Ráno jsem očekávala, že mě snad vzbudí zpěv zdejšího ptactva, které by mělo být exotičtější, než londýnští holubi, opak byl však pravdou. Probudila mě tvrdost postele, na které jsem ležela a něco, co mě sprostě tlačilo. Chvíli jsem se převalovala, než jsem naštvaně zamručela a podívala se pod prostěradlo, co je příčinou mého probuzení již v osm hodin ranních. Bílou látku jsem pod sebou nadzvedla a všimla si malé snad plastové zmačkané kuličky, kterou jsem v nevědomosti vzala do ruku za účelem zjistit, co to je, než se mi mezi prsty rozložila a vyklubal se z ní kondom. Použitý kondom. Okamžitě jsem jej se znechuceným vyjeknutím odhodila a on se rozplácnul o vedlejší stěnu na druhé straně pokoje, kde zůstal viset přilepený na tamější mucholapce.

,,Je to jen pět dní, jen pět dní," zamumlala jsem a ruku si šla bez dalšího čekání umýt.

Jen při střetnutí pohledu na mou novou nástěnnou dekoraci mě přešla hlavně chuť k jídlu, proto jsem se při pokusu nevnímat i ostatní nedostatky převlékla a vydala se na recepci do přízemí. Po východu ze dveří pokoje jsem následně nabyla i dojmu luxusu, kterého mi mým místečkem pro pobyt bylo dopřáno. Chodba byla tak jako pokoj oprýskaná, některé z pokojů neměly ani dveře a jejich obyvatelé neměli lepší nápad než dělat ty nejnepřístupnější věci, zrovna když jdu kolem a vše doplňovat více než hlasitým zvukovým doprovodem. Snad jen myšlenka, že i má postel byla obětí nejedné sexuální hrátky mě odpudila k tomu si na ní opětovně sednout, však následně mě pohled na podlahu odradil si sednout i na ni. Nakonec jsem došla až do přízemí, kde seděla recepční a stále si pilovala nehty, tak jako při mém včerejším příjezdu.

,,Nevyspala jste se příliš dobře," podívala se na mě.

,,Měkčí postel by tomu rozhodně neuškodila," opřela jsem se znechuceně o pultík před ní se zamručením.

Ona následně odložila svůj pilník a s černými vlasy, které měla svázané do volnějšího drdolu sklonila hlavu a do sešitu před sebou si něco poznamenala.

,,Jak dlouho se chcete zdržet?" zvedla zrak následovně.

,,Do pátku."

,,Nabídla bych vám i snídani, ale..." zarazila se posléze znechuceně při pohledu na stoleček u vchodových dveří, kde bylo pár okoralých kusů pečiva a několik pytlíků čaje společně s hejnem masařek, ,,ale tím, že tu nemáme zrovna rušno to neudělám."

,,Raději si něco seženu jinde," těžce jsem polkla a zaslechla kroky, které následně vyvrcholily příchodem muže s hnědými vlasy, několikadenním strništěm v béžovo modré kostkované košili, ve které se mu nepatrně rýsovalo břicho.

Ten ihned po vstupu spustil na druhou přítomnou mně nesrozumitelným jazykem, než se podíval na mě.

,,To je náš nový host," věnovala mu pohled, když z portugalštiny plynule přešla do angličtiny.

,,Host?" pozvedl se zaujetím příchozí obočí s náhlým úsměvem.

,,Přijela jsem včera o půlnoci," vyměnila jsem si s ním pohled stále s trochu znechuceným podtextem.

,,Jste Britka, že? Poznám to podle přízvuku," podal mi okamžitě na to přátelsky ruku, ,,Carlos, zdejší majitel, těší mě. Ale říkejte mi Carl.

,,Megan," pokusila jsem se mu přívětivost oplatit.

,,Je to tu malebné, že? Jste tu na dovolené?

,,Ne, pracovně. Pouze na pár dní."

,,Pracovně? Co děláte?" zarazil se muž naproti mně, zatímco si recepční dále pilovala nehty.

,,Nic zajímavého, jen tu musím získat pár informací," přimhouřila jsem nad jeho zvědavostí oči.

,,Jste od policie? Té tu je s tou vojenskou dostatek, ale ty zajímá jen prales," zamumlal Carl, ,,no nic, jdete zpět do pokoje? Doprovodím vás."

Následně mi přátelsky pokynul a já s kývnutím prošla a vydala se po úzkém schodišti zpět do svého pokoje. Opět jsme pošli okolo ne zrovna tichých pokojů, než jsme se dostali až k tomu mému, který byl v klidném horním patře.

,,Chtěla bych se zeptat... Carle," nasála jsem rty, když jsem strčila klíč do zámku a následně se otočila na stále přítomného, ,,co víte o vojenské policii a pralesu."

,,Já se do takových věcí nepletu. Jejich záležitosti zůstanou jejich a mé zůstanou mými. Dokud neškodíme sobě navzájem, nemám s nikým problém."

,,Já myslela, že je Rio Cespro s pralesem spojené a vám je jedno, že vám mizí před očima."

,,Svět se mění," přimhouřil oči brunet, ,,tak to mají jen původní místní, kteří bydlí na jeho hranici s městem. V dnešní době už to nikdo nebere na zřetel a je tu spíše chaos než spojení s pár stromy," odmlčel se následovně, co chtěl odejít, však před schody se otočil, ,,ale jistě to všechno není problém, do kterého by někdo měl strkat prsty. Vše funguje tak jak má a tak je to dobře," věnoval mi pohled než odešel.

Já se jeho směrem ještě chvíli dívala, než jsem vplula do pokoje. Tam jsem za sebou zavřela a vydechla. Pár dlouhými kroky jsem došla k nedalekému oknu, ze kterého jsem měla výhled na rušnou a prašnou ulici, kde sem tam projel autobus na předním skle ověšený mnoha kýčovitými ozdobami, nebo zaprášené sotva jedoucí auto. Lidé se pohybovali roztroušeně a přednost v čemkoliv tu byla velká neznámá. Všichni se motali všem pod nohy o kličkující dopravě ani nemluvím společně s pařícím sluncem. Následně jsem se odebrala a s nechutí si sedla na postel, kde jsem si na klín položila notebook a společně s komunikátorem, který jsem si dala za ucho ho zapnula. Během další chvíle jsem uslyšela pípnutí, které značilo, že se připojil Chase.

,,Proboha, vůbec bys neuvěřil, co se mi včera stalo na letišti," promnula jsem si zoufale oči, když jsem konečně cítila nepřítomnou přítomnost někoho známého.

,,A víte, že i uvěřil?" ozval se Marshall následovně a já se zaslechnutím jeho hlasu zarazila, ,,dokonce i na místě jako je Terreno baldio je kamerový systém."

,,A sakra," zaskučela sem snad až příliš nahlas.

,,Máte jediné štěstí, že Rio Cespro a jeho okolí je oblast s nejméně řešenou kriminalitou, jinak byste seděla v cele na hranicích a já bych za vámi musel jet a jako dítě ve školce si vás vyzvednout."

Já raději nic dalšího nenamítala a čekala až budu mít tu možnost mluvit s Chasem. Tomu se tak stalo za pár okamžiků.

,,Už se ti něco podařilo zjistit?" zamumlal ospale z důsledku londýnského pozdně večerního času.

,,Včera jsem málem zastřelila celní prohlídku na letišti uprostřed ničeho, na hotel se dostala sotva pár minut před půlnocí, načež jsem byla ihned ráno seznámena ze zdejším celodenním sexuálním harašením a majitel hotelu mi výslovně oznámil, že něco jako hořící prales není v jeho kroužku zájmů. Nebo jsi měl na mysli ještě něco jiného?" vyplivla jsem ze sebe na jeden nádech s až zoufalým koncem.

,,Raději ne," dostalo se mi odpovědi od mladíka na druhém konci než se opětovně dostal ke slovu, ,,budeme tedy potřebovat kromě informací nějaké vzorky, na které jsem ti dal transferovací disk. Řekl bych, že by bylo vhodné z různých částí pralesa abychom porovnali vzorky půdy a nějaké kořeny, listy a podobně."

,,Chasi, já jsem agent, ne sběratel přírodnin," zhrozila jsem se nad jeho požadavky.

Následně jsme si oba vyměnili kňouravé zvuky, protože ani jeden z nás nechtěl být tam kde je. Já nechtěla trávit následujících několik dní v pokoji, kde je na mucholapce přilepení použitý prezervativ a Chase nechtěl mít noční směny jen proto, že si mě vzal na starost, zrovna když jsem odletěla na druhou stranu světa, kde se vše začíná s každou další uběhlou minutou obracet vzhůru nohama.

