,,C-co se děje!?" rychle jsem se posadila, když jsem uslyšela ráno zvuk budíku vedle své hlavy.

Vždyť jsem si budík na mobilu nenastavovala a jiný tu na nočním stolku nebyl, tak co mě to tak krutě vytrhno z vytouženého spánku? Rychle jsem se podívala směrem na noční stolek kam jsem si večer pokládala fotku Jamese a Joshe společně s mobilem.

,,C-cože?" zadívala jsem se na budík, co sál na stolku, i když večer byl na jeho místě pouze prázdný prostor.

Budík jsem tedy rychle vypnula a hned si všimla papírku s nápisem ,V devět v osmnáctce'. Hodiny ukazovali půl deváté, takže jsem měla ještě čas. Když jsem se po chvíli vyhrabala z postele, z kufru jsem si vzala čisté oblečení a převlékla se. Vůbec jsem neměla v plánu přemýšlet od koho vzkaz je, a jak se sem vlastně dostal, ale byla jsem si jistá že to prospěje světovému soužití, takže jsem to ani neřešila a těsně před devátou jsem se vydala do osudové osmnáctky.

,,Jsem rád, že jste přišla," usmál se na mě Marshall, když jsem byla na místě.

,,Tak to bylo od vás. Že mě to nenapadlo," drcla jsem se do čela.

,,Mě především napadlo to, když jste říkala, že nemáte zbrojní průkaz, tak mě napadlo, že by se vám to na ty dva měsíce tady mohlo vcelku hodit," pozvedl koutky, když si sundal sluchátka proti hluku.

Já nemohla nic jiného než souhlasit, takže už jsem jen ze zvědavosti přešla vedle něj.

,,Takže úkol je trefit se do terče?" zadívala jsem se před sebe na jakou si "dráhu" na jejíž konci byla černá silueta postavy s terčem na čele a hrudi, ,,a není to nehumánní střílet do lidí?" zadívala jsem se na muže vedle mě.

,,Nehumánní by bylo, kdybych si tam šel stoupnout já s jablkem na hlavě," zadíval se na mě s úšklebkem a přisunul ke mě jednu zbraň, ,,zkuste vystřelit. Je nabitá jen na slepý náboj."

Já se na zbraň podívala a se strachem v očích jí vzala do své pravé ruky. Ještě jsem si vzpomněla na to, jak mi Josh doma ukazoval jak se má správně držet na svém plastové replice, co vypadala podobně jako ta co mám momentálně v rukou.

,,Pozor na zpětný tah," řekl Marshal naposledy, než jsem stiskla spoušť  s nataženými pažemi před sebou.

,,Au!" sikla jsem, když mi zpětném rázu pistole ohnula předloktí a horní část rukojeti mě trefila do čela.

,,Ještě to bude chtít dopilovat." založil si muž ruce na prsa s nepatrným povzdechnutím, ,,teď, když není nabitá, zkuste ji rozložit."

Konečně dobrá zpráva dne! Něco s čím jsem si byla na stoprocent jistá, a i přes stálou bolest otlaku na čele jsem zbraň bez problému rozložila. Další z věcí co mi doma Josh ukazoval. Následně jsem ji i bez problému složila do původní podoby a zadívala se na zmateného Marshalla.

,,To že jste dokázala i vcelku dobře tu zbraň chytit jsem pokládal za zázrak. To, že se vám podařilo vystřelit bez větších problémů také," zadíval se na moje červené čelo, ,,ale tohle je to poslední co jsem myslel, že se dnes stane," zhluboka se nadechnul při pohledu na složenou zbraň.

,,Každý má svoje tajemství," podívala jsem se na něj s úsměvem.

On se na mě s nepatrným úšklebkem podezíravě podíval.

Dál už jsem si jen stoupla tak aby to vypadalo profesionálně a dostala do ruky už opravdu nabitou pistoli.

,,Pravou nohu mírně dopředu a vypnout drudník. Celou dobu mít zpevněné paže a při výstřelu je dobré zadržet dech pro větší přesnost," pomohl mi Marshall pro získání lepší stability při postoji.

Já už jen zaměřila a po posledním hlubokém nádechu zaměřila a stiskla spoušť.

