Těžké skládané šaty z období pozdní renesance se mi nepříjemně zařezávali do žeber a kousali snad všude kde se dotýkala látka mého těla. Stála jsem v místnosti až nápadně podobné té době a vlastně mně to ani nepřekvapovalo. Radiant byl touto dobou posedlý. Jeho palác vzdálený dvě stě kilometrů od Londýna, ukrytý za mnoha lesy a skalami, byl taktéž z té doby a rozléhal se kam až oko dohlédlo. 

Nenáviděla jsem tyhle oficiální návštěvy, obzvlášť když mně venku nestále nahánělo několik pomstychtivých a naivních lovců vydávajících se za jakési strážce zákona. Rezignovaně jsem vydechla a dotkla se studeného okna mířícího na lesy za hradem. 

,,Jeho svátost vás již očekává" Dveře jejího pokoje se otevřeli a dovnitř vstoupil holohlavý upír který vypadal jako by přes sto let nepil. Propadlé oči i tváře a dlouhé drápy a vytažené tesáky z něj dělali celkem nevzhledného společníka. Vykročila jsem ze dveří a mířila do jídelního sálu odkud se nesla vůně krve. 

Sluha otevřel velké monumentální dveře a já vkročila do jámy lvové. Na každém místě u dlouhého stolu seděl některý z vyšších upírů a všichni soustředili pozornost na hromadu těl vršících se na stole. Krev pomalu stékala ze stolu na zem kde se o ni prali podřadní upíří, na každé straně místností stálo několik klecí s živými lidmi trnoucími hrůzou. V klecích byli natěsnaní lidé různého věku i pohlaví. Děti, ženy i s batolaty, silní muži i staříci opírající se jeden o druhého. 

Prošla jsem místností a nevěnovala jim ani jeden pohled. Ve vzdáleném čele stolu seděl Radiant, na klíně mu seděla v otrhaných hadrech čerstvě proměněná panna a on z jejího zápěstí pil změněnou krev. 

,,Anne-marine Donnchadh, dcera Duncana skotského krále. Jaká to čest že se připojíš k naší hostině." Radiant provedl obřadní poklonu v sedě a dál se věnoval vysávání zbytků zkažené krve z těla mladé dívky která sotva začala krvácet. 

,,Skotskou gaelštinou se dnes už nemluví, a ne nepřidám se díky. Kdybych nemusela tak tu nejsem. Tak k věci Radiante, nemám na tebe celou noc." Zamračila jsem se na něj a odstoupila kousek stranou neboť velká kaluž krve se blížila ke mně. 

,,Pořád ten ostrý jazyk. Zapomínáš kdo tě stvořil?" Oči se mu rozsvítili jasně červenou barvou v tiché výhružce. 

,,Ne nezapomínám kdo mně zabil, přeměnil, mučil a téměř znovu zabil. Ale kvůli handrkování tu nejsem tak mi řekni co chceš." Otevřela jsem pusu s připravenými tesáky a výhružně zasyčela na oplátku. 

,,Neustále působíš problémy, lidé si začínají naší přítomnost uvědomovat." Radiant dopil poslední zbytky krve dívky, která bezvládně padla k zemi, to že žila dokazovali jen občasné pohyby očí. 

Zvedla jsem od ní oči ,,Nebude to spíš tím že ty a tvoji kumpáni pořádáte čím dál častěji lovy po malých vesnicích a mrtvá těla pohazujete všude možně? Odtud až do Londýna jsem napočítala více než tisícovku těl bez krve." 

Moje prohlášení na něj neudělalo žádný dojem. Pohnul dvěma prsty a okamžitě jsem byla v obležení chycena několika jedinci jeho klanu. Chtěl mně opět uvěznit, tichá zuřivost opět prostupovala mým tělem a já přestala rozumně uvažovat. 

,,Děláš velkou chybu, nezáleží mi na ničích životech ani tvých upírů tak jestli nechceš skončit bez klanu propusť mně, poslední varování." Nehty na rukou se mi protáhli do ostrých spárů a oči se mi rozžhnuli krvavě červenou barvou. Tesáky se sami od sebe ještě prodloužili, byla jsem připravena odejít tak jako tak. 

Londýn Současnost

Zatuchlým vzduchem knihovny se ozývalo pouze šustění listů a tiché kroky po století starém koberci prolezlým moly. Stál jsem na přístupových schodech s tabletem v ruce a prohlížel si tu nádheru. Mozek sám od sebe přepnul na přehrávání a vzpomněl jsem si na to co řekl mistr. Vrtalo mi to hlavou. 

Místo k regálu se zápisky lovců jsem zamířil k nejzazšímu regálu kde byli do jednoho vyskládané listiny rodokmenů všech lovců a pustil se do hledání toho svého. 

,,Tak tady seš já věděla že tě najdu a nikdo tě přede mnou neschová." Růžová zuřící bestie s blond vlasy se opřela o regál tak aby mi zabránila v případném útěku. 

