V hodovní síni panovalo citelné napětí. Ne krásné, očekávající  oslavu, radost, ale napětí předcházející uzavření paktu. Lidé  přešlapovali, šeptali si mezi sebou a s nervozitou pozorovali můj  příchod. Většina z nich mě znala od kolébky.
Stoly zdobily kytice  uvázané z kopretin a chrp, mých oblíbených květin, které Anne vyslala  natrhat děvečky. Několik mi jich vpletla i do vlasů. Na větší parádu  nebyl čas ani nálada. Slzy mi dávno došly, ale oči ještě pálily a tváře  jsem si musela několikrát opláchnout ledovou vodou, aby nebyly napuchlé a  zarudlé. Oblékla jsem si smetanově bílé šaty s modrou stuhou v pase, i  když bych raději sebrala kuchtičce nějaké šedivé a zašlé. Bývaly bychom  se tomu s Anne zasmály, jak by se otec a Conomor tvářili, ale humor nás  přešel v hořkých a smutných přípravách.

Dopoledne uteklo jako voda v bystřině při jarním tání, příliš málo  času na rozloučení se s jedinou sestrou. Málo času připravit se na  nechtěnou svatbu. Alain za námi nepřišel, nejspíš lítal po lese na koni,  nebo trénoval s mečem s mladými vojáky. Teď stál se zasmušilým výrazem  vedle otce.

Pupkatý holohlavý druid, kterému táhlo z úst jako z žumpy a svět  pozoroval vodnatýma očima nad věčně rudým nosem, se zastavil vedle mě.
,,Můžeme, Tryphine?"

Můžeme? Co nám zbývá, můžeme.

S nechutí jsem ho následovala. Zastavil se dva kroky před Conomorem a  já do jeho pobožných zad málem narazila. Conomorovi vyjelo levé huňaté  obočí v mírně pobaveném výrazu.
Stál rozkročený ve vysokých  jezdeckých botách, oblečený stejné jako včera v kožené zbroji, ledabyle  se opírající o jílec meče. Zblízka byla jeho impozantní výška děsivá.
Pozoroval  mě chladnýma modrýma očima. Černý plnovous s kovově modrými odlesky měl  po stranách spletený do copánků, stejně jako dlouhé vlasy padající pod  široká ramena.
Od pravého spánku se mu po čele táhla stará jizva.

Druid mě obešel a stoupl si tak, aby otec na naši trojici dobře  viděl. Flekatými lehce oteklými prsty mě vzal za ruku, podíval se na  otce, který mu přikývnutím stvrdil, že může začít. Na okamžik jsem se na  něj podívala. Tvářil se vážně, nezúčastněně, rovně posazený ve  vyřezávaném křesle, jako by se chystal přijmout důležitou návštěvu.  Zachytil můj pohled. Na chvilinku se mu v obličeji odrazila něžnost,  jemný náznak citu, než ustoupila vladařské tvrdosti.

Otočila jsem se zpět na Conomora a zaklonila hlavu, abych mu viděla do očí. Couvla bych, ale nesměla jsem.
Budu potřebovat všechnu sílu, abych tohle zvládla.

,,Conomore, Pane Carhaix, odevzdávám ti Tryphine, dceru Warocha, Pána  Vannes. Přijmi ji za svou ženu a slib, že poneseš její dobro a blaho v  srdci."

,,Slibuji," zamručel hlubokým hlasem.

,,Tryphine, odevzdávám ti Conomora, Pána z Carhaix. Přijmi ho za  svého muže. Slib, že mu budeš poslušnou manželkou a poneseš jeho dobro a  blaho v srdci."

,,Slibuji," řekla jsem s největší sebejistotou, jakou jsem v sobě našla.

