,,Proboha Megan," zaúpěla mamka, ,,to si snad nepamatuješ, co už ti s tátou tak dlouho říkáme?"

,,Já vím, ale teď se mi to konečně povedlo! Od teď už o tom nebudu mluvit jen tak nadarmo. Teď už se to stalo a já jsem se někam posunula," rozhodila jsem zoufale rukama.

,,To že se nám to tu Josh pokoušel vysvětlit, že bys to možná zkusila... ale doufala jsem, že to s námi alespoň trochu probereš. A navíc, už ti je dvacet tři. Musíš už mít rozum a přemýšlet o budoucnosti," povzdechla si, když se k tomu všemu povyku přidal i táta.

,,Máma má pravdu. Nemůžeš si jen tak ze dne na den vymyslet, že uděláš tohle a druhý den zase támhle to," zadíval se na mě s nepatrnou starostí.

Já už jsem už neměla sílu nic argumentovat a otočila jsem se na Joshe, který jen nemohoucně zakroutil hlavou.

,,Víte co?" projela jsem je všechny pohledem, ,,potřebuju si to v hlavě ještě urovnat, když mi v tom vy děláte takový zmatek. Potřebuju si promluvit s někým, kdo mi vždycky naslouchal a dokázal mi pomoct," semkla jsem rty a z kabelky jsem si vytáhla sušenku, co jsem měla s sebou a začala jejím obalem co nejvíce šustit, ,,Jamesi!"

Samotné zavolání by na mopslíka vůbec nezabralo. Pokaždé musel mít alespoň tušení, že za energii co vydal příchodem za vámi něco dostane. Moje metody s obaly od sušenek prozatím fungovaly, takže James opravdu přiběhl. Já mu rychle, než stačil zareagovat na obojek připlula vodítko a vydala se s ním ven. Sama si ani nejsem jistá jestli se dostal se svým kulatým tělem dál než za vrátka předzahrádky, takže dnes pravděpodobně udělá osobní rekord.

S částečným zadýcháním jsme došli až na nábřeží, kde byl slunný park s asfaltovou cestičkou lemovanou stromy.

,,Jamesi, co to sakra děláš!" zadívala jsem se na slintajícího mopse, jak by mi byl najednou schopen svou rychlostí přetrhnout vodítko, ,,zpomal trochu."

Nakonec jsem zjistila, že důvod jeho rozrušení byl obyčejný stánek s párky v rohlíku.

,,Ne Jamesi! Na to okamžitě zapomeň!" okřikla jsem ho, když mne málem strhl do bláta ve kterém zrovna vesele hýbal ocasem.

Po jistotu jsem ho dotáhla k nejbližší lavičce a na ní si s oddechnutím sedla. Můj společník ještě chvíli hypnotizoval stánek s hot dogy než usoudil, že to nemá cenu a rozhodl se vylézt za mnou na lavičku. Až moc pohybu na něj v jeden moment mám takový pocit. Já mu při jeho lítostném kňučení pomohla a posadila ho vedle sebe. Byl to až komický pohled řekla bych.

,,Ty jsi vlastně jediný, kdo mi v životě neodmlouval a nebránil jsi mi v ničem," zadívala jsem se na Jamese jak spokojeně sledoval lidi, co chodili okolo nás, ,,pokud teda nepočítám to, když ležím na pohovce, chci si dojít pro pití a ty mi usneš na kolenou. A nebo jak jsem tě skřípla do dveří," zasmála jsem se a dlouze si povzdechla.

Dlouhou dobu jsem koukala před sebe než jsem opět něco řekla.

,,No paráda Megan. Povídáš si se psem. Se psem, kterej tě celej život vidí jako obří hot dog," zadívala jsem se na mopslíka, který se na mě tentokrát taky otočil, ,,ale nejhorší na tom všem je to, že jsem jim neřekla, že budu muset odjet," povzdechla jsem si při Jamesově zakňučení jako odpověď, ,,jak jsem ale mohla. Nebyla jsem doma ani dvě minuty."

~

Když jsme se vrátili domů, všude bylo ticho. Já se usídlila jak jinak než u sebe v pokoji a James usnul už v předsíni. Celým domem byla cítit nervozita a napětí a já dobrou hodinu neustále prsty bubnovala do stolu. Pak při večeři jsem si dodala trochu odvahy a promluvila:

,,Víte, ještě bych vám potřebovala něco říct," těžce jsem polkla při žvýkání dalšího sousta rýže.

Jediný kdo se na mě tiše podíval byl Josh.

,,No, budu muset odjet."

,,Na jak dlouho?" zeptala se mamka s obavami, které se celou dobu při jídle snažila zakrýt.

,,Na dva měsíce," rychle jsem sklonila hlavu zpět do talíře.

,,C-cože!?" rozkašlal se bratr, když mu začala rýže lítat nosem.

,,A já si myslela, že už to horší být nemůže," složila si mamka hlavu do dlaní se zoufalým povzdechnutím, ,,a kam vůbec pojedeš?"

,,Nevím. To nám neřekli. Jen že v pátek máme být na letišti," odpověděla jsem.

Cítila jsem, že by všichni nejradši řekli, že nikam nepojedu, ale už ani táta neměl sílu na to mi něco rozmlouvat.

Po večeři jsem se odebrala zpět do pokoje kde jsem si začala balit. James už byl zase na nohou, a když jsem se přehrabovala ve skříni, motal se mi pod nohy v domnění, že dostane něco k jídlu. Během chvíle do mého pokoje vešel Josh a začal se ochomýtat okolo kufru uprostřed místnosti.

