„Můžeš mi říct, proč zase tak vyvádíš?! Už je to padesát let, a pokud vím, neměli jste žádné krevní pouto ani nic takového." Zírala jsem do krvavých očí barona, který zuřil a měl taky proč. Klečela jsem v roztrhaných šatech na krví zabarveném chodníku. Všude kolem mně se váleli lidé se zbraněmi v rukách a dočista bez krve.

„Tak hele. Vím, co jsi slíbila, ale chci vědět, proč ničíš město za městem. Víš kolik měst, jsi vymazala z povrchu země? Kvůli tobě musíme být všichni opatrní. Ale teď jsi to už vážně přehnala." Tvrdá rána, která láme kosti, přistála na mé tváři. Mlčela jsem a dál s klidem vraha zírala do rudých očí.

„Pít krev nakažených dva dny před svým obřadem tomu říkám vrchol. Jsem zvědav, co řekneš, až se probudí některý z původních."

Vínové roucho povlávalo vzduchem kolem mě, ale jeho soudy mi byly ukradené. Choval se jako absolutní pán, ale silou, i rychlostí se nemohl rovnat, ani začínajícím lovcům.

„Víš co Radiante, jdi se bodnout do prsou ostrým kolíkem z osikového dřeva, když nectíš pravidla krvavé pomsty. Já v tom budu pokračovat i za cenu že bys mě měl zabít." Plivala jsem mu do obličeje svou krev, kterou proudil mor. Nastalo hrozivé ticho.

„Zavřete ji do kobky a dostaňte z ní tu odpornost. A ukliďte to tady!" Zafoukal slabý vánek a stařík ve vínovém rouchu se svraštělou kůží zmizel. Cítila jsem za zády dva upíry, kterým bylo proti srsti se mně jen dotknout, a ne jen kvůli pověrám co tenhle starý blázen roznášel, ale i kvůli tomu, kdo jsem byla. Druhá nejstarší v celém cechu, hned po tom strašidlu jménem Radiant.

„Řiďte se jeho pokyny a dopadnete stejně jako on." Postavila jsem se na nohy a neodolala dotyku své tváře. Ironií bylo, že i v lidských letech byl stejně starý jak já a podle upířího zákonu by měl vypadat mlaději než já.

„Víte proč tak vypadá?" Rozsvítila jsem ve svých očích červenou barvu na dva z čerstvě proměněných nováčků jen, abych vzbudila hrůzu.

„Protože se neživí krví z lidí, ale přejímá ji několik dní starou od svých lovců. Odmítl všechno, co mu jeho vysoký věk dovoloval." Párek mladíků přede mnou se otřásl odporem, ale neubránili se pohledu na můj krk, kde jasně vystupovaly černé žíly s nakaženou krví.

„Víte co je vtipné?" Usmála jsem se s vyceněnými tesáky na mladé upíry.

„Že to já nakazila tohle město, stejně jako mnoho dalších, morem." Znovu jsem si přejela jazykem po vystupujících tesácích a jedním skokem se dostala daleko od nich. Doskákala jsem na vrchol kostelní věže a balancovala na špičce kříže. Z mnoha míst po celém obrovském městě stoupal dým z hořících těl, nemoc se šířila rychleji než by se dalo čekat.

„Tak prima. Teď už jenom počkat, než se objeví nějaký ten odvážný lovec upírů." Broukla jsem si sama pro sebe, zatímco jsem se usmívala na město, zaplavené krví nevinných na mé cestě za pomstou.

Lisabon 21. století

„Strýčku?!" Hnal jsem se chodbami našeho střediska, na můj vkus, až příliš velkého domu. Přišel jsem na určitou souvislost, která ledacos vysvětlovala. V letu jsem zachytával uvolněné papíry z mnoha složek v mých rukou a hnal se dál.

Ve svých třiadvaceti letech jsem se mohl pyšnit tím, že jsem zabil víc upírů, než všichni dohromady.

„Mám to! Našel jsem to!" vrazil jsem do dveří zasedací místnosti a strhl veškerou pozornost na sebe. Přispěchal jsem ke stolu a přímo doprostřed hodil stoh papírů, kde zářila černá a červená barva. Rozložil jsem mapu Evropy před sebe a ke každé černé a červené značce přiřadil složku.

