zrovna dobrá chvíle na rozhovor, spěchám," pokusila jsem se ze všeho vykroutit.

,,Tak to ale v tom případě spěcháme společně," poskočilo děvče, ,,no, snad mi bude stačit to co mám na sobě."

,,N-ne, poslouchej mě," chytla jsem děvče za ramena, ,,já tu jsem pracovně a teď nejsem v zrovna příjemné situaci a musím narychlo odjet," věnovala jsem jí ten nejdůraznější pohled, který jsem v tu chvíli svedla.

,,Takže ty tu nejsi abych jela s tebou?" ukázala mi svůj štěněčí pohled.

,,Ne, nejsem tu kvůli tobě," těžce jsem polkla načež jsem měla pocit, že se mi přítomná během vteřiny s brekem zhroutí na zem, ,,je mi to neskutečně líto, Pablo, ale slibuju, že až bude ten pravý čas, vrátím se a už se sem nebudeš muset nikdy vrátit. Máš moje slovo, ale teď není vhodná chvíle ani čas," pokusila jsem se stojící utišit zatímco mi v kapse začal vibrovat telefon, ,,dej mi minutku, hned budu u tebe," vzala jsem si ho do ruky a otočila se k přítomné zády.

Hovor jsem následně přijala a zároveň jsem sledovala prašnou ulici před sebou. Volající byl Frederick. Prohodili jsme spolu pár vět než se přede mnou zpoza rohu nevynořilo několik postav v podobném oblečení, jako bylo to, co jsem při své nepovedené loupeži měla já. Jistě to byly lidé z vojenské policie. Až po uši ozbrojení a nemohli se dívat po nikom jiném než po mně.

,,A kdy přijedeš?" ozvalo se od volajícího.

,,Zrovna jsem na cestě na zdejší letiště," těžce jsem polkla, ,,Fredericku, zlato, víš, zrovna už mám trochu naspěch. Zavolám ti později ano? Až budu přestupovat," vyhrkla jsem okamžitě, co se ke mě skupina vojáků blížila.

,,Dobře, dávej na sebe pozor," dostalo se mi z telefonu poslední věty, než jsem hovor zavěsila a otočila se zpět ke kufru, kde však něco chybělo.

,,P-Pablo?" rozhlédla jsem se, ale po děvčeti jakoby se slehla zem.

Neměla jsem příliš času, proto jsem se nezabývala dalším zkoumáním a i s kufrem se vydala co nejdál od místa, kde jsem stála směrem na letiště. Celé tělo mi polil pot nejen z horka, které bylo všude okolo, ale také ze strachu se jen ohlédnout, zda mě nějaká z goril za mnou nesleduje. Na letiště jsem nakonec dorazila celá. Opět jsem vyděsila prohlídku pouze svým obličejem, kde byly již mnou známé tváře a nasedla jsem do letadla. Celou dobu mi přišlo, že mě už i kufr nesmyslně tíží a s celou situací, která se okolo mě odehrává jen získává na váze. Jakoby by mi moje oblečení někdy připadalo až přehnaně těžké. Když jsem se dostala až do Porto Velha na konečně mezinárodní letiště, spadl mi kámen ze srdce a teď jsem již vše dělala s lehkostí. Až na ten prokletě těžký kufr. Nakonec jsem dorazila na bezpečnostní prohlídku i tam. Zprvu jsem na pás před sebou položila telefon a peněženku, kterou jsem měla v kapse a v neposlední řadě se pokusila na pás dostat i kufr, ale marně.

,,Proboha, to jsem si tam dala kamení?" vytřeštila jsem oči, když jsem své zavazadlo sotva zvedla.

Nedaleko mě naštěstí stál více než ochotný zaměstnanec letiště, který mi s kufrem také pomohl. Ani on nakonec nevypadal, že by mu nedal zabrat.

,,To víte, oblečení," usmála jsem se na něj až lehce potupně.

