,,Jasně holka, protože jsi jim tu oddřela většinu práce, za odměnu půjdeš na vyhlídku se provětrat," zašklebila jsem se při chůzi chodbou, když jsem si za lem kalhot pověsila vysílačku, kterou jsem navrch dostala.

Na místě jsem si vzala pár zbraní, u kterých jsem uznala za vhodné společně s další vychytávkou v podobě dalekohledu s nočním viděním.

,,Zkazili vám den?" ozval se Marshall za mými zády, když jsem stála u stolu a vše si urovnávala.

,,Možná trochu," povzdechla jsem si, ,,ale na druhou stranu alespoň budu mít chvíli klid, přeci jen nebojuji s Rusi každý den, tak tělo potřebuje načerpat energii," usmála jsem se.

,,To chápu, opáčil přítomný, když svou pozornost upřel na stejné místo jako před chvílí já - tedy na skříň s vybavením a začal si do zásobníku vkládat náboje, ,,nicméně, nebudu lhát, já už přežil hodně šíleností, ale tohle je ta nejšílenější," natáhl se pro další náboj.

,,Přežil?" zrazila jsem se nad jeho až možná silně použitým slovem, ,,například?"

,,Dvacet pět let šťastného manželství," ušklíbl se.

,,A také vám nechybí smysl pro humor, i když nám jde o život, jak tak koukám," podívala jsem se na něj s pozvednutím koutků.

Marshall si mezitím doplnil náboje než si vybral i druhou zbraň a dlouze se na mě podíval.

,,Vždyť nás, Angličany si všichni spojují pouze se suchým humorem, čajem s mlékem a slaninou. Nejeden musí vystudovat Oxford nebo Cambridge a denně přečíst alespoň jednu encyklopedii pro pocit dobrého vzdělání. Já například knihu do ruky nevzal dobrých pět let," povzdechl si přítomný.

,,Svět je kruté místo," oplatila jsem mu pohled.

Po dalších pár chvílích už jsem se vydala na své stanoviště, však cestou jsem uskutečnila ještě jednu zastávku ve svém pokoji, kde jsem si nabrala pár sušenek a čokoládových tyčinek, abych v nouzi zahnala hlad, i když od rána se mi vše znechutilo při tom všem krvavém boji, že jsem sama nevěděla, jestli si mě hlad dnes ještě najde. Pro jistotu jsem si vzala i mikinu, na které jsem měla kapsu dostatečně velkou pro svou poživatelnou část vybavení. Pak už jsem byla připravena vyrazit. I když jsem věděla, že je tu bezpečno, stejně jsem před každým rohem raději zastavila a chvíli poslouchala, abych v případě odhalila potencionální nebezpečí.

Po dlouhých patnácti minutách neustálého zdržování jsem se dostala až na střechu, kde jsem zpočátku bojovala sama se sebou a svým strachem z výšek však nakonec jsem si udělala tábor dál od kraje. Na zem jsem si rozložila mikinu, protože venku bylo ještě příjemně teplo, společně s udělátky a jídlem. Chvíli jsem nečině seděla, než jsem do rukou vzala jednu ze svých zbraní začala pomalu obcházet alespoň část střechy celého komplexu. Okolo budovy nebylo ani živáčka, jakoby se po všech slehla zem. Chvíli jsem se pokoušela pozorně sledovat okolí, než jsem se po pár okamžicích zarazila na hangáru. Věděla jsem, že jeho vchod byl vždy otevřený, teď tomu tak však nebylo.

,,Musí tam být, jinak to není možné, aby už všichni leželi mrtví na zemi uvnitř," podrbala jsem se zamyšleně na hlavě.

Když jsem po střeše držíc se dál od okraje prošla dál abych měla výhled i na stranu hangáru, i tak jsem neviděla nich. Nebyla tam okna ani nic, co by mi umožnilo vidět dovnitř. První tvrdohlavá myšlenka, která mi vlezla do hlavy bylo jakkoliv vtrhnou dovnitř, však mohlo jich tam být pár nebo několik tuctů a já mám v plánu se domů vrátit živá, proto jsem si vše rychle rozmyslela. Nezbývalo mi proto nic jiného než hangár sledovat a čekat. Čekat tak dlouho, dokud se něco nestane.

