Zatímco já si snad i užívala částečného volna, vrátila se nám skupina partyzánů s černými kruhy pod očima, zničeným oblečením a morálkou pod bodem mrazu. Do druhého dne se všichni zotavili ze svých nově získaných traumat společně s pár dalšími Marshallovými aktivitami, než se následujícího rána celé dění odebralo do místnosti se židlemi a projektorem. Tentokrát se však nikdo na Jamese Bonda dívat nebude, i když já bych se proti takovému nápadu, jak jistě tušíte, nebránila.

Již od samého začátku, co se náš dokumentární film spustil, všichni přítomní měli naprosto kamenně bílé obličeje, zatímco já si snímek pod názvem Instruktážní video pro seskok padákem více než užívala. Nakonec jsme se odebrali převléknout do příhodných postrojů a každý si vzal vlastní padák.

,,Vy ne, v letadle provedete názornou ukázku," věnoval mi Marshall úšklebek, když si vzal můj batoh k sobě, abych si ho nebrala, však já mu ihned poté oznámila ať zapomene na to, že bych kdy dělala kliky ještě ke všemu na palubě letadla v několika kilometrech nad zemí.

To jak to doopravdy myslel my došlo až posléze, stejně jsem se však s odmítnutím dělání nepotřebných vzpěrů na rukou pojistila. Naše zásadní cesta vedla do letadla, ze kterého se nakonec měl celý seskok uskutečnit. Já se mezitím pustila do již mým společníkem zmíněné ukázky. Začala jsem od nasazení helmy, jak se nasazuje až po funkce dalších udělátek, které na ní jsou. Nakonec jsem se dostala až k samotnému padáku. Při tom mi Marshall podal jeden z batohů, které měl u sebe, abych dokončila svůj výklad.

,,Mimo jiné jsou ve všech helmách zabudovaný čip, který sdílí váš hlas ostatním, pokud byste od sebe byli moc daleko a neslyšeli jste se nebo popřípadě dosáhne i pilotovi sem do letadla," podala jsem jednu z posledních informací, zatímco jsem si helmu nasadila a upravila batoh, který jsem si zajistila na hrudi, okolo pasu a stehen, ,,tady na předloktí máte veškeré potřebné údaje. Od výšky ve které se nacházíte až po varování kdy byste měli otevřít padák. Vše je opět propojené s helmou, do které se signál ze statistik přepošle a ta vám to přetlumočí, abyste nemuseli neustále sledovat vlastní ruku."

Přítomní si mezitím nasadili i vlastní helmy a já si hrdě poupravila popruhy batohu pro větší pohodlí, zatímco jsem cítila, jak se za mnou otevírá zadní část letadla. Marshall si mezitím upravil poslední přezky a popruhy ze svého padáku a já se sebevědomě otočila směrem k místu odkud se bude seskakovat. Možná ve mně stále přebýval strach z výšek, ale pokud se tady podívám přes okraj, zem je mi tak daleko pod nohama, že mi je těch dva tisíce metrů ukradených.

,,Nezapomeňte skákat s dostatečnými rozestupy, abyste se do sebe nezamotali. Skákejte zprvu po nohou a pak se převraťte na břicho a nebo rovnou na břicho. A frajeřinky si nechte až na chvíli kdy na živu přistanete," ušklíbla jsem se na vyděšené obličeje před sebou.

Všichni ostatní se mezitím začali připravovat na svůj seskok. Nervozitou si mnuli ruce a pár odvážlivců se začalo řadit.

,,Uvidíme se dole," otočila jsem se naposledy, než jsem se konečně odrazila a v okamžiku jsem pasažérům na palubě zmizela z horizontu.

Mezitím v letadle:

Marshall si mezitím naposledy upravil batoh a pak zvedl pohled do prostoru před sebe.

,,Kde je?" zarazil se, když zjistil, že nevidí tu jedinou přítomnou, která pro jednou nemusela dělat nedobrovolně kliky.

,,Už seskočila," dostalo se mu odpovědi ze skupinky načež ho zamrazilo.

-

,,H-Harrowerová, co na sobě máte za padák?" ozval se okamžitě do své helmy, když jsem balancovala ve vzduchu a snažila se najít nejlepší polohu.

,,Ten co jste mi dal, přece," odpověděla jsem mu.

