,,Tady odbočíme." Ukázal na pěšinu vyšlapanou mezi vzrostlými duby.

Otočil se v sedle na Cathala, jedoucího za ním. ,,Vraťte se do Carhaix, přijedeme později."

Oddělili jsme se od skupiny a vydali se stinnou mírně se svažující cestičkou. Koně šli těsně bok po boku a Drobek honil zajíce nebo srnu v mlází někde vpravo od nás, soudě podle praskajících větviček a občasného křiku vylekaných ptáků.

,,Kam jdeme?"

,,Nech se překvapit."

Co mi zbývá. Protáhla jsem ztuhlý krk a pokračovala líným tempem dál. Les vlhce voněl a sešlapaná tráva pod kopyty koní tlumila jejich zvuk.

Po chvíli se cesta rozšířila a před námi se objevilo černě se lesknoucí jezero, od jeho hladiny se odráželo nebe i stromy, které ho lemovaly, třpytilo se tam, kde dopadaly odpolední paprsky.

Seskočila jsem ze Sorchy a dovedla ji ke břehu. Překvapeně jsem zírala na černý písek pod nohama a průzračnou vodu.

Conomor se ke mně přidal. ,,Říká se, že je prokleté. Ale to už nám dvěma nemůže ublížit, ne?"

Dívala jsem se na čirou krásu před sebou. Jak by taková dokonalost mohla být špatná? V přírodě se nic špatného neskrývalo, to lidi ukrývali zlo ve svých srdcích.

,,My jsme prokletí?" zeptala jsem se.

Vzal mě kolem pasu a bradu si opřel o moji hlavu. Cítila jsem každý jeho nádech, teplo jeho těla i pot. Pevně mě držel.

,,Ne. Jen nám občas bohové nepřejí," řekl potichu.

Netušila jsem, co měl na mysli a nechtělo se mi v tom rýpat. O nepřejícných bozích jsem věděla své a jasný důkaz mi právě začal povolovat šněrování šatů.

Voda byla překvapivě teplá, osvěžujicí a zvláštně vonící...čistotou?
Vklouzla jsem do ní, rychle se potopila a odplavala dál od břehu.

,,Je to tu nádherné." Usmála jsem se na Conomora, když se vynořil vedle mne.

,,Jako ty, Tryphine." Ta tam byla pochmurná nálada.

Pleskla jsem dlaní do hladiny a poslala tak proti němu spršku vody. Zabrala jsem a snažila se mu uplavat, marně.

,,Ale no tak." Drapl mě za kotník a přitáhl k sobě.

Zabublala jsem pod hladinu a za okamžik se nedobrovolně vynořila těsně u něj. Prskala jsem vodu a vytírala si ji z očí. Conomor se smál jak lesní démon, okolní stromy i hladina zrcadlící dokonalost nebe, vracela bujarý řehot. Ve vousech se mu leskly kapičky vody a oči zářily jako plamínky dvou ledovových svíček, planoucích modrým světlem, ne oranžovým, žlutavočerveným, jen tím magicky modrým, nepolapitelným, viditelným pouze v záblescích v praskajícím ohni.
Vyzařovala z něj nepopiratelná síla a moc, která mě záludným a rozvláčně nebezpečným způsobem začínala vábit a přitahovat.
Zatřepala jsem hlavou, jako bych mohla zahnat vtíravou myšlenku.

Přejel mi dlaněmi po žebrech až na boky, za něž mě přivinul k sobě.

,,Doplaveme na druhou stranu."

,,A koně?" Ohlédla jsem se po Sorše a Eacharnovi, poklidně se pásli kousek od břehu. Drobek stál po hrudník ve vodě a s nakloněnou hlavou pozoroval cosi pod hladinou.

,,Loví ryby?" zeptala jsem se překvapeně.

,,Loví všechno, co se hýbe."

,,Někoho mi to připomíná," štouchla jsem ho ukazováčkem do paže.

,,No dovol." Zakřenil se a vyrazil klidným tempem napříč jezerem. Čeřili jsme lesklou hladinu a rozháněli po ní drobné vlnky do dálky.

,,Je teplejší, než bych čekala."

,,Jsou tu horké prameny. Několik se jich nachází v lese. Kousek dál tímhle směrem," ukázal kamsi na východ, ,,tvoří tůň, skrytou mezi skalami, kde se dá koupat i za třeskutých mrazů. V létě nic moc, uvařila by ses jak žabička."

