,,Deset hodin!?" projelo mi hlavou.

Ihned po vzletu jsem si na obrazovce na sedadle před sebou pustila film. James Bond tam bohužel nebyl, tak jsem zvolila Hledá se Nemo. Trochu jiný šálek kávy, ale co už. Po tom, co už jsem měla tak otupělé smysly z mluvících rybiček, raději jsem svou pozornost převedla na výhled z okýnka. Nebylo tam nic jiného než plynoucí mraky, ale v momentální chvíli mi to přišlo lepší, než mentálně narušená modrá ryba, co pomáhá hledat postiženého syna klaunu očkatému. Chvíli jsem ještě rozjímala při pohledu z okna, než jsem usnula.

Probudil mě až dosed letadla na pevnou zem. Rozespale jsem si sáhla do kapsy pro mobil a zadívala se na čas.

,,Vždyť před chvíli bylo ani ne půl desáté ráno," zamžourala jsem na digitální čas zářícího displeje ukazující osmou hodinu večerní.

Spíš jsem se zděsila toho, že jsem spala tak dlouho, i s tím, že jsem si ráno dala půllitrový hrnek kafe a stále jsem se cítila unaveně. Když jsme všichni vystoupili, kufry už jsme měli vyskládané pod jedním křídlem letadla. Do jednoho jsme ale neustále přemýšleli kde můžeme být.

,,Já bych to viděl na Rusko. Je tu zima," ozvalo se po chvíli, co jsme od svých kufrů hlídkovali jako surikaty.

,,Do Ruska se asi lítá přes Atlantik, že jo," dostalo se ihned potom odpovědi z druhé strany skupiny, ,,já bych odhadoval na sto dvacet procent, že jsme v Americe. Tráva tu šumí tak jinak než u nás. Slyším z ní ten americkej akcent."

,,Holka, ty jsi mrtvej člověk," oddechla jsem si v podvědomí, když jsem se začala rozhlížet okolo opírajíc se o madlo svého kufru a při uvědomění, že je někomu zima v létě.

Byli jsme opět na letišti. Na letišti, na kterém byla jedna příletová dráha, jedna naváděcí věž a jeden hangár velikostně tak na jedno letadlo. Všude okolo byla louka, do které místy zasahoval les... tedy spíše pár stromů. Moc mezinárodně to tu opravdu nevypadalo.

,,Vím že to tu k letišti v Londýně má hodně daleko, ale nezdržíme se tu dlouho. Na základnu je to ještě chvíle cesty, ale vy máte to štěstí, že poletíme letadlem. Bohužel na místě našeho cíle není dost místa pro letadlo, kterým jsme doletěli sem, takže musíme udělat trochu změnu," zamžoural i přes své sluneční brýle Marshall do zapadajícího slunce, ,,abych řekl pravdu, tak kdyby bylo na mě, šli byste pěšky, ale když jsem vás dostal na starost, řekli mi abych vás moc nezničil ještě před příjezdem, takže máte štěstí."

,,Radši se ani nebudu ptát jak je to daleko, protože pěšky a letadlem je to dost rozdíl," zhrozila jsem se.

,,A čím teda poletíme?" ozvalo se z davu.

Muž v pilotkách si dal ruce v bok a široce se rozhlédl po obloze, když jsem uslyšela zvuk podobný helikoptéře.

,,Tímhle," usmál se, když na runway před nás dosedlo velké šedé vojenské letadlo.

Já jsem se při přistávání letadla rychle schovala za Fredericka, co stál vedle mě, aby mě ten poryv větru neodvál a abych neměla na hlavě hned po prvních deseti minutách pryč z letadla afro.

,,Tak dělejte mládeži! A nezapomeňte si kufry," zvolal Marshall, který už byl na půl cesty od nás.

,,Paráda!" rozeznělo se celou skupinou při posledním dlouhém pohledu na šedé armádní letadlo.

Ta radost všech byla ve vzduchu cítit asi tak jako cukrová vata na pouti. Na všech okolo mě bylo vidět tolik radosti jen z toho, když pomysleli, že poletí letadlem jako je tohle. No co bych mohla čekat, jsou to chlapi.

Když jsme nastoupili sedli jsme si na postranní sedadla, co byla na obou stranách letadla.

,,Při letu se tu můžete normálně pohybovat, ale z vlastních zkušeností bych to nedoporučoval. Dost to háže. A taky bych se vámi raději připoutal, abychom vás pak nemuseli seškrabávat ze stropu." uculil se Marshall ze sedadla co-pilota.

,,Ze stropu?" zarazila jsem se, když jsem se ze svého pudu sebezáchovy raději připoutala.

Prostor v celém letadle byl opravdu obrovský. Ulička mezi oběma řadami míst na sezení byly alespoň dva metry a na výšku bych odhadovala alespoň čtyři. Zvenku letadlo vypadalo vcelku velce, ale zevnitř bylo snad ještě větší.

Po vzletu, který je pravda nebyl tak hladký jako z Londýnského letiště, se pár jedinců odvážilo postavili se do prostoru mezitím, co jejich stabilitu pozorovali ostatní, včetně mě.

,,Není to tak strašný," řekl jeden z odvážlivců, když nepatrně zavrávoral.

,,Čekal jsem to hor...," začal nejistě druhý, když ho přerušilo silné cuknutí, při kterém ho turbulence ještě vyhodila dobré dva metry ke stropu.

,,Já vám to říkal," zasmál se Marshall při pohledu na čtveřici jak se válí s pravděpodobně vyraženými zuby na podlaze.