„Všechno to, co se dělo po celé Evropě, má na krku jeden upír. Začalo to tady." Zabodl jsem prst do mapy ukazující na Londýn a otevřel složku.

„Dva mrtvý. Elisabeth Pierová, dcera bohatého podnikatele a nějaký sluha, u kterého se nám nepodařilo zjistit jméno. Dvě hluboké rány na krku. Příčina úmrtí vykrvácení, ale na místě nebyla ani kapka krve, ale za to tu byla jedna kostra v šesté úrovni rozkladu upíra. Myslím, že to co následovalo, dál už všichni víte. Mizela celá města i celá střediska lovců. Na všechny strany. Myslím, že tam tu noc byli dva upíři. A že asi měli něco společného." Celou zasedací místností to zašumělo a já na sebe začínal být hrdý.

Před pár měsíci kdy jsem dostal za úkol vyřešit, proč za poslední dvě století zmizelo tolik středisek lovců a měst, než za celou věčnost co náš řád funguje, jsem byl několikrát doslova na hraně šílenství a na dně. Pořád a pořád jsem začínal pátrat od začátku. Myslel jsem si, že to má být trest, ale až teď jsem to pochopil. Nikdo jiný by tohle kromě mne nezvládl.

„Strýčku dovol mi to dovést do konce." Setkal jsem se s očima v barvě mědi bez špetky radosti patřící starému muži v čele stolu. Znovu a znovu jeho pohled sklouzával k mému krku, kde mi zůstaly dvě tenké jizvy od napadení, při kterém zemřel můj otec i matka, když mne bránili. Strýček mírně kývl hlavou na znamení uznání, ale pro mně to bylo víc než potlesk a gratulace. Dmul jsem se pýchou a čekal na povolení okamžitě odletět do Anglie.

Bylo to zvláštní. Já jsem byl jediný z jeho rodiny, kdo přežil, a přesto se ke mně nechoval nikdy nijak extra přívětivě. Se zvláštním uspokojením jsem se odebral zpět na chodbu i se složkou v ruce a procházel jednu chodbu za druhou, dokud jsem se neobjevil na otevřeném nádvoří, kde probíhal každodenní trénink.

Dole pode mnou stálo deset kluků ve věku asi patnácti let a trénovali střelbu na terč. S tichým soucitem jsem se znovu rozešel směrem k mému pokoji, který sloužil zároveň i jako kancelář a zbrojovna.

Ztemnělá místnost jen s několika málo okny a věčně zataženými závěsy působila trochu stísněně, ale mně to vyhovovalo. Když mi před pár lety upíři zabili rodiče a mně pokousali, jsem zjistil, že mi vadí světlo a sluneční svit. Nevím, jestli to je mnou nebo tím upířím kousnutím, ale díky tomu jsem dokázal vidět daleko lépe ve tmě.

„Aarone! Jsi tady?" Rozletěly se dveře sotva jsem se svalil do křesla a úlevně vydechl.

„Hm? Co chceš?" ve dveřích se objevila blonďatá hlava patřící mé sestřenici Eloně.

„Prý si to dokázal. Přišla jsem ti jenom pogratulovat." Jedovatý tón jaký při této větě použila, jasně říkal jak moc upřímně to myslí.

„Hm dík, jdi si zas cvičit nováčky, já jdu spát, ať něco naspím, než poletím." Zavřel jsem oči a čekal, kdy uslyším zvuk zavírajících se dveří, ale ten se neobjevil. Otráveně jsem se podíval do mezery mezi dveřmi na usmívající se Elonu.

„Oni už se rozhodli. Ty nikam neletíš, letím já s Oliverem." Znovu mně zachvátil vztek, veškerá práce za posledních několik měsíců byla v háji.