,,Tam bych se chtěla někdy podívat."

Doplavali jsme na druhý břeh. Nad vodou se tyčila černá skála a v ní, jako rozevřená tlama hladové obludy, vchod do jeskyně.

Conomor mi podal ruku a pomohl mi oblých černých kamenech, které nápadně připomínaly obsidián. Do jeskyně proudilo denní světlo úzkou proláklinou ve stropě a dopadalo v nepravidelném pruhu na hladinu malého jezírka.

,,To je neuvěřitelné." zalapala jsem po dechu.

Strčila jsem špičku do vody, byla ještě teplejší než v jezeře, z kterého jsme před okamžikem vylezli.

,,Zpátky! Sěžere tě!" Zavrčel Conomor a strhl mě za paže zpět k sobě.
Zaječela jsem leknutím a drapala se dál od černé hladiny až jsem stála skrytá za Conomorovy zády. Ten se předklonil v pase a chechtal se jak smyslů zbavený. Jeskyní se rozléhal jeho šílený smích.

Pleskla jsem ho po zádech.

Do háje dubového, málem jsem se počůrala strachy.

,,Co tam žije?"

,,Nejděsivější jeskynní příšera, má tělo hada, tři hlavy, ostré jedovaté zuby... a takhle velkého ptáka." Otočil se na mě se svou výbavou v dlani a vesele s ní zamával.

Že prý dospělý chlap! Vládce a bojovník!

Protočila jsem oči a vrátila se k původnímu plánu dalšího koupání. Dostatečným obloukem jsem ho obešla.

,,Dej mi ruku." Pobídl mě.

,,To tak a zas mi vyvedeš nějakou kulišárnu."

,,Ne, jen to dno..." zbytek už jsem neslyšela přes šplíchání vody. Podjela mi noha a já po kluzkém dnu zahučela na zadek.

,,Klouže," dořekl Conomor, přidřepl si a sjel po stehnech za mnou.

,,Nenatloukla sis?"

,,Ne, jen jsem se lekla." Uvelebila jsem se na hladkém kameni tvořícím přírodní lavici, voda mi sahala téměř po ramena.

Obklopilo nás ticho přerušované jen občasným vzdáleným kapáním z hlubších částí jeskyně, kterou již pohlcovala tma. 

,,Proč jsi říkal, že je to tu prokleté?"

,,Dost lidí se tu utopilo," pokrčil rameny, ,,včetně mého bratra."

Přeběhl mi mráz po zádech.

,,Traduje se, že tu sídlí víla, krásná a snová, s dlouhými černými vlasy. Dává lidem hádanky a kdo neodpoví k její spokojenosti, toho utopí."

Přitáhl mě blíž k sobě, až jsme se dotýkali boky. Jeskyně mi už nepřipadala tak krásná a čistá.

,,A ti co zvládnou správně odpovědět?"

Temnota nabyla děsivější hloubky. Ukrývá se tam někde v černotě? Proč mě sem vlastně vzal?
Sevřelo se mi hrdlo.

,,Těm věští budoucnost." Ztvrdly mu rysy a na čele se zvýraznila vráska.

Kousla jsem se do rtu, ale otázku nebyla schopná zastavit ani nasládlá chuť krve v puse.

,,Co řekla tobě?"

,,Že mě zabije dítě." Procedil mezi zuby.
Díval se mi do očí se smutkem a uhrančivou vážností.

Zavrtěla jsem se v jeho objetí. Nechtěla jsem tu být. Měla jsem pocit, že nás skaliska svírají a přibližují se, tlačí na nás a snaží se nás rozmačkat jako nejbídnější červy.

,,Pojďme zpátky." Zaprosila jsem.

Přimáčkl mě k svému hrudníku. ,,Téhle víly se bát nemusíš, je totiž mrtvá." Poslední slovo zakřičel.

Rozklepala jsem se. Zajíkla jsem se strachy, potřebovala jsem pryč, ale nemohla se vymotat z Conomorovo paží, kameny pod chodidly mi podkluzovaly, černá voda cákla do nosu, jako by po mně natahovalo pařáty samotné jezero.
Vzdala jsem se a přitiskla se obličejem k jeho krku, skryla jsem se ve svalnatém objetí a doufala, že temné děsivé zlo ke mně nepustí.

