Cítila jsem z Fredericka jeho zklamání i dlouho po začátku filmu a po jeho konci ho vše pravděpodobně přešlo, ale sama jsem si slíbila, že mu vše vynahradím, až se vrátím z Brazílie a na vše bude konečně čas. Ten večer jsem si ještě do příručního zavazadla zabalila a jen si dodala motivaci, že si alespoň opráším znalosti španělštiny, které mi po studiích zakrněly.

,,A nemluví se v Brazílii spíše portugalsky?" věnoval mi brunet pohled, když jsem si vedle něj konečně lehla s radostí mu oznamující svůj plán.

,,To mě nenapadlo," zarazila jsem se, když jsem se k němu majetnicky přitiskla, ,,je to u pralesa, tak tam jistě umí i nějaký opičí jazyk, ten nebude s pohazováním rukama tak složitý, ne?" pokrčila jsem následně rameny.

Ráno jsem vstala s budíkem, i když to nebylo příliš dobrovolné. V koupelně jsem se připravila, namalovala abych neodstrašila spolusedící v letadle a i všechny ostatní. V ložnici jsem se po chvilkovém zírání do skříně z pyžama převlékla do svého agentského úboru a Frederick se měl alespoň při mém shazování nepotřebného oblečení chvíli na co dívat. Nakonec jsem i jeho z postele dostala, aby mě doprovodil na letiště.

,,Neboj, přivezu ti nějaký suvenýr," ušklíbla jsem se na bruneta stojíc u auta, když mi ochotně podával kufr.

,,Mně stačí, když se v pořádku vrátíš," usmál se na mě a já si následně zkontrolovala doklady v podobě pasu a pár dalších pracovních kartiček od platební karty po průkaz.

Pak už jsme si vyměnili pouze objetí a dlouhý polibek, po kterém jsem se vydala do hlavní haly letiště. Tam jsem bez problému prošla všemi kontrolami až do samotného letadla, kde jsem si spokojeně ve vydupané business class roztáhla nohy a užívala si svůj welcome drink v podobě šampaňského. Byla přede mnou ještě dlouhá cesta, u které byla trasa na letiště jen malým zlomkem. V letadle jsem se uvelebila velice rychle nejen díky místu u okna, ze kterého jsem mohla pozorovat venkovní dění v podobě plynoucích mraků. Při tom všem času na rozjímání jsem si chtěla i po Marshallově sobotním výkladu udělat ještě jeden a vlastní obrázek. S notebookem na stolečku přede mnou jsem tedy začala pátrat. Hledal jsem však nemusela dlouho a narazila jsem na článek s nadpisem: SPOLEČNOST AMAZONIA ODSTARTOVALA NOVÉ PROJEKTY, ALE PRALES JIM HOŘÍ PŘED OČIMA.

O společnosti Amazonia jsem již před nějakou dobou zaslechla. Amazonský prales byl jejich prioritou nejen díky jejich jménu. Zakládají se na něm a nejednou byli i na titulní straně kde kterého britského plátku. Teď však jak vidím se jim buď vše vymyká kontrole, nebo něco není v pořádku. Ve svém hledání jsem tedy pokračovala a shlédla i pár videí, kde se však společnost odmítla k situaci k pralesu vyjádřit. Po dobré hodině jsem už narážela na to samé - vše se v rozdílném slovosledu opakovalo, proto jsem svého hledání nechala. Ještě však před zavřením veškerých záložek v prohlížeči na mě vyskočila reklama na prostředek proti hubení škůdců. Chvíli jsem se ji snažila zavřít, protože to s doprovodným videem nebylo tak jednoduché. Nakonec jsem ji přeci jen musela dokoukat celou a v hlavě mi utkvěl její slogan, který na originalitě splýval s ostatními - se společností Toxic chybu nikdy neuděláte. Další příliš otravná věc, která se mi do myšlenek zarývala až moc často. Tuto reklamu jsem viděla poprvé, ale od společnosti Toxic jich pár dalších koluje i v televizním oběhu.

