Z počátku jsem se na Karolínském letišti motala jako pavouk uzavřený ve skleničce, než jsem se zorientovala a během následujících pár hodin, kdy již Marshall a ostatní byli dávno ve vzduchu, já se začala pomalu soukat na palubu svého letu zpět do Brazilského Porto Velha. Nesměla jsem zapomenout ani na letenku, která má svůj počátek na letišti, které pro mě má velice lichotící název, ale i personál, který se každým dnem těší až se tam opět zjevím a přiložím jim hlaveň na zátylek. Cesta byla pro tentokrát delší a já každou hodinu odpočítávala, jako kdyby to měla být ta poslední. Trpělivost však přináší růže a i mně se pro jednou nějaké přísloví nevymklo kontrole a po nějaké době jsem konečně vystupovala a mohla se vydat na autobus, odkud mě čekal poslední let do Ria Cespra.

Tam tentokrát měli štěstí, protože jsem sebou neměla nic, co by mi mohlo pomoci si skrz letiště probít cestu. Na autobus jsem nakonec nemusela čekat dlouho. Cestu jsem nakonec zkrátila sledováním všeho okolo sebe, co se v Brazílii dá vozit hromadnou dopravou. Škála začíná od zvířat, které se do autobusu již od pohledu nehodí až po enormně velké koše s ovocem nebo divně vypadající sudy a bílé plastově zabalené balíčky, jejichž obsahem rozhodně nebyla mouka nebo moučkový cukr jak se na první pohled zdálo. Nakonec jsem kostrbatou jízdu přežila a dokonce se i přes letištní prohlídku dostala bez větších problémů. V samotném centru dění ve městě jsem se vydala již na mě známé místo - svět slasti a probdělých nocí pod svůdně vypadající mucholapkou.

,,Pokoj prosím," věnovala jsem pohled recepční, která ani za těch několik týdnů mé nepřítomnosti nezměnila aktivitu pro zabíjení času v podobě pilování nehtů.

Ona chvíli bez jediného pohnutku přestala a po dalších pár vteřinách ke mně zvedla hlavu. Posléze se na mě podívala a i přes přítmí okolo mě tvořené tmou venku a nepříliš svítící žárovkou mě podle výrazu ve tváři poznala.

,,Co tak strašného jste musela udělat se svým životem abyste se dostala zpátky sem?" pronesla po chvíli, co si uvědomila, že nejsem jen přelud.

,,Pracovat," odpověděla jsem načež mi recepční dala pokoj a já se do něj okamžitě odebrala, abych na zdejší kamenné posteli vyspala po tolika hodinách strávených v letadle.

Ještě předtím, než jsem se pokusila usnout na synonymu nepohodlí jsem napsala Frederickovi zprávu, že se kvůli práci s příletem opozdím, však ten pocit, že jsem opět udělala něco dobře bude k nezaplacení. Nakonec už jsem konečně zabořila hlavu do polštáře a čekala, zda se má záda dožijí rána. Druhý den jsem se probudila do pocitu, který rozhodně nebyl jeden z těch příjemných a rozhodně se nedal přirovnat k Frederickově hrudi nebo alespoň Jamesově chlupatém obličeji, který o mě za těch pár společných rán tak rád otíral. Ani jsem po tom všem včerejším cestování neměla hlad, což mě samotnou zaskočilo.

Zrovna bylo po desáté hodině a já začala svým plánem na večer. Snad abych svou misi provedla pod rouškou tmy jak se patří. Však člověk s profesionální úrovní neprofesionality jako já musel zapojit něco víc než jen částečnou snahu a následně doufat, že vše půjde podle plánu, který ani neexistuje. Já musela spoléhat samu na sebe jako nikdy dřív - nejen, že jsem Marshallovi neřekla ani slovo o tom, co mě napadlo, ale ani nemám spojení s centrálou nebo alespoň zbraň. Tohle byla velice krutá verze sólového vystoupení u kterého byla improvizace naprosto nepřípustná nebo nezbytná pro přežití. Zprvu jsem si na kus papíru načrtla chodby v budově vojenské policie, která byla mým cílem. Už jen z mého úsudku jsem věděla, že jsem v životě měla již mnohem lepší a méně nebezpečnější nápady. Ten včerejší, který se prolnul až do dneška je prostý lež zapeklitý a bezpečnost mu rozhodně není synonymem. Samotný start bylo se dostat dovnitř budovy, která je již bez mé přítomnosti propletená kamerami. Maraton dále pokračoval skrz interiér komplexu až do místnosti, která byla ještě podezřelejší než Josh s drobky okolo pusy, když se vymlouval, že mi nesnědl mé sušenky. Tam bylo potřeba nasbírat potřebné informace a pak se opět nepozorovaně dostat zpět.