~

O pár dlouhých hodin později:
Sklesle jsem seděla na studené zemi již s mikinou na sobě, protože noc se začala vražednou rychlostí přibližovat společně s zimou. Už jsem bez mrknutí dokázala sníst vpodstatě veškeré mé zásoby. Podle mých propočtů provedených z poznatků z obalů sušenek a tyčinek, které jsem do sebe nasoukala, má mé tělo zásobu cukru na pár let dopředu. Přes veškeré šero jsem se občasně pomocí dalekohledu podívala na hangár, ten však tiše existovat bez jediné změny nebo známky života v něm. Mezitím co se okolo sešeřovalo, mě každým okamžikem klesala víčka, než jsem si i přes nepohodlno lehla na zem, čímž se moje náchylnost ke spánku začala zvyšovat.

,,Doufám, že jsem vás nevzbudil?" ozval se nade mnou po chvíli Marshallův hlas s tónem pobavení, po kterém jsem okamžitě vystřelila na nohy.

,,Vůbec ne, vždy připravena," vypnula jsem hruď po čemž přišlo dlouhé a procítěné zívnutí, ,,i když, možná jen maličko."

Následně jsem Marshallovi za pomoci jedné jediné věty popsala veškeré činnosti, které jsem tu během během jeho nepřítomnosti praktikovala, však jediné spaní jsem raději vynechala.

,,To jste tu měla vážně veselo," ušklíbl se, když jsme se posadili na okraj střechy a on svěsil nohy, zatímco já zůstala sedět s nohama pevně nahoře.

,,V životě jsem se za tak dlouhou dobu víc nezasmála," věnovala jsem mu dlouhý pohled, zrovna když jsem si všimla, že si sebou přinesl sou rozpitou láhev ginu.

Nedokážu určit, jak dlouho jsme spolu mluvili, tady na střeše čas plynul úplně jinak, ale dokázala jsem s klidem říct, že se za dobu našeho rozhovoru setmělo a přítomný byl to jediné, co jsem byla schopna vidět.

,,Máte raději psy nebo kočky?" zeptal se po chvíli ticha.

,,Dobrá otázka pro začátek konverzace," zasmála jsem se.

,,Chci vás jen lépe poznat, když už jsme přežili vše, co jsme dnes přežít mohli, tak je na čase abychom mezi sebou začali budovat... přátelskou důvěru. Navíc, lidé se stejnými názory k sobě budou mít blíž."

,,Já mám raději psy. Přijdou mi přítulnější, přátelštější a také máme jednoho doma," usmála jsem se, ,,ale vy byste se mu určitě líbil. Má dobrý čich na lidi, hlavně když u sebe mají něco k jídlu. A jak to máte vy?"

,,Já k psům neměl nikdy blízko, potom co mě jeden jako malého kousl do nohy jsem k nim cítil spíše odpor," oklepal se, ,,takže za mě spíše kočky.

,,A máte nějaké?"

,,Ano, dvě. Lepší než děti, nepotřebují tolik péče a když cokoliv potřebují, sami si přijdou," usmál se.

,,To k sobě moc blízko tedy nemáme," povzdechla jsem si s úšklebkem a se souhlasným úsměvem jsem přikývla, než jsme se oba na chvíli odmlčeli, ,,nevím proč, ale vždy jste mi připadal jako někdo, koho se má člověk už od první chvíle bát, ale přitom jste vlastně fajn," podívala jsem se na Marshalla, který stále upíjel z lahve, kterou držel zdravou rukou.

,,Je potřeba, aby si člověk vybudoval respekt a udržoval ho, protože jakmile jednou poleví, probudí se s kocovinou a tetováním, o kterém sám do poslední chvíle neví," nepatrně se pousmál.

,,Vlastní zkušenost?" začala jsem vyzvídat.

,,Ani nechtějte vědět."

Chvíli jsem tiše sledovala tmu před sebou než mi to nedalo a opět jsem se zeptala.

,,A kde to tetování máte?"

,,Na místě kam už si ani já sám raději nevidím," uchechtl se.

,,Nemusíte mi to říkat, jen se vysvlečte a já to zjistím sama."

,,Chcete abych umrzl? Vždyť i v té bundě mi je zima, nechápu jak tu můžete být tak dlouho," poukázal na maskáčovou bundu, kterou měl na sobě, mezitím co mu splývala s kalhotami.

