Nakonec jsme se přes první překážku úspěšně dostali, však jsem si jistá, že Andrew mi to bude do konce života vyčítat.

,,Myslím, že bychom mu měli říkat Hanz. Bude to náš domácí mazlíček," usmála jsem se při cestě chodbou.

,,Kdybys byla na mém místě, jistě by sis to rychle rozmyslela," oklepal se blonďák, když už nám náš přítel byl dávno v zádech a my se mohli věnovat záchraně světa.

Když jsme prošli pár chodbami, všude bylo až strašidelné ticho. Já chvíli přemýšlela co dál, než jsem opět vyzkoušela otevřít jedny z dveří, které měli vést do jedné z kanceláří, bylo však zavřeno. Jak již pro mě bylo za dnešek zvykem. Vše pokračovalo násilným lomcováním, než se mi za pomoci druhého agenta dveře podařilo opět otevřít.

,,Tohle už není možné," vydechla jsem při pohledu na další zeď, co se za dveřmi nacházela.

,,V tom případě celá budova tu stojí jen jako kulisa," prohodil stojící směrem ke mně.

,,Co tu ale v tom případě mohou schovávat?" těžce jsem polkla, ,,a kde?"

,,Myslím, že ten sklep, okolo kterého si šla by nám mohl na naši otázku odpovědět."

,,M-Megan?" ozval se mi v hlavě Chaseův hlas, ,,c-co to děláte? Ještě se dostanete do problému."

,,Práce v MI6 je hold někdy synonymum rizika povolání," roztáhla jsem rty, ,,zjistil jsi něco ty?"

,,Nic se mi podařit nenašlo. Ve vašem okolí nejsou žádné signály, které by napovídaly jakékoliv přítomnosti sítě nebo serverů. Buď je mají velice dobře zabezpečené a skryté a nebo tam vážně žádné nejsou..."

,,Tak je to vážně jen na nás," věnovala jsem Andrewovi pohled.

,,Megan, okamžitě se stáhněte. Může to být nebezpečné. Nevíte co tam je," ozvalo se, ,,pomoc už je na cestě."

Chtěla jsem ještě mladíkovi odpovědět, však vyrušil nás příchod nečekaného hosta, kterým nebyl náš Hanz.

,,Co tady děláte?" prohodil zmateně muž, kterého jsme vyslýchali před dobrou hodinou zpět.

,,Trochu jsme se tu ztratili," s trapnosti v hlase jsem se zasmála, ,,víte, zapomněla jsem si tu na toaletě telefon a proto jsme se vrátili," vydala jsem se směrem k přítomnému aby si snad nevšiml dveří, které jsem zdemolovala, ,,ale už jsem ho našla a jsme na odchodu."

,,Že jste se neohlásili," zamumlal.

,,Nechtěli jsme vás rušit jen kvůli telefonu," usmála jsem se, ,,a myslíte, že byste nás mohl odvést ven? Stále se tu ztrácíme."

,,Jistě, pojďte za mnou," pokynul nám stojící a my se vydali za ním.

Byli jsme třetímu přítomnému přímo za zády, však já cítila, že už má sám nějaké podezření a že už pro něj nebudeme pouze novináři. Při naší chůzi, kdy jsme s Andrewem šli vedle sebe jsem se na něj otočila a několikrát náznakem trhla hlavou k muži, co nás vedl. Ze strany blonďáka mi bylo odpovězeno velice vyděšeným zakroucením hlavy, však i tak jsem pokračovala v mém naznačování.

,,No tak," sykla jsem tiše, ,,musíš to udělat.

Přítomný těžce polknul a svůj krok na okamžik zrychlil. Posléze poklepal našemu vedoucímu konvoje na rameno a ten se za ním zmateně otočil. Pak už vše proběhlo v řádu vteřin a sám nakonec skončil ležet na zemi.

,,Dobrá práce," poplácala jsem blonďáka po zádech, ,,teď ho ale musíme schovat, aby ho nikdo neviděl."

Na to mi stojící kývnul a když jsme omráčené tělo vzali, vydali jsme se co nejrychlejší cestou do těch jediných dveří, o kterých jsme věděli, že nejsou pouze iluze - kancelář. Tam jsme jeho tělo ukryli, pro jistotu mu svázali ruce i nohy a sami se pak vydali tam, kam jsme měli původně namířeno a to do zdejších sklepních prostor.

,,Jsi připravený?" podívala jsem se na přítomného stojíc u dveří vedoucích do sklepa, zatímco jsem si do ruky vzala zbraň

,,K-kde jsi to vzala?" vypískl blonďák.