,,Vidíš Megan, to není tak složité. Jen se stačí dostat dovnitř a ven. Hezky pomalu a zlehka," zamumlala jsem si pro sebe, ale nakonec se zarazila i nad v neposlední řadě znějícím dvojsmyslem.

Nakonec mě vymýšlení plánu nikterak neuspokojilo, proto jsem si šla dát sprchu, při které jsem doufala, že dostanu nějaký přelomový nápad, tak jak to má můj mozek při sprchování většinou ve zvyku. Tentokrát mě ale více než zklamal a jediné, co jsem si v hlavě dokázala dát dohromady byla roztomilá videa se štěňátky, která jsem viděla v letadle cestou sem. Společně s již ozývajícím se žaludkem, jsem usoudila, že je nejlepší čas se jít najíst, aby se mi i po zbytek dne přemýšlelo lépe. Cestou po ulici jsem se i přes veškerý rachot a prach snažila pozorně sledovat okolí, zda neuvidím Pablu, která by mi mohla dělat společnost. Poobědvala jsem nakonec sama v podniku, kam mě má dřívější společnice zavedla. Při tom jsem sice vzdala vymýšlení svého plánu, za to jsem si snažila dát vše dohromady. Informace, poznatky a fakta, co se mi kumulovaly v hlavě. Hořící prales, podivná látka, podezřelá místnost a německy mluvící personál. Cítila jsem, že tam je něco společného, něco, co to všechno spojuje, nebo snad jen něco po čem mi vše v myšlenkách zapadne do sebe. Nakonec jsem však vše zaplatila a odešla zpět na pokoj čekajíc až na městečko padne tma.

O dlouhých několik hodin později se tak opravdu stalo a já mohla vyrazit. Oblečená do své inkognito černé a s jen malou hrstkou kuráže, kterou jsem si snažila dodávat cestou k budově vojenské policie.

,,To je v pořádku, máš na to celou noc," dupla jsem si pro sebe naštvaně, když mi utkvěl zrak na několika lidech, kteří před komplexem drželi hlídku.

Sama jsem nakonec zjistila, že si hlídky každou hodinu střídají a tak jsem se mohla se svým dosud neexistujícím plánem pohnout aspoň malý krůček vpřed. Také jsem celou budovu v dostatečné vzdálenosti obešla, snad pro jistotu, zda tam není nikde jinde boční a nehlídaný vchod. Takové štěstí by však Megan Harrowerová mít nemohla, a proto jsem se nakonec rozhodla počkat do doby, než se budou opět střídat hlídky, k čemuž se nakonec vztahovala ještě jedna snad mnohem důležitější informace - jak se dostanu dovnitř. Hlídky se sice střídali, ale bylo nemožné se skrz ně dostat, aby si mě nikdo nevšiml. Zrovna jsem se krčila v jednom z houští, které mě dokázalo dostatečně skrýt před zraky z okolí než mě vyrušily hlasy dvou přítomných, kteří zrovna stáli u brány komplexu. Chvíli mezi sebou dle huhlání, které jsem slyšela, vedli dialog, než druhý odešel směrem ke mně. Nakonec zašel nedaleko mě, však jeho cesta pokračovala hlouběji do porostu než jsem poznala, že si dává večerní pauzu pro vyprázdnění svého močového měchýře. Mě v tu chvíli do hlavy ťukl ten jediný nápad, který mi napomohl i při misi a likvidaci továrny. Vzduch se sice ochlazoval, za to foukal příjemný vánek, který pohupoval listy a já tak sem tam mohla udělat menší přešlap, při kterém mi zašustilo listí pod nohama, zatímco jsem se k přítomnému pomalu přibližovala. Vše se v již šumících listech dokázalo schovat. Když jsem byla od mého cíle, jen malý kousek a schovaná za stromem, ze země jsem vzala klacek, kterých se okolo mě povalovalo dostatečné množství, abych si mohla vybrat jako v supermarketu. Následovalo vnitřní hluboké nadechnutí, rozmach a rána.

