Když jsme jsme s Andrewem opustili konverzaci, který z nás měl svádět tlouštíka ve vrátnici, vydali jsme se k jednomu z vchodů do budovy, která byla naší cílovou destinací.

,,Jak se dostaneme dovnitř tentokrát?" svraštěla jsem obočí a již přemýšlela jak budu dveře statečně s hrdinstvím vykopávat a přitom si v tom lepším scénáři vymknu kotník.

,,Možná by stačilo zaklepat nebo zazvonit. Jsme tu v míru, Megan," dostalo se mi odpovědi.

,,Máš pravdu," zarazila jsem se, ,,to je dobrý nápad."

Nakonec jsem opravdu zaklepala a po nějaké chvíli se dveře opravdu otevřeli. Náš nový přítomný v podobě hnědovlasého chlapíka, který od první chvíle nebyl příliš dobře naladěný a podle jeho tváře ani příliš vzdělaný. Zprvu k nám něco zavrzal opět v německém jazyce, který byl jak mně tak blonďákovi velice vzdálený, než přišla řada na nás.

,,Jsme novináři a chtěli bychom někomu z vedení položit pár otázek," pokusila jsem se vstřícně usmát, však muž ve dveřích mi podle jeho výrazu nerozuměl ani slovo, ,,Andrew, jak se mám dorozumět s někým, kdo neumí můj jazyk a já neumím ten jeho?" pípla jsem směrem k mému kolegovi.

,,Zkus to po staru," naznačil stojící, abych do svého již teď nepovedeného divadýlka zapojila i svoje končetiny.

,,Dobře," vydechla jsem, ,,my přiletět z ostrova, kde mít královnu a spoustu čaj," rozmáchla jsem se pokoušejíc vše uvést na pravou míru, ,,a teď chtít vědět víc od vás. My psát noviny."

,,Tos tomu tedy pomohla," vydechl přítomný za mnou když jsme byly stále tam, kde jsme začali.

,,Co máme tedy dělat? Já německy znám jen jedno slovo a to ani nevím co znamená. Jen jsem ho slyšela v pozadí nějakého válečného dokumentu..."

,,T-tak to zkus, třeba to pomůže."

To už jsem se tedy otočila zpět na nechápajícího mužíka, rozpřáhla ruce pro dramatický úvod, abych ho obeznámila s celou svojí německou slovní zásobou a následně ji vyřkla i nahlas.

,,Šajze."

Zprvu jsem se cítila vážně dobře, snad i že bych si svůj univerzitní titul za něco zasloužila, než se na obličeji zdejšího chlapíka rozpoutal ještě urputnější a nerudnější výraz. To jsem si začala uvědomovat, že jsem se svou slovní zásobou na špatném místě.

,,Ne, ne, ne," pokoušela jsem se ho ihned poté uklidit, ,,to jsem asi neměla říkat, jen tu zůstaň a nikam nechoď," zastavila jsem ho na poslední chvíli a otočila se zpět za sebe, ,,na tohle už vážně nemám."

,,Tak teď bys mohla zkusit tu sedukci, ten vypadá, že toho v hlavě moc nemá a určitě by mu stačilo jen málo," prohodil blonďák stále nepříliš jistě ohledně mé reakce.

,,Ani náhodou, takovému skopčákovi já za žádnou cenu svoje prsa ukazovat nebudu," vyštěkla jsem šeptem po stojícím.

,,Prsa?" ozvalo se hned nato, však ne ode mě nebo Andrewa.

,,Ano, prsa," otočila jsem se na našeho společníka, kterému se i po mém šajze rozzářil obličej jako malému dítěti, ,,tomu koukám rozumíš. A co takhle nás nejdřív pustit dovnitř a pak budou prsa," ukázala jsem na naši skupinu zoufalých britských agentů a následně prstem přejela směrem k brunetovi a naznačila i cestu chodbou, co byla za ním. Od něj se mi ale dostalo odpovědi v podobě přesvědčeného zavrtění hlavou.

,,Takže by sis dal nejdřív prsa a pak nás pustíš dovnitř?" pozvedla jsem obočí se stejným úkonem rukou, načež už se mi dostalo kývnutí hlavou, ,,ale jen podívat, sáhnout si na ně můžeš, pokud nás zavedeš k vašemu šéfovi, rozumíš?"

