Přitáhla jsem Sorše podbřišník, vzala ji za otěže a vyvedla ze stání.

Conomor na nádvoří řešil spor mezi Munganem a starším plešatým mužem z vesnice pod hradem, dohadovali se o dodávkách zeleniny a u všech bohů se nebyli schopní dohodnout, až se začali častovat nadávkami.

,,Na okamžik, pánové," přerušil proslov vedený rozčíleným přeskakujícím hlasem vesničana. Mungan se opíral o jílec meče a z očí mu sršely blesky. Zatínal zuby a vypadalo to, že se snaží přeprat nutkání druhého muže zkrátit na životě.

Poodešel ke mně. ,,Nejezdi k jezeru."
Sklonil se, aby mě mohl políbit na čelo.

Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo se vydat směrem k té zpropadené vodě.

,,V poledne ať jsi doma."

,,Ano, otče."

Vyvalil na mě oči, načež je přimhouřil, sjel dlaní po boku až na zadek a štípl mě.

,,Nezlob, holčičko. Onchu půjde s tebou."

Sorcha se mu třela spokojeně o rameno a čumákem se natahovala po dlaních, jestli v nich náhodou neskrývá mrkev či skrojek chleba.

,,To není nutné." Ohlédla jsem se po chlupáčovi, který se svým psím úsměvem přiťapal za námi.

,,Buď tak, nebo zůstaň tady." Pokrčil rameny.

,,Říkal jsi, že u vás je bezpečno." Ukročila jsem, zastrčila nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla.

Hlasitě vydechl, jakoby ho diskuze se mnou unavovala. ,,Je. Onchu jde s tebou."

Koneckonců neptal se mě ani Conomor, ani Drobek- Onchu, který se se štěknutím přidal k Soršiným štíhlým nohám. Pobídla jsem Sorchu do kroku, přešla nádvoří, kolem kovárny a skladů, branou po dřevěném mostě ven. Stráže mi s vážností pokývly a dál sledovaly krajinu rozprostírající se pod kopcem. Sešla jsem opatrně strmou část cesty a pustila se na západ po pěšině lemující kraj lesa. Neměla jsem v plánu utéct ani se ztratit, vybrala jsem cestu, kterou jsme už několikrát jeli s Conomorem. Necelou hodinu jízdy západním směrem se nacházela malá osada u křižovatky. Stačilo odbočit doleva a cesta se podél kamenité říčky stáčela zpět kolem lesa až se potkala s hlavní silnicí z jihu se vracející k hradu. Příjemná zábava na celé dopoledne.
Stiskla jsem Sorchu holeněmi a vyrazila pohodovým klusem ve stínu mohutných stromů.

Zastavila jsem u řeky, seskočila ze Sorchy a nechala ji pást na břehu, kde rostla vysoká, jasně zelená tráva. Zula jsem si boty a vykasala lem šatů nad kolena. Z lesa na druhé straně řeky se ozýval zpěv ptáků, občasné zapraskání větve, jak se zvěř prodírala houštím.
Smočila jsem si chodidla, voda příjemně chladila. Pomalu jsem sešla přes kamenité dno doprostřed koryta. Drobek se procházel vodou a čumákem zkoumal něco na dně, co, to mi unikalo. Sedla jsem si na kámen a nechala si omývat kotníky i holeně v líném proudu vody. Zavřela jsem oči a poslouchala šumění, tiché narážení vody do valounů a občasné kváknutí žáby. Možná Drobek lovil právě ty žáby. Nebo raky. Rybu jsem neviděla ani jednu, ale nepochybovala jsem, že by Drobkovo zraku unikla.
Protáhla jsem si záda a zapřela se dlaněmi za sebou o studený kámen.
Jak se má Alain a Anne? Co dělají? Připadnu jim na mysl? A co otec? Spřádá plány na další svadbu, osvobozený od tíživých myšlenek na válku s mocným sousedem? Uvidím je ještě někdy? Nedělí nás nijak zásadní vzdálenost, ale dovolil by mi Conomor cestu zpět do Vannes? Musím se ho zeptat, i když o výsledku dost pochybuji. Conomor. U Epony, jak rychle se můj život změnil a neustále mění. Učím se plavat v manželství, co mi jen síly stačí, ale je moje snaha dostatečná, nebo se utopím jako nedomrlé kotě? Děsí mě a zároveň zvláštním způsobem přitahuje. Dostál svému slibu a čte mi, odpovídá na moje všetečné otázky, což je víc, než kdy byl ochotný udělat otec. Bere si, co mu přijde pod ruce a neptá se. Líbí se ti to, napomenulo mě mé vlastní já. Do tváří se mi dralo horko, ačkoliv mi na obličej sluneční paprsky nedopadaly. Nebudu si nic nalhávat, ano, líbí se mi, jak se mě dotýká. Nevědomky jsem se dotkla vlastních rtů.
Z podivných myšlenek mě vytrhlo zachraptění. Prudce jsem se postavila, až se mi zamotala hlava a rychle se rozhlédla. Drobek se dál věnoval říčním živočichům, Sorcha se pásla, jen na velkém balvanu u břehu přibyla stará žena.