Vhodné pro zemědělce a zahrádkáře se sortimentem společnosti, však pro mě naprostý odpad. Po úspěšném zlikvidování i mého reklamního škůdce jsem si oddechla a jen ze zvědavosti jsem se naklonila do uličky bych prozkoumala zdejší ničím zajímavé dění. Zatímco letušky roznášely objednávky cestujícím, jsem periferním viděním zahlédla muže sedícího přes uličku vedle mě jak mě až vyděšeně sleduje. Jeho výraz mi v mém zorném poli nedával klidu, proto jsem se na něj také otočila s pokusem o přívětivý úsměv. Seděl uvelebeně na svém místě s nohou přes nohu a v rukou držel denní tisk Evening Standard, ve kterém listoval do doby, než jsem se stala jeho pozorností já. Na chvíli jsme si vyměnili pohledy, než jsem si všimla, že ten jeho spadá na mé boky, kde jsem mimo jiné měla pouzdro se zbraní, které koukalo ven a přivolávalo pozornost. Jakožto článek tajné služby pod ochranou samotné britské královny, která se jistě nemůže dočkat na naše další setkání, jsem ji u sebe měla naprosto legálně a nebyl důvod k panice. To však cestující nevěděli.

,,To je pracovní záležitost," lehce jsem se špitnutím kývla hlavou a s následně neparným úsměvem jsem zbraň zakryla.

Celý let se mi již po pár hodinách zdál nekonečný, ale nakonec jeho konec nastal a já po třinácti hodinách vystoupila a mohla nasát tropický vzduch Brazílie. Když jsem se dostala do zdejší haly, zkontrolovala jsem letenky, které mi Morgan naposledy poslal, i když jsem se zprvu zarazila nad jejich chaotickým vzhledem. Rozhodně měli daleko od těch, které mě dostaly z Londýna do zdejšího Porta Velha. Nějakou chvíli jsem bloudila, ale nedokázala jsem se ani podle anglicky psaných ukazatelů zorientovat, proto jsem přepadla první informace, které mi padly do hledáčku.

,,Můžu se zeptat z jakého gateu odlétá letadlo v pět hodin do Ria Cespra?" ukázala jsem ženě za pultem obrazovku svého telefonu a ona, i když mi jistě s mou chaoticky rychlou mluvou nerozuměla ani slovo, rozsekanou angličtinou, která nebyla její silnou stránkou odpověděla.

,,Je mi líto, ale lety do Ria Cespra byly dočasně přesunuty na letište Terreno baldio. Dostanete se na něj autobusem - staví před halou."

Já ji následně poděkovala a po odchodu jsem se vydala hledat autobus. Ten naštěstí před halou opravdu zastávku měl a po pár minutách i přijel. Nebylo na něm nic zvláštního. Lidé čekající na zastávce do něj nastoupili společně se mnou jako jediným turistou na palubě a vyrazili jsme na letiště. Na venek autobus nebyl ničím zajímavý, však, když jsem se okolo sebe rozhlédla uvnitř, měla jsem pocit, jako bych se dostala do muzea špatných vtipů. Jeden cestující měl obří košík plný ovoce, se kterým se málem nedostal do autobusu dveřmi, druhý se sem dokázal nacpat i s mopedem a v neposlední řadě tu měl přítomný nedaleko mě na zádech jako dítě v zavinovačce přivázanou živou kozu. Až po chvíli jsem začala vnitřně litovat, když jsem zjistila, že překlad názvu letiště, na které jsem měla namířeno je pustina. Po dvaceti minutách jízdy autobus konečně zastavil a mně se po výstupu z něj naskytl pohled na tu pravou anglickou definici Terreno baldio. Bylo mnohonásobně menší letiště než to, které jsem před chvílí opustila. Dřív jistě natřené na bílo, teď zašedivělé, místy nažloutlé s oprýskanou fasádou a místy okny pobitými dřevěnými deskami.

,,Exotika Megan, exotika," povzdechla jsem si zoufale a vydala se za davem, který vystoupil se mnou z autobusu a vydal se na letiště, které se opravdu nacházelo v pustině, zemi nikoho, kde ani ty westernově typické chuchvalce roští neprolétnou.

