,,Jau," vypískla jsem a ohnala se po Alainovi, který seděl po mé levici. ,,Jsi otravný," zavrčela jsem na mladšího bratra.

,,Nikdo si mě nevšímá," zabručel, napíchl na vidličku kousek masa z divočáka a vykoupal ho ve švestkové omáčce, než ho nacpal do pusy.

,,A ty se divíš? Kdo by se bavil s takovým neopeřenecem, který neví, kdy má držet zobáček zavřený a poslouchat dospělé. Mohl by ses něčemu přiučit." Kývla jsem bradou směrem k otci, který rozmlouval s pánem Rohanem.

,,Ti dám neopeřence!" rozčertil se a zatahal mě za cop.

,,Ještě tě bratříčku pořád přeperu, tak mě moc nerozčiluj." Pleskla jsem ho po ruce a pro jistotu šťouchla prstem do žeber.
Upila jsem z poháru kořeněné medoviny a přelétla pohledem hodovní síň, kterou se rozléhal smích, cinkání příborů, spokojené mlaskání a nevtíravá melodie píšťaly. Lidé se na okamžik tvářili, že kraj není zmítaný nekonečnou válkou, že hosté nepřijeli skrz před dvěma dny vypálený Meucon, nebo si nevšimli čerstvého hromadného hrobu za hradbami.

Vyřezávané dveře se otevřely a vpustily do síně závan vlahého vzduchu, dva naše uklánějící se vojáky a obra. Obra následovaného skupinou ozbrojených mužů.
Plamínky loučí a svíček ve svícnech se zatřepotaly, jako mávnutím proutku ustal veškerý hovor. O dlažbu dunily těžké kroky doprovázené šustěním kožených součástí zbroje a občasným cvaknutím kovové spony či ostruhy. Se zadrženým dechem jsem pozorovala přicházejícího vysokého muže. Mohutný hrudník kryla kožená zbroj, která na něm seděla tak přesně, jako by byla jeho druhá kůže, přirostlá, zvyklá souznít s každým jeho pohybem, u pasu měl připevněný meč a dýku. Ledově modrýma očima propichoval mého otce. Zastavil se těsně před stolem, u kterého otec a pán Rohan večeřeli. Prohrábl si zamyšleně husté černé vousy, jež těžko skrývaly drzý úšklebek.

Otec se postavil do své plné výšky, která byla oproti příchozímu téměř směšná.
,,Co chceš, Conomore?" procedil mezi zuby.

,,Takhle vítáš všechny pocestné? Ty, Warochu?" Zachechtal se Conomor hrdelním smíchem postrádajícím pobavenost.

Conomor? Sevřelo se mi hrdlo úzkostí. To není dobré. To nebude dobré. Jméno, které nosí smrt a zkázu.

,,Anne, Tryphine, běžte," rozkázal otec příkře.

,,Ale..." Anne začala protestovat, chytila jsem ji za ruku, druhou čapla Alaina, jenž se výjimečně nebránil a jen zkoprněle hleděl na Conomora jako na obra z povídaček staré Mari.
Na okamžik jsem zachytila Conomorův pohled, otřásla jsem se a popohnala sourozence kolem cizích i našich vojáků do chodby.

,,Kdo to je?" zeptala se Anne.
Kdybys jen nevyšívala, tak bys to věděla. Občas si říkám, jestli se příroda nespletla, když vyslala na svět Anne jako první a mě až dva roky po ní. Krásná jako obrázek, ale...

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Conomor? Nic ti to Anne neříká?"

,,Ten Conomor?" vyděšeně na mě vyvalila zelené oči, ruka jí vystřelila k ústům.

,,Ano, ten Conomor, co s ním válčíme posledních," v hlavě jsem se snažila dopočítat, ,,posledních... já nevím kolik. Čtrnáct let."

,,Ale proč?" Oba se na mě podívali, jako bych měla odpověď napsanou na čele.
Zamračila jsem se. ,,To netuším."

,,Neříká se, že s ním chodí všude obrovský pes?" ozval se Alain, v očích mu zářily nadšené jiskřičky, žádný strach, jen zvědavost jedenáctiletého chlapce.

,,Jo."

,,Půjdeme ho najít?" Poskočil až se praštil loktem o zeď.

,,Já se bojím," odvětila Anne, uhladila pramen světle hnědých vlasů za ucho. Jediná z nás nebyla políbená ohněm, ryšavá jako otec. Zdědila jemné rysy a dokonale vykrojené rty, které tak ráda špulila, po naší mamince.

Jako vždycky.

,,Půjdem," přisvědčila jsem.
Jen doufám, že to není taková bestie, jak se traduje.

Seběhli jsme ruku v ruce dřevěné schody, měsíc se blížil do úplňku a zaléval nádvoří z ošlapaných kamenů snovým světlem.
Seděl vedle kašny, uši nastražené. Naklonil hlavu a pozoroval nás.

,,U Teutatese, to není pes, ale kůň," zašeptala jsem. ,,Blíž nejdeme."

Zastavili jsme na deset kroků od chlupáče, který připomínal pasteveckého psa, přerostlého. Dvakrát. Od špičáku se mu odrazilo měsíční světlo.

,,Počkej." Alain zalovil v kapse kalhot a vylovil kus sušeného masa. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

,,Rostu,Tryphine. Mám pořád hlad. Chceš taky?"

Musela jsem se smát. Určitě chodí za Mari do kuchyně a ta ho s radostí zásobuje. Mě by hnala s vařečkou, ale Alain se svými dolíčky ve tvářích, sladkým úsměvem a lehce přeskakujícím hlasem, to byla jiná.

Alain opatrně našlapoval směrem k obrovskému zvířeti.

,,Jestli tě sežere, tak mě otec zabije," zašeptala jsem.

,,Neboj, je to jen pes. Každý pes má rád maso, viď, Drobku?" Došel těsně před psa. Čumák měl ve výšce bratrova hrudníku.
Alain natáhl dlaň s masem před sebe. Jedno smýknutí růžovým jazykem a kus masa zmizel.
,,Dobré bylo, že?"

Chlupáč v odpověď do něj šťouchl mordou, Alain s vyděšeným kvíknutím klopýtavě couvl až dopadl na zadek.

To je náš konec. Psisko se postavilo a očuchávalo bratrovi obličej. A teď mu prokousne krk.

Ale ti dva se na sebe jen dívali. Drobek olízl Alainovi tvář a znovu se posadil. Nechal se podrbat za uchem a pak už si nás nevšímal.
,,Je úžasný. Takový by se mi taky líbil," rozplýval se Alain, když jsme se vraceli chladnými chodbami hradu.

,,Jasné, můžeš poprosit Conomora o štěňátko."

,,Opravdu?"

,,Ne, ty troubo, vždyť je to nepřítel."

,,Otec si s tebou přeje mluvit," pronesla tajemně Anne, když za sebou bouchla dveřmi naší společné ložnice.

Nechápavě jsem zvedla obočí a pokračovala v pletení copu. Do místnosti proudilo ranní slunce a otevřeným oknem bylo slyšet hlasy čeledi, podupávání koní a občasné zakokrhání kohouta, který, stejně jako já, odmítal vstávat příliš brzo.

,,Hned," zdůraznila. Tvářila se divně.

,,Ty jsi v noci spolkla pavouka?"

,,Tryphine, jsi praštěná? Sypej za otcem, čeká na tebe a rozhodně není v nejlepší náladě."

Ty taky ne...

Co jen může otec potřebovat? Málokdy se mnou prohodil víc než pár slov. Ženská, co by se se mnou vybavoval.
Zavázala jsem stuhu, přidala jeden uzlík pro jistotu a vyrazila za otcem.
Když jsem nahlédla do prázdné hodovní síně, došlo mi, že jsem se zapomněla Anne zeptat, kde bych ho našla.

Otočila jsem se na patě a vrátila se o patro výš, do obytných částí. Zastavila jsem se před dveřmi jeho ložnice a váhavě zaklepala.
Mírně jsem se zachvěla, když mnou projela vzpomínka, kdy jsem tady stála naposledy. Byla bouřka, nebe rozsvěcovaly divoké blesky a hradem se ozývalo burácení hromů. Vzduch tížilo letní dusno, než se spustil liják. A chodbou se rozlehl zmatený křik, nadávky a pláč. Matka porodila dvojčata. Zemřela za úsvitu a dvě maličkatá nedochůďata vzala s sebou do hrobu.
Zaťala jsem pěsti a silou vůle vyhnala z mysli obraz mrtvé matky s děťátky, každé po jedné její straně, přikryté bílou plachtou.

Dveře otevřel voják, pustil mě dovnitř a sám zůstal z druhé strany dveří.

,,Otče?"

Stál u okna a zamyšleně pozoroval dění na nádvoří. Anne nebyla jediná, kdo pojídal osminohé potvory. Otcova tvář byla strhaná a mírně sinalá.
,,Uzavřeli jsme včera mír," řekl potichu.

,,To je skvělé."

A matoucí, nejsem velitel jeho vojska ani hlava ochrany hradu. Ani nejstarší potomek. Proč mi to povídá?

,,Každá mírová smlouva něco stojí."

Pokrčila jsem rameny.

,,Conomor je silný protivník a neustálé boje s ním vysilují náš kraj. Lidé umírají zbytečně."

Tak tomu rozumím.

,,Ta cena, kterou my za mír zaplatíme," otočil se a poprvé se na mě podíval, ,,jsi ty."

,,Ne," odpověděla jsem jednoduše.

Promnul si dlaněmi obličej, než se na mě znovu zahleděl. Oči měl smutné, krví zalité, jako by celou noc nespal. Ale ústa nesmlouvavá a tvrdá.
,,Tryphine, dnes se staneš jeho manželkou."

,,Nemůžeš mě dát tomu krutému člověku," vyhrkla jsem.
Napadala mě horší slova a kdybych si myslela, že to obměkčí jeho srdce, padla bych poníženě před ním na kolena a prosila.

,,Pro mír v zemi to udělám, pro zachování dědictví otců to udělám." Zamračil se.

Netušila jsem, jestli ho zabolela představa, komu mě chce dát a nebo naštvala představa, že odporuji.
,,Nejsem nejstarší," upozornila jsem ho podle.
A v ten okamžik zčervenala studem. Sklopila jsem oči. Ne, Anne bych místo sebe nenastrčila, to jen strach a sebeláska promluvily.

,,Anne by to nepřežila."

A já ano? Má ji snad radši? Ne, jen nás přece jen trochu zná.

,,Conomor chce tebe."
Vyklopýtala jsem z místnosti a jen vzdáleně zaslechla otce, jak říká, že nás oddají dnes, v pravé poledne.

Ne, ne, ne. Utírala jsem si vzteklé slzy a bezmyšlenkovitě vyběhla ven, přes nádvoří ke stájím.
Pozdravilo mě vlhké smradlavé teplo a tiché zaržání koní. Velkým obloukem jsem obešla Conna, hřebce hnědého jako čerstvě vyloupnutý kaštan s bílou lysinou na čumáku. Conn byl jednoduše podlý a zákeřný, kousal a kopal ze zálohy. Respektoval pouze otce a Alaina. Překvapivě, jeho milovala všechna zvířata.
Míjela jsem řadu stání a pohledem kontrolovala koně, můj cíl byl až na úplném konci stáje. Sorcha, moje mléčně bílá kobylka, štíhlá, rychlá, se spolehlivým krokem. Pohladila jsem ji po nozdrách a přitulila se k jejímu dlouhému krku. Jediná šance na únik. Musím jednat rychle, než si někdo všimne, že jsem zmizela a rozhodně se nechystám na svatbu. Protože... Conomora si opravdu vzít nehodlám.
Sundala jsem ze stěny uzdu a nechala Sorchu vzít udidlo ze své dlaně. Vytáhla jsem zachycené žíně a zapnula přezky. Popotáhla jsem a zbytek sople utřela do předloktí. Tohle se nemělo stát, takhle ne...

,,Chystáš se někam, Tryphine?" kousavý hlas otce nešlo přeslechnout.

Podívala jsem se na něj přes rameno. Opíral se o pažení, ruce založené přes hrudník.
Věděl, že poběžím sem.

,,Máš odpovědnost vůči naším lidem."

,,Já?" Hlavně ty, otče.

Přimnouřil oči.
Podvědomě jsem couvla, až jsem bokem narazila do Sorchy.

,,Sama bys nepřežila ani do sklizně."

,,Můžu to zkusit," navrhla jsem.

,,První lapka, kterého bys potkala, by tě obral o koně i o život."

A o jiných věcech radši pomlčíme.

,,Nemusím tě prosit ani přesvědčovat, pořád jsi moje dcera a můžu s tebou naložit jak se mi zlíbí. Ale," zaťukal prsty na dřevo, o nějž se opíral, ,,chci, abys pochopila, že nemám na výběr. Další válku už neustojíme. Vannes je vyčerpané. Mír s Conomorem nám umožní se zmátořit. Zachráníš prostý lid."

,,Mám se obětovat?" zeptala jsem se hořce.

,,Máš poslechnout svého otce. Conomor se zaručil za tvé zdraví a pohodlí. Kdyby žila tvoje matka...," použil poslední argument.

,,Nedovolila by ti to."

,,Tak málo víš o životě, Tryphine." Smutně se usmál. Vložil prsty do úst a hlasitě písknul. Přiklusal Friseal. Musel čekat u vchodu do stájí.

,,Pane?" zeptal se a vypnul hruď.

,,Friseali, dáš pozor na Tryphine. Počkáš před její ložnicí, dokud neuslyšíš polední zvonění. Pak ji přivedeš do hodovní síně. Nemá povoleno odejít, odjet, prostě zmizet. Rozumíš?"

,,Jak poroučíš, pane."