,,Pomalu děvenko, ať si neublížíš."

Drobek ani nezvedl hlavu, vůbec o stařeně nevěděl.

Dlouhé bílé vlasy jí lemovaly opálený vrásčitý obličej, s nepatrným úsměvem si mě prohlížela výraznýma zelenýma očima. Pokroucené prsty měla složené v klíně na obyčejných šedých šatech. U nohou jí stál koš plný květin, bylinek a několika látkových pytlíků.

,,Nevšimla jsem si tě," přiznala jsem potichu.

,,Já vím, Tryphine."

Pátravě jsem na ženu pohlédla, jen se víc usmála.

,,Jak to, že znáš moje jméno?"

,,Vím mnoho věcí," připustila a pokrčila úzkými rameny.

,,Co ještě víš?" nedala jsem se odbýt.

,,Vím, kdo je tvůj muž."

Nepatrně jsem odfrkla a posadila se zpět na kámen. ,,To ví kde kdo."

,,Vím, kdo je doopravdy. Vím, čeho se bojí, před čím utíká. Vím, jak pomoct tobě."

Otřásla jsem se. Chci něco z toho vůbec vědět?

,,Kdo jsi?" zeptala jsem se narůstajícím strachem.

,,Doileag. Ale mé jméno není důležité." odkašlala si až se jí oči zalily slzami. ,,Promiň, už jsem stará."

,,S čím si myslíš, že potřebuji tvou pomoc?"

,,Se záchranou tvého života."

,,Neumírám." procedila jsem mezi zuby. Začalo mi být chladno a z lesa se plížilo šero. Nebylo ještě poledne, nemohlo se smrákat. Zmateně jsem se rozhlédla.

,,Musím už jít."

,,Zabij Conomora, dokud máš čas."

Uskočila jsem od stařeny, jako by mě bodla kopím.
,,Horko ti pomýlilo myšlenky?" vykřikla jsem.

Ze stromů mi odpovědělo nazlobené krákání.

Stařena se zašklebila. ,,Chytrému člověku můžeš napovědět..."

Ale hloupého kopnout. Proč bych měla Conomora vraždit? Nic mi neprovedl, měl ostřejší jazyk, ale pádnost jeho ruky jsem zatím nepoznala. Ač jsem k sňatku s ním byla donucena, svůj slib dodržím. Přejela jsem palcem po hraně prstýnku. Dovedl být něžný a to bylo víc, než zažila Ceana a zástupy dalších.

,,Pamatuj na má slova," zachrčela a odplivla žlutavý hlen ke svým bosým nohám.

Ty jen tak nezapomenu. Couvala jsem vodou k Sorše. Zarazily mě prsty svírající pevně moji paži. Stařena stála těsně u mě, ačkoliv před okamžikem ještě seděla na valounu.
Vyděšeně jsem vyjekla. Srdce mi bušilo až v krku a na jazyk se mi drala žluč.

,,Můžeš se ještě zachránit." Vrazila mi do ruky hrubým motouzem svázané květiny. ,,Vař si tyto byliny a pij z nich čaj každý večer."

Blázen, pomatenec. Nejdříve mi radí zabít Conomora a pak mě obdaruje bylinkami?

Nechápavě jsem na ni zírala. V zelených očích se zablesklo, znovu mi stiskla paži. Místa, kde se mě dotýkala, pálila, jako by se mě dotkla žhavým železem.
Její kůže zbledla ještě víc, až se jevila průsvitná, vlasy ji načechral jemný vánek, lícní kosti ztratily na ostrosti až se začaly rozplývat úplně. Celá ztrácela barvu a měnila se v šedavý dým, dokud z ní nezůstal než mlhavý opar, který zmizel mezi stromy.

,,V téhlé zemi je snad všechno prokleté."

,,Pravda." odpověděl mi les jejím hlasem.

