,,Svlékni se."
Chvěla se mi brada, prsty jsem zatínala, abych do Conomora nestrčila a nevzala do zaječích.

,,Ne," šeptla jsem.

,,Tryphine, nezačínáš dobře." Založil si paže přes široký hrudník.
,,Zapomněla jsi, co jsi před pár hodinami slíbila?"

,,Neměla jsem na výběr." Procedila jsem mezi zuby.

,,Copak, Waroch ti vyhrožoval výpraskem?" Zasmál se.

,,Moc vtipné."

,,Ukončíme tohle bezpředmětné tlachání. Drahá ženo, já nevyhrožuji, já konám."
Poodešel ke krbu a z římsy sundal vrbový prut. Šlehl s ním ve vzduchu až to zasvištělo. Škublo mi ve víčku, zuby nehty jsem se držela, abych nevystartovala ke dveřím. Nepomohla bych si.
Jedno jsem věděla jistě, prosit nebudu.

,,Jak se rozhodneš?"

Vybírej si rozumně, do které bitvy vytáhneš.
Zavřela jsem oči a začala povolovat tkanice na šatech.
Budu si představovat Artaira, jak bychom pokračovali na hromadě slámy za stájí, kdyby nás Alain nevyrušil. Vytlačím Conomora ze své mysli. Nebude tady a já také ne. Nic z toho se nestane. Nic z poblázněného dneška nebude pravda, svatba, pád z koně, tyto okamžiky... nic. Černočerná tma.

Nebylo mi přáno. Nechala jsem sklouznout šaty z ramen, přes boky na zem.
Cítila jsem Conomorovo prsty jak mi s překvapivou zručností rozplétá cop a uvolněné prameny vlasů nechává padat na záda a přes prsa.
,,Otevři oči, prosím," promluvil potichu nepatrně zhrubělým hlasem.

Posbírala jsem střípky odvahy a podívala se na něj.

,,Jsi krásná." Přejel mi mozolnatým prstem po tváři, sestupoval přes krk níž, na pihami posetou horní část prsou.
Neovladatelně jsem se chvěla. Položil mi horké dlaně nad boky, téměř mě obepjal prsty v pase. Sjel na tenké plátěné kalhoty, které jsem nosila při jízdě na koni, abych zamezila odřeninám, poslední kousek oblečení, jež bránilo moji ctnost. Povolil tkanici a jedním rychlým pohybem je ze mě stáhl. Klekl si na jedno koleno, pomohl mi vyzout levou, následně pravou botu a vystoupit z kalhot. Postavil se zpět do své plné výšky, hladil mě po pažích, něžně, jako vyděšené zvíře.
Sklonil se, až se rty dotkl vrchu mého čela.
,,Neublížím ti."

Zvedla jsem pohled. Z modrých očí zmizel chlad, ustoupil mírnému údivu a žádostivosti. Roztáhl rty v úsměvu.
Přejel mi palcem dolní ret i hranu čelisti, vsunul prsty do vlasů a přitiskl rty k mým. Lechtal mě vousy na krku, ale do smíchu mi nebylo. Líbal mě pomalu, rozvážně. Stoupalo mi horko po týle a do tváří. Vzal do dlaní moje prsa a něžně je mnul, přičemž mu z hrdla unikalo temné vrčení, které se přenášelo až do mých úst.

Zhoupl se se mnou svět, když mě objal kolem ramen i pod koleny a bez větší námahy zvedl do náručí. Vyjekla jsem, chtěla jsem se postavit zpět na pevnou zem. Conomor udělal dva rázné kroky a hodil mě na postel.
Konec něžností.
Rychlými pohyby se zbavil zbroje i zpoceného oblečení, vše s rachotem a šustěním skončilo na hromadě na podlaze.
Vyděšeně jsem se štrachala jako rak od Conomora dál. Stál v nohou postele, nahý, chlupatý, a obrovský. Ve všech směrech.
,,Kampak, Krásko?" Zazubil se a dodal tím k dokonalému výrazu vlka. Praštila jsem se temenem o čelo postele, nebylo kam dál couvat. Přehodila jsem nohy přes postel. Mohla jsem si stokrát říkat, že nemá smysl utíkat před vlastním osudem, prát se s člověkem dvakrát větším, když všechna moc je na jeho straně, mohla jsem hledat veškerý klid světa, moje tělo velelo zdrhat a rychle. Pudově jsem vystřelila směrem ke dveřím.

Svalnaté paže mě objaly jako svěrák, na okamžik jsem se zamotala ve vlastních vlasech a netušila kde je zem a kde strop, než jsem skončila visící hlavou dolů přes Conomorovo rameno. Praštil se mnou na postel a hned mě následoval. Zalehl mě, přimáčkl hrudníkem k posteli až se mi hůř dýchalo. Chytil mi jedno zápěstí a druhou rukou uhlazoval vlasy z obličeje.
,,Budeme se prát?" zařehtal se. ,,Myslel jsem, že poprvé by ti to vyhovovalo spíš něžněji, ale když myslíš."

Bezmyšlenkovitě jsem se ohnala a vrazila mu facku.
A jsem mrtvá!

Znovu se zasmál. Zabořil hlavu mezi moji tvář a rameno a prudce skousl. Zaječela jsem bolestí smíchanou s překvapením. O kousek se posunul a opět kousl, tentokrát výrazně jemněji. Při dalším pokusu jen nasál kůži do úst. Značil si cestu drobnými kousanci a podlitinkami až k levému prsu.
Odrstrkovala jsem mu hlavu od svého těla a namáhavě dýchala. Hrál si jazykem s mojí bradavkou a rukou mezitím sjel do klína. Trhla jsem sebou a snažila se uhnout jeho dotykům. Svíralo se mi břicho strachy a zvláštními pocity, které vzbuzoval v mém klíně. Krouživými pohyby mě hladil, hrál si, škádlil. Tulil se k mým ňadrům, nevšímal si prstů, které jsem mu zarývala do svalnatých paží.
Nechci, nechci, nechci, opakovala jsem v mysli čím dál slaběji. Vzbuzoval v hloubi mého těla něco nepoznaného, dokonale temného a spalujícího. Něco mi chybělo a já nevěděla co, potřebovala jsem zaplnit prázdnotu, o které jsem netušila, že existuje.
Pevně jsem sevřela víčka, když mi břichem proběhla vlna křečí. Vše kolem mě zmizelo, rozpustilo se a rozplynulo.

Ze slastné nicoty mě vytrhla ostrá bolest, která pomalu ustupovala s každým dobyvačným zhoupnutím jeho pánve. Líbal mě na rty, opíraje se o předloktí vedle mojí hlavy. Pohyboval se beze spěchu, rozvláčně.

Své uspokojení zahučel na celý hrad, naposledy přirazil a zaťal prsty do mé hýždě. Skulil se na bok a vzal moje zničené tělo sebou.

Kreslil mi prsty po zádech nesmyslné obrazce a oddechoval do vlasů. V očích mě pálily slzy. Bolel mě celý člověk, ale matně jsem si uvědomovala, že to mohlo být mnohem horší.

Probrala jsem se zabalená do tenké přikrývky, celá olepkaná, zpocená a zmatená. Rozhlédla jsem se po místnosti, Conomor seděl v otevřeném okně a hlasitě okusoval velké jablko a druhou rukou drbal Drobka za uchem.

Mohla bych ho shodit, jeden šťouchanec s pořádným rozběhem by mohl zamávat i s postavou jeho rozměrů a kamenná dlažba na nádvoří by dílo dokonala.

Oba se na mě otočili, jakoby slyšeli moje myšlenky.

,,Máš hlad?"

Přikývla jsem. V ústech mi vyschlo a žaludek se na souhlas ozval zakručením.

,,Zaspala jsi večeři," dodal s mírným pousmáním.
Zvedl ze stolu kameninový džbán i talíř s ovocem, kusem černého chleba a sýrem. Posadila jsem se a vzala si od něj s vděkem vodu, hltavě jsem se napila. Pustila bych se i do jídla, ale chtělo se mi čůrat, ne málo.
Do tváří se mi vkrádalo nepříjemné horko.

,,Musím..."
U Epony, nejsem schopná to ani říct.

Díval se na mě jako na prazvláštní zjevení, které se zčista jasna objevilo u něj v posteli.
Něco nesrozumitelného zamručel, než se začal chechtat.

Aspoň někdo se dobře baví.

Ukázal prstem k dřevěné zástěně u dveří. ,,Je tam nočník."

,,Radši půjdu ven." ohradila jsem se, snažíc se zachovat zbytek své důstojnosti.

,,Nepůjdeš, Tryphine. Nebudeš courat nahatá po hradu plném chlapů."

Přitáhla jsem si přikrývku až pod bradu. Jasné, nejsem doma. Ne že bych tam pobíhala nahá. Zapomněla jsem, že tady ženského pohlaví nejsou snad ani myši ve spíži.
Vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk.

Položil talíř na zem a drapl po mně, zůstala mu v rukou jenom pokrývka, z které jsem vyklouzla a utíkala na roztřesených nohou k poslední záchraně.

S úlevou jsem vydechla a s narůstajícím zděšením pozorovala v houstnoucím šeru svoje stehna.
Fuj. Byla jsem opatlaná od krve a... zatnula jsem zuby, asi už jsem dospělá. Pokrčila jsem sama nad sebou rameny, rozhodnutá nevšímat si zasychajícího lepkavého čehosi na vnitřní straně stehen.

,,Nepotřebuješ pomoc?"

,,Máš tu někde schovanou vanu?" vykoukla jsem zpoza zástěny a rozhlížela, co jsem ještě stihla přehlédnout.

,,Ne, ale můžu ti ji nechat přinést."

Vykulila jsem na něj oči. ,,Opravdu?"

,,Když příjdeš až sem a nebudeš se schovávat jako malé dítě, tak ano. Stejně už jsem všechno viděl."

Pravda.

Vyběhla jsem, skočila zpátky do postele a zahrabala pod přikrývku.

,,Jako dítě, opravdu." zasmál se. ,,Ale prsa se ti při běhu houpou sic roztomile, ale docela dospěle."

Podal mi ze země talíř, došel ke dveřím a hřmotným hlasem přivolal jednoho z mužů a dvěma větami vyřídil mé přání.
Sedl si vedle mě na postel až vrzavě zaprotestovala pod jeho vahou. Ukousla jsem pořádný kus sýra a tvářila se naprosto nenápadně.
Třeba zmizím. Ale vana s horkou vodou...

Vzal si do prstů pár ostružin a spokojeně mlčel. Opíral se nahou paží o moji a nohy ve volných spodkách nonšalantně překřížil.

,,Jak se jmenuje?" zeptala jsem se, když si Drobek odložil mordu na jeho stehno a závistivě pošilhával po mojí večeři.

,,Onchu. Mocný pes, docela přesné, ne?" pohladil ho po krku.

,,Drobek je přesnější."

,,Co?"

I psí obluda naklonila překvapeně hlavu, jakoby mi rozuměla.

,,To jsme vymysleli, když jsme se s Alainem na něj byli včera podívat." Žvýkala jsem čerstvý chléb a pozorovala chlupaté psisko, pohled mi vracel páreček krásných temně hnědých očí. Utrhla jsem kus kůrky a opatrně z otevřené dlaně ho Drobkovi přes Conomorovo stehno nabídla.
Drsným jazykem mě olízl do půli předloktí.
Aspoň mi neumyl i obličej.

,,Můžu?" optala jsem se pro jistotu.
Asi jsem se měla zeptat dřív, než jsem mu dala chleba, mohl mi bez mrknutí uhryznout celou paži. Ale cosi malého uvnitř mi říkalo, že by mě Conomor zastavil, kdyby něco takového hrozilo.
Vzal mě za pravačku, skryl dokonale moji ruku ve své. Nechal Drobka očuchat moji dlaň, pak ji přetočil a dovedl za jeho ucho.
Drobek se nechal drbat a tvářil se náramně blaženě, přivíral oči a jazyk mu tak nějak vypadl bokem z tlamy.

Než se ozvalo tiché zaklepání, Drobek již strážil těsně za dveřmi.
Conomor povytáhl deku výše po mém těle, až ze mě koukala jen hlava. ,,Nebudu je zbytečně trápit," poznamenal. Neopomněl však poklady, které schovával před svými lidmi, důkladně pohladit. Trhla jsem sebou, leč nebyl hrubý a stejně před jeho dotyky nebylo jak se skrýt, nezbývalo než si zvyknout.

,,Vstupte," řekl, aniž by se zvedl z postele, jen dlaň přemístil na moje rameno.

Dvojice mužů vnesla do ložnice dřevěnou vanu a několikráte se vytočili s vědry horké vody, než je Conomor zarazil a mně pokynul, že malý kousek nekonečné blaženosti je k mání.

Ponořila jsem se do vody a přivřela oči. V místnosti už panovala tma, slyšela jsem praskání ohně, který Conomor zapálil v krbu, jeho těžkopádné kroky po ložnici a nalévání poháru. Zastavil se u vany, cítila jsem na sobě jeho pohled. Ponořila jsem se ještě hlouběji a vzhlédla k němu skrz řasy. Oheň ozařoval jeho svalnatou hruď, pokrytou černými chlupy, jen nad srdcem nesla mocný symbol, Taranisovo kolo, vyvedené do jemných detailů černou tetováží v místě starých jizev.

,,Proč tu nejsou ženské?" zeptala jsem se.

,,Jste tu dvě, to stačí na celý hrad."

,,Ta druhá..." pokračovala jsem opatrně.

,,Una. Vládne naší kuchyni. A víc vás tu není potřeba."

,,Nikdo z vojáků nemá ženu, rodinu?"

,,Mladí ne, ti běhají za děvkama." Podrbal se ve vousech. ,,Někteří mají rodinu ve vesnici pod hradem, ze severní strany."

,,Takže to tu není prokleté?" Ujistila jsem se a lehkým úsměvem.

Mohutně si loknul vína, než se na mě znovu podíval.

,,Jdu za tebou."

,,To není nutné," bránila jsem ukořistěné pohodlí v horké lázni.

,,Ptal jsem se snad?" Zamručel, ale netvářil se, že bych ho naštvala.

Podal mi pohár s vínem a zatáhl za tkanici u gatí, pod pevným břichem. Rychle jsem se otočila k ohni.

,,Jen se dívej, Tryphine. Jiného už neuvidíš."