Druid podal moji ruku do Conomorovy velké mozolnaté dlaně, jenž ji pevně sevřel.
Ovil naše spojené ruce pruhem bílé látky, položil na ně větvičku jmelí a odříkával modlitbu za manžele, kterou jsem nevnímala.
Nejraději  bych utekla, vzala Sorchu a pádila tryskem pryč z Vannes, klidně i na  druhou stranu světa. Ale otec měl pravdu. Nevydržela bych dlouho. A tak  jsem teď zírala do očí nejobávanějšího muže celé Bretaně, předaná do  jeho moci jako cenný, hezky zabalený... kus hovězího.

Bude to boj. Zblízka.
Nejsem na něj zrovna nejlíp vybavená.

Přítáhl mě k sobě za ruku, sklonil se a políbil na rty, měl je horké a  suché, jeho vousy škrabaly a lechtaly. Do tváří mi stoupalo horko a za  krkem se mi zježily chloupky hrůzou. V plné síle, jako rozběhlý  zdivočelý kůň, na mě dolehla představa, že tohle obřisko si tímto  okamžikem se mnou může nakládat po libosti. A že polibkem jeho činnost  asi končit nebude. Vyvalila jsem vyděšeně oči. Nebylo kam utéct, nebylo  záchrany před vlastním osudem. Zbyla jen cesta vpřed.
V očích mu pohrávaly ohníčky, jako by mi četl myšlenky a pociťoval nad nimi čirou radost.
Zalovil  za košilí a vytáhl prstýnek ze zlata, jednoduchý tenký kroužek s  drobným temně rudým rubínem, zavěšený na proužku kůže. Cinkl o zdobený  zlatý torques na jeho masitém krku.

,,Ve jménu Taranise si tě beru za ženu."

Rozvázal uzlík na kůži a prsten mi navlékl na levý prsteníček.  ,,Tento prsten symbolizuje, že patříš od tohoto okamžiku jen mně."

Zachvěla jsem se s konečnou platností této věty.

,,Jen mně," zopakoval tišeji, ,,Paní Carhaix."

Znovu mě políbil a síní se rozlehlo tleskání, dupání a provolávání slávy.

Mohu živit jiskřičku naděje? Držel mě pevně, jako by mě už  nikdy nechtěl pustit a vedl k hodovní tabuli. Posadil se vedle otce a já  vedle něj. Po mojí pravici již seděla Anne. Usmívala se a po tvářích se  jí koulely slzy. Ani teď si neuměla vybrat.

Otec pronesl krátké požehnání a zahájil hostinu, nevnímala jsem jeho  slova stejně, jako předtím slova druida. Pro mě byla prázdná. Ztratila  svůj smysl.

,,Ukaž mi ho," zašeptala mi Anne do ucha.

Vyprostila jsem svoji levačku z Conomorovo sevření a půjčila ji sestře k prohlídce.

,,Je krásný."

,,No, aspoň něco je krásné." Uchechtla jsem se a zakryla to  odkašláním. Úkosem jsem se podívala na úhlavního nepřítele, tyrana,  válečníka a svého manžela.
Mohl být o dobrých patnáct let starší než já, ne- li víc. Úspěšně pochoval čtyři ženy. Doufám, že nebudu pátá.

Služebné roznášely mísy s pečeným jehněčím a hovězím masem, rybami i  korýši. Další stavěly na stůl tmavý chléb, zeleninovou polévku a malé  mističky s omáčkami.
Vybrala jsem si pstruha upečeného na bylinkách a omáčku z lesního ovoce. Mari a její kuchařské umění mi bude chybět. Všechno  mi bude chybět. Co budu dělat? Co budu smět dělat? Jak vypadá Carhaix?  Kolik bydlí na hradě lidí? Budou přátelští, tak jako obyvatelé Vannes?  Nebo mě budou vnímat jako cizinku? Mluvíme stejnou řečí, věříme ve  stejné bohy, ale pořád zůstanu dcerou Warocha, s kterým dlouhá léta  válčili. Budu moct někdy navštívit Vannes?
Natáhla jsem se pro džbán s vínem. V ústech mi vyschlo a možná by těžké červené víno mohlo otupit strach a beznaděj v mé duši.
Na mých prstech přistála tlapa s černými chloupky, trochu jsem sebou cukla.

,,Naleju ti, ženo."

,,Zvládla bych to," odporovala jsem překvapeně.

,,To věřím."
Naplnil jeden pohár pro mě a druhý pro sebe.
Ochutnala jsem, víno bylo kořeněné a mírně mi po něm trnul jazyk. To bude rychlé. Aspoň nebudu moc vnímat. Zvláštní přání v den vlastní svatby.

,,Nevypij ho moc, čeká nás dlouhá cesta."

,,Dnes?" zakuckala jsem se, až mi hrkly slzy do očí.

,,Ano, dnes. Ještě za světla uvidíš Carhaix. A spát budeme v mojí posteli."

No to mě neskonale těší. Nejraději bych ho tím džbánem vzala po hlavě.
Vannes a Carhaix dělily tři hodiny cesty koňmo.
,,Ví to otec?" Zkusila jsem.

Zasmál se, otřel si umaštěné prsty do připraveného kusu látky a chytil mě jimi za bradu. Díval se na mě z děsivé blízkosti.
,,Tryphine,  nic, co se tebe týče, už není Warochova starost. A my," ukázal volnou  rukou mezi sebou a mnou, ,,odsud po hostině odjedeme."
Mluvil klidně, hlubokým hlasem, připomínajícím medvěda, jakoby něco vysvětloval dítěti, které nechtěl vyděsit k smrti, zatím.
Nečekal na souhlas ani jinou odpověď. Jen si prohlížel můj obličej jako další chod.
Čelo  mu brázdily vrásky a nos musel mít aspoň dvakrát zlomený. Jeho oči mi  připomínaly oceán v zimě, studený, nepřístupný, skrývající ve své  dokolané modři číhající zlo.
Chtěla jsem odvrátit pohled, ale nešlo  to. Ne, dokud se mi díval do očí. Sídlila v něm temnota, ale zároveň  cosi čarovného, možná jeho svoboda? Nespoutanost pravidly? Možnost si  dělat opravdu, co chtěl? Něco, co jsem sama nikdy nepoznala.

,,Moje věci?" vysoukala jsem ze sebe nakonec.

,,Nech si je sbalit, moji muži ti je vemou."

Pustil mě a pokračoval v krmení se masem.
Nemohla jsem odejít,  aniž bych riskovala urážku Conomora nebo otce, tak jsem posunkem  přivolala první děvečku, která se vracela do kuchyně.
,,Sežeň mi prosím Dolidh, ať sem hned příjde."

Pod Anniným drobnohledem jsem zařídila sbalení oblečení a těch pár drobnosností, co jsem stihla za svůj krátký život nasbírat.

,,Nejraději bych odjela s tebou," zabrblala Anne.
Hořce jsem se zasmála. Mohla sis toho obra vzít sama a bylo by po problémech.  Pohladila jsem sestru po předloktí. ,,To by nebyl dobrý nápad. Vsadila  bych se, že pro tebe už má nachystaného nového nápadníka, když to s  Marcusem nevyšlo."

,,Asi ano." Pokrčila rameny, jako by se jí to ani netýkalo.

,,Možná se domluvil včera s Rohanem."

Málem mě píchla vidličkou, jak sebou prudce cukla.
,,Vždyť je starší než sám čas!"

,,Anne, Rohan má tři syny."

Jak může být tak nevšímavá ke svému okolí? Možná kdybych ji  upozornila z jaké látky měl Artair, nejstarší Rohanův syn, ušitou halenu  pod koženou zbrojí, když se tu na jaře s otcem stavil, vzpomněla by si.  Ale stihla ho vůbec postřehnout? Já ano. Všimla jsem si ho víc než dost  a on mě taky. Dlouhý a štíhlý jako proutek a poťouchle se smějící. S  hebkými rty a temně hnědýma očima plnýma čertoviny. Horko mi stoupalo po  páteři při vzpomínce na jeho polibky. A bratrův ruměnec ve tvářích i  dětsky vykulené oči, když nás překvapil za stodolou a zachránil nám tím  oběma krk.

Vytírala jsem zbytek omáčky chlebem a raději se na nikoho nedívala.  Byla by to jinačí veselka, kdyby vedle mě seděl Artair a ne Conomor.
Z myšlenek mě vytrhl poťukání na rameno.
,,Alaine."

,,Sestřičko, chtěl jsem ti popřát hodně štěstí." Přeskočil mu hlas a oči se mu podivně leskly.
,,Přinesl jsem ti dárek." Objal mě pavoukovitými pažemi a zašeptal mi do ucha. ,,Použij ho, když budeš v úzkých," poradil mi.
Položil  na stůl kožený opasek s okrasnou rytinou, ke kterému byla připevněna  pochva s dýkou. Byla jeho vlastní. Od útlého dětství ji při sobě nosil.

,,To nemůžu, vždyť je tvoje..."

,,Nechám si od zbrojíře udělat novou. Opatruj se." mrkl na mne,  smutně se usmál, otočil se na patě a zmizel mezi tancující omladinu.
Hudebníci  hráli veselou melodii, rozeznívající místnost zvukem píšťaly, dud a  bubínků. Lidé, kteří dojedli se zvedali k tanci a přidávali se k mladým.

Připnula jsem si pásek s neobvyklým dárkem a v duchu poslala modlitbu k Eponě, abych ji potřebovala nanejvýš k vyvržení zajíce.

Conomor mě vzal za loket. ,,Pojďme."
Políbila jsem Anne na obě  tváře a ohlédla se směrem k otci, ale neviděla jsem na něj přes  Conomorovo rozložitý hrudník. ,,Chtěla bych se ještě rozloučit."
,,Před tancem?" uchechtl se. Ustoupil dva kroky do strany a pustil mě kolem sebe.
Otec  upíjel z poháru vína a netečně si prohlížel své poddané, myšlenkami  bloudící někde jinde. Jemně jsem se ho dotkla na rameni.

,,Tryphine." Vrásky v obličeji se mu prohloubily a vypadal starší,  než před pár hodinami. Pokusil se o chabý úsměv. Ryšavé vousy se leskly  mastnotou.
Nesnášela bych ho za jeho rozhodnutí, nepromluvila bych s ním slova, kdyby to něco změnilo.
Postavil se a mírně mě objal. Políbil mě na čelo. ,,Kéž tě provází štěstí."

,,Děkuju," šeptla jsem. Nechtěla jsem znovu brečet. Nechtěla jsem se loučit. Nechtěla jsem nic z tohoto bohy prokletého dne.

,,Můžu si nechat Sorchu?" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.

,,Samozřejmě, Tryphine. Vždycky byla tvá."

,,Doufám, že dostojíš svého slova, Conomore," důrazně zahučel směrem ke Conomorovi. 

Cítila jsem jeho prsty obepínající moji paži.
,,Mír jsem ti slíbil, bude tedy mír, Warochu. A o svoji ženu se postarám, jak bude třeba."

To bylo ujištění, nebo výhrůžka?
Pokývl mému otci a odvedl mě do prostřed síně, kde mu lidé rádi ustupovali z cesty.
Stáli  jsme proti sobě, jako lesní skřítek proti skalnímu obrovi. Sahala jsem  mu temenem hlavy sotva po prsa. Vzal mě za obě ruce a následoval hudbu.  Překvapil mě, že ovládá kroky k základnímu tanci, který se ve Vannes  tancoval. Šlo jen o poskoky do stran a podupávání do rytmu s dvěma  otočkami, přesto mi jeho snaha vykouzlila úsměv na tváři.
Po třech písničkách jsme se začínali potit a Conomor i funět jako medvěd hledající noru.
,,Stačí?" zeptal se.

Přikývla jsem.