Po zbytek letu už nikdo nechtěl ryskovat, tak jsme se všichni pevně drželi všeho čeho se dalo a čekali, kdy už konečně dorazíme na místo.
Po asi dvou hodinách letu jsme konečně přistáli a já už se těšila jak si lehnu do sebeměkčí postele a vyspím se i přes těch prospaných devět hodin. Když jsme vystoupili i s kufry opět jsme se ocitli na něčem, co by se dalo nazval louka s lesem okolo, jen z jedné strany byl úžasný výhled na hory. K tomu všemu se před námi tyčila rozlehlá osvětlená budova.

,,Vítejte v Coloradu," podíval se na nás Marshall, když stál před námi jako učitelka před dětmi na exkurzi do NewYorského národního muzea.

,,Proboha, ten chlap je snad všude!" projelo mi hlavou, když jsem si uvědomila za jak krátkou chvíli se sem dostal, aniž bych projevila zájem o to, že jsem skoro na druhé straně U.S.A.

Následně jsme se vydali směrem do komplexu, co se nacházel před námi. Zvenku to vypadalo jako směsice šedých naskládaných krychlí bez smyslu vedle sebe, a na sobě. Po vstupu dovnitř jsme se propletli několika spletitými chodbami, než jsme se dostali do chodby s pokoji a dvoukřídlými dveřmi na konci kam jsme vešli.

,,Tady máte všichni klíče od svých pokojů. Běžte si zatím odložit a pak se vraťte sem do společenské místnosti. Ještě vás tu provedu," řekl muž, když dával každému po jednom klíči s číslem, ale mě úplně obešel.

,,Tak já asi budu spát na zemi," povzdechla jsem si.

,,A tady je pro vás. Musel jsem si ho dát zvlášt, aby se mi nezamíchal do ostatních," pousmál se, když už byli všichni u zámků a horlivě odemykali získánými klíči, zatím co Marshall mi podával klíč.

Já se na něj podezřele podívala.

,,Je v tom nějaký háček?" svraštěla jsem obočí.

,,Proč by měl být?"

,,No já nevím. Zrovna můj klíč jste si dal zvlášt. Není tam třeba obří tarantule, co mi zalehla postel. Nebo vraždící klaun ve skříni?" zhrozila jsem se nad svou představou.

,,To zrovna ne," usmál se, ,,ale máte tam koupelnu, protože jsem předpokládal, že byste nechtěla chodit do společných sprch."

,,Ach tak," začervenala jsem se nad jeho všímavostí a klíč si od něj vzala.

Když jsme se opět sešli všichni u dveří za kterými se nacházela společenská místnost, vydali jsme se na prozatím nejdůležitější místa v budově. Největší zájem se projevil u místnosti s číslem osmnáct, kde byla střelnice a největší obavy přišly, když na zmínku přišla společná sprcha. Všichni na sebe v onu chvíli házeli nemístné výrazy, mezitím co já jsem se těšila na svou sprchu v pokoji. Ještě jsme prošli pár místy, jako třeba tělocvičnu společně s jídelnou, kde se vznesl dotaz kdy se bude podávat čaj. Po dvaceti minutách jsme se vrátili zpět na pokoje a dostali informaci, že následující den budeme mít ještě volný, ale pak začne program, který máme na seznamu povinností.

Já se hned potom vydala do svého pokoje to tam projít trochu podrobněji. Hned za vchodovými dveřmi byli dveře do koupelny, takže jste mohli mít otevřené jen jedny dveře... kapku nepraktické, ale svět se z toho nezhroutí.
Na pravé straně pokoje byla postel společně s nočním stolkem. Na druhé straně byla skříň s menším stolem a židlí a na stěně naproti dveřím bylo okno.

Když jsem se rozkoukala, vzala jsem svůj kurf a všechny věci z něj naskládala do skříně a na noční stolek si odložila mobil společně s dvěma polaroidy, co jsem měla v boční kapse zavazadla.

Chvíli jsem se pohupovala na místě, než jsem si vzala pyžamo a šla se poprvé slavnostně vysprchovat. Musela jsem se celou dobu culit při pomyšlení na ostatní a jejich výrazy před sprchami. Abych pravdu řekla, tak mě to po opětovném posazení na postel přešlo, když mi došlo, že tam je pračka. Ta jedna jediná a zrovna na tom nejzakletějším místě. Raději jsem se to pokusila odehnat, když jsem si po osprchování do ruky vzala mobil a vytočila mámino číslo.

,,Proboha já už se bála, že nezavoláš. Kde vůbec jsi, a jsi v pořádku?" začala mamka asi pět sekund po tom co jsem si přiložila mobil k obličeji.

,,Jo jsem v pořádku," zasmála jsem se, ,,a nevišiluj tak. Už mi není pět."

,,Já o tebe budu mít strach pořád, vždyť to víš," dostalo se mi odpovědi, ,,a kam jste teda letěli?"

,,D-do Colorada," zarazila jsem se, když mi došlo jak daleko od Londýna vlastně jsem.

V mobilu se chvíli neozývalo chvíli nic, než mamka opět promluvila, tentokrát vyděšeně a vcelku zaskočeně.

,,V-vážně do Colorada? Nepřehlédla jsi se?" pokoušela se zlepšit situaci.

,,Ne, nepřehlédla," opravila jsem ji se starostí v hlase.

Celý následující hovor byl vlastně o opakovaném uklidňování, že neumírám, a ani se k tomu nechystám dokud se v bezpečí nevrátím zpět domů. Abych pravdu řekla, tak jsem měla zbytek večera, než jsem šla spát kvůli mamce špatné svědomí, bez jakéhokoliv odůvodnění. Nakonec jsem to ale přeci jen dokázala vypustit z hlavy a po chvíli jsem usnula.