Neváhala jsem ani jeden úder srdce, vyběhla jsem z řeky, natáhla si boty, vyskočila na Sorchu a bezohledně ji kopla do boků. Neohlížela jsem se a hnala cvalem nadcházející tmou po cestě směrem k hradu, jako bych měla za zády všechny démony světa.

Po tvářích se mi koulely slzy, štiplavě pálily v drobných rankách od větviček, kterým jsem se nestihla uhnout. Sorcha byla zplavená a Drobek sotva s námi držel krok. Vydechla jsem úlevou, když jsem zahlédla planoucí pochodně u brány. Pobídla jsem znovu Sorchu, vděčná, že jsem v bezpečí.

Voják držící stráž si s překvapeným výrazem prohlédl mě a na kost mokrou kobylu.

,,Paní, jseš v pořádku?"

Jeho samotná otázka naznačovala, že jsem vypadala ještě děsivěji, než se cítila.

,,Ne." Zajíkla jsem se a zuby nehty se držela Soršiných otěží a sedla.

Druhý strážný přiložil roh k ústům. Večerní krajinou se rozlehlo hlasité troubení, Sorcha sebou trhla a odtančila na rozklepaných nohou do boku.

,,Co... co se to do háje děje?"

Voják ji chytil za otěže a nedovolil jí víc jančit. Ještě spadnout by mi dneska chybělo.

Hvízdl na muže procházejícího kolem.

,,Vem paní dovnitř." Předal mu otěže a s ustaraným výrazem ve tváři něco zabručel směrem k druhému strážnému.

Před stájí jsem seskočila a v běhu poděkovala. Doufala jsem, že se o Sorchu postará. Já potřebovala co nejrychleji zchladit ránu na paži, zuřivě v ní tepalo a bolest se z ní ve vlnách rozlévala do ramene i po předloktí až do konečků prstů.

Vyrazila jsem k malému dřevěnému domku hned vedle kuchyně, kde přebýval Latharn, ranhojič. Díky neustálému válčení byl zběhlý v léčení všech možných ran a jiných neduhů.
Rozrazila jsem dveře bez zaklepání. Ranhojič, podsaditý muž s věčně zachmuřeným výrazem vzhlédl od velkého stolu, na kterém třídil bylinky.

,,Paní?"

Přikývla jsem na pozdrav a svezla se na lavici, opřela jsem se temenem o zeď a na vteřinu zavřela oči. Vše se houpalo, včetně mého žaludku. Polkla jsem naprázdno, abych potupně nevrhla na vlastní kolena a velmi rychle zase oči otevřela.

,,Barro! Okamžitě doběhni pro pána."

,,A co mu mám říct?" zeptal se mladík sotva odrostlý jinošským letům.

V odpověď mu přistál pohlavek.
,,Co třeba, že se paní našla a je tady?" Pro zdůraznění svých slov dupnul.

Klučina sebou škubl a vyběhl ze dveří, které jsem nechala dokořán otevřené.

Ranhojič mi podal džbán, počkal až se napiji, než se zeptal. ,,Čím ti mohu pomoci?"

Světlo loučí se mu odráželo v hnědých očích, zkoumavě si mě prohlížel, prsty se opíraje o hranu stolu.

Nebyla jsem schopná ze sebe vydolovat kloudného slova. Copak jsem mu mohla říct, že mě popálila stařena prostým dotykem?
Natočila jsem se k němu bokem a ukázala okrouhlou stříbrně šedou ránu na paži, vyhla jsem loket, aby viděl stejné, ale menší rány ze zadní strany. Vypadaly, jako by na mě někdo otiskl prsty namočené v tekutém stříbře.

Latharn jen tiše hvízdl. Podrbal se v husté bradce barvy zrajícího obilí a poodešel dál do místnosti. Z police vytáhl čistý kus látky, namočil ho ve džberu s vodou a vrátil se zpět ke mně. Přiložil ho na ránu. Sykla jsem bolestí, ale za okamžik pocítila částečnou úlevu.
Stoupl si před svůj stůl a začal připravovat v kameninové misce mast. Jen na půl jsem vnímala, pro jaké bylinky se natahoval do pytlíků zavěšených na tyči nad jeho hlavou, či nasládlou vůni mateřídoušky, medu a meduňky, prostupující celou místnost.

Z přicházející dřímoty mě vytrhl dupot těžkých bot následovaný hřmotným Conomorovým hlasem. Během okamžiku stál těsně u mě svíraje mi tvrdě ramena.

,,U všech ďasů, tady jsi, Tryphine!"
Skláněl se nade mnou, neměla jsem sílu ani možnost vyhrabat se na nohy.