Pokračovala jsem skrz rám, za kterým jsem si opět vzala z pásu telefon a peněženku, zatímco kufr se chystal na svůj očistný rentgen. Já si mezitím bez většího zájmu na telefonu začala hledat letenky, abych měla vše předem nachystané. To jsem však ještě nevěděla, že na svůj let nakonec nenastoupím. Mezitím, co si moje zavazadlo užívalo prosvícení skrz na skrz, já si mobil vrátila zpět do kapsy, aby se mi naskytl pohled na několik přítomných lidí, kteří měli na starost sledovat obrazovku, na které se ukazovaly snímky, které zachycovaly, co bylo v mém zavazadle. Jeden z přítomných s vyděšeným obličejem vzal do ruky telefon nedaleko jeho ruky, něco do něj následně zamumlal a věnoval mi svůj bílý obličej. Já nechápavě svěsila obočí dokud se ke mně z několika stran nepřivalilo několik postav v uniformách a všichni do jednoho na mě namířili zbraň. Následovalo něco v portugalštině, však já i přes neznalost jazyka zvedla jako instinkt obě ruce nad hlavu. Ty mi následně obě spoutali a zatímco všichni ostatní přihlíželi mě skupina za mého protestování odvedla.

,,Tak takhle se tu za pár kilo navíc trestají turisté? Co takhle jen nelidsky drahá pokuta, mně to rozhodně zní lépe," vyprskla jsem, když mě více než surově po odvedení posadili do prázdné místnosti s lavičkou a velice nehygienicky vypadající toaletou.

Po mém příchodu do prostoru vešlo pár dalších lidí i s mým kufrem. Doufala jsem snad, že mi dají kázání, jak se správně vyvarovat přebytku oblečení nebo jak si ho alespoň správně složit. Zatímco já stále a více než naštvaně a vyděšeně seděla, kufr přede mnou otevřeli a já se nestačila divit svým očím. Z otevřeného zavazadla během chvíle vykouklo něco, co rozhodně jako moje oblečení nevypadalo.

,,P-P-Pablo?" vyvalila jsem oči, zatímco děvče schouleně vykouklo a jeden z přítomných policistů jí vytáhl a začal na ní ihned mluvit.

Ona mu několikrát odpověděla, než si jí odvedl ven a já zůstala se zbylým personálem zavřená uvnitř. I oni se se mnou pokoušeli vést dialog, ale marně.

,,J-Já nemám vůbec tušení, jak se do toho kufru dostala, přísahám," pokoušela jsem se zůstat v klidu, než to se mnou všichni vzdali a na pomoc přizvali ještě jednoho ze členů týmu divných lidí v uniformách.

,,Pracujete pro někoho nebo sama za sebe?" ozvalo se od nově příchozího konečně v angličtině s přízvukem.

,,C-Cože?" polkla jsem s pokusem se nezhroutit.

,,Zda pracujete pro někoho nebo na vlastní pěst. V obou případech by však mělo být nadmíru jasné, že pašování lidí skrz mezinárodní letiště není příhodné," usmál se na mě s potměšilostí.

,,Já přísahám, že jsem o ní nevěděla, do toho kufru mi vlezla sama. Já v tom jsem nevinně," trhla jsem sebou.

,,Ale stále je to váš kufr. A víte co to znamená? Že vězení bude mít o jednoho kriminálníka navíc."

,,Mám vám to snad vyhláskovat po písmenkách? Já jsem v tom nevinně," nasála jsem rty."

,,To říkali všichni. Máte snad nějaké alibi?" pozvedl stojící obočí.

,,Pracuji pro britskou tajnou službu a věřte mi, že nejsem někdo, kdo by chtěl nelegálně pašovat děti v kufru se špatně složeným oblečením," věnovala jsem policistovi naštvaný pohled.

Náš dialog se vedl ještě nějakou chvíli, než si ode mě vzal peněženku s doklady a mě samotnou odvedli aby si mě jako prvého kriminálníka vyfotili. Když mě vedli zpět hlavní místností, kde bylo několik stolů na kterých pracovala zdejší ochranka i policie, všimla jsem si Pably a jednoho z policistů jak spolu mluví. Ona měla nasazený svůj dětský výraz a on se jí snad snažil utěšit nebo jen něco vymluvit. Já poté opět zaujala místo ve své nové cele s lavičkou a spoutanýma rukama za zády. Všechno se teď seběhlo tak rychle, že jsem ani neměla čas myslet na nic jiného. Teď jsem však jen tiše bez hnutí seděla a pozorovala stěnu před sebou, na které bylo zatmavené sklo, skrz které jsem alespoň částečně viděla, co se děje venku a okolo Pably. Tu po nějaké době přivedli za mnou a nechali jí se posadit vedle mě. Pak už se ozvalo jen cvaknutí zámku.

,,Co jsi jim řekla?" pronesla jsem tiše k děvčeti.

Ona mlčela.

,,Pablo, co jsi jim řekla," zopakovala jsem rázněji.

,,Omlouvám se," pípla.

,,To jsi jim řekla?"

,,Ne, to teď říkám tobě. Omlouvám se."

,,A za co? Že jsi mi vlezla do kufru a teď mě pošlou sedět?" našpulila jsem rty aniž bych uhýbala pohledem, který se zarýval do stěny přede mnou.

,,Víš ty vůbec jaké to je žít ve světě jako je ten můj? Všichni si na tebe neustále ukazují prstem, protože si myslí, že jsou něco víc, i když nikdo z nich nevytáhl paty z toho nechutného Ria Cespra. Je to noční můra být jiná než ostatní v tomhle světě," nasálo děvče rty.

,,Máš pravdu," kývla jsem zprvu souhlasně po chvilkové odmlce, ,,možná nevím jaké to je žít ve tvém světě, ale vím, jak žít v tom mém. V tom, kde jsem dala někomu slib. Někomu, kdo mi věřil a důvěřoval mi jako nikdy dřív, ale teď tu musím sedět a čekat než ze mě vysají tu poslední špetku naděje, že jsem někoho zklamala."

,,Mně si ale také dala slib, Megan," věnovalo mi děvče zkroušený pohled.

,,Já vím. Dala jsem ti slib. Slib, který dodržím tak jako ty ostatní, teď není vhodná chvíle," pokusila jsem se zůstat v klidu.

,,Vážně? A kdy tedy podle tebe bude vhodná chvíle? Kdy si zase vzpomeneš, že by ses měla vrátit sem? Bude to zítra? Za měsíc? Za rok? Nebo možná nikdy? Já už teď vím, že bych musela mít až příliš štěstí, aby se mi podařilo mít normální život. Abych nemusela dennodenně krást, abych mohla vyjít na ulici a neměla pocit bezcennosti. Já si totiž uvědomuju, že život máme jen jeden a chci v něm něco dokázat," věnovala mi přítomná pohled, zatímco v sobě zadržovala slzy.

,,Pokud to tedy bereš takhle, tak proč to první, co tě napadlo bylo někomu lézt do kufru, když jsi stejně věděla, že tě najdou. Od někoho jako ty bych čekala něco chytřejšího."

,,Já jen chci být s tebou. Chci být s někým, kdo mě hned od první chvíle neodkopl jako kus hadru a je mým nejlepším přítelem," popotáhla přítomná, ,,chtěla jsem se z téhle díry dostat pryč, chci se všeho zbavit. Nesnáším to tu víc než cokoliv jiného a doufala jsem, že ty budeš někdo, kdo by tomu rozuměl a pomohl mi," steklo jí po tváři několik slz a já se před svou odpovědí odmlčela.

,,Ty si jen zkrátka myslíš, že bych se pro tebe nevrátila," zavrtěla jsem se na svém místě, ,,ty jsi se snad chytla příležitosti oblbnout někoho, jako jsem já svým divadýlkem a teď tu na mě hraješ šarádu, jen abych si myslela, že chyba je a bude na mojí straně," procedila jsem mezi zuby.

,,C-cože?" podívala se na mě Pabla s uslzeným obličejem, ,,t-to není pravda Megan. To není pravda. Vždyť to, co jsme spolu zažily bylo opravdové. To jak jsi šla na policii nebo do pralesa. Všechno jsme to dělaly spolu," nasála přítomná rty, ,,a tobě bych nikdy nelhala. Nikdy."

To už jsem přítomné neodpověděla. Ona se na mě další chvíli smutně dívala, než si otřela slzy a pokrčila kolena, do kterých si následně složila hlavu. Já se zatím s výdechem opřela hlavou o stěnu za mnou a jen čekala. Na co? Nevím. Jen jsem seděla a čekala. Nic jiného mi už nezbývalo. Nakonec mě však vyrušil příchod policisty.

,,Vše sedí," podal mi zpět peněženku s doklady, když se na mě podíval, ,,kontaktovali jsme tajnou službu. Teď je to již na nich, však vás tu musíme nechat. Stále jste se dopustila přestupku, který nelze tolerovat. Je mi líto, ale svůj let už nestihnete."

,,To je to poslední, co mě trápí," zamumlala jsem.

On nakonec odešel a já v místnosti opět zůstala sama pouze s Pablou. Ani jedna jsme nic neřekla. Byla pro to příliš hutná atmosféra a nepříliš vhodná situace.

-

Nevím jak dlouho jsem v cele byla. Ale rozhodně to bylo natolik dlouho, aby se mi pouta ze zápěstí začala zařezávat do rukou. Celou dobu jsem podřimovala a tak mi nepřišlo, že by okolo mě plynul čas jako obvykle. Přítomné děvče už pro tentokrát nemělo hlavu schovanou v kolenou, ale ležela na lavičce schoulená do klubíčka, zatímco také tiše podřimovala. Mě po nějaké chvíli vyrušil zvuk zámku, který se po okamžiku otevřel a dveřmi jako první vešel mně již známý policista a za ním někdo, kdo mě svou přítomností potěšil, však posléze jsem si uvědomila, že možná je má radost předčasná.

,,Je to ona?" podíval se muž v uniformě na přítomného Marshalla jak mě probodává svým pohledem.

,,Ano, je to ona," odpověděl.

,,Dobře. Ještě pojďte se mnou, mám tu ještě pár formalit..."

Když se dveře opět zavřeli, Pabla se pomalu zvedla a věnovala mi svůj pohled. Nakonec však nic neřekla. Marshall se po nějaké chvíli konečně vrátil. Opět se na mě podíval, pokynul mi abych šla s ním a ve dveřích se letmo podíval i na děvče.

,,Vy to dítě znáte?" zeptal se, když jsem byla u něj.

Já se odmlčela. Pomalu jsem se přes rameno otočila na sedící přítomnou, než jsem svůj pohled nakonec střetla i s mužem vedle mě.

,,Ne, neznám. Nikdy jsem jí neviděla," odpověděla jsem a následně se vydala s přítomným pryč.

I se svým kufrem jsme se vydali na letadlo, které už nás mělo zanést tam, kam jsme chtěli.

,,Ještě než cokoliv řeknete..." pokusila jsem se začít konverzaci.

,,Nic neříkejte. Vůbec nic neříkejte," pronesl s až ledovým klidem přítomný, ,,já vám vážně věřil."

,,A já také nechtěla, aby to tak skončilo," pípla jsem tiše.

Cesta letadlem proběhla hladce. Nad ránem jsme přistávali a do hodiny jsme se z letiště dostali do centra města. Já se nakonec odebrala domů, tak jako můj dosavadní společník. Napsala jsem vysíleně rychlou zprávu Frederickovi, že jsem v pořádku dorazila domů, a šla jsem si lehnout. Možná to nebylo tím, že jsem přes noc běhala po základně vojenské policie a fyzicky se dostala na dno, čemuž následně nepřispěla ani tvrdá postel, ale psychicky jsem byla na samotném dně. Proto jsem věděla, že mě nečeká jeden z těch klidných spánků, tak jako zítřejší návrat do práce.