Opět se mi dostalo kývnutí, načež já věděla, že je řada na mně. Chvíli jsem si upravovala tričko, než jsem udělala krok vzad, rozrušila již tak rozrušeného blonďáka a vyhrnula mu tričko až k ramenům.

,,Zatni ty svaly, ať to nějak vypadá," sykla jsem směrem k obnaženému a následně se podívala na přítomného diváka, který nás intenzivně sledoval načež jsem Andrewa poplácala po hrudi a nepatrně se usmála, ,,prsa."

Stojící se na nás chvíli díval než se ušklíbl, přikročil, chytil Drewa za paži a zatáhl ho do budovy, zatímco jsem je oba následovala.

,,Měls pravdu, stačí mu jen málo," věnovala jsem vedenému až záškodnický pohled.

,,M-Megan, c-co to děláte?" ozval se mi v hlavě Chase.

,,Dostáváme se dovnitř přesně podle plánu," špitla jsem na svou obranu.

,,A-ale já vám zařídil a poslal propustky, proč tam jdete vedlejším vchodem?"

,,Andrew tu jen ukazoval bradavky nějakému Bavorovi," odpověděla jsem.

,,Jste ve Švýcarsku, ne v Německu."

Na to už jsem nebyla schopna odpovědět, abych si snad opět nesnížila inteligenci, proto jsem raději mlčela. Prošli jsme pár chodbami, než nás zastavil vyšší muž, který šel zrovna kolem a na rozdíl od našeho otesánka vypadal, že by něco mohl umět. Zprvu spustil opět naší oblíbenou němčinou, než jsem se ujala situace.

,,Víte, jsme novináři a chtěli bychom se na něco zeptat," až trapně jsem se usmála.

,,Co v tom případě děláte tady?" věnoval mi muž pohled společně s přízvukem.

,,Teprve před dobrými dvěma hodinami jsme oba přiletěli a jsme ještě dost zmatení a nemohli jsme najít nějaký hlavní vchod, proto nás jistě jeden z vašich vstřícných zaměstnanců zavedl dovnitř," spráskla jsem ruce, ,,máme i propustky, pokud byste se chtěl přesvědčit," začala jsem z kapsy vytahovat telefon.

,,V pořádku," kývl nově příchozí, zatímco věnoval pohled Andrewově paži, která byla stále drcena rukou našeho dnes prvního přítele, ,,pro jaké noviny pracujete?"

,,The Guardian," usmála jsem se, ,,nicméně - já jsem Emily Francisová a tohle je můj kolega Jeremy Bishop, těší mě."

Nakonec se nás ujal náš nový německý kolega a my pokračovali v chůzi, ve které nás následoval i naše první známost. Po okamžiku jsme se dostali k jedněm z mnoha dveří, které se honosily nápisem POUZE PERSONÁL. Vedoucí našeho turistického kroužku do nich na okamžik zaplul a zbytek skupiny v podobě mě, Andrewa a Otesánka jsme počkali venku. Já zprvu s pokusem o klid vydechla, než jsem se otočila na blonďáka a tak střetla pohled nejen s ním, ale i s naším novým domácím mazlíčkem.

,,Myslím, že jsi mu něco slíbil," pozvedla jsem obočí, ,,on svoji práci udělal."

,,J-já nikomu ale nic nesliboval," vypískl můj kolega jako obhajobu, zatímco přítomný za ním již nasadil více než laškovný výraz a ladné zvedání obočí.

,,Ale no tak. Obnaž svá ňadra ještě jednou, je to pro dobro lidstva. I on ti za to jistě poděkuje," popostrčila jsem agenta vedle mě, ,,nebudu se dívat, pokud ti to pomůže."

Po pár vteřinách se ozval náš anglicky mluvící společník a pozval nás dál do místnosti, kam před chvíli zaplul. Já vstoupila jako první a vydala se za ním. Prostor již od začátku vypadal jako kancelář - stěny lemovaly poličky s papíry, knihami, složkami a sem tam se mihl květináč s květinou nebo kaktusem. Vše bylo převážně do industriálního stylu a slazeno do šedivé barvy, tak jako tomu bylo zvenčí celé budovy.