,,Na co si sakra bereš fén?" nakrčil brunet nos.

Já jsem se na něj s hromádkou oblečení v náručí otočila a zadívala jsem se mu do očí.

,,A na co ty jsi si bral ten balíček kondomů?" pozvedla jsem pravé obočí.

,,To bylo zlý," poodstoupil ode mě při pohledu na můj úšklebek, ,,to se mě dotklo."

Sama jsem byla překvapená, ale za dalších dvacet minut jsem měla zbaleno i se svou tajnou zbraní, která se nacházela na dně kufru. Jako poslední jsem začala listovat tím jedním fotoalbem co jsem měla v poličce.

,,Proboha, snad si to album nebudeš celý brát," zhrozil se Josh.

,,Celý ne. Jen tuhle fotku," usmála jsem se a vytáhla polaroid, na kterém byl James rozteklý ve svém pelíšku, který pod ním nebyl skoro vidět, ,,jeho prvních patnáct kilo," uculila jsem se, ,,a možná ještě tuhle," vytáhla jsem další kde byl zase pro změnu spící brunet.

,,Kde jsi to sakra vzala!?" vyděsil se při pohledu na fotku kde slintá ve spánku na polštář.

,,Vyfotila," uculila jsem se, ,,bylo to ještě před tím než si odjel do Kalifornie. Říkala jsem si, co kdyby jsi tam náhodou umřel, tak abych na tebe měla památku," zasmála jsem se.

~

V pátek:
,,Vážně chceš odjet? Ještě si to můžeš rozmyslet," zadívala se na mě mamka ustaraně, když mě objímala ve dveřích.

,,Až dorazíš na místo, zavolej že jsi v pořádku," dodal táta, když už Josh čekal u auta.

,,Neboj, zavolám," usmála jsem se, ,,a ty Jamesi mi slib, že nesežereš všechno co ti mamka hodí. Jinak to už moc dlouho nevydržíš," pousmála jsem se na mopslíka, když jsem ho drbala za uchem.

Cestou na letiště se ve mně honily pocity od A do Z. Chvíli jsem měla pocit, jakoby to všechno najednou nemělo smysl, ale za okamžik zase, že prožívám nejlepší chvíli života.

,,Tak hlavně nevišiluj, a pokud už potkáš Jamese Bonda, ukaž mu kdo má navrch," uculil se, když mi z kufru auta vytahovat zavazadlo, ,,ježiši, co v tom kufru máš? Kamení?" prohnul se v zádech.

,,Fén," usmála jsem se.

Když můj kufr skončil bezpečně na zemi přistoupila jsem k Joshovi a pevně ho objala.

,,Budeš mi chybět," špitla jsem tiše.

,,To ty mě taky, i když to jsou jen dva měsíce," odpověděl brunet s úšklebkem.

,,Doufám, že víš jak funguje Skype...," chytla jsem ho za ramena a podezíravě jsem si ho prohlédla.

,,Proč bych to neměl vědět?" zmateně se na mě podíval.

,,Protože to neví naši," uculila jsem se, když to Joshovi konečně došlo, ,,hodně štěstí," poplácala jsem ho po zádech a vydala se do hlavní haly letiště.

Celá přední stěna byla prosklená, takže jsem už po výstupu z auta jsem viděla naší skupinu, ze které vykukuje hlava Fredericka. To jeho vrabčí hnízdo se vážně nedalo přehlédnout.

,,Ahoj Megan!" zamával na mě během chvíle s energickým úsměvem.

,,Ahoj Fredericku," usmála jsem se, když jsem se zastavila u skupinky.

,,Těšíš se?" zeptal se trochu rozpačitě, když se zadíval na prosklenou stěnu přes sebou.

,,Svým způsobem," pokrčila jsem rameny, když se na mě otočila skoro celá skupina.

,,Ha! Vyhrál jsem! Dej mi mejch dvacet liber," ozvalo se.

,,Tvejch? Ne, ty jsou moje. Ty jsi je jen teď přivlastníš."

,,Uniká mi něco?" zarazila jsem se.

,,Pár lidí se vsadilo jestli přijdeš v podpatcích," usmál se brunet při pohledu na mé tenisky.

Proboha. Někdy mě ta chlapská logika vážně dostává do kolen. Během chvíle naštěstí přišel Marshall v maskáčové bundě s pilotkami na očích.

,,Jste tu všichni?" prohodil jako první do skupiny, ,,tohle si pro teď vemte k sobě. V letadle to pak už nebudete potřebovat," začal nám rozdávat kartičky se jmény a logem něčeho o čem jsem neměla ani páru, co by to mohlo být.

Následně jsme se odebrali na klasickou letištní prohlídkou a odbavení, než jsme se dostali do letadla. Nakonec se ze všeho vyklubalo klasické letadlo, až na to, že bylo menší než Boeingy, kterými se létá třeba k moři.

,,To vypadá jako první třída," ozvalo se, když jsme postupovali uličkou mezi sedadly a já si všimla toho místa mezi jednotlivými sedadly a pak i obrazovkami na každém opěradlu sedadla.

,,Pohodlně se usaďte, protože nás čeká dlouhá cesta do vojenského výcvikového střediska," prohlédl si nás všechny Marshall, když se opíral o přední sedadla, ,,prozatím vám neřeknu kde to je, ale napovím vám, že poletíme přes atlantský oceán," pousmál se, viděl bych to tak na deset hodin letu."