„Víš co?! Vezmi si tu složku a táhni. Všichni víme, že se oba vrátíte a s prosíkem polezete za mnou, abych vám toho upíra pomohl vysledovat, protože oba dva, slavný děti, slavného generála a vůdce našeho střediska, nedokážete ani tak prostý úkol. Vezmi si to a vypadni." Nejdříve přímo jí do obličeje dopadla složka k tomuto případu, a kdyby nezabouchla tak rychle, tak by přistálo i pár jedových šipek, díky kterým by vypadala jako pobodaná včelami.

„Hajzle! To řeknu tátovi a ten si to s tebou vyřídí." Dál křičela přes dveře Elona než úplně utichla. Začínal jsem vidět rudě. Uhodil jsem pěstí do stolu, až v něm zapraskalo.

„To není fér!" Hodil jsem jednu z dýk, co jsem měl po ruce do terče namalovaného na zdi a přemýšlel, co budu dělat.

Únava mně rychle opustila. Přecházel jsem po přeplněném pokoji jako lev v kleci a přemýšlel, proč jsem si zasloužil takovou zradu. Po dvou hodinách neustálého nadávání, ničení nábytku a zdí jsem se uklidnil natolik, abych mohl jít za strýcem a všechno v klidu probrat. A pokud by se na mě usmálo štěstí, možná ho i přesvědčit aby tam pustil mě.

Znovu jsem procházel stejnými chodbami jako před několika hodinami a v hlavě si procházel všechno, co strýcovi řeknu.

Otevřel jsem dveře do jeho pracovny a našel ho, jak prochází stále dokola fotky a informace z místa činu kde zemřela jeho žena a moji rodiče.

„Můžu s tebou chvíli mluvit?!" Nečekal jsem ani na odpověď a spustil.

„Chci vědět, proč tu akci nenecháš mně. Byl jsem to já, kdo to objevil, tak proč to mají řešit oni, zvlášť když dokážou zničit každou stopu a nakonec jít po svých stopách. Je to důležitá akce a víš stejně dobře jako já že když se něco stane mně, bude tě to mrzet daleko méně, než když se něco stane těm dvěma. Co když se ten upír dozví, že jdeme po něm a pošle ti jejich dvě vysáté mrtvoly v igelitce jako dárek."

Přecházel jsem po místnosti a zkoušel všechno možné. Nestál jsem mu ani za to, aby zvedl oči od fotky staré dvacet let.

„Ty máš práci tady, stav se za Mary-Luisou a ona ti všechno předá." Znovu se mně zmocňoval pocit absolutní zrady a prohry. Střídavě jsem zatínal pěsti a odolával pokušení hodit nějakou tu jedovou šipku, co jsem měl neustále u sebe.

Se zavrčením jsem zabouchl dveře a šel do místnosti naproti sloužící, jako sklad důkazů kde vládla pevnou a pořádnou rukou Mary-Luisa, poslední řádová sestra z vyvražděného kostela v pastilie.

„A tady jsi, Aarone. Tvůj strýc je pěkný morous." Z jedné z několika uliček vyběhla sestra v černém rouchu zbarveném do šeda od prachu.

Zabručel jsem na pozdrav a vysloužil si tak kritický pohled.

„Nejste vy jedné krve? Tak co tě sem přivádí tentokrát? Slyšela jsem, že jsi to vyřešil." Sestra se na mně zahleděla hnědýma očima plnýma naděje.

„Jo vyřešil, ale nemám šanci to splnit. Ten zmetek stojí za Elonou a Oliverem. Takže všechna moje práce za poslední měsíce je v prdeli." Sestra se pokřižovala a znovu mně kriticky sjela pohledem.

„Vím, že nejsem tvá matka, ale nemluv tak, alespoň přede mnou ano?! Co se týče toho případu nevím, jestli někdy byl upír, kterého jsi ulovil jen na příkaz. Vždycky jsi jednal dle svého, nehledě na zákazy a příkazy nebo následky. Tak co tě tentokrát drží zpátky?"

Obočí mi překvapením vyjelo nahoru. Znovu mně dostala, věděla všechno a nejspíše i proto, že i ze všech členů střediska mi byla nejbližší.

„Nevím popravdě. Vypadá to, že tenhle případ nějak souvisí i s mými rodiči." Mary-Luise přeběhl přes tvář stín.

„Mary, co mi tajíš? Něco jsi zjