Ten večer jsem se po příchodu do pokoje šla osprchovat, umýt si vlasy a s obavami dumat, co Marshall myslel slovem výlet, protože pro takováto oznámení je jeho slovní zásoba podprůměrná, však význam slov je dostatečný na to, abychom při jeho výletu chytali udicí krokodýly. Přes stálý strach jsem si raději do provizorního batůžku, který jsem si pro stav nouze přivezla dala pár nezbytností z kufru v podobě několika sušenek pro případé zahnání hladu, pití a náhradní tričko společně s knihou, která mi však až do poslední chvíle přišla zbytečná. Nakonec jsem ji ale v batohu nechala a šla i s částečným klidem spát. Probudilo mě až silné zaklepání na dveře a Marshallův hlas ozývající se celou chodbou s pokoji, kde pokračoval v klepání na zbytek dveří.

,,Vstávat a cvičit, mládeži, máte před sebou perný den."

,,Blbej výlet," ozvalo se z pokoje vedle mého skrze tenkou stěnu.

Unaveně jsem si promnula oči a zjistila jsem jedno. Bylo teprve sotva pět hodin ráno. Marshall stále s entusiasmem chodil po chodbě bez jediné známky únavy zatímco několik z nás rozespale mžouralo do rozsvícené chodby včetně Chase, který si ještě vyděšeně na hrudi držel polštář. Během dalších patnácti minut jsme všichni stále ospale vycházeli ze svých pokojů již připraveni v domnění ranní rozcvičky. Vše však bylo jinak. Na poslední chvíli jsem přes sebe hodila i mikinu, když jsem oknem cítila venkovní chlad. Poté co jsme již všichni stáli na chodbě, unaveně jsme si vyměňovali zhrzené pohledy a vydali se jako konvoj zombíků za Marshallem.

Jak já, tak nikdo z ostatních neměl tušení kam jdeme, proto jsem pouze sledovala stín vedoucího konvoje a slepě doufala, že se co nejdříve vrátím zpět do postele. Své vyhřáté postele. Dostali jsme se až do místnosti, která možná byla tou samou, kde začala naše nedávná mise, to však šlo velkým obloukem okolo mě. Marshall každému z nás dal batoh, který se velikostí podobal těhotnému hrochovi, však váhou to bylo několik slonů. Chudák Chase byl již od začátku vyděšený k smrti když zjistil, že batoh je skoro stejně velký jako on. Již tento okamžik námi všemi začal kolovat nepříjemný pocit, že postel nebude naše další destinace. Naše kroky končily až venku v areálu budovy, kde už jsem cítila, že mi batoh značně ztěžuje život.

,,Jsem rád, že jste dnes všichni vstali s takovou chutí," usmál se Marshall s pokusem o naladění lepší morálky.

Místo toho abychom však všichni skákali metr do výšky plní elánu jsme už po deseti metrech nedokázali udělat ani jeden krok vpřed a raději jsme se svalili do trávy jako pytle mouky. Přítomný nám následně dal do celé skupiny kompas a mapu s vyznačeným cílem, která všemi dvaceti lidmi kolovala tak dlouho dokud neskončila u Chase, který si byl alespoň trochu jistý svým orientačním smyslem narozdíl od nás ostatních. Chvíli mapku unaveně pozoroval než se začal otáčet.

,,Pokud je tohle základna a tohle hangár," začal okolo sebe máchat rukou dokud nezastavil svou neustálou rotaci kolem své osy, ,,tak musíme jít tudy," napřáhl ruku daným směrem a já měla sto chutí skočit z nejbližší skály kterou uvidím.

Samozřejmě bych na ni nejdříve musela vylézt, tak jako je tomu dnes. Přímo před Chaseovým napřaženým prstem se nacházel hustý jehličnatých les, který zakrýval krpál vedoucí do neznáma. Během vteřiny, jakoby všichni měli IQ Einsteina a Hawkinga najednou a pokoušeli se podle mapy určit cestu, která by však vedla jinudy, než do kopce, na který ukázal Chase. Nakonec všichni po dobré půl hodině dohadování usoudili, že ten kopec jen tak nezmizí a my se jednou budeme muset odhodlat a vylézt na něj a dnes k tomu byla nejlepší příležitost. Právě teď. V pět hodin ráno.

Ze začátku šel Chase jako orientační složka týmu první, však po pár stech metrech už se držel jako ocásek a pokoušel se s batohem nesvalit zase zpět z kopce dolů. Světlé chvilky přicházeli, když jsme našli lesní pěšinu, která vedla po rovině. Tím jsme si však dodávali pouze plané naděje. Většina naší cesty i přes lesní cestičky vedla do strmého kopce pokrytého všelijakým suchým roštím, na kterém podrážky všech přítomných podkluzovaly jako divé. Do toho nekonečného kopce jsme šli dobrých pět hodin a já nejen, že začala umírat hlady, protože jsem si svůj připravený batoh nechala ležet u nočního stolku, ale moje nohy již táhly z posledního.

,,Jestli se někdy dostanu zpátky na základnu, tak si mě ani v nejlepším nepřejte," zaskuhrala jsem směrem k Marshallovi, který celou dobu šel taktéž s batohem, ale až moc lehce.

