,,Musíme mít oči na stopkách. Pabla může být kdekoliv," nepatrně jsem vykoukla ze dveří, abych se ujistila, že máme čistý vzduch.

Zprvu nám stačil pouze sluch, podle kterého jsme věděli, kam jít a jakým chodbám se vyhnout podle zvuku hlasů nebo kroků. Když jsme se nakonec propletli a částečně i díky štěstí se dostali tam kam jsme chtěli, opět se před námi ukázala hlavní hala v níž se prováděla pěstitelská činnost jako o závod.

,,Támhle jsou nějaké dveře," špitl mi Andrew přes rameno a letmo ukázal prstem, ,,myslíš, že by se tam mohla schovat Pabla?"

,,Je to dost daleko od místa, kde jsme ji viděli naposled, ale za pokus nic nedáme," odpověděla jsem při letmém pohledu na blonďákem nalezený vchod a následně na budku, kam jsme před nějakou dobou vtrhli.

Po hlubokém výdechu jsem se se svými kroky vydala zpět na kovovou lávku, která vedla snad po celém obvodu haly, však nám tentokrát opět stačil ten kousek, díky kterému jsme se dostali na místo určení. Na konci vražedné lávky, která byla od země dostatečně daleko, aby si nás při rozvážné a tiché chůzi nikdo nevšiml však dostatečně vysoko abych cítila, jak se mi v těle přetáčí vnitřnosti o sto šest. V neúplném cíli se nacházelo několik cest, kterými jsme mohli jít - po žebříku dolů nebo nahoru. Já chtěla zprvu slézt a jít ke dveřím, můj kolega však pro jednou šel tou riskantnější cestou.

,,Megan, když jsme sem šli, vypadalo to, že v té budce nad námi nikdo není. Ještě by tam mohli mít ty naše zbraně. Přeci jen, by to s nimi bylo bezpečnější."

,,M-máš pravdu, ale já už nahoru nejdu. To už by můj žaludek nevydržel," pípla jsem a posléze stojícímu podala zbraň, kterou jsem získala od zdejšího personálu nepříliš zdvořilým způsobem, ,,tady, vem si ji. Doufám tedy, že ji nebudeš potřebovat. Budu čekat dole a pokud se něco stane - tak dole nebudu nebo jen uslyšíš můj řev," pozvedla jsem obočí.

,,Bude to jen minuta, neboj," těžce Andrew polknul.

Pak už jsme se rozdělili a já se po žebříku vydala pomalu dolů, zatímco Andrew se vydal směrem vzhůru. Když jsem došlápla konečně na zem, alespoň z části jsem si oddechla, že pád po kterém by mohlo následovat mnoho různých druhů zranění se konat nebude, však s kulkou v hlavě jsem mohla skončit stále. Žebřík ne žebřík. Pár dlouhými kroky na již pevné zemi jsem přikročila ke stěně a následně i do rohu celé haly, který byl dalších pár desítek centimetrů vedle. Tam jsem alespoň díky většímu přítmí splynula s okolím, díky svému tmavému oblečení. Nervózně jsem si propletla prsty obou rukou a tiše se posadila do dřepu a už jsem jen čekala, dokud neuslyším nebo neuvidím mého kolegu, který měl doufejme úspěšný lup. Po okamžiku rozjímání jsem však ztuhla a s více než zaťatými svaly v celém těle jsem se pokoušela nevykřiknout na celé kolo. Něco se dotklo mého lýtka a já nevěděla, zda bude lepší se nehýbat a dělat mrtvého brouka nebo riskovat vlastní hlasivky, abych se podívala, zda mi mou drahocennou končetinu neohmatává nějaký zdejší tří metrový pavouk. S velkou pečlivostí a opatrností jsem se tedy začala pomalu hlavou sklánět až k noze, ke stále přebýval ten nepříjemný pocit, než se mi nakonec více než ulevilo.

,,P-Pablo? Jsi to ty?" zašeptala jsem směrem k dětské ruce, co mě stále neúprosně držela zatímco její konec putoval do odvětrávacího systému.

,,Ano jsem to já," dostalo se mi pípnutí jako odpověď.

,,A-a kdo tě tam zavřel?" letmo jsem rukou zlehka zkusila odstranit mříž, která děvčeti bránila svou rukou dosáhnout dál.

,,Nikdo, vlezla jsem sem sama. Všimli si mě a tak jsem se musela schovat," zamumlala brunetka, ,,je to tu vážně velké, prolezla jsem tu pár šachet, ale nenašla jsem žádný východ. Ty by si se sem stejně nevešla."

,,A zjistila jsi něco, co by nám mohlo alespoň pomoci se odtud dostat, když už jsem tě našla?"

,,To já jsem ráda, že jsem našla tebe. Málem jsem se tu v tom kovovém potrubí ztratila. Když ale půjdeš do těch dveří támhle a za nimi doleva, měla by ses dostat do místnosti, kde budu moct vylézt ven. Jen mi nejde odendat ta mříž, která mi v tom brání a potřebuju tvoji pomoc. Sama už si nepamatuju, kudy jsem se sem dostala."