Seděla jsem v křesle, zabalená v dece a zírala ven z okna na noční oblohu. Nevnímala jsem hvězdy ani vykrojený srpek měsíce. Viděla jsem jen tmu a beznaděj.
Proč mě vzal do té jeskyně? Proč mi to všechno říkal? Trestal mě snad? Nebo jsem byla jen postavička na hraní v souboji, kterému jsem nerozuměla, na hracím poli, jež jsem neviděla?

Upila jsem z poháru svařené kořeněné víno. Byla jsem jediný člověk na celém hradě, který v horkou letní noc pil cokoliv teplého, soudě podle výrazu Uny, když jsem si třesoucíma rukama víno připravovala v kuchyni, mi přeskočilo.

Ruch na nádvoří pomalu utichal, jen z ložnic vojáků se ozýval hýkavý smích vystřídaný škytáním a následovaný všeříkajícím zvukem dávení.
Někdo poslal večeři z otevřeného okna na dvůr. Nebo spíš na střechu podloubí. Mungan ráno bude zuřit.
Z rozjímání nad rozvztekleným Munganem a představou, jak nutí své muže čistit střechu od zvratků mě vytrhlo rozražení dveří do ložnice. Dřevo zapraštělo ránou utrpěnou o zeď.

Conomor vešel dovnitř a dlouhými kroky zamířil rovnou k posteli, na kterou si sedl.

,,Sladká Tryphine," lákal mě prstem k sobě.

Je opilý.
Závan vzduchu z chodby s sebou přinesl i pach vína a pečeného masa.
Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ženo, pojď mi pomoct stáhnout boty," promluvil hlubokým hlasem.

Rty měl stažené v přísné lince a obočí se snažilo potkat.

Zvedla jsem se a došla zavřít dveře. Po našem příjezdu zmizel, kamsi odešel, nepotkala jsem ho ani u večeře. Nepřišel ani v dobu, kdy jsme si uvykli sedat nad knihou.
Zvláštní nálada z něj zřejmě nevyprchala, spíš se s vypitým vínem zhoršila.

,,Nechtěj, abych se opakoval." Opřel se dlaněmi za sebou, rozcapený jak koňský hnát.

Se sevřeným žaludkem jsem došla až k němu a neochotně sklouzla před ním na kolena na vydělanou ovčí kůži.

Bojím se.

Vzala jsem jeho pravou nohu za patu a zabrala.
,,Povíš mi, co se stalo?"

,,Co by se mělo dít? Nechci příliš, ne?"

Jen poslušnost, roztažené nohy, moji duši. Ne, nechceš příliš.

Stáhla jsem mu druhou botu a rychle se zvedla do stoje. Poodešla jsem k otevřenému oknu a otočila se ke Conomorovi zády.

Nechceš mluvit, nechtěj si. Nic jsem neprovedla. Překvapilo mě, jak mě jeho uštěpačná poznámka, vytvářející nepříjemné ticho, zabolela. Začíná mi snad na něm záležet? Nebo mám jen ráda svůj klid, po němž dnes s úspěchem tažného valacha dupe?

Rozplétala jsem si cop, když se rozhodl prolomit mlčení. ,,Opři se o předloktí."

,,Proč?"

,,Tryphine, jestli budu to muset říct ještě jednou, nebo zdůvodňovat, co po tobě chci, dostane se ti ochutnávky platného práva, které uplatňoval Sionn na své ženě."

S trhnutím jsem se otočila. Nebyl tak moc opilý, když byl schopný ze sebe vydolovat tak dlouhou větu bez zaškobrtnutí.

,,Ne." Založila jsem si ruce v bok. Netušila jsem, co ho žere, nesměla jsem dovolit, aby si to na mě vybíjel.

,,Máš odvahu. To se musí nechat." Postavil se a shodil ze sebe halenu.

,,Jen rozum jsi ještě nedostala." Zašklebil se.

Vykročil proti mně. Necouvla jsem ani o píď. Vystrčila jsem vzdorovitě bradu. Nebudu další. Nenechám se tlouct člověkem, který mě má chránit, který mě má mít rád. Neskončím jako Ceana, to dřív Conomori podříznu hrdlo ve spánku v jeho vlastní posteli.