,,Kde je váš kolega?" pozvedl obočí přítomný.

,,Jen asi vede přátelskou řeč s vaším zaměstnancem," trapně jsem se zasmála a podívala jsem se směrem ke dveřím, kudy Andrew naštěstí po pár okamžicích vešel.

Nakonec nám oběma dvěma pokynul, abychom se posadili a sám se ještě párkrát prohrábl v jednom ze šuplíků, které byly součástí jeho stolu.

,,Nebudu lhát, ale měl celkem jemné prsty," zamumlal blonďák směrem ke mně a naposledy si upravil tričko.

,,Alespoň je ta záchrana světa o něco příjemnější, nemám pravdu?" hodila jsem po něm pohled, než se nám začal věnovat i třetí přítomný.

,,Jen jsem si potřeboval ověřit, zda tu dnes opravdu máte být. A vypadá to, že vše sedí," prohodil a propletl si prsty obou rukou s lokty opřenými o stůl, ,,takže, ptejte se."

,,Výborně," ušklíbla jsem se a z kapsy si vytáhla svůj dnes stěží zakoupený notýsek a propisku, ,,vy jste tu tedy zdejší... ředitel? Vedoucí?"

,,Nikoliv, já pouze celý projekt zastupuji a jsem jeho mluvčím."

,,No to jsme alespoň narazili na toho pravého," polibovala jsem si a se vší profesionalitou jsem si na horní část papíru nakreslila smajlíka, ,,v tom případě, jak to tu vše funguje? Amazonia je velmoc ve svém oboru proto jistě musíte mít nějaký systém."

,,Celá tato budova je hlavní sídlo firmy a proto se tu odtud řídí většina akcí po celém světě. Další sídlo máme i ve Spojených státech a v Japonsku. Ve všech třech budovách je špičkové vybavení a kanceláře, které zaměstnancům dávají místo k rozvoji a poskytují jim zároveň nejlepší místo k práci."

,,Takže celá budova jsou pouze kanceláře?" udělala jsem si dalších pár poznámek, které jsem nakonec zakončila dalším smajlíkem.

,,Ano."

,,A neuvažovala někdy Amazonia se spojit i s jinými organizacemi nebo orgány, aby dosáhla lepšího výsledku?"

,,Před pár lety jsme vedli kampaň s Greenpeace, však teď se soustředíme pouze na své vlastní projekty. Seberozvoj je pro nás v současnou chvíli prioritou."

,,Tím předpokládám myslíte deštné pralesy, nemám pravdu?" zvedla jsem zrak a od přítomného se mi dostalo přikývnutí, ,,v tom případě jaké jsou vaše cíle s tímto projektem?"

,,Především chceme zachránit co nejvíc rozlohy pralesu, abychom ho tak zajistili i budoucím generacím, které se o něj doufejme budou starat tak dobře jako my nyní."

,,To je milé," až sarkasticky jsem si povzdechla, ,,ještě bych se chtěla vrátit k mé otázce se spoluprácemi. Když již máte své lidi i ve Spojených státech, nenapadlo vás kontaktovat tamější vládu? Sice je Amazonia velice vlivná, však lidé v Bílém domě jistě umějí dělat zázraky a jistě by jejich podpora měla nemalý vliv na záchranu deštných pralesů."

,,Americkou vládu jsme samozřejmě kontaktovali, vše s nimi projednali nejen abychom našli nejlepší způsob jak celou záchranu pralesu uskutečnit, ale v současné chvíli se na projektu nepodílí. Však je tu pro to, aby v krizové situaci zakročila a projektu napomohla, jak finančně nebo jakkoliv jinak."

,,V tom případě mi vysvětlete, jak to že amazonské pralesy hoří a nikdo s tím nic nedělá," zvedla jsem rázně pohled od svého notesu a s pokusem o to vypadat důležitě jsem se ze své židle lehce předklonila směrem ke stolu před sebou.

,,Je to přirozená věc, kterou bohužel nemůžeme nijak ovlivnit. Na území pralesa se také stále vyskytují nelegální těžaři, kteří požáry také velice často způsobují," zarazil se přítomný nad mým náhle nevrlým tónem hlasu.