,,Máš nějaký problém?" Pozdvihl jsem jedno obočí a tvářil se naprosto nezúčastněně. 

,,Máš velký problém. Už jsem tě nahlásila takže si pro tebe už nejspíš jedou, bal si kufry. Tohle je můj případ tak se mi klid z cesty!" Dlouhými nehty několikrát zacvakala o stoleté dřevo regálu a s triumfálním výrazem mi vzala hromady knih co jsem držel v ruce. 

Pokrčil jsem rameny a vydal se k regálu s rodokmeny. ,,Díky za pomoc, chtěl jsem je zrovna vrátit." Houkl jsem přes rameno a s tichým smíchem se vytratil. 

Tiše jsem mumlal rodové jména lovců a vyčkával až se objeví to které hledám. ,,Nepodceňuj ji. Je chytrá i když na tebe nemá, ale takové jako ona není radno podceňovat. Při první příležitosti ti vrazí kudlu do zad." 

,,Mistře,  jak to děláte? Vyděsil jste mně, opět." 

,,Není důležité jak, ale proč. A myslím že tuto otázku už musíš sám znát odpověď. Pokud ne nejsi tak dobrý jak si myslíš. Našel jsem informace, které by se ti mohli hodit." Stařičký mistr ukrytý pod pláštěm s kápí vystoupil ze stínu a předal mu úhledně složený papír na kterém byla kresba. 

Dívka s jemnými rysy na alabastrové tváři, s lišáckým pohledem zelených očí a tmavými vlasy sčesanými do složitého účesu ozdobené korunou starých králů Anglie se ležérně usmívala v rukou svírala pohár z korunovačních klenotů. 

,,Tak moment, tuhle jsem viděl v letadle. Co je to za kresbu!" Snížil jsem hlas až do tichého vrčení a rozčilením se mi třásli ruce. 

,,To je dochovaná kresba té upírky. Jeden strážný co přežil první velký útok ji před smrtí nakreslil. Celé ty roky si ji pamatoval." 

Zamyšleně jsem pohladil kresbu jako by to byla její tvář ,,Je krásná." Tabletem jsem vyfotil její podobu a kresbu předal zpět mistrovi. 

,,Vím že jsi v půli ale nenech se obalamutit něčím jiným než vlastním rozumem, nedopadlo by to pro tebe dobře." Mistr se vytratil stejně jako se zjevil a já se ocitl opět v úplné tmě kterou narušovalo pouze bílé světlo tabletu. 

,,Jak to sakra může všechno vědět." Zavrčel jsem a vzal dva svitky rodokmenů. Seděl jsem u jednoho z dlouhých masivních stolů spoře osvětlených malými lampičkami a hleděl do svitků na jména z nichž jsem většinu v životě neslyšel. 

V tichu jaké panovalo v této knihovně se zvuk vibrací telefonu rozléhal jako výstřel. Nevraživě jsem zkontroloval displej a jedním kliknutím hovor zablokoval. Nechtěl si ani představovat ten nasraný výraz strýce který právě teď musel mít, začínal jsem litovat všechny lovce kteří v Lisabonu zůstali. 

Bylo už pozdě, displej tabletu ukazoval čtvrtou hodinu ranní a já se pomalými kroky šoural do přidělené kopky se alespoň na chvíli vyspat než se vydám po dalších stopách. Poslepu jsem padl do postele a za zavřenýma očima se mi honili erby a barevné emblémy každé generace lovců jež jsem zatím stihl projít. 

Smích jež se jí dral z hrdla byl tak zvonivý a tak nádherný že by se o něm dali skládat písně hodny největších mistrů. Utíkala po úzkých schodech a neustále mně pobízela abych běžel za ní. Její jemná bledá ruka v té mé vypadala jako dětská. 

Ocitli jsme se v ulici která mi byla povědomá a já nedokázal určit odkud. Náhle nás oba natiskla na zeď a začala mně vášnivě líbat. Její plné rudé rty s jemnou bledou pletí mně přiváděli k šílenství. Byl jsem téměř na vrcholu blaha když jsem najednou ucítil ostrou bolest v krku. 

Podíval jsem se na ní, ale její tvář byla zohyzděná mou černou krví a dvěma dlouhými ostrými tesáky jenž jí vyčuhovali z úst. ,,Jen pojď, ochutnej. Vím že ti to bude chutnat. Zažiješ rozkoš jakou jsi v životě nezažil." Svůdně mně lákala ke svému odhalenému krku kde tepala velká žíla plná krve. 

S propocenými zády jsem se prudce posadil na židli a hned si ohmatával krk jestli to náhodou nebyla skutečnost. Srdce mi bilo v hrudi asi čtyřikrát rychleji než jindy a nechtělo se uklidnit. Moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Zakroutil jsem záporně hlavou ,,byl to jenom zlý sen."  

Konec další kapitoly, náš lovec už ví koho hledat a naše upírka se pustila do křížku s nejmocnějšími tvory své doby. Jak toto dopadne... 

Belka2511