,,Proboha, vždyť to nebyl padák, ale jen prázdný batoh," vyvalil stojící oči, zatímco se z mojí strany začalo dostavovat uvědomění.

,,Jak vás vůbec napadlo mi dávat prázdný batoh!" začala jsem během vteřiny vyšilovat.

,,Samotný padák má přes deset kilo, jak vás vůbec mohlo napadnout vyskočit s něčím jako je prázdný batoh," dostal ze sebe Marshall.

,,Jak mě zatraceně napadlo vyskočit bez padáku," pískla jsem, ,,tak dělejte něco proboha, tenhle volný pád není nekonečný," dostala jsem ze sebe už nejen se strachem v hlase ale i v očích.

,,Dobře, změna plánu," věnoval muž pohled zbytku stále přítomné posádky, ,,máme nouzový výskok. Rozestavte se a skákejte v dostatečných rozestupech. Na zemi si ohlídám, zda jste doskočili všichni, ale teď musím zachránit pozlátko tajné služby," povzdechl si přítomný.

,,Marshalle! Tohle není legrace!" ozvala jsem se hystericky, zatímco on v letadle vzal jeden z již plně funkčních padáků a vyskočil z letadla za mnou.

Já naštěstí ztuhla v poloze, ve které jsem nepadala tak rychle a tak mě můj princ na bílém koni brzo zachránil situaci a dohnal mě.

,,Tady, vemte si ho," podal mi svou zásilku.

,,J-já si ale nedokážu ten padák vyměnit. Než se mi to vůbec povede, budu na zemi," křečovitě jsem ho chytla.

,,Buď si ten padák nasadíte teď, nebo nikdy. Vyberte si," věnoval mi Marshall pohled, zatímco mě držel za rameno abychom zůstali u sebe.

Já si jen tiše v duchu kývla a započala doufejme ne poslední aktivitu dneška a mého života. Zprvu jsem se pokusila rozepnout batoh, co jsem měla na sobě, však ruce jsem na to měla moc ztuhlé a jedna z hlavních přezek mi také nehrála do karet.

,,Máte patnáct vteřin," ozvalo se od Marshalla během okamžiku, zatímco já stále zápasila se svým prvním batohem.

Nejen z bezmoci, ale i strachu a nutnosti jsem si tedy padák nasadila na záda přes stávající batoh, bez žádného kontrolování, zda mám vše řádně upevněné. Hlavní popruh jsem si upevnila na hrudi a druhý ne již tak pevně okolo pasu.

,,Pět vteřin," zaznělo mi v helmě hlasem přítomného, načež už jsem na nic nečekala a zatáhla za lanko.

Nic. Jakoby seskok s padákem bez padáku pro můj sevřený žaludek a obsah adrenalinu v těle nebyl dostačující. Marshall mi stále držel ruku na rameni, proto jsem se k němu z reflexu přitáhla, zatímco on rozevřel svůj padák.

,,Proboha, nepouštějte mě. Já jsem ještě moc mladá na smrt," vyjekla jsem se strachem a křečí, křečovitě jsem se postavy chytla, omotala okolo ní nohy, ruce a nehty i přes rukavice obleku zaryla jak hluboko jsem jen mohla.

Jeho padák, který byl pro jednou ten první, co mě nezradil, však nesouhlasil s přebytečným nákladem, který v podobě mě na mé opoře vysel a dal nám to na jevo rychlejším klesáním a tvrdým dopadem, při kterém jsme přes sebe s přítomným udělali několik kotrmelců a nakonec zůstali mrtvě ležet na trávě. Po okamžiku si ležící sundal z hlavy helmu, aby se mohl se svým silně bijícím srdcem nadechnout.

,,Tohle už mi nikdy v životě nedělejte," vydechl s úlevou v hlase.

,,A vy už mi nikdy nedávejte prázdný batoh bez padáku," sundala jsem si helmu z hlavy a tím na světlo dostala svůj potem promočený obličej i vlasy, které opět zaujímaly ranní formaci vrabčího hnízda.

,,Platí," odpověděl muž po okamžiku.

I přes to, že jsem již byla na zemi, s možná pár odřeninami a naraženinami tak se mi chvělo celé tělo a srdce bušilo způsobem jako ještě nikdy dřív. Chvilkami jsem se uklidňovala sledováním oblohy, na které se pohybovali malé přibližující se tečky v podobě zbytku skupiny.

