Stála jsem u obloukovitého okna a pozorovala divoký příval vln. Mé oči byly zaměřeny na skalnatý výběžek v moři, kde probíhal divoký boj mezi živly. Voda proti tvrdé skále neměla špetku šance. Vlny se o ni bezmocně lamaly a jejich snaha byla zbytečná. Odvrátila jsem zrak a otočila se k oknu zády. Až nepříjemně mi to připomínalo můj boj s lidem a mým otcem. V očích nášeho lidu jsem byla jen pouhopouhá princezna, mladší sestra královny. Otec na tom byl  podobně.

Celý můj život v Dontestské baště, tedy sídle královské rodiny, byl utrpení. Bývala jsem často s mým nejvěrnějším přítelem Grantem, který byl synem žalářníka. Nebo jsem běhala po lese, šplhala po stromech a celkově utíkala do přírody. Venku jsem cítila pocit volnosti. Za hradbami na mně všichni zhlíželi z vrchu a nedávali mi prostor. Pro všechny jsem byla ta neschopná. Když se můj drahý otec dozvěděl, že se stýkám s někým z nižší vrstvy a že si vůbec dovoluji vykročit za hradby, byl velmi rozzuřen, ponížen a hlavně zklamán. Zakázal mi stýkat se s Grantem a jeho otci by hrozilo vyhnanství kdyby jsme jeho zákaz porušili. Samozřejmě žádný les a příroda neexistovali. Byla jsem pod přísným dohledem stráží.

Tohle trýznění a omezování svobody jsem trpěla do otcovy tragické smrti. Skolil ho nahlý zápal plic. Ano, sice omezoval mé potřeby ale pořád to byl můj otec. Lidé z podhradí tvrdí, že mé srdce je z kamene. Sice mají pravdu, ale člen rodiny je člen rodiny. Truchlila jsem spoustu dní a nocí, než jsem se oklepala a opět vyšla na světlo tohoto zpropadeného světa. Pak přisla věc která mě velice potěšila. Má setra měla dědičný nárok na trůn.

Bylo ráno korunovace a já jsem byla snad nejšťastnější za svůj mizerný život. S korunovací sestry totiž přicházely jak nové, tak mé staré a milované záliby.
Zavřela jsem oči a znovu si vybavila korunovaci...

**********

"Princezno Valarie! Je čas!" Služebná klepala na dveře mojí komnaty.
"Ano, nic se neboj, za chvíli budu v Dubové kapli!" křikla jsem nazpět. Přistoupila jsem k velkému zrcadlu a naposledy zkontrolovala svůj vzhled. Černé, splývavé šaty s dlouhými rukávy, zdobené zlatou nití a dokonale ušité z černého hedvábí. Náš dvorní krejčí je opravdu mistr svého oboru. Své hnědé vlasy jsem si již dříve rozčesala a nechala je volně přehozené přez ramena a záda. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a vydala se do Dubové kaple. 

Seděla jsem na čestném místě. Hned v první řadě lavic. Varhany již započaly vydávat ladnou melodii a já jen čekala, než před nás všechny předstoupí  Naria. Jen jsem na to pomyslela a hned na to se za námi otevřely těžké dveře z pravého dubu. Ani jsem se nemusela otáčet. Ten zvuk byl nezaměnitelný. Naria předstoupila před nás všechny a přednesla tak zvaný "Královský slib". Stálo v něm, že panovník bude spravedlivý, moudrý, čestný, a tak dále. Dopověděla svůj projev a otočila se ke knězi, který už stál u vyvýšeného oltáře.. Naria s naprostou elegancí pozvedla železo a jablko. Opět se otočila k publiku s neskrývanou pokorou a čirou radostí.
" A nyní tě prohlašuji za Nariu, královnu Tarvosu! Povstaňte a vzdejte holt své královně." Kněz dořekl tyto slova a mě se navždy zaryly do paměti. V tu chvíli mi srdce vynechalo jeden tep. Mám pocit, že od toho dne mi dokonce snad bije méně silně. Vstala jsem ze svého místa a bez jediného slova jsem se rozběhla ke dveřím. U nich jsem stočila svůj pohled zpět na Nariu. V jejích očích už jsem neviděla pokoru a radost. Odrážela se tam bolet a smutek. Na nic jsem nečekala a vyběhla zpět do svých komnat kde jsem se zamkla na dva západy. Opřela jsem se o chladnou stěnu a nadávala sama sobě, co jsem to za zrůdu. Proč jsem štěstí nepřála své setře? Můj rozum na mě křičel, ať se tam okamžitě vrátím a pokloním se královně ale má duše tvrdila něco jiného. Připadala jsem si jako zrádce...

***********

Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala tu ohavnou myšlenku. Nyní už jsem si jako zrádce nepřipadala. Pro mé zkažené srdce a temnou duši to bylo prosté. Se svou osobností jsem byla smířena a dokonce i spokojena.

Nedlouho po korunovaci jsem sestru požádala, jestli bych nemohla odejít. Nic nenamítala, spíše souhlasila. Věnovala mi můj milovaný hrádek. Stál na útesech a nic mi zde nechybělo. Nádherný výhled na moře a zbytek jen hluboké lesy.

Přišla jsem zpět k oknu. Vlny se uklidnily a nyní se jen lehce pohupovaly. Stejně jako já. Na pár let jsem se uklidila do vzdáleného hradu a střádala plány a spojence. Nyní přišel čas uklidit mou setru. Možná jsem zlomená, ale rozhodně neporažena!

Máme tady oficiálně první kapitolu :)
Doufám že jste si jí užili a taky že tady se mnou zůstanete nadále ;)
Vaše Veve