,,No výborně. Na první pokus to není vůbec zlé, ale abych pravdu řekl, nechtěl bych tam stát," prohodil, když jsem našla cíl své první kulky.

,,Přesně mezi nohy. Megan, ty jsi talent od přírody," pochválila jsem se v duchu s vnitřním nadšeným a křikem, že jsem poprvé za život vystřelila a trefila se tam, kam jsem měla.

Po asi další hodině, kdy jsem se pokoušela zdokonalit svůj dramatický postoj, vylepšit styl střelby a celkově to všechno dát dohromady aby to zapadalo, se mi konečně podařilo něco na co jsem čekala.

,,Výborně! Přesně doprostřed," usmál se Marshall při pohledu na hlavu terče, ,,učíte se rychle."

,,Díky...," zarazila jsem se s blaženým úsměvem. i přes tušení pouhého začátečnického štěstí.

,,Jak mu mám proboha říkat!? Má nějakou hodnost, nebo je to jedno? Možná vaše Veličenstvo, Sire nebo generále..." začal mi bublat mozek při mém uvažování.

,,Pane," dodala jsem z lehkovážnosti, při našem vzájemném pohledu z očí do očí.

On se nenápadně pousmál.

,,Pro dnešek už by to stačilo. Zítra budeme pokračovat. Zase v devět?"

,,Jistě. Budu se těšit."

,,A běžte na snídani. Aby vám ještě vůbec něco zbylo," uculil se na mě naposledy, než jsem se odebrala k odchodu.

,,Můžu mít se ještě na něco zeptat?" otočila jsem se ještě ve dveřích.

,,Ovšem."

,,Jak se ke mě do pokoje dostal teď budík a vzkaz, když jsem si pokoj zamykala?"

Marshall mi věnoval svůj zamyšlený pohled než odpověděl:

,,Každý má svá tajemství."

~

Po snídani jsme se všichni sešli ve společenské místnosti která byla na konci chodby s pokoji. Byl tu fotbálek, televize s gauči a prostřed toho všeho velký koberec, který už si jen říkal o to, na něj vylít něco, co nepůjde dolů. Abych řekla pravdu, neměla jsem v plánu si zapamatovávat jména všech přítomných, protože moje paměť není jedna z nejlepších a dvacet lidí je opravdu hodně. Zatím jsem byla spokojená s Frederickem, ale i tak jsem se snažila probojovat do místní mužské kultury.

Nějak jsem ani po tom celém dni stráveném se všemi okolo nedokázala pochopit smysl chlapského uvažování. S ní jsem se nedostala moc k tomu si všech dvacet přítomných spojit s jakýmkoliv jménem. Až tedy na pár vyjímek.

Andrew Jackson. Vyšší blonďák s velkou zálibou v pití čaje a nenuceným odporem v navštěvování posilovny. No, nebudu nic tajit, je na co se dívat. Ostatně jako u většiny ostatních.

Dál tu je Chase Whitley. Hubený mladík s brýlemi na nose a tím kouzlem roztomilého středoškolského nerda, který tráví svůj veškerý volný čas v knihovně.

Jako poslední na seznamu je Nicholas McCray, člověk, co si zvyšuje ego jen svou existencí a ve všech svých dosavadních zážitcích, co jsme slyšeli byla z vzteklé čivavy rázem doga velikosti telete. Zkrátka někdo koho nehodlám vystát ani za nic.

Když už se celý den blížit ke konci, někdo objevil rádio a k němu spoustu cédéček. Já se zrovna vracela z krátké návštěvy svého pokoje, takže jsem moc nevěděla pointu situace, která se mi však za malou chvíli objasnila.

,,Co to sakra je," nakrčil Nicholas znechuceně nos, když si prohlížel všechna cédéčka, co měl v rukou, ,,kdo tohle dneska ještě poslouchá?" odfrkl si, když jsem mu naštvaně všechno z rukou vytrhla.

,,Například já," ohradila jsem se, když jsem na vrchu hromádky uviděla Queeny.

Vše jsem si letmo prohlédla, zatímco se na mě Nicholas díval výrazem jak se jen můžu opovážit na něj promluvit.

,,A navíc tohle poslouchá většina naší generace," zadívala jsem se na něj, ,,jen ty jsi měl pravděpodobně v tý chvíli hlavu v písku. A hele, tady je něco pro tebe," ušklíbla jsem se a podala mu jedno z cédéček.