,,Marshalle?" pípla jsem po chvíli, když jsem samu sebe alespoň trochu uklidnila.

,,Ano?"

,,Já myslím, že ať si ti nahoře o nás dvou myslí cokoliv, my si ten sex za tohle vážně zasloužíme."

,,To vám dnes ty infarkty nestačily?" věnoval mi přítomný pobavený úšklebek.

Nakonec všichni doskočili v pořádku bez větších problémů nebo komplikací a já si tak mohla konečně oddechnout. Když jsem se dostala na nohy, oklepala jsem ze sebe přebytečnou trávu, hlínu a ostatní druhy zeminy, než jsem věnovala pohled popruhům na padáku, tak jako ihned poté můj kolega.

,,Muselo se někde něco pokazit," zamumlal, když mi věnoval pohled, ,,jak jste ho chtěla otevřít?"

Já se na okamžik zamyslela a následně podle těch málo momentů napodobila pohyb, který jsem udělala, když jsem chtěla otevřít svou záchranu. Marshall se na mě chvíli díval, než mě samotné na svém obličeji ukázal výraz, který nevypadal příliš ustaraně nebo starostlivě, tak jak bych si od něj teď představovala.

,,Vy jste se pokoušela otevřít záložní padák," oznámil mi a natáhl se ke mně svou pravačkou, kterou zatáhl za lanko, které bylo o něco výše, ,,tohle je, to co jste hledala."

Já sebou ve chvíli trhla a po silném škubnutí se jako brambora zřítila k zemi, po které jsem pár metrů odjela. Po bolestném zasýpání a vyraženém dechu jsem se podívala za sebe, kde byl roztažený můj padák.

,,Kde jsi byl celou dobu, když jsem tě nejvíc potřebovala," naštvala jsem se okamžitě.

Po dobu dvou zbývajících dní v Coloradu jsem již naštěstí k úrazu nepřišla a díky bohu jsem k tomu nedostala ani příležitost. Marshall mi následně oznámil, že si pro příště velice pečlivě rozmyslí, jestli mě sebou na další výcvik vezme, protože se mi tu za tři týdny podařilo samu sebe i jeho vystavit více smrtelným náhodám, než za necelé tři roky práce v tajné službě. To jsem si nakonec s úšklebkem poznamenala jako úspěšně probíhající rok 2020 a mohla jsem se vydat si kazit karmu zpět do Londýna.

,,Zpáteční let bude mít krátkou zastávku v Severní Karolíně pro doplnění paliva," pronesl Marshall, když jsem ho sledovala z jeho postele, zatímco on si balil a já zabíjela čas svou vlezlostí.

,,Četla jsem, že tam vznikla Pepsi," svěsila jsem hlavu z postele, však stále sledovala přítomného, ,,hele, teď vás vidím vzhůru nohama. Není vám z toho špatně?"

,,Ne tolik jako vám," povzdechl si při pohledu na moje visící vlasy a jak jimi účinně leč nevědomě vytírám podlahu a sbírám na ně prach.

Nakonec nás už čekala cesta ven z budovy a k letadlu. Venku se u něj ze všech přítomných vytvořil hlouček čekajíc na otevření dveří. Já si při tom všem chaosu srovnala kufr a posadila se na něj, zatímco jsem se pokoušela si vylepšit skóre ve skákajícím dinosaurovi přes kaktusy. Po chvíli jsem zvedla hlavu a pohled střetla se zády jednoho z rekrutů, který měl tričko s logem Amazonie - společnosti, která nedělá svou práci a já si tak udělala krátkou návštěvu Brazílie. Další chvíli jsem na logo, které měl přes celá záda, zírala jako zmatený tuleň, než se něco stalo. V zeleném obrázku ptáka společně s jeho ohraničením bylo vidět několik písmen, které nakonec daly dohromady slovo - TOXIC. Zprvu jsem jen při zpracovávání nasála rty, však vyrušil mě nástup do letadla. Tam jsem se koneckonců opět pohodlně usadila, tak jako při cestě sem, ale nakonec jsem pokračovala v přemýšlení nad logem, a i když mi to mělo snad přijít nadmíru jasné, v hlavě se mi točilo několik ozubených koleček, která do sebe nechtěla za žádných okolností zapadnout.