,,Měla jsem jí celou dobu sebou. Copak ty ji sebou nemáš?"

,,N-nemám. M-myslel jsem si, že sem jdeme jen mírumilovně."

,,My nikam nechodíme mírumilovně, Andrew. Obzvlášť ne tam, kde mají podezřelé sklepní dveře jako jsou tyhle."

,,Jak jsem měl vědět, že tu nějaké sklepní dveře budou," zabědoval přítomný.

,,Dobře, podrž to," vtiskla jsem mu svou zbraň a sama si rukou zajela pod tričko a vytáhla si další.

,,Jak to pořád děláš?" vyvalil přítomný nevěřícně oči.

,,Nosit volné oblečení má své výhody. Dá se pod ním schovat i mnoho jiných věcí kromě přebytečného tuku," ušklíbla jsem se, ,,ale tímhle jsem pro dnešek vypotřebovala všechny své kouzelnické triky. S tímhle už se musíme obejít. Každá v sobě má deset nábojů, tak střílej opatrně."

,,Budu," kývl přítomný.

,,Dobře, tak na tři. Raz, dva, tři..."

Během vteřiny jsme dveře rozrazili a nejen díky nepozornosti jsme se svalili po schodišti, co za dveřmi bylo. Mokré a kluzké a ještě více zatuchlé, než bylo cítil nad ním. Když jsme se na sebe oba navalili, už bylo slyšet jen sípání a mé znechucené až důchodcovské mrmlání.

,,Příště bych u podezřelých dveří do sklepa postupovala obezřetněji," odkašlala jsem si, když jsme se oba vyškrábali zpět na nohy.

,,Moje řeč," promnul si Andrew paži.

Z plně osvětlené chodby, která již byla ta tam, jsme se naším pádem dostali do chodby další, však tato byla více potemnělá, přesto tu byla blikající světla na jejím stropě, díky kterým jsme okolo sebe viděli dostatečně. Jak bylo již zmíněno před chvílí, byla tu cítit vlhkost a o zatuchlém vzduchu ani nemluvě. Jednu ze stěn opět lemovaly dveře, však nepřekvapilo by mě, kdyby i ty byly hříčkou něčí fantazie a nacházela by se za nimi pouze stěna. Chvíli jsem se pokoušela rozkoukat, však nakonec jsem si dopomohla telefonem.

,,Není tu žádný signál," konstatovala jsem, když jsem si po malých krůčcích svítila pod nohy.

Společně s mým kolegou jsme došli až na samý konec chodby, kde jsme zvolili jednu z páru možných cest a vydali jsme se dál. Na ten nepříliš příjemný pach okolo jsme si s každým krokem začali zvykat společně s tichou chůzí, která po vlhké podlaze nebyla jedna z nejjistějších. S až podezřelým tichem okolo jsme došli ke dveřím, které se lišili od těch ostatních nejen svým vzhledem, ale i obsahem a množstvím cedulek na nich.

,,Ty jsou taky zamčené, ale něco za nimi je," zkusila jsem štěstí s klikou, když jsem nepříliš čistým okýnkem na dveřích zkusila prohlédnout na druhou stranu, ,,třeba někde najdeme klíč, na tohle je plýtvat náboji zbytečné."

Na to mi Andrew přitakal a po opatrném rozhlédnutí se okolo sebe jsme se vydali dál. Já už nám ani nesvítila na cestu, protože světlo z mého telefonu nedosáhlo v přítomném šeru příliš daleko a navíc si jak mé tak blonďákovi oči na okolní přítmí vcelku zvykly. Opět jsme procházeli okolo dveří, které byly podobné těm všem falešným, které jsem dnes měla tu čest zničit, proto už jsem se ani neobtěžovala zkoušet je otevřít.

,,Megan?" ozvalo se mi po okamžiku za zády.

,,Co se děje?" přejel mi okamžitě mráz po zádech.

,,Tady za těmi dveřmi něco je," naznačil stojící ke vchodu po své pravici, ,,cítím, jak pod prahem vychází studený vzduch."

Bez prodlení jsem ke dveřím přistoupila a podívala se dovnitř klíčovou dírkou, však naskytlo se mi jen černo, proto jsem ke dveřím alespoň přiložila hlavu a poslouchala.

,,Myslím, že tam někdo mluví," věnovala jsem mému kolegovy vyděšení pohled, ,,ale nerozumím mu, slyším jen tiché huhlání. Půjdeme dovnitř?"

,,Máme na výběr, pokud už jsme se do toho tolik namočili a chceme se dostat dál?"