Jediné, co mě uklidnilo, že vše uvnitř bylo větší, než to působilo zvenku. Jediný problém, co tu byl byli lidé. Nejen ti, co se mnou jeli autobusem, ale dalších několik desítek, ne-li stovek lidí, kteří na sebe stáli namačkaní v řadách na prohlídku. Těžce jsem polkla a také se do jedné z řad zařadila. Po chvíli čekání a částečném prokouknutí zdejšího chaosu jsem si všimla, že kontrola na samém začátku fronty vždy vede více než hojnou konverzaci s tím komu láskyplně prohlíží zavazadlo, protože nejen zdejší fasáda, ale ani živá duše neviděla rentgenový snímač, který na letištích kufr za vteřinu zkontrolujte. Tady bomby v zavazadlech hledají ručně a ještě si se všemi podávají ruce jako se starými známými. Už i fakt, že jako jediná ze stovek přítomných nejsem zdejší, jsem přehlížela a pomalu jsem s frontou znechuceně postupovala dál. Nikde tu ani nebyla vývěsní tabule ohledně letů, ale to jsem vypustila ve chvíli, kdy jsem konečně přišla na řadu.

Mým novým společníkem tedy již nebyl padesátník s pivním pupkem, propoceným tričkem a pivním pižmem, ale další z postarších místních, který ani nevěděl co má napsané na košili, která byla to jediné v angličtině, co mě za poslední chvíli místo portugalštiny praštilo do očí. Okamžitě poznal, že se před ním nachází vyčerpaný a znechucený turista, proto mi věnoval pohled bez výrazu a vítací část, kterou dosud aplikoval u předešlých cestujících, vynechal. Na pultík před ním jsem položila svůj kufr, který otevřel a párkrát se v něm prohrábnul. Podrobněji pak prozkoumal přítomné kabely v podobě nabíječek, které jsem sebou měla. Zatímco kontroloval notebook, který mi po práci v letadle ležel hned na vrchu na mě poslal svou více než obtloustlou spolupracovnici, která na sobě ani neměla košili s názvem letiště, ale úzké růžové tílko ve kterém se její tukové pneumatiky velice vyjímaly. Ta se postavila za mě a prohlédla si mě. Nejprve ze zadu a následně si mě svou zpocenou hnátou hrubě otočila dopředu. Pak ke mně něco zamrmlala a já po vyhodnocení, že to znělo vcelku výbuště jsem raději zavrtěla hlavou.

Pak na muže stále se hrabajícího se v mém kufru kývla a odešla si zpět sednout na propocenou polstrovanou židli. Její společník jí však zarazil a z mého zavazadla vytáhl jedno z triček a následně tílek, které na ni symbolicky přiložil tak, jak to každý dělá s oblečením, které si chce koupit před zkoušením. Vyjeveně jsem na něj zírala, nejen díky jeho snad až zamilovanému výrazu, ale díky tomu, že obluda naproti němu by do mého trička nedokázala nacpat ani předloktí. Spíše by ho mohla použít jako bryndák. Následně přišla na řadu má pofiderní španělština, která se jim pokoušela říct cokoliv, jen aby toho hrdličkování oba dva nechali a já mohla jít. Nakonec to ale nezabralo a je dostat zpět do reality byl nemožný úkol, proto jsem znechuceně zamručela a opřela se o stolek přede mnou v naději, že toho za chvíli nechají.