Myšlenkami jsem se také pokusila vrátit do oné Brazilské výpravy. Především k té záhadné místnosti, kterou jsem měla šanci vidět při návštěvě vojenské policie. S rukou opřenou o podpěru jsem bez hnutí nějakou dobu seděla a z pohledu ostatních jistě je tupě zírala. Můj kolega, který seděl naproti mně to jistě dával za vinu tomu, že mi do hlavy nateklo moc krve, když jsem byla rozvalená na jeho posteli a sledovala ho.

,,Marshalle?" ozvala jsem se.

,,Bude jedna hodina odpoledne, pokud jste si ještě neobjednala skleničku červeného, napravil bych to. Cesta bude ještě dlouhá," pozvedl obočí.

,,To je dobrá poznámka," zarazila jsem se, ,,ale o to mi teď nejde. Víte, mám pocit, že se v té Brazílii děje něco víc a že něco celou dobu přehlížím."

,,Myslíte?" věnoval mi sedící dlouhý pohled.

,,Snad kdybyste mě nechal v té Severní Karolíně vystoupit, zjistila bych víc," pípla jsem tiše.

,,Sama víte, že to nemůžu," dostalo se mi odpovědi.

,,Marshalle, prosím," spletla jsem si prsty obou rukou a sesunula se ze svého sedadla, ,,slibuju, že to bude jen na chvíli. Mám vážné podezření, že celá situace není jen tak. Kdybyste mě pustil, nikdo by si toho ani nevšiml," doplazila jsem se k němu a ruce si opřela o jeho koleno.

Pak jsem si však uvědomila, že celé letadlo ztichlo. Až příliš podezřele, proto jsem se přes rameno otočila abych střetla pohled s celým zbytkem letadla, jak na mě do jednoho zírá.

,,Nespíme spolu, tohle je pracovní záležitost," odsekla jsem, zatímco jsem stále před Marshallem klečela jako by to v popisu práce měla kdekterá pornoherečka.

,,Dokonce za to dostává i zaplaceno," ozvalo se po okamžiku, načež jsem se raději postavila a posadila se zpět na své místo.

,,Poslyšte, kdybych nevěděla, že tam něco je, nechtěla bych tam," pokračovala jsem ve smlouvání.

,,Před chvílí jste si to jen myslela," věnoval mi Marshall pohled.

,,A-ano ale," nasála jsem rty, ,,musíte mě pochopit. Něco se zkrátka děje. Je to jako když ve filmu z ničeho nic začne hrát dramatická hudba, i když se vlastně nic neděje, ale vy tušíte, že něco přijde."

,,Díky té hudbě?" pozvedl přítomný obočí.

,,Přesně tak," kývla jsem, ,,a to je přesně to moje tušení. Taková dramatická hudba, ale jenom tady u mě," poklepala jsem si na čelo.

Sedící se na nějakou chvíli zamyslel. Levou rukou si podpíral bradu a již dle prvního pohledu přemýšlel, zatímco já jen tiše čekala na jeho konečnou odpověď.

,,Víte, už díky tomu, že vím, že svou práci v mnoha ohledech neděláte špatně," prohrábl si muž vousy, ,,asi vás už nemohu odmítnout, ale musíte mít na paměti jednu věc. Pokud se vám něco stane, nebude to jen váš ale i můj problém. Stále vás mám na starosti a problém by neprospěl ani jednomu z nás."

,,Děkuju," rozzářily se mi oči, ,,nebojte, nikdo se nic nedozví a ani si nevšimnete, že jsem pryč," zatřásla jsem se radostí.

Po přistání jsem si vzala svých pět švestek v podobě kufru a vydala se zachraňovat svět. Marshall mi ještě naposledy do hlavy vtloukl, že na mě nikdy předtím nebral takovou apel jako dnes, načež jsem mu věnovala uražený pohled, že mi snad nevěřil, když jsem pod svými křídly opatrovala britskou panovnici v jejíž nitru se ukrýval kung-fu mistr a znalost nespočtu dalších bojových technik. Ještě při letu se mi podařilo koupit letenky, které mě dostanou až na mé místo určení a pak už jsem mohla jen přemýšlet a polemizovat jak se mi podaří odhalit zkázu světa tentokrát.