,,Kde jsi byla?" Zatřásl se mnou, cvakly mi zuby o sebe a celou levačkou prosvištěla bolest.
Přimhouřila jsem víčka, z pod kterých se mi draly slzy. Nechápala jsem jeho hněv, tmu, jež přišla moc rychle, ani setkání s podivnou stařenou.

,,Mluv!" zařval. ,,Hledala tě celá posádka!" Znovu se mnou zalomcoval.

,,Já tomu nerozumím," zamumlala jsem. Nic nedávalo smysl.

Ve spáncích mi tepalo, jako by se tam usadilo stádo kovářů, srdce bušilo zběsile do žeber, pokoušely se o mě mdloby.

Probrala mě jedna dobře mířená facka. Z posledních sil jsem se snažila postavit, bránit se jeho obrovským rukám, dostat se pryč od pohledu plného vzteku.

,,Můj pane," ozval se Latharn vedle nás a přerušil tím boj trpaslíka s obrem.

,,Něco ji ošklivě popálilo, podívej se sem," natáhl ruku pod Conomorovo dlaň a odkryl ránu.

Conomor povolil sevření a s narůstajícím zmatkem ve tváři si prohlížel moji paži.

,,Magie?" zeptal se potichu.

,,Nejspíš. Dám ji na to mast, měla by to zastavit. Vidíš, jak se kolem rozlézá zarudnutí?" Vnímala jsem jejich slova jako vzdálený šum, slyšela jsem je, ale mysl nebyla ochotná přijmout a zpracovat jejich význam.

,,Potřebuji, abys ji podržel, bude to pro ni hodně bolestivé."

Snažila jsem se rozlepit víčka, ale neposlouchala. Hučelo mi v uších a bylo mi strašné horko, jako bych spolkla samotnou pec.
Lavice se se zaskřípěním prohla, když se Conomor usadil vedle mě.

,,Pojď ke mně, Tryph." Opatrně mě zvednul a přetáhl k sobě na klín, neměla jsem sílu se bránit. Uhladil mi potem zbrocené vlasy, přitiskl si moji hlavu na hrudník. Do nosu mě udeřil pach jeho potu, přesto voněl bezpečím, klidem.

,,Vydrž, holčičko," šeptal. ,,Latharne, má horečku. Sálá jako kamna." Objal mě přes hrudník, holeněmi uzamknul moje a levou paži s ranami, kterou už jsem nebyla schopná pohnout, nastavil ranhojiči.

,,Bude to jen chvilinka. Drž ji pořádně, ať si neublíží, pane."

Conomor v odpověď jen zamručel. Tlukot jeho srdce hlasitě bušil do mého ucha. Chytil mě pevněji za předloktí. Ucítila jsem chladivý dotyk v místě rány, natočení celé paže a další čtyři rychlé máznutí. Nedělo se nic, dokud se neotevřely brány samotného podsvětí. Hořela jsem, vzplála jasným plamenem, šmátravé pařátky trhaly každičký sval v mém těle, drtily jednotlivé kosti, srdce vynechalo dva údery, než se s bolestivým úderem znovu vrátilo k činnosti. Vnitřnosti se mi kroutily a pukaly jako zahnívající mrtvoly krys ponechaných na slunci. V mysli nebylo nic jiného než čirá bolest. Já jsem zmizela.

Křičela jsem, bezmocně kopala a drásala nehty ruce, které mě svíraly. Prudce jsem se předklonila a začala dávit hořký, slizký hnus. Hrůza mi do široka rozevřela oči. Z úst mi vycházelo cosi stříbrného, průsvitného, kroutilo se to ve vzduchu jako vlasy povlávající ve větru. S prsknutím zhasly všechny louče.
Povolila jsem svaly a svezla se do Conomorova náručí. Svět se přestal bezhlavě točit, kladiva v mé hlavě ustala v bušení do kovadlin. Bolest odešla. Ztěžka jsem oddechovala a po tvářích si hledaly cestu potůčky slz. Conomor mě hladil cosi nesrozumitelného šeptal.

,,Dohlédni, aby dost v noci pila. Je mladá a silná, bude v pořádku."

Jen vzdáleně jsem vnímala, jak mě odnáší jako hadrovou panenku, nese do schodů, ukládá do postele a nutí vypít pohár vody. Přikryl mě pokrývkou až pod bradu a na čelo mi položil dlaň, která příjemně chladila. Propadla jsem se do nicoty, svírajíc jeho druhou ruku jako malé dítě, co se bojí bubáků.