On se jen ušklíbl a po dalších stech metrech se zastavil na malé mýtině pokryté popadanými větvemi s jehličím, která byla tou nejrovnější plochou, kterou jsem za dnešek viděla. Naposledy něco zahuhlal do až podezřele vypadající vysílačky, kterou měl na pásku než se otočil na nás.

,,Gratuluji přeživším, že jste došli až sem. I když bych to nazval jen malou vyvýšeninou, tak jsme to většinou přežili ve zdraví," podíval se na naše bílé obličeje.

Hned jak nastalo chvilkové ticho, všichni batohy sundali a bez rozmyslu je hodili na zem.

,,Moje záda už nikdy nebudou jako dřív," zasyčel Andrew, když se protahoval a jeho snad až praskání kostí bylo slyšet na míle daleko.

,,Každopádně, nyní před vámi je další úkol, na který jsem se těšil už od chvíle, když jsem vás všechny viděl vyděšeně sedět v Scotland Yardu," ušklíbl se Marshall, ,,nacházíme se přibližně dvacet kilometrů od základny, takže si buďte jistí, že na civilizaci tu jen tak nenarazíte. Další asi dva kilometry stále rovně je nádrž s vodou, ale tím že tu moc dlouho nepršelo, tak bych odhadoval, že máte dvacet litrů vody do zásoby. Tady máte všichni něco, co si necháte celou dobu pobytu v lese na sobě. Určuje to vaši přesnou polohu a zdravotní stav. Je to spíše bezpečnostní pro případ nouze. A také se na nich dá nastavit budík, to by se vám mohlo hodit," rozdal nám s úšklebkem každému náramek s malým displejem.

,,Že tu nebudeme dělat to, co si myslím?" pípl tiše Chase, když mi drtil rameno.

,,Abych se ale dostal k jádru pudla, jednou z dalších agentových schopností je se dokázal naučit fungovat v každém prostředí a infiltrovat se. Tady máte dostatečný čas na to, abyste se se vším dostatečně sžili a v neposlední řadě přežili."

,,Já to věděl," zaúpěl mladík za mnou.

,,Pokud se někdo rozhodne tento úkol vzdát, raději bych si to rozmyslel, protože jediná cesta ven je ta, kterou jsme přišli."

,,Tváříte se až moc samolibě, budete tu snad s námi?" podívala jsem se na Marshalla.

,,Blázníte? Já se teď jdu vrátit po lehkém raním protažení zpět do postele," ušklíbl se a já uslyšela zvuk, který byl to poslední, co bych tady uprostřed lesa čekala.

Všichni chvíli poslouchali tak jako já a během chvíle se naše tvrzení potvrdilo. Nad lesem se během chvíle objevila helikoptéra, která s největší obratností přistála kousek od nás.

,,Tady máte zbytek toho, co budete potřebovat," shodil si ze zad batoh a hodil mi ho přímo k nohám, ,,teď mě ale omluvte, jdu se vyspat a možná si na vás při obědě nad šálkem čaje vzpomenu," zakřenil se a nastoupil do vrtulníku zatímco já začala zjišťovat v jak špatné situaci právě jsme.

Během dalších pár okamžiků helikoptéra odletěla a já stále přemýšlela nad smyslem života v divočině, než se ozval zoufale Chase:

,,Všichni tady umřeme!"

Já naprázdno polkla a podívala se do batohu, který tu nechal Marshall. Hned jsem ho bez potíží zvedla. Bylo v něm sotva pár věcí a já ho dokázala zvednout jednou rukou. Byl v něj popsaný papír, pár tužek, provázek, lepicí páska, trhací blok a kniha. Kniha s názvem: Jak efektivně přežít mimo civilizaci.

,,To je snad zlý sen," zaskučela jsem a začala číst popsaný papír Marshallovým rukopisem zatímco ostatní poslouchali, ,,první část cesty je za vámi. Jak jsem jistě před nemalou chvíli řekl, máte za úkol přežívat v lese, do doby ukončení celého tří týdenního pobytu. Další potřebnosti jsem vám sem ochotně přinesl ve svém batohu, abyste se moc neunavili. S láskou, ten co vás má na svědomí."

,,Tři týdny? My tu vážně máme být tři týdny? To bych se raději svalil z toho kopce zpět dolů," zaklel Andrew.

Všichni jsme si vyměnili vyděšené pohledy. Když jsme se částečně rozkoukali, začali jsme se hrabat ve vlastních zavazadlech. Já zjistila, že v mém batohu je stan, něco, co vypadalo jako stroj na nafukování balonků a něco, co se podobalo kotlíku na vaření, společně se stojánkem a nezbytnostmi pro rozdělání ohně. Naopak Frederick měl batoh plný léků, obvazů a dalších věcí k první pomoci. Chase zase dostal zavazadlo plné nožů, sekyrek, kladiv a dokonce i prutu na rybaření. Ostatní měli například konzervy s jídlem, lahve s vodou, světlice, baterky, deky, spacáky a houpací sítě. Až Andrewův batoh nás překvapil nejvíce - byl plný zbraní a podobných udělátek, které jsme měli k dispozici u nedávné mise.

,,Vypadá to, že tu budeme mít ještě hodně krušno," povzdechla jsem si se strachem a ostatní jen souhlasně přikývli.

Právě začínají nejhorší tři týdny mého života.