,,Justin Bieber?" vyměnil si se mnou pohled.

,,Ten kdo nedokáže ocenit Freddieho Mercuryho nemůže poslouchat nic jinýho než tohle," pozvedla jsem obočí, a za Nicholasova zmatení jsem i s rádiem a cédéčky odešla, abych si udělala hudební chvilku.

To poslední, co jsem slyšela než jsem zašla do pokoje bylo nenápadné chichotání ostatních a následně i Nicholasův naštvaný hlas.

,,Ten si tě nezaslouží Freddie. Ani vás ostatní," prošla jsem si podrobněji i ostatní CD.

ABBA, Queeni, Tom Jones, Frank Sinatra... No, možná místy trochu zastaralý hudební vkus, ale je to něco, co mě vždy dostalo z nejhoršího. Rádio jsem položila na noční stolek a začala přemýšlet. Chvíli jsem s tím zápasila, než jsem zajistila že vlastně vůbec nefunguje. Během chvíle mě však z mého zápolení s rádiem vyrušilo zaklepání.

,,Že by se přišel Nicholas omluvit?" problesklo mi hlavou, když jsem pozvala návštěvu dál.

,,Mohl bych se přidal alespoň na Queeny? V tom humbuku mezi ostatními nemám potřebu být," vešel do pokoje rozpačitě Chase s pokusem o společenskost.

,,Určitě. Posaď se. Jen tu je problém, že to asi nefunguje," usmála jsem se na něj s dozněním mého zklamání ohledně rádia.

,,Podívám se na to," řekl Chase, když si k rádiu stoupnul a začal si ho prohlížet. Zmáčknul na něm pár tlačítek než se zarazil, ,,a zapojila jsi ho do zásuvky?"

,,To bude ten problém," zarazila jsem se při začervenání.

Po nějaké té chvíli, co už jsme byli s Chasem v rauši z těch všech písniček, co se do prostoru postupně přehrávaly, jsem uslyšela hluk z chodby. Nevěnovala jsem tomu pozornost dokud se neozvala rána rozražených dveří. Já i Chase jsme se neskutečně lekli, a ještě k tomu, když Nicholas byl první koho jsem uviděla.

,,Co vy dva tady tak sami?" zašklebil se, když bylo na první pohled vidět, že jeho stav střízlivosti není nejlepší.

,,Myslím, že už bys neměl pít. A ani se nechci ptát kde jsi to vzal," podívala jsem se na něj, když odstrčil chudáka Chase a sedl si vedle mě.

,,Je to tajný, ale něco jsem si sebou přivezl jen tak na chuť," vycenil na mě zuby při škytnutí.

Já se na něj podívala a strčila ho do hrudi, čímž se svalil na zbytek volné postele.

,,Nechceš si taky loknout?" zakřenil se na Chase, který stál nad ním, zrovna ve chvíli, kdy do pokoje přišlo dalších několik lidí.

,,Hele, tady je," zavrávoral první, když se protlačil do místnosti, ,,vstávej Růženko. Ještě jsme tu flašku nedohráli," naklonil se nad něj a také podnapitý se Nicholase pokoušel zvednout.

Ten se na něj jen podíval a obepnul mu ruce okolo šíje, aby ho jeho společník zvednul.

,,Raději půjdu s nimi. Kdo ví, co by se ještě mohlo stát," pousmál se sklesle Chase a podepřel oba motající se přítomné.

,,Myslím, že to bude lepší," věnovala jsem mu ustaraný pohled při pomyšlení, že raději nechci vidět jak na tom jsou ostatní.

Když všichni odešli, podívala jsem se na čas. Deset hodin večer. Celý den už se těším na zítřek a první den, kdy budu moct mít pocit, že dělám něco pro to se přiblížit Jamesi Bondovi. Rychle jsem se osprchovala, vyčistila zuby a převlékla se do pyžama.

,,Megan, zítra to přijde," zamyslela jsem se, když už jsem ležela v posteli, ,,zítra začne to, proč tu jsi, a proč vůbec existuješ."

Naposledy jsem se pro sebe usmála, než jsem zavřela oči, a už jen čekala na další den.