Seděl jsem na letišti poblíž nouzového východu a neustále pozorovat pracovníky ostrahy. ,,Let číslo čtyři, osm, šest směr Londýn bude na svém odletu asi hodinu opožděn. Omlouváme se za vzniklé nepříjemnosti." Unavený znuděný hlas ženy se rozléhal celou odletovou halou a vysloužil si několik ostrých nadávek od ostatních čekajících. Já zůstával i nadále v klidu, trpělivost byla jednou z mých silných zbraní. Usadil jsem se pohodlněji do křesla a vytáhl z batohu složku neurčité barvy se štítkem kde bylo výrazně napsáno ,,Přísně tajné" .

Prošel jsem několik spisů napsaných ve třech jazycích a vytáhl tablet. Bylo na čase spojit staré mapy Londýna z 15, 16, 18 a posledního století. Má mysl pracovala na plné obrátky. Prsty běhali po displeji a zakreslovali všechny ulice včetně míst, které měli nějakou spojitost s upíry nebo s naší věcí. 

Slovo nenápadnost mohlo být mým jménem. U detektoru kovů nastal problém a křik. Nenápadně jsem se otočil a zachmuřil se nad divadýlkem. U detektoru kovu stála moje povedená sestřenice a dohadovala se s obsluhou že tento pásek je důležitá součást jejího outfitu a nesmí ho za žádnou cenu sundat. Jindy by mně to divadlo snad i bavilo, ale teď jsem musel urychleně vymyslet způsob jak se jí zbavit. 

Vytáhl jsem z kapsy telefon který jsme používali místo vysílaček a naladil stanici na jaké pracovala ochranka. ,,Pozor, pozor, detektor kovů u brány číslo sedm. Podezření na zbraň a teroristický útok." Během okamžiku se u blonďaté pipiny, která se ze sebe snaží dělat lovce upírů objevilo několik členů letištní ochranky a odváděli dámu oblečenou v křiklavě růžových šatech do místnosti pro důkladné kontroly. 

,,To by ji mělo na chvíli zastavit." Znovu jsem nenápadně uklidil všechny složky na svá místa a nenápadně se vydal pryč. Bylo na čase změnit místo pobytu. Hlavní dík mojí nenápadnosti patřil obezřetnosti a tomu že jsem se na žádném místě nezdržoval zbytečně dlouho a maskoval se. 

Konečně jsem seděl v letadle, které se chystalo vzlétnout směrem Londýn. Otevřel jsem starou knihu v kožené vazbě psanou ručně starou latinou a listoval až k posledním stránkám, které byly zamazané krví. 

,,Chudák, ten kdo to psal obětoval život pro tuto kroniku" Zamračil jsem se a znovu se soustředil na poslední větu. ,,Omnis venandi eorum sanguine misceri qui mortuus est in eodem quod predicti maior, ut ipsi iudicium."

,,Každý lovec, který smíchal svou krev s mrtvými je odsouzen ke stejnému zániku jako oni." Věta mně pálila za čelem jako cejch jen jsem stále netušil proč, ale bylo to důležité. 

,,To vypadá jako hodně, opravdu hodně stará knížka. Psaná ještě původní latinkou s typickými znaky pro Anglické mnichy z někdy tuším šestnáctého až sedmnáctého století. Je škoda takto zneucťovat tak drahocenný poklad pro svět." Vzhlédl jsem od rozečtené stránky a setkal se s párem zelených očí orámovaných černými stíny.

,,Omlouvám se že jsem vám tak vpadla do čtení staré latinky, občas se neudržím." Vysoká štíhlá zrzka s vlasy lehce svázanými do divokého ohonu se zatvářila trochu rozpačitě.

,,Máte pravdu. Udivuje mne že se vtom někdo orientuje tak dobře z pouhého pohledu na jednu stránku psanou nečitelně malým písmem s vybledlým inkoustem tak že je skoro nečitelný." Věnoval jsem ji lehký úsměv a opatrně knihu zavřel a zabalil do kusu naolejované látky aby nepopraskala už tak zničená vazba kroniky.

,,Já, tohle studovala. Byl to můj hlavní projekt na vysoké. Dějiny a historie staré Anglie od počátků až po současnost." Dívka lehce zčervenala a narovnala ramena jako by na to byla hrdá. Decentní úsměv zdůrazněný červenou rtěnkou jí dělal ještě podivuhodnější než byla.

,,Omlouvám se, nějak jsem přeslechl vaše jméno?!" Zdvořile jsem se zeptal a opatrně uchopil knihu tak aby mi nesklouzla z nohou.

Ta cizinka vehementně zakroutila hlavou až jí pár pramenů ohnivých vlasů uteklo. ,,Já ho, ale neříkala." Dívčin úsměv se rozšířil a odkryl dvě řady bílých zubů zářících jak diamant. ,,Ale když mi řeknete své tak se vám také představím."

,,Prosíme všechny cestující aby se připoutali a vypnuli veškeré telefony a elektroniku dokud letadlo nebude ve vzduchu. Několik minut po startu vám náš personál připraví občerstvení o které si během letu můžete kdykoliv požádat. Let potrvá šestnáct hodin bez mezipřistání. Tímto vám chci poděkovat že jste si vybrali naší leteckou společnost a přejeme vám příjemnou cestu." Letadlový rozhlas zarachotil a nastalo ticho.

Letadlo se pomalu rozjelo a než se stihl otočit k oknu jsme už rolovali po vzletové dráze. ,,Jmenuji se Arnold Schumphofer, moc mně těší." Natáhl jsem ruku a lehce si potřásl rukou s dívkou v sametových rukavičkách. ,,Kiara Rava, potěšení je na mé straně." Jemný decetní úsměv znovu obsadil alabastrovou tvář zelenooké dívky.

,,No a kam cestujete? A za prací nebo za zábavou?" Po chvilce ticha se znovu ozvala Kiara a s upřímným zájmem se snažila proniknout pohledem balzamovaný obal ukrývají poslední kroniku zaniklého kláštera.

,,No, ono je to tak trochu od obojího.Jedu tam kvůli výzkumu a cestování. Až přistaneme v Londýně tak mám v plánu projít celé původní základy Londýna a dalších měst, je to čistě profesní zájem a co vy? Co vás táhne do Anglie?"

,,Já se vracím po dlouhé době domů,i když mi to přinese jen spoustu ošklivých a bolestných vzpomínek." Dál jsem se nevyptával. Vytáhl jsem tablet a přemýšlel čím se zaměstnám aby jí nic z toho co dělám nepřišlo divné. Chvíli jsem zkoušel kreslit, ale to mi nijak extra nešlo a čtení mně nebavilo. Jediné co jsem si toužil přečíst celým srdcem mi leželo na stehnech a nemohl jsem to otevřít z obavy že něco z toho písma rozluští i ona. Vzdal jsem to a znovu uklidil tablet na místo kam patří. Zavřel jsem oči a snažil se usnout když mně opět vyrušil její hlas.Tentokrát zněl trochu vyplašeně.

,,Můj bože, vždyť vy krvácíte."Horečnatě začala něco hledat v malinké kabelce na tenkém řetízku a já hledal zdroj toho co jí tak vyděsilo. Samovolně se mi spustila nosu krev, která jak už bylo zvykem nebyla rudá, ale téměř černá.

,,O nic nejde. To je asi z toho tlaku,jsme už moc vysoko. To přejde." Dělal jsem jako by nic a doufal že si toho tmavého odstínu nevšimla. Po chvilce urputného boje s kabelkou vytáhla balení kapesníků a rozklepanou rukou mi ho podala. Zdvořile jsem poděkoval a doufal že se už žádná další katastrofa nestane dokud nepřistaneme nebo dokud bude vedle mě sedět až přespříliš všímavá studentka historie.

Letadlo konečně přistálo na letišti London Heathrow a já mohl vypadnout ven na čerstvý vzduch. Lehký větřík si pohrával s mými vlasy a přinášel sebou chladný severní vítr, který příjemně studil na rozpáleném obličeji a krku. Spokojeně jsem se nadechl a vykročil k odbavovací hale, jen aby celé tohle divadlo už bylo za mnou. Nijak jsem se nestaral o to kdo jde za mnou nebo přede mnou, jen jsem si hlídal svůj nejdražší poklad a cpal se přeplněnou uličkou až k propouštěcím terminálům a k zavazadlům. Triumfálně jsem z pásu sebral batoh s cedulkou mé falešné identity a otočil se k odchodu. Když se najednou přímo přede mnou zjevilo růžové strašidlo s podobou mé sestřenky. 

,,A hele kdo OPĚT neposlech příkazy. To se tátovi nebude moc líbit co. Já věděla že to s tím letištěm má někdo na svědomí." Nelíbilo se mi jakým tónem zvýraznila to slovo opět, ale nesnížil jsem se k tomu že bych projevil nějaké emoce. 

,,Co ty víš co tady dělám, třeba jedu na dovolenou. Nemusím se tobě ani strýčkovi svěřovat co dělám ve svém volném čase ani kde. Ale nepočítej s tím, že když si náhodou letěla na stejné místo, že ti budu dělat chůvu a OPĚT ti zachraňovat prdel až něco poděláš. A kde máš to druhý kopyto co podělá i tu nejjednodušší práci?" Nálada mi nebezpečně rychle klesala k bodu mrazu a moje touha té nafoukané mrše jednu vrazit zase nebezpečně rychle rostla. 

,,Nechápu jak taková zrůda jako ty může vůbec být náš příbuzný a ještě k tomu lovec." Růžové strašidlo popadlo obří zavazadlo křiklavě růžové barvy a odkvačilo k východu. Přes černé brýle mi nebylo vidět do očí a já je za to miloval. Slzy vzteku se draly na okraj víček a zrovna tahle mrcha to nemusela vidět. 

,,Nenávidím jí." Zavrčel jsem potichu a vykročil k východu. To že stihla stejné letadlo dost věcí komplikovalo, ale já se tím nechtěl nechat zastavit.