,,Jen se snažím vaše rčení ,pokud mě tu někdo najde mrtvého, musím vypadat důstojně' bylo co nejvíc protikladné od toho jak nakonec dopadnete," zasmála jsem se.

Přítomný si pouze zoufale povzdechl, než se od nakousnutého tématu pokusil odejít a začít konverzaci od jiného konce. Já mezitím začala v té tmě okolo zkoušet dalekohled s nočním viděním.

,,Vidím vás," ušklíbla jsem se, ,,dokonce mnohem lépe než za světla. A až teď jsem si všimla, že máte jizvu pod okem. Z armády?"

,,Je to velmi dlouhý a strastiplný příběh," věnoval mi dlouhý pohled.

Já se během okamžiku zamyslela nepatrně se usmála.

,,Máte to od kočky, nemám pravdu?"

,,Možná," zarazil se při mé otázce.

,,Nebojte, nikomu to neřeknu, ale vaší historku jak jste k ní přišel si raději domyslím," zasmála jsem se.

Přítomný mezitím až pohoršeně sklonil zrak. Nevěděla jsem ani kolik je hodin, ale podle tmy bych to odhadovala na dobrých devět. Ještě jsme se nějakou chvíli bavili, než jsem to po celém dni nevydržela, a když jsem se uvelebila na Marshallově rameni, usnula jsem.

~

Probudilo mě až divné šustění, které se snad každou chvíli přibližovalo, však stále bylo dostatečně daleko, abych si řekla, že jsem v bezpečí. Promnula jsem si obě oči než jsem zjistila, že sedím opřená ohraničení střechy a možnosti volného pádu do dobrých deseti metrů. Přes ramena a mikinu jsem měla přehozenou Marshallovu bundu, ve které už mi bylo konečně teplo. On už tu ale nebyl. Během chvíle jsem do jejích rukávů nasoukala a jako surikata vykoukla, abych zjistil příčinu onoho šramotu. Chvíli jsem tupě zírala do tmy před sebou, než jsem si vzala dalekohled a dlouze se rozhlédla po okolí.

,,A mám vás," usmála jsem se, když jsem si všimla zástupu postav v černém, jak pomalu vycházejí z hangáru a jsou směrem k budově, ,,připravte se, blíží se k vám další agenti," začala jsem mluvit do vysílačky.

Odpověď jsem však nedostala, ozvalo se pouze to same skřípání jako naposledy.

,,Halo, slyšíte mě?" zkusila jsem znovu navázat spojení a skřípání se během okamžiku změnilo na huhlající hlasy společně s přerušovanými ranami.

Nemělo to smysl, vysílačku jsem si rychle dala do kapsy bundy a ještě jednou se podívala přes okraj střechy. Až teď jsem si všimla, že se postavy dostaly až do budovy.

,,Proboha, to jsem prospala, když vykopávali dveře, ale vzbudí mě jejich kroky?" zarazila jsem se, než mě vzrušila silná rána.

V té chvíli jsem si zacpala uši a cítila jsem jak se celá budova třásla. Teď už jsem neváhala ani vteřinu a s jednou zbraní, kterou jsem namátkou ve chvatu vzala jsem vyběhla ke dveřím, které vedly ze střechy pryč. Všude v budově bylo až podezřelé ticho. Pomalu jsem prošla chodbu až do míst odkud se ozvala rána, než jsem si všimla obrovské díry ve stěně. Díry, která se nedala prorazit kvůli betonové stěně, museli použít něco mnohem silnějšího než je lidská síla. Bez dalšího zdržování jsem šla dál dokud se ticho nezměnilo ve zvuky hlasů, které se přibližovaly. Přibližovali se z obou stran, však já už nedokázala rozlišit, které mluví anglicky a které rusky, proto jsem se neustále otáčela a sledovala okolí. Div jsem se nesvalila na zem, když jsem rotovala okolo své osy, ale po chvíli se přede mnou mihlo něco jiného, než pouhá chodba společně se zvukem dupání.

,,Megan!" ozvalo se přede mnou známým hlasem, když jsem viděla rozostřenou siluetu postavy.

Ani jsem se nestihla otočit a mou hlavou projela silná bolest, po které jsem se neudržela na nohou a zřítila se na zem. Pak už jsem slyšela jen pár hlasů a střelbu, dokud jsem neupadla do bezvědomí.