,,Pane bože, já mu zlomila vaz," pípla jsem po pohledu na přítomného, který po mé ráně ležel na zemi, ,,ne, vypadá to že, ještě dýchá," zamumlala jsem si v duchu, ,,škoda."

Na sobě měl oblečení hodné vojenské policie a na hlavě mu do poslední chvíle balancovala helma, kterou jsem mu shodila svou ranou, která však putovala o něco níže na jeho holý krk. Nakonec jsem i přes šum listů zjistila, že stále byť nepříliš dobře dýchá a tak jsem z něj začala strhávat oblečení, které jsem si nakonec vzala na sebe. Po chvíli jsem na sobě měla jeho bundu i kalhoty, společně s helmou, která v sobě měla kuklu a tak mi po jejím nasazení nebyl vidět obličej, pouze část nosu a oči. Tělo omráčeného jsem naposledy snad pro vlastní pocit bezpečí poházela listy pro splynutí s terénem a pak už se jen vydala k budově, kde jsem zaujala místo jakožto předchozí voják. Koloval mnou alespoň lepší pocit, že jedna z mála částí uniformy byla zbraň, která mi do současné chvíle více než chyběla. Druhý přítomný od mého příchodu naštěstí nic neřekl a ani si nevšiml, že já jsem já. Snad díky okolnímu přítmí, které bylo všude okolo. Nakonec opravdu přišla i další dvojice, se kterou jsem si společně  s mým novým kolegou vyměnila místo a vydala se dovnitř komplexu. I když můj nápad a plán byl se dostat do místnosti, která naposledy upoutala mou pozornost, polilo mě horko, jak se tam mám dostat, aniž bych vzbudila podezření. Samotná cesta k ní se mi po zdejší minulé návštěvě začala vybavoval, ale ve všem mi bránil můj společník.

Nakonec jsem si z nervozity dokázala přišlápnout tkaničku, málem upadnout, ale nakonec zachránit situaci a dokonce ji využít ve svůj prospěch. Přítomný, se kterým jsem šla se zastavil a otočil se na mě, zatímco já ve více než krkolomné poloze seděla a zavazovala si tkaničku. Nakonec jsem mávla rukou na náznak, aby šel dál a já ho po pokoření svého zavazovacího problému doženu. Od země jsem nezvedla hlavu, ale dle následných zvuků bot přítomný odešel a pokračoval za roh šel chodbou dál. Já si po okamžiku oddechla a mohla se se stále staženým žaludkem vydat dál. Na každém rohu jsem se bedlivě rozhlížela jako školáci na přechodu, dokud jsem si nebyla jistá, že v dohledu opravdu nikdo není. Po pár zástavách srdce, kdy mě vyděsily mé vlastní kroky jsem se dostala až k místnosti, kterou jsem hledala. Zhluboka jsem se nadechla a po uchopení kliky jsem zatlačila a kupodivu se zjištěním, že jsou otevřené dveře i vstoupila. Alespoň na chvíli jsem měla pocit štěstěny. Vypadalo to tu stále stejně jako jsem si to pamatovala z toho jednoho letmého pohledu - hromady papírů, kartotéky, složky a mapa, která visela na stěně.

Nejprve jsem začala u papírů, které jsem začala pročítat. Všechny byly opět v němčině a já tak nebyla o nic chytřejší, dokud jsem nepoužila svůj telefon s překladačem. To, co na papírech podle překladu a mého laického odhadu byly záznamy. Záznamy oblastí z okolního pralesa a k nim pár zvláštních značek společně s čísly, které byly zakončeny procentem. Neměla jsem ponětí, co všechny ty údaje znamenaly, několik papírů jsem si však stačila vyfotit. Poté můj zrak spadl na mapu, která vévodila celému prostoru a stěně, na které vysela. Chvíli jsem se na ní podezřele dívala než se mi v hlavě spojila další dvě kolečka dohromady. Byla to ta samá mapa, jako jsem viděla při své návštěvě policie. Byla na ní vyznačená část města a následně tu největší část tvořil prales, který byl rozdělený na oblasti. Každá z nich byla označená jinak a u některých však bylo označení přepsáno. Na některých byla zkratka AZ, o čemž jsem již dříve usoudila, že je zkratka pro Amazonii, však části s její zkratkou byly na mnoha místech na mapě přeškrtnuty a přepsány zkratkou TX. Mapu jsem si opět vyfotila, ale po pár okamžicích mě vyrušil zvuk dveří. V tu chvíli jsem telefon rychle schovala a otočila se na nově příchozího. Pravděpodobně to byl můj společník, se kterým jsem nějakou tu chvíli držela inkognito hlídku, ale protože jsem mu viděla jen do očí, nemohla jsem si být jistá.