Kus masa. Obchodovatelná a manipulovatelná věc. S nechutí jsem odfrkla.

,,Otče?"

Stočil pohled zpět ke mně. ,,Tryphine, nejsi už dítě. Očekávám, že se budeš chovat jako rozumná žena. Pokud ne, dostaneš na rozloučenou ještě poslední rodičovský výprask."

Zalapala jsem po dechu. Kdy se stihl svět zbláznit?

Otec se otočil na patě a bez dalšího slova odešel.
Friseal překvapeně zamrkal a během okamžiku nasadil zpět kamenný výraz postaršího vojáka, s chybějícím levým uchem a velikým kráterovitými jizvami obsypaným nosem. Učil mě jezdit na koni a střílet z luku, málomluvný, ale dobromyslný. A nyní má dohlédnout, že dorazím na vlastní svatbu, nebo mě na ni případně dotáhnout.
,,Půjdeme?" zeptal se, jako bychom vyráželi na vyjížďku.

Stáhla jsem Sorše uzdu a pověsila ji zpět na skobu. V očích mě tlačily slzy a v krku se tvořil nepolknutelný žmolek. Poplácala jsem kobylku po šíji, otřela se o mě hlavou. Jediné přívětivé stvoření.

,,Co jsi provedla?" nadhodil, když jsme stoupali do schodů.

,,Nechci se vdávat."

Dobrosrdečně se zachechtal, až se mu otřásl celý hrudník.

,,Co je na tom srandovního?"

,,Nevybral snad Waroch dobře? Nedal by jednu ze svých dcer do spárů nějakému mamelukovi."

,,Ne, mamelukovi ne. Jen Conomorovi."

Syčivě natáhl vzduch do plic a prudce vydechl jako kovářský měch.

,,Bude mír?" Naděje mu rozjasnila hnědé oči a rychle zahnala vyděšení.

,,Prý ano." Pokrčila jsem rameny.

,,Potom ti budeme děkovat do nejdelší smrti."

,,Nebo do nejbližší války s kýmkoliv jiným."

,,Ne, pokud Conomor bude náš spojenec." Vřele mi stiskl ruku. ,,Hodně štěstí, děvče."

Otevřel mi dveře a vpustil do ložnice, kde už čekala Anne a Mari, která se na mě okamžitě vrhla. Vzala mě do masitého objetí a mačkala tak silně, až mi hlavu zabořila do kyprého poprsí deroucího se z šedých šatů.
,,Holčičko moje," šeptala mi do vlasů. ,,mám jen krátkou chvilinku. Vaření nepočká."
Trochu mě od sebe odtáhla a vzala moje tváře do horkých dlaní. Z pod šátku jí vykukovaly černé kudrliny a padaly ji na zamračené čelo.
,,Vím, potřebovala bys toho tolik slyšet... ale není kdo by ti takové věci vysvětlil."
Zhluboka se nadechla. ,,Mysli si co chceš, ale poslouchej svého muže. Jsi chytrá, naučíš se v tom chodit. Chlapi jsou ve své podstatě jednodušší. Nenechávej ho s prázdným břichem a plným pytlíkem."

Co? Co je tohle za radu? Zmateně jsem na ni hleděla.

,,To pochopíš, srdíčko." Líbla mě na čelo a překvapivě svižným krokem zmizela z místnosti a s ní i vřelost, vůně pečeného masa, vařené zeleniny a sladkých mandlí.

Anne byla lehce zelená, pavouci asi nejsou nejlepší strava.

,,Mrzí mě to," špitla.

,,Mě taky."

Po tváři se jí spustila první slza.

,,Nebul, nebo budu brečet znova taky." Zakřenila jsem se na ni a pohladila ji po vlasech.

,,Měla jsem to být já...," zašeptala.

,,Tebe mrzí, že si nebereš Conomora?" nevěřícně jsem se zeptala, až mi přeskočil hlas.

Zavrtěla hlavou a sklopila pohled. ,,Odskáčeš to za mě."

,,A za celé Vannes. Nebuď hloupá. Nemůžeš za to." Stejně jako já.

,,Třeba nebude tak zlý." Snažila jsem přesvědčit stejnou měrou sestru i sebe.

,,Třeba," škytla a spoustila vodopád slz.

Držela jsem ji v náručí a nechala vyplakat. Možná naposledy v životě. Prý nenosí štěstí vdávat se dříve než starší sestra. Ale v co jsem mohla doufat? Jednoho brzkého dne by nás obě provdali. S tím, kdo by nabídl nejvýhodnější spojenectví, silnější vojsko, nebo koho by bylo potřeba uplatit. Byly jsme jako zlaté mince, drahocenné, krásné, ale bez práva na vlastní názor.