,,Dobře. Ještě čekám na Andrewa, šel nám po pojistku abychom to tu přežili alespoň o pár minut déle."

,,To nezní příliš pozitivně. No nic, jdu na místo a počkám na vás," špitla Pabla, načež jsem jí tuše přitakala a její ruka zmizela.

Po nějaké chvíli už jsem naštěstí živého viděla slézat i blonďáka, který mi následně dal jednu z našich nově utržených zbraní.

,,Už vím, kde je Pabla," pípla jsem, ,,pojď za mnou," naznačila jsem směr naší cesty letmým gestem pravé ruky.

Po vchodu do dveří jsme oba měli oči i uši na stopkách jako nikdy jindy. Naštěstí naše cesta nebyla dlouhá a pár metrů za dveřmi v chodbě směrem, který mi Pabla naznačila jsme napjatě vstoupili do dalšího prostoru. Tam jsem hned po prověření čistého vzduchu přiskočila tam, kde na mě koukal Pablin obličej a započala jsem akci ohledně osvobozování z větrací šachty. Nějakou chvíli mi to i s blonďákovou pomocí trvalo, však nakonec jsme byli úspěšní a děvče se nám podařilo dostat ven.

,,Příště se raději nechám zastřelit než abych tam vlezla zpět," oklepala se bruneta znechuceně.

,,To jsi byla ty, kdo rozpoutal ten rozruch?" věnovala jsem přítomné pohled.

,,A-asi ano," pokrčil a Pabla rameny, ,,tedy, nejdříve jsem se schovala, ale nějakou chvíli po tom co vás odvedli si mě někdo všiml a už to šlo samo. To jsem zpanikařila a vlezla jsem sem... no a teď jsem tady."

,,Hlavně je dobře, že jsi v pořádku," oddechla jsem si alespoň částečně.

Nebyla by to ale ta pravá akce, kdyby se po okamžiku, kdy jsem si společně se zbylými dvěma přítomnými užívala to blahodárné ticho okolo, neozval zvuk od dveří, kterými jsme přišli a už ani jeden z nás nemusel přemýšlet dlouho, aby mu došlo, že opět nejsme sami. Bez otálení jsem sebou cukla a jakožto skupina jsme odskočili za nejbližší možnou skrýš. Schovali jsme se za jednu z přítomných kartoték a jen tiše se zatajeným dechem poslouchali. Zprvu byly slyšet jen kroky, které se každým okamžikem násobily a už bylo jisté, že naše samota nám dlouho nevydržela.

,,Vážně jsem si myslela, že to bude jednodušší. Když vy neustále utíkáte a děláte nám to všem těžší," ozval se Gretin hlas, zatímco jsem cítila jak mi Pabla s Andrewem drtí předloktí obou rukou jako o život, ,,no tak, já vím že tu jste. Nemusíte se schovávat a dělat mrtvé brouky."

Na další chvíli se všude rozlehlo ticho. Až příliš velké a vražedné ticho, které nikdy nevěstí nic dobrého. S nasátými rty jsem se zbytkem skupiny ztuhle stála a pohled měla upřený přímo před sebe. Po okamžiku jsem však zaslechla zpoza svých zad uchechtnutí na které jsem již instinktivně zareagovala otočením a napražením obou rukou se zbraní v nich.

,,Hezké," uculila se Greta, ,,nemyslíte si však, že když už utečete, tak je lepší aby vás nikdo nenašel?"

,,Možná byste se nemuseli při tom vašem hledání tolik snažit," procedila jsem mezi zuby, zatímco okolo mě přítomná bruneta bez problému prošla, jakoby jí hlaveň na čele vůbec neobtěžovala.

,,No tak pojďte," pobídla nás, ,,hru na schovávanou už jste prohráli."

Těžce jsem polkla a poté, co jsem si se zbytkem skupiny vyměnila dlouhý pohled z očí do očí jsme se pomalu vydali za brunetou, která byla stále ve středu mého hledáčku. I hned jak jsme se vynořili zpoza naší skrýše zareagoval i zbytek přítomných v celém prostoru a už byla nejen Gréta ta, kterou měl někdo na mušce. Když už především na mě mířilo dostatek přítomných, že by ze mě mohl být i cedník jsem stále neuhýbala ani se svými vlastními pažemi.

,,No tak vidíte. Agenti tajné britské služby musejí utíkat před bandou biologů. To zní tak absurdně, že by podle toho snad ani Netflix nechtěl natočit seriál," usmála se bruneta, zatímco se ke mně otočila čelem, zprvu se podívala na hlaveň zbraně, co jí chladila čelo, než si se mnou vyměnila pohled z očí do očí, ,,co chceš dělat? Vystřelit? Jen do toho. Nemusíš se nijak omezovat. To co teď řeknu, bude znít jako klišé, ale i kdybys mě tu teď zabila společně s ostatními, nic se nezmění. Vše bude pokračovat bez ohledu, zda je někdo z nás naživu nebo ne. My jsme jen zlomek toho, co existuje a dokáže vést celý tenhle podnik."