Ihned ke mně něco spustil, však já mu nerozuměla ani slovo a tak jsem jen zaraženě sledovala, abych se pouze dostala do bodu, kde stejně nebudu mít co odpovědět. Když domluvil, celým prostorem se ozvalo ticho a já jen zavrtěla hlavou aniž bych věděla, zda ke mně byla vyslána věta oznamovací, tázací nebo rozkazovací. To stojícímu kleslo obočí a já pochopila, že něco nebude dobře, proto jsem začala raději kývat. Přítomný viděl, že se mnou není něco v pořádku nejen díky mým nechápajícím odpovědím v podobě kývání a vrcení hlavou. V neposlední řadě mě přejel pohledem, však u nohou se zarazil. Mě okamžitě přejel mráz po zádech a myšlenka, že už asi nebudu tak tajná, jak jsem si původně myslela. Na nohou jsem měla svoje tenisky, však částí jeho uniformy byly vojenské kotníkové boty. Posléze mi věnoval zprvu zmatený obličej, než se na mě ve vteřině vrhl a chytnul mě abych se nemohla hýbat.

,,To není dobrý, to vůbec není dobrý," zamumlala jsem si pro sebe, zatímco přítomný začal mluvit do vysílačky, co měl u sebe.

Chvíli jsem se vrtěla, ale marně, proto jsem musela vymyslet něco efektivnějšího a jistě účinnějšího. Uvnitř sama sebe jsem jen čekala až do místnosti vtrhne i zbytek ozbrojeného personálu, ale zvenčí jsem už byla ochotna udělat vše jen aby tahle noční můra už skončila. Po okamžiku jsem se zhluboka nadechla a vší silou přítomnému dupla na nohu. Tak jeho stisk alespoň díky šoku trochu povolil a já tak díky helmě, kterou jsem měla neustále na hlavě jsem i trhnutím povolila zbytek jeho rukou, zatímco on si se zaskučením chytl nově zlomený nos a spadl. Ve vteřině jsem obhlédla celou místnost a nakonec jako vhodnou cestu pryč zvolila odvětrávací šachtu, která od prvního pohledu vypadala jako dostatečně velká, abych se do ní vešla. Přítomný se mezitím škrábal ze země a já se několika málo pohyby za pomoci jedné z poliček kartotéky dostala tam kam jsem potřebovala a po dalším okamžiku po mně nebylo ani stopy. Moje hypotéza o velikosti šachty nebyla milná, však její velikosti by neuškodilo pár centimetrů navíc, aby se moje ramena necítila tak násilně utlačována.

I přes stěny samotné šachty jsem slyšela jak v celé budově vzniká větší a větší rozruch, který byl to poslední, co jsem měla v plánu. Teď už jsem neměla ani chuť nebo odvahu vymýšlet další misi, která by se tak jako tak s mým štěstím zvrtla a proto jsem již měla jediný plán a to se dostat co nejrychleji pryč. Nevím, jak dlouho jsem v těch těsných uličkách strávila času, ale nakonec jsem našla jednu ze zatáček, která mě opravdu dovedla až ven, kde jsem se slavnostně nadechla čerstvého vzduchu. Venku naštěstí ještě nebyl takový povyk jako uvnitř, takže jsem co nejrychleji vylezla a bez dalších okolků se vydala pryč. Naposledy jsem už ze sebe jen shodila všechno to zdejší oblečení i s helmou, hodila jej zpět do šachty pro zametení stop a vydala se zpět do svého hotelového pokoje, kde jsem doufala, že přežiji do dalšího rána.