,,Máš pravdu," zamumlala jsem a uchopila kliku, se kterou jsem následně zkusila otevřít, ale bylo opět zamčeno. Hlas za nimi však po okamžiku zesílil a já ho slyšela trochu jasněji, však bez úspěchu mu rozumět.

,,C-co když nás slyšeli?" pípl Andrew a já se na pár okamžiků odmlčela.

,,Kdyby to byl někdo, kdo by nás tu nechtěl, ty dveře už by byly rozražené a nás by v lepším případě měli svázané jako zajatce. Tohle nezní jako někdo od nich."

,,V-v lepším případě?"

,,Ano. V tom horším bychom leželi v kaluži vlastní krve na zemi," pozvedla jsem obočí, ,,vím, že tu je takové ticho, že by se dalo krájet, ale mi se tam za ty dveře potřebujeme dostat," špitla jsem a přítomný po okamžiku kývnul.

Ke dveřím jedním krokem přistoupil, snad až ladným pohybem ruky si nabil zbraň a její hlaveň přiložil k zámku.

,,Co blázníš?" zmáčkla jsem mu vyděšeně paži.

,,Buď do těch dveří jeden z nás několikrát vlastní vahou hlučně vrazí, aby je s trochou štěstí vyrazil, nebo to uděláme takhle," cukl sebou abych ho pustila.

,,Máš pravdu," odstoupila jsem.

,,A tlumič pod prsem náhodou nemáš?" prohodil blonďák.

,,A ty jsi si ho náhodou do svojí prdelní štěrbiny nestrčil?" vyvalila jsem na něj pohoršeně oči.

,,Jen jsem to chtěl zkusit," svěsil stojící zrak, když pokračoval ve vlastní práci se zámkem.

Chvíli u něj hlavní zbraně přejížděl, aby našel ten nejlepší úhel, než už jsem pomalu začala ztrácet trpělivost.

,,Ale no tak, nešmrdlej s tím tam tak. Jen chceš ustřelit zámek a ne přivést holku k orgasmu," sykla jsem tiše.

,,Pro tvou informaci ani jedno z toho není dvakrát jednoduché," vydechl stojící soustředěně.

,,V tom případě by si někdy měl hodit řeč s Frederickem. Ten ti vysvětlí, jak se to má dělat správně."

,,Chceš abych nás dostal dovnitř nebo mě tu budeš jen poučovat?"

,,Promiň," semkla jsem rty, ,,ale trvá ti to moc dlouho. Prostě jen vystřel a je to."

Po okamžiku už jsem se konečně dočkala a Andrew konečně vystřelil. Zámek tak během okamžiku povolil a dveře se otevřeli, čehož jsem opět využila a pomocí kliky je začala pomalu otevírat.

,,H-haló?" pípla jsem tiše, když jsem do prostoru opatrně nakoukla, ,,je tu někdo?"

Opět jsem zaslechla mumlající si hlas, však v místnosti nikoho nebyl. Viděla jsem pouze pár poliček, odvětrávací šachtu velikosti pěsti, kterou by se protáhl leda tak šváb a převrácený stůl s ulomenou nohou.

,,Nechceme vám ublížit, jsme tu jako pomoc," těžce jsem polkla, ,,co když mi nerozumí? Jak se to řekne německy?" špitla jsem směrem k Andrewovi za mnou.

,,Netuším, jen už prosím tě neříkej šajze."

Na to jsem jen souhlasně pokrčila rameny, než jsem sebou v naježenými vlasy cukla poté co se převrácený stůl pohnul.

,,Třeba to je nějaké zvíře," zamumlal blonďák.

,,Zvíře, co umí mluvit?"

,,Nějaká opička."

,,M-Megan?" ozvalo se.

,,Ano?" odpověděla jsem zprvu v domnění, že se mi jen v hlavě ozval Chase, však, když se zpoza stolu vynořila špička hlavy s rozevlátými vlasy, věděla jsem, že to Chase nebyl.

,,Megan? Jsi to ty?"

,,A-ano jsem to já," přitakala jsem hlasu, než na mě plně vykoukl jeho majitel, ,,Pablo..."

,,Megan!" pípla přítomná, když se ke mně s brekem vrhla.

,,Proboha, Pablo. Jak si se sem dostala?"

,,J-já nevím," vzlykla, když mě pevně objala, ,,š-šla jsem domů a někdo mě chytil a někam mě odtáhl a-a pak s-si nic nepamatuju. Probrala jsem se až tady. Neustále se mě na něco ptali, já jim neustále říkala, že nemám tušení o co jde, ale nikdo mi nevěřil. Vážně jsem jim řekla, všechno co jsem věděla, ale oni říkali, že ze mě dostanou i ten z-zbytek," rozklepal se děvčeti hlas, ,,ale já přísahám, že už nic nevím. A-ani netuším proč tu jsem."