,,V tom případě by vám mohla být nápomocná vojenská policie, nemám pravdu?" pozvedla jsem obočí.

,,Myslel jsem, že tu děláme interview do novin, ne výslech," semknul sedící podezíravě rty.

,,Ach, omlouvám se," zavrtěla jsem se, ,,jen z vás chci dostat něco přelomovějšího. To víte, články o ekologii dnes moc lidí nečte, práce novináře je nevděčná a uživit naše dvě děti také není příliš jednoduché," povzdechla jsem si a poukázala i na Andrewa vedle sebe, ,,tak kdybyste nám mohl třeba poskytnout nějakou zajímavou a poutavou informaci, která by přilákala čtenáře, byli bychom více než vděční."

,,Neříkala jste, že jste kolegové?"

,,Ano, však místy nám to při práci trochu... uletí," povzdechla jsem si, ,,znáte to. Stres a vše okolo - musí se to něčím zahnat. A nakonec po tom všem člověk musí živit další dva krky navíc," opět jsem se naklonila před sebe, ,,a to jsem mu ještě neřekla, že čekám další," špitla jsem.

,,T-ty jsi těhotná?" vyvalil můj kolega oči a dle jeho tónu hlasu soudě jsem si nebyla jistá, zda vše hraje nebo jen po dobu, co jsem mluvila neposlouchal a teď pro svou reakci nemá dostatečný kontext, ,,už zase?"

,,Promluvíme si o tom jindy miláčku, teď se musíme soustředit na práci," položila jsem blonďákovi ruku na koleno.

,,Jistě. Budeme se soustředit na práci abychom se mohli co nejrychleji domů vrátit za našimi dětmi," polknul těžce, ,,Gertrudou a Jozefínou."

,,Ano, přesně tak. Gertrudou a Jozefínou," přitakala jsem však vnitřně jsem nevěděla, zda se mi chce brečet nebo smát, ,,nicméně, vraťme se zpět k té vojenské policii. Jak je to s ní?"

,,Amazonia celý proces záchrany řídí sama, však po jednání s brazilským prezidentem je možné, že na některých místech zmobilizoval i složky vojenské policie. To už však není něco, o čem my bychom věděli nebo měli širší informace."

,,B-Brazílie má prezidenta?" pípla jsem tiše a více než zmateně.

,,Tvůj univerzitní titul tě v lecčem předhání však v zeměpisu a politologii to nebude," věnoval mi Andrew pohled.

,,To víte, Oxford nebo Cambridge to nebyl," povzdechla jsem si až úzkostlivě.

Vše ještě nějakou chvíli pokračovalo než jsem sama usoudila, že z našeho vyzpovídaného nic nedostanu a k hříšným činům se sám od sebe nepřizná. Nakonec už jsem raději naši seanci ukončila a s Andrewem jsem se vydala k odchodu.

,,A myslíte, že by bylo možné, abychom se setkali i s vedením? Ne že byste nám toho dnes neřekl dost, však více je vždy lepší než málo, nemám pravdu?" uculila jsem se na přítomného.

,,Pokusím se to zařídit. Můžete přijít zítra a v případě neúspěchu se vám vše pokusím zodpovědět já," věnoval mi až uměle nasazený úsměv.

,,To byste byl velice laskavý," opětovala jsem mu zvednuté koutky a posléze se vydala dál chodbou, než muže za mnou vyrušilo zvonění telefonu.

Během okamžiku se od nás vzdálil, aby hovor přijal a následně na něj odpověděl, však jak Andrew tak já jsme mu díky opětovné Němčině nerozuměli.

,,Mně se to prostě nějak celé nezdá," pípla jsem směrem k blonďákovi, když jsme se opodál zastavili a počkali na zbytek naší trojice, aby nás dovedl až k východu.

,,Pokud se tu opravdu něco děje, něco stále přehlížíme," odpověděl mi špitnutím, ,,a nebo se zkrátka nic neděje."

,,Jak se to jen opovažuješ říct?" sykla jsem naštvaně, ,,myslíš že bych se kvůli ničemu pohádala s vlastním šéfem a pak letěla na druhou stranu Evropy? Kvůli ničemu?"