,,Člověk někdy hold musí riskovat," nasála jsem rty a přiložila prst na spoušť a s tím se dali do pozoru i zbylí přítomní, které však zastavila letmým pohybem ruky.

V celém prostoru se rozlehlo ticho a jediné co jsem slyšela byl můj vlastní dech a bijící srdce. Greta přede mnou s klidem a letmým úšklebkem na rtech stála zatímco já těžce polkla a po okamžiku přiloženým prstem stiskla spoušť. Během vteřiny my vyschlo v krku jako nikdy dřív, však dostavení rány, která obvykle přichází po výstřelu, se neuskutečnilo. To už jsem se zarazila při pohledu na svou pistoli, kterou Andrew s vypjatými nervy získal zpět, jak v ní není ani jedna patrona, díky které bychom se mohli probojovat ven.

,,Snad si nemyslíte, že by vám tu někde někdo nechal nabité zbraně," uchechtla se stojící, ,,tedy, jeden náboj tam je. Chtěla jsem vědět, zda budete mít to štěstí a vážně se trefíte. Ale asi až příště."

,,T-tys vážně v-vystřelila?" pípl Andrew, ,,zbláznila jsi se? Co kdyby jsi se trefila a vážně jí udělala díru do hlavy? Udělali by tu z nás cedník."

,,Vůbec mi to nesedělo. Ty bys snad chtěl, aby tě někdo zastřelil s úplně klidným výrazem, kdybys věděl že tvůj protějšek má plný zásobník?" věnovala jsem mu pohled.

,,Vždyť je to psychopat, co myslíš?" vydechl blonďák.

,,To je hezké přirovnání," poskočila si Greta, zatímco svou pravačkou naznačila, abychom naše těžce utržené zbraně odložili a neuřízli si tak někde další ostudu, ,,jen mám jednu malou otázku. Od kdy tajná služba zaměstnává děti?"

,,Já mám lepší otázku," pozvedla jsem obočí, ,,co je tohle za místo. Divím se, že tu nepěstujete marihuanu nebo něco podobného."

,,Dobrá otázka, já se však ptala první," roztáhla bruneta rty.

,,Já se v ní zaměstnala sama," vyprsila se Pabla jako odpověď

,,N-ne, nezaměstnala se tam sama. Ona..." zarazila jsem se nad formulací věty, co jsem měla v plánu vypustit ze svých úst, však nakonec jsem svou snahu vzdala, ,,ano, má pravdu. Zaměstnala se tam sama."

Zatímco mě Greta přejela pohledem tak jako přítomné děvče a Andrewa, jeden z přítomných se k ní naklonil a něco k ní zahuhlal. Ona se posléze zarazila.

,,Tak mi ji unesli? Vážně? No tak to jsem se asi tak neměla ptát, však když člověk nemůže mít přehled o všem co se tu všude děje," podepřela si dlaní bradu se zamyšlením.

,,No dobře, teď chci ale zase odpovědi já," svraštěla jsem obočí, ,,i když byste nám tu mohli udělat prohlídku, jako v muzeu."

,,A co si myslíte, že tu je?" založila si Greta ruce na prsa a já se rozhlédla okolo.

Místnost větších rozměrů, kde se na sebe tiskly skříňky s šuplíky a různé kartotéky. Bylo vidět, že je každá pečlivě označená tak jako jednotlivé zásuvky jsou řádně popsané pro větší přehled.

,,Co je tam schované? Nějaké protilátky nebo jen něco pro lepší náladu?" pozvedla jsem obočí při zpátečním pohledu na stojící a její stále přítomnou cigaretu.

,,Jsou tam informace."

,,Informace?"

,,Ano, informace. Žijeme v digitální době, kdy každý si dokáže během několika minut najít informace úplně o všem. Ti zručnější mohou jít nelegální cestou a ti méně zruční tou legální od Wikipedie po všelijaká fóra. Člověk si musel být již od začátku vědom toho, co sebou internet obnáší za rizika, především, pokud je součástí něčeho jako je tenhle kolos, který má lidi přimět otevřít oči a pomoci založit novou společnost poté co si uvědomí, že tu jsou i lidé co mají pravdu," propletla si žena prsty obou rukou, ,,proto jsou tu uložené informace, které by byly i se sebelepším zabezpečením na internetu s rizikem objevení. Tady jsou všechny hezky pohromadě a v bezpečí - od záznamů ilegálního exportu, transakcí a všeho ostatního."

,,Tak proto se Chase nedokázal nabourat do žádného systému," zamumlala jsem.

,,Žádný není. Máme to tu zkrátka jen černé na bílém. Přeci jen, když už člověk vypaluje amazonský prales, tak to že si někde těch stromů pár pokácí nebyl takový problém abychom tu alespoň pak měli na co psát."

,,K-kolik tu toho vůbec je?"

,,Tolik, kolik je potřeba."

,,A co to, co na internetu je? Ty webové stránky."

,,Jen zástěrka. Tam jsou pouze nepodstatné informace, aby vše působilo alespoň trochu věrohodně a nikdo se nepídil dál. Až na vás dva. Očividně."