,,Dnes zkusím dostat nějaké informace," promnula jsem si s prohozením oči, i když jsem si více než jistá, že jediný Carl a recepční tu v Riu Cespru umí jiným jazykem než je portugalština.

,,Dobře, až něco budeš mít tak se ozvi, já se také po něčem podívám," zívnul brunet následovně.

Neměla jsem tu na nic moc času. I v maloměstě jako je Rio Cespro je pět dní nepříliš času na to zjistit informace pro tajnou službu. Pár chvil jsem prohlížela složky, které mi mimo jiné Chase před odletem poslal pro případné uchycení se co se informací týče. Ještě než jsem se vydala ven, dlouze jsem pro sebe zabědovala a převlékla se, i přes fakt, že venku bylo takové horko a díky pařícímu sluníčku, bych ze sebe svlékla i kůži. Nakonec jsem si na sebe přeci jen vzala bílé tílko s tmavými kalhotami a sakem, které bylo to jediné, pod co jsem tu dokázala schovat zbraň. Pak už jsem se jen nadechla a vyšla ze dveří vstříc novému dobrodružství. Cestu hotelem jsem provedla velice urychleně, tak jako průchod okolo recepční, která za chvíli ani na manikúru nebude muset chodit díky jejím odpilovaným nehtům. Na ulici jsem se okolo sebe dlouze rozhlédla. Od mého dřívějšího pohledu se na ní nic nezměnilo - všude prašno, plno lidí, kteří někam spěchají a ještě více uspěchaná doprava. Snad zeptat se místních by přišlo vhod, kdybych měla tlumočníka.

Nebo dostat informace přímo ze zdroje od lidí o kterých mluvil Carl - původní obyvatelé žijící na pomezí pralesa s městem. Ti by však při mém štěstí mluvili jazykem mrtvým a opékali by si části těl lidí, kteří k nim omylem zabloudili. Během chvíle jsem se zarazila i sama nad sebou. Ne Megan, nejsi uprostřed Afriky obklopená lidojedy, ale pouze jsi byla vyslána na místo splněných přání, chaosu a rozhodně ne lidí, co jedí vlastní druh. I když mi doposud zdejší verze Ria nepřišla příliš civilizovaná, doufala jsem, že se mi opět někde naskytne světlo na konci tunelu. Během pár minut jsem prošla hlavní ulicí, kde byl provoz největší a kumulace lidí nejhustší, než jsem se dostala z dostatečného dosahu a v jednom z pouličních stánků jsem konečně do rukou dostala něco, nad čím ve velké míře nepoletovaly mouchy, nebo to někdo při své noční zábavě nestrkal do své partnerky. Dle všeho se to jmenovalo pastel a od prvního doteku se na mě smál všechen ten olej, ve kterém se to při cestě ke mně koupalo. Na první pohled osmažená svrchní část hamburgerové housky, která však byla plněná masem a sýrem.

I přes všechnu tu mastnotu jsem si libovala jako nikdy po tom dlouhém více méně prospaném letu, kdy jsem vypila skleničku šampaňského a snědla pár chipsů a vína. Připočítaje dnešní ráno - můj žaludek křičel prázdnotou. Když jsem vše spokojeně dojela postávajíc ve stínu, který tvořila jedna z postranních uliček, vydala jsem se zkoušet náhodné štěstí a pozorovat pro získání potřebného. Neušla jsem ani pár kroků a dobrých deset metrů přede mnou na zemi v dřepu sedělo děvčátko okolo deseti let, něco bedlivě před sebou sledovalo a nevnímalo okolní svět v podobě cesty a autobusu, který se bez výčitek řítil přímo na ni. Nikdo okolo se nezajímal ani o autobus ani o holčičku a já věděla, že pokud se nerozhodnu včas, před očima mi děvče zmizí rychlostí lusknutí prstu, nebo se tak stane i se mnou. Proto to bylo buď teď nebo nikdy. Okamžitě jsem hrubou silou odstrčila několik přítomných v davu před sebou a následně při běhu ignorovala jejich portugalské nadávky. S rychle a silně bijícím srdcem jsem vběhla jedoucímu monstru v posledních setinách vteřiny před kola a doufajíc v nejlepší se snažila při běhu chytit dívčin lem trička.