Během okamžiku se k nám přidal třetí přítomný a já se pokusila nasadit alespoň částečný úsměv, co mi můj kolega oznámil, že bych snad nemusela mít pravdu. O pár chodeb dále jsme se zastavili nedaleko východu a já našemu společníkovi věnovala pohled z očí do očí.

,,Myslíte, že bych si tu někde mohla odskočit? Ještě před odchodem, abych snad nemusela plašit někde, kde to nebude příliš vhodné," až trapně jsem se zasmála.

,,Jsi si jistá?" věnoval mi Andrew vlastní a velice urputný pohled, snad že si myslel, že se za mojí toaletní potřebou skrývá i něco jiného.

,,Ano, jsem si jistá," hodila jsem po něm svým pohledem, ,,ono to totiž po dvou porodech v člověku nedrží tak snadno, jak by si kde kdo mohl přát."

,,Ale jistě. Touto chodbou rovně, na prvním rohu zahnout doprava a pak už jděte podle ukazatelů," utěšil mě hlas stojícího zatímco jsem propalovala Andrewa svýma očima.

,,Vřelé díky, alespoň někdo mě tu nenechá dělat loužičky kudy chodím," usmála jsem se.

Nakonec jsem se vydala cestou, která mi byla před nemalou chvílí vysvětlena a opravdu neměla jiný záměr, než že se můj močový měchýř za posledních několik minut necítil příliš komfortně. Toaletu jsem nakonec našla a v duchu byla jen ráda, že ze mě za můj život nevylezly dvě děti, které ke své smůle dostaly jména jako je Gertruda a Jozefína. Když jsem se na sebe při sušení rukou, snad až znechuceně, dívala do zrcadla, vyrušilo mě zavibrování telefonu, který jsem měla v kapse. Nakonec jsem při východu z toalety zjistila, že to byl jen velice nedůležitý a otravný mail, který zapříčinil mou dezorientaci a já se ze dveří, vedoucích zpět na chodbu zatočila na špatnou stranu a slepě zahleděná do telefonu jsem šla, pokoušejíc se mou příchozí reklamu smazat. Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem šla špatnou cestou, netuším jak se dostat zpět a už vůbec netuším kde jsem.

Po chvilkovém kroužení okolo své vlastní osy jsem zaklepala na nedaleké dveře s domněním, že se jedná o jednu z kanceláří, kterých tu přes mé dnes získané informace je více než dost. Po mém zaťukání se mi však odpovědi nedostalo a tak jsem zkusila vstoupit. Dveře však byly zamčené. Své štěstí jsem tak dále pokoušela i u dalších několika dveří, však scénář se neustále opakoval. Během dalších pár kroků jsem také prošla okolo dveří, které však byly dvoukřídlé a bylo na nic několik cedulek, které mě již podle obrázků naznačovali, že vedou do sklepních prostor, kde nebude nic jiného než prach, špína, pavučiny a zima, která na mě dopadla ihned, co jsem okolo dveří prošla společně s nepříjemným zápachem. Nakonec jsem došla až na konec chodby odkud jsem se naštěstí dostala na mně známé místo, kde měl náš dnešní hostitel kancelář a já už tak trefila na místo odkud jsem odešla.

,,Omlouvám se za zpoždění, trochu jsem se tu ztratila," trapně jsem se usmála, když už jsem byla v přítomnosti zbylých dvou přítomných.

Nakonec jsme byli vyprovozeni ven, však já měla na jazyku jednu poslední otázku, se kterou jsem se na náš doprovod otočila.

,,Mám ještě jednu poslední otázku," zvědavě jsem se otočila, ,,kdo byl ten, s kým jste nás potkal? Takový kulatější a nepříliš sečtělý výraz?" pokusila jsem vše zaonačit.

,,To je zdejší údržbář, proč se ptáte?"

,,Ale, jen ze zvědavosti. On se nám totiž ve víru konverzace nestihl zmínit," usmála jsem se.

Posléze už jsem však upustila od své zvědavosti a společně s Andrewem jsme se vydali pryč za lepšími zítřky a stále nezodpovězenými otázkami.