Zpocený vágus za mnou mezitím našel můj zadek jako nejlepší spot na pozorování a mě docházely nervy. Vše ve mě vybuchlo až po dobrých patnácti minutách, co jsem španělskou hatmatilkou snažila dosáhnout svého. Nakonec mě velryba v růžovém s vyprsknutím odbyla zatímco se až potěšeně dívala na mé světle šedé tílko, které pro mě bylo volnější L, pro ni někde na stupnici -S. Po jejím ohnání se rukou směrem ke mně a jistě kousavou poznámkou, kterou jsem vyvodila z tónu hlasu jsem se s rudým obličejem narovnala a praštila oběma rukama silně do stolu před sebou. Ani jeden však nereagoval a přítomný muž následně pokračoval v prohlídce, než se dostal zpět k mému notebooku, který otevřel a začal si s ním hrát, jakoby byl jeho. To už mi došla veškerá trpělivost a vytáhla jsem svou zbraň, kterou jsem na něj namířila. V tu chvíli okamžitě couvl, tak jako všichni přítomní okolo mě, včetně jeho nepovedené partnerky.

,,Okamžitě to zavři," začala jsem naštvaně cedit mezi zuby a on záhadou najednou rozuměl i angličtině, ,,to tam vrať zpět," pokračovala jsem v ukazování hlavní na všechny mé svršky, co z kufru vytáhnul, ,,všechno vrať zpět!" vyjela jsem opětovně, když jsem si všimla jak si pokouší pod pult snad ulít něco pro sebe.

To už se na mě snad až odvážně podíval a něco naštvaně řekl, zatímco já zbraň nabila. To už raději mlčel a do kufru naskládal i zbytek věcí. Všichni okolo v naší frontě stáli bez hnutí a ztuhle, než jsem už přítomného donutila kufr zavřít, mařka v růžovém na mě po sklopení mé zbraně vyjela snad s dojmem, že se jí v mojí situaci a její pozicí, která nabyla v jejích prstech nakládané vejce ze zavařovací sklenice opodál, leknu. Já si proto vzala svůj kufr s veškerým majetkem v něm a na důkaz nespokojenosti ze zdejšími aerolinkami jsem vystřelila a tím rozbila jejich zavařovací sklenici s vejci, které by již dokázal díky jejich smradu cítit každý. To už naštěstí moje společnice zacouvala, protože jak ona tak ostatní zjistili, že jsem v ruce nedržela hračku. Pak jsem si zbraň uklidila zpět do pouzdra a i se svým kufrem odešla hledat správný gate.

Pak už vše šlo narozdíl od mojí první zkušenosti hladce a do letadla jsem se dostala bez problémů, i když vypadalo, že jeho poslední technická prohlídka byla v době kamenné. I tak jsme vzlétli i přistáli v poměrném bezpečí a já se nemohla dočkat, až se prospím. Z letiště mě odvezl další autobus až do samého centra Ria Cespra, které bylo v současnou půlnoc naprosté ticho. Nedaleko od místa zastávky jsem naštěstí našla hotel disponující třemi hvězdičkami, což jsem našla pro zdejší poměry uspokojující. I recepce byla otevřená, proto jsem neváhala a vstoupila.

,,Pokoj prosím," vychrlila jsem na recepční doufajíc, že umí anglicky.

Ona si pilujíc nehty dle výrazu vnitřně uplivla a podala mi jeden z klíčů, který podle jeho cedulky na kroužku vypadal luxusně narozdíl od těch, které na sobě měly nalepenou sežvýkanou žvýkačnu, nebo na nich byl pověšený chuchvalec vlasů. Já dostala klíč s malou dřevěnou destičkou, ve které bylo vypálené číslo, i když si myslím, že flek, který na ní z jedné strany byl, byla krev.

,,Přijďte ráno a zapíšu vás," pronesla nezaujatě přítomná.

Pak už jsem se jen potemnělým schodištěm vydala do zbytku hotelu hledat svůj pokoj s číslem šestnáct. Když jsem do něj vstoupila, všimla jsem si, že možná ty tři hvězdičky zde v Riu Cespru znamenají něco jiného než tři hvězdičky v Londýně. Na stěnách a stropě byly žluté fleky od protečení, postele si již také zažily své a do koupelny tu ani nevedly dveře, ale pouze díra do zdi. Už jsem ale byla moc unavená na to cokoliv vymýšlet a jen jsem se převlékla do pyžama, které jsem v rychlosti vydala z kufru a i na nepříliš měkké a pohodlné posteli usnula.