,,Proboha, je to moje vina," klekla jsem si na zem, abych viděla přítomné do očí a ona mě silně chytla okolo krku, ,,strašně se ti omlouvám, Pablo. Tohle se nemělo stát, především ne tobě," objala jsem brunetu na zpět, ,,a omlouvám se za to, co jsem řekla na tom letišti. Byla jsem naštvaná a nevěděla jsem co říkám. Mrzí mě to."

,,Já chci domů," píplo děvče vyděšeně.

,,Půjdeme domů," pohladila jsem ji po vlasech a hlavou se otočila na Andrewa, ,,musíme odsud pryč, hned."

Na to se mi od blonďáka dostalo přitakání a když jsem od sebe Pablu odtrhla, chytla jsem ji za ruku a zatímco třetí přítomný šel před námi a hlídal, zda máme čistou cestu jsme šli zpět ke dveřím, kterými jsme se sem dostali.

,,Pablo, když už jsi tam byla zavřená, nebyl tam někde náhodou nějaký klíč," věnovala jsem brunetce pohled.

,,Klíč?" zamumlala, ,,b-byla tam celou dobu tma, ale žádný klíč tam nebyl."

,,Potřebovali bychom otevřít jedny dveře, ale právě ten klíč je to poslední, co nám chybí."

,,Na otevření dveří ale nepotřebuješ klíč," semkla přítomná rty, ,,máte u sebe propisku?"

,,A-ano," zarazila jsem se a vyndala si z kapsy propisku, kterou jsem si dnes koupila.

Zatímco jsme se blížili ke dveřím, které jsem měla na mysli, děvče začalo celou psací potřebu rozebírat, aby se dostala až do samého středu. Nepotřebné a rozebrané části si dala do kapsy a v rukou jí zbyla jen pružinka.

,,Tady, to jsou ony," zastavila jsem se před vchodem tak jako blonďák, zatímco si ho děvče prohlédlo.

Chvíli sledovala jejich zámek než svou část propisky vzala, část z ní narovnala a strčila ji do zámku, kde s ní začala pohybovat.

,,Voilá," usmála se po pár okamžicích, co zámek ve dveřích cvakl a sami se pootevřeli.

,,J-jak si to udělala?" vyvalila jsem oči, zatímco i můj kolega nevěřícně sledoval.

,,Praxe," pokrčilo děvče rameny, ,,a co za těmi dveřmi vůbec je?"

,,To nevíme."

,,Já se tam chci také podívat," skousla si brunetka nadšeně ret.

,,Ne Pablo."

,,Ale no tak, Megan. Prosím. I tvůj přítel by mi to jistě dovolil," zakabonila se a podívala se na stojícího za mnou.

,,Není to můj přítel, jen kolega a kamarád. A jsem si jistá, že by ti to také nedovolil," odpověděla jsem během vteřiny, ,,tohle není, jako když jsme spolu někde bez dovolení škubaly kořínky. Tady uděláš jeden špatný krok a je po tobě. Odvedeme tě do bezpečí a pak se všechno vyřeší tak jak má. Ty dveře tu na nás počkají. Tak pojď."

Zatímco přítomná nasála zklamaně rty, pokračovali jsme v cestě až ke dveřím. K nim jsme se opět dostali pomocí kluzkých schodů, z kterých jsme nakonec nespadli a nesvalili se z nich jako při našem prvním pokusu se zachovat profesionálně.

,,Je zamčeno," ozvalo se od Andrewa, ,,už zase."

,,Ty dveře jdou bez klíče otevřít jen zvenčí. Je možné, že se jen zabouchli potom co jsme jimi vešli," podívala jsem se na našeho vedoucího a následně na dívku, která mi drtila dlaň svými prsty, ,,Pablo?"

Přítomná tedy tentokrát použila svou techniku se zbytkem propisky i zde, však ani po dlouhých minutách jsme nebyli úspěšní.

,,Nejde to," přidupla si přítomná.

,,Proč zámky v takových případech nejdou otevřít?" těžce jsem polkla.

,,Buď je to nějaký jiný zámek, než byl na předešlých dveřích a nebo..." odmlčela se zatímco já už věděla, že se dobré zprávy nedočkám.

,,A nebo co?" ozval se již také bezmocně Andrew.

,,A nebo nás tu někdo zamkl a nechal klíč v zámku."