Zvedl ruku, přimhouřila jsem oči před přicházejícím úderem. Položil mi svou mozolnatou dlaň na tvář a bříškem palcem ji pohladil. Přesunul prsty za moji šíji a lehce stiskl.
,,Tryphine. Opři se v okně tak, jak jsem ti prve řekl." Hlas mu zhruběl.

Zhluboka jsem se nadechla. Stisk na mém krku zesílil. Vrátila jsem se krok zpět a položila předloktí na hladce opracovaný dřevěný parapet. Položila jsem si obličej na hřbet ruky a zavřela oči.
Snažila jsem se nevnímat šustění Conomorova oblečení, skřípání kůže opasku o sponu, ani jeho prsty, když zabrousily pod lem mých šatů. Přehodil mi je přes boky, dotýkal se nahé kůže na zadku, stehnech, sjel na lýtka a zpět na stehna. Zatlačil na jejich vnitřní stranu.

,,Potřebovala bys nařezat." Kousl mě do zadku a přejel prsty přes můj klín.
,,Potřebovala bys vyhnat z hlavy všechen vzdor." Zmáčkl nejcitlivější místo.
,,Ale ze všeho nejvíc," pokračoval, ,,bys potřebovala se naučit důvěře ve svého muže." Vtiskl mi polibek na stehno a postupoval směrem k mému klínu.

Překvapeně jsem se po něm ohlédla. Klečel mezi mýma rozkročenýma nohama, hlavu zabořenou... To byl jazyk?
Překvapeně jsem vyjekla a snažila se srazit kolena k sobě, odtlačit se od okna a nejlépe se vypařit.

,,Drž, nebo se neznám," zavrčel.

,,Důvěře, když soudím," pokračoval v útoku jazykem.
,,Že se o tebe postarám v nebezpečí," lehce vydechl na vlhká místa.
Zachvěla jsem se.
,,Když ti ukazuji nové věci, které neznáš." Vsunul prst do mého nitra. Svět se roztočil a zmizel, ztratila se noční obloha, vlahý vzduch prosycený vůní trávy a kvetoucího ibišku i vzdálené volání sovy.

Držel mě u sebe na klíně, i když by bylo pohodlnější, kdybych seděla ve svém křesle, roztaženými prsty bloudě po nahé kůži mého břicha. Četl pomalu, hlubokým podmanivým hlasem o vojenském tažení Římanů. Ve své knihovně střežil povětšinou díla dotýkající se válek či vládnutí. Netušila jsem, jestli existují i knihy jiného ražení, s příběhy, které se vyprávěly mezi lidmi, nebo jež přinášeli na svých toulkách bardové. Písmo, jímž byla kniha napsána, se nepodobalo znakům používaným při obřadech. Sledovala jsem očima jednotlivá písmenka nad Conomorovo nehtem a snažila se je spojit dohromady se slovy, která vycházela z jeho úst. Několik jsem jich již s jistotou poznala, ale spousty jich zbývalo.

Zívla jsem a opřela si tvář o jeho rameno, klížily se mi oči a Conomorův hlas se začínal prolínat s přicházejícím snem. Po zdupané trávě cválala skupina koní s vojáky na hřbetech, pevně držící uskupení, slunce neúprosně pálilo, velitel křičel povely k zastavení před jezerem, jehož černá hladina se zlověstně leskla. Jeden z vojáků ukazoval na skálu s jeskyní, před kterou postával malý chlapec. Z černých vlasů mu kapala voda na bledé tváře a bezbarvé rty. Otevřel mrtvá ústa a nad hladinou se rozlehl krutý ženský smích. Jezero se zvlnilo až připomínalo prameny dlouhých vlasů rozprostřených na polštáři, zvedalo se a natahovalo hladové pařáty po vyděšených vojácích. Koně s řičením, koulejíce vyplašenýma očima, couvali a naráželi do sebe.

,,Pojď spát." Přerušil nepříjemný sen Conomor. Loupla jsem po něm okem a znovu ho zavřela. Zvedl se i se mnou v náručí, jako bych nevážila víc, než hromádka čistého oblečení. Položil mě na postel a uvelebil se na ní těsně za mnou, paží mě těsně objímaje, koleny natlačený do prohlubně za mými. Broukal píseň beze slov a já se propadla zpět do spánku, vděčně vnímajíc teplo a bezpečí Conomorova velkého těla.