I když jsem již spala ve své posteli, další den před cestou do práce jsem se necítila o nic lépe jako po příletu. Po zazvonění budíku jsem se odešla nachystat - dala si snídani, osprchovala se, upravila se a nakonec se i oblékla. Cestou autem jsem se alespoň pokusila odreagovat a poslechla si ranní show v BBC rozhlasu. Cestou do kanceláře mnou koloval nepříjemný pocit, však když jsem vystoupila z výtahu, zahřál mě alespoň úsměv, který mi věnoval Chase. Pak už jsem jen svižným krokem došla až na své místo, kde jsem si odložila a zhluboka vydechla. Chvíli jsem bubnovala nehty do stolu, než jsem se odvážila opět pokračovat ve svých papírech v domnění že dnešek již bude probíhat tak jak má. Po nějaké době mě vyrušil Chase.

,,Pojď dál," pokynula jsem mu.

Když beze slova došel až k mému stolu, položil přede mě pár papírů a věnoval mi pohled.

,,Brighton tě dnes chce vidět," nasál rty, protože věděl, že to neslyším ráda.

,,Asi to bude kvůli těm papírům," pokusila jsem se odlehčit situaci s těžkým polknutím a sklopila zrak.

,,Já vím co se stalo, Megan," pronesl přítomný, ,,všichni to tu vědí. Celé oddělení."

,,C-cože?" zvedla jsem k němu zoufale zrak, ,,i Frederick?"

,,Nevím, ten v centrále poslední dva dny vůbec nebyl a ani já nebo Andrew jsme mu to neříkali," poposunul si ukazováčkem brýle, ,,nemyslím si, že to bude vědět."

,,Alespoň že tak," oddechla jsem si a složila jsem hlavu na stůl, ,,vždyť já se tak snažila a teď se mi to tu vše sype na hlavu," zabědovala jsem, než mě i přítomného Chase vyrušilo zaklepání, jehož majitele, jsem následně pozvala dál.

,,Doufal jsem, že tě tu najdu," vydechl s úsměvem příchozí Frederick, ,,někoho ti nesu," obešel Chase a ze svého náručí mi podal mopse, jak už nedočkavě vrtí ocasem.

,,Ty jsi nám ale vyrostl," podívala jsem se na psíka, zatímco on mi olízal obličej a já ho podrbala za ušima, ,,maminka na tebe teď ale nemá čas, musíš si s hraním ještě chvíli počkat," položila jsem ho do pelíšku, který stále ležel vedle stolu společně s gumovou kostí, ,,myslíš, že by jsi ho tu na pár minut pohlídal? Musím si jen něco rychle zařídit," věnovala jsem posléze pohled nově příchozímu, který ochotně kývnul.

Pak jsem se zvedla ze svého místa a společně s Chasem jsem se vydala chodbou pryč. On mi popřál hodně štěstí a pokračoval na své místo, zatímco já zaklepala na dveře, které byly ty poslední, do kterých bych právě chtěla vstoupit. Po pár dlouhých vteřinách se ozvalo až smrtící dále a já po rozdrcení kliky vstoupila. Dveře jsem za sebou zavřela a pomalými kroky s nasátými rty jsem došla až ke stolu, kde seděl Brighton. Celou dobu byl pohledem zarytý do svého diáře, kam si udělal pár poznámek a zavřel ho. Ze stolu však zrakem neuhnul a s propletenými prsty jen tiše seděl. Věděl, že mě to vnitřně ubíjelo a nutil mě tak alespoň začít.

,,Ještě než se rozhodnete cokoliv udělat, nezatahujte do toho Marshalla. Je to moje vina. Přemlouvala jsem ho aby mě pustil. On za nic nemůže," těžce jsem polkla.

,,Já vím, dnes ráno jsem s ním mluvil," pronesl sedící suše s následnou odmlkou, ,,i přesto za vás měl zodpovědnost a jste v tom oba dva společně."

,,N-n-nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Měla jsem vše pod kontrolou dokud se tam nevyskytl ten jeden malý problém," skousla jsem si spodní ret.

,,Nechtěla, ale přece se to muselo pokazit. Uvědomujete si vůbec, že tohle není záležitost jen mezi námi dvěma? Za dva dny jste porušila více bezpečnostních předpisů, než bych vám tu byl schopen vyjmenovat. A to nemluvím o přestupcích, které zasahují až do trestného činu."

To už jsem mu neodpověděla. Jen jsem tiše stála a čekala co černovlásek řekne dál.

,,Od neohlášené mise po násilné vloupání a žádný ohled na následky nejen vlastního bezpečí. To, co jste dělala mohlo ohrozit celou tajnou službu. Máte velké štěstí, že jste to nedohnala ještě dál. A máte ho ještě větší, že nesedíte venku na ulici a bez práce," věnoval mi přítomný pohled, ,,pracujete pro zachování bezpečnosti naší země i okolního světa. Vy se nemůžete spoléhat jen sama na sebe, i když máte nějaké tušení, že se někde něco děje. Jsem si jistý, že za dobu, co tu pracujete jste si toho více než vědoma."

,,A-ano pane. Jsem si toho vědoma," pípla jsem a následně už i vypustila, že bych přítomnému ukázala své fotky z místa činu, ,,a budu respektovat vše, co uznáte za vhodné."

Sedící se na chvíli odmlčel, zatímco já viděla, že přemýšlí. Nakonec opět pokračoval ve svém více než vážném tónu hlasu.

,,Vím že svou práci děláte dobře, i když někdy šlápnete vedle, ale po telefonátu s generálním ředitelem jsem nucen přistoupit k některým z jeho opatření. A věřte mi, že je nedělám rád," odsunul se přítomný od stolu, postavil se a natáhl ke mně ruku.

Já už od začátku věděla, co po mě chce, ale i tak jsem mu věnovala svůj provinilý pohled, po kterém následovalo mé odevzdání průkazu a posléze i zbraně, kterou jsem měla za pasem jako obvykle.

,,Jste odvolána ze své funkce agenta v terénu. Prozatím budete pracovat v centrále až do odvolání. Je to jasné?"

,,Ano. Naprosto," polkla jsem a po další chvíli z Brightonovi kanceláře odešla.

Po zavření dveří jsem se vydala chodbou zase zpět až na své místo, kde stále byl Frederick s Juniorem. Já během chvíle vešla však přítomný si všiml mého až zkroušeného obličeje.

,,Stalo se něco?" zeptal se ustaraně, zatímco jsem se opřela o stůl a zhluboka vydechla, poté co mě již neprobodával Morganův pohled.

,,Jen jsem uplatnila definici jednou měř a dvakrát řež," nasála jsem rty pokoušejíc si v hlavě vše urovnat a zůstat v klidu.

,,T-to mi nezní příliš dobře," věnoval mi brunet pohled, zatímco se pokusil mě uklidnit zprvu položenou rukou na rameni, kterou jsem nakonec sama odstrčila a vrhla se na něj.

,,Já udělala strašnou chybu, Fredericku," silně jsem okolo něj obepnula ruce a čerstvě uslzené tváře mu zabořila do hrudi, ,,já udělala příšernou chybu," vzlykla jsem následovně.

-

Celou dobu v práci jsem měla sevřený žaludek a už mě ani James nedokázal dostatečně rozveselit, abych se cítila lépe. Zatímco jsem ho drbala mezi ušima, když mi ležel v klíně, pokračovala jsem ve vyplňování. Nakonec mi konečně odbyl konec a já si mohla promnout oči a vydat se domů. Mému chlupatému společníkovi za den nevyprchala ani kapka z jeho hravosti a tak ani při odpolední procházce i následně doma neponechal nic náhodě. Nakonec mě snad alespoň trochu dobré nálady přinesl zvuk zámku, kterého se mi dostalo od vchodových dveří. Junior šel okamžitě příchozího v podobě Fredericka přivítat, zatímco já se na něj usmála ze dveří obývacího pokoje, zatímco on si v předsíni odložil. Pak se přivítal s pobíhajícími chlupy, které se mu neustále vrtěly mezi nohama a nakonec i se mnou. Když jsem se po nějaké chvíli uvelebila zpět na pohovku, přitiskla jsem si nohy k hrudi a sledovala televizi. Po chvíli se ke mě přidal i brunet.

,,Nemám hlad," zamumlala jsem, když mi podával bílou krabičku s pár čínskými znaky na ní a smaženými nudlemi uvnitř.

,,Většinou sníš i mojí porci," položil ji přítomný nakonec na stůl tak jako tu svou, ,,myslím, že tohle nakonec nebude jen dočasně špatná nálada."

Já si několikrát promnula ruce než jsem příchozímu položila hlavu na rameno.

,,Všechno je najednou vzhůru nohama a já už nevím jak dál," věnovala jsem pohled Jamesovi, který se na zemi tahal z párem ponožek, které musel vyhrabat odněkud, kam jsem se já již hodně dlouho nedostala, ,,jen jsem chtěla udělat něco, co jsem považovala za správné, ale teď jsou na mě všichni naštvaní a celá tajná služba ví, že jsem jí udělala ostudu."

,,I tak ale vědí, že jsi to nemyslela zle," obejmul mě brunet, ,,tedy alespoň Marshall s Brightonem."

,,Doufám," pípla jsem.

Večer jsem si nakonec šla dříve lehnou, abych snad zahnala svou nechuť k jídlu a pokusila se potlačit veškerou tu špatnou náladu uvnitř. Nakonec se mi podařilo i usnout, ale bez žádného překvapení spánek nebyl tak příjemným řešením, jak jsem si na první pohled a pocit myslela. Nakonec jsem se i na své místo v kanceláři doplazila bez toho, aniž bych musela s někým kromě Chaseova stále přívětivého úsměvu navázat oční kontakt. Celou dobu jsem popíjela svou ranní kávu, do které jsem vkládala naději, že mě alespoň postaví na nohy po nepříliš pohodlné noci tak jako čokoládová müsli tyčinka. S Frederickem a Chasem jsem nakonec zašla na oběd a bez jediné špetky života nebo alespoň nadšení do vlastní práce jsem se opět ponořila do ukrutně zdlouhavého papírování. Vyrušilo mě až zaklepání.

,,Mám tu pro vás pár věcí, na které bych chtěl abyste se podívala," věnoval mi příchozí Marshall pohled a položil mi k ruce pár papírů, ze kterých jsem hned poznala, že jsou jen nějaké prázdné kolonky na vyplnění ohledně výcviku, na kterém jsme byli, ,,nespěchá to, až budete mít čas nebo volnou chvíli tak se na ně prosím podívejte."

,,Marshalle?" oslovila jsem přítomného, když se chystal odejít, však nakonec se otočil, ,,omlouvám se. A mrzí mě to co se stalo."

,,V pořádku," věnoval mi stojící pohled s lehkým pokynutím hlavy, však stále svěšenými koutky.

,,A-a co vůbec řekl Brighton vám?"

,,Oba jsme v podmínce, dokud ředitelství nerozhodne, jak chtějí s celým problémem naložit. Do té doby bych vám nedoporučoval příliš vystrkovat růžky. Ani jeden se nenacházíme na příliš pevném ledě."

Na to už jsem jen tiše kývla a přítomný muž po okamžiku odešel. Necítila jsem se o moc lépe, než před chvíli, však možná jen pocit, že z tajné služby neodejdu tak rychle jak jsem si původně myslela. Něco v tom všem však stále skrývalo a uvnitř užíralo, já se však nedokázala dostat až k samému středu problému. Chtěla jsem to nechat být, však když jsem se opět natáhla, pro svůj již několikátý hrnek kávy za dnešek, zarazila jsem se. Zprvu jsem svraštila obočí, pohnula rukou zase zpět k sobě a ještě jednou k hrnku. Ten divný zvuk mě při mém pohybu paží více než znepokojoval a vadil, nakonec jsem ale zjistila, co jej způsobuje. Z vnitřní kapsy u saka, které jsem měla na sobě jsem vytáhla zmuchlanou a dle vzhledu již jistě jednou vypranou papírovou kartičku. Bylo vidět, že je na ní něco propiskou napsané - telefonní číslo. Už jsem se nemohla mýlit v tom, že to je číslo, které mi dala kdysi při mé první brazilské návštěvě Pabla. Chvíli jsem se na něj dívala, následně zkontrolovala čas a po dalším chvilkovém zdráhání jsem jej na svém telefonu vytočila. Nechala jsem si ho u hlavy nějakou chvíli pípat na důkaz, že opravdu někam volám, než mi byl hovor opravdu zvednut. Aniž bych cokoliv stačila nebo chtěla říct, ozval se mužský hrubý hlas, který již od prvních jeho pár pronesených slov nemluvil anglicky, však já věděla s kým mám tu čest.

,,H-halo?" pípla jsem s nasátými rty, ,,t-to jsem já. Ta divná holka, kterou jste vyděsili k smrti a pila u vás hadí alkohol. Je tam někde Pabla?"

Cítila jsem že přítomný přemýšlí. Možná nad tím, kdo se skrývá na druhé straně hovoru nebo snad nad samotnou odpovědí.

,,Ne, není tady," prohodil Samuel nakonec.

,,Dala mi tohle číslo, že na něj mám zavolat, když od ní něco budu potřebovat," sklopila jsem zrak k desce stolu, ,,a teď bych se jí chtěla omluvit."

,,Já sám jsem ji neviděl několik dní."

,,Dobře, díky. V tom případě zavolám později."

Hovor jsem nakonec s vydechnutím položila. Jistě sama měla vlastní práci a tak nemohla být zrovna se Samuelem. Pak už jsem si jen rychle sbalila a odebrala se domů.

-

Už od rána následujícího dne jsem cítila větší a větší nutkání opět zavolat Pable, však bránil mi čas, který byl sice pro mě optimální, však v Brazílii více než nevhodný pro telefonáty. Nakonec jsem ani tak nebyla úspěšná. Pabla stále nebyla k nalezení a já měla co den to špatnější pocit a ke konci i svědomí. Ani po dobrých několika dnech jsem se nedostala ke slovu a od Samuela se mi vždy dostalo jen samých záporných odpovědí. Dokonce i v centrále už začala opadat i ta hustá atmosféra a já se necítila jako ovce uprostřed smečky vlků. Však až do doby, dokud jsem opět nemusela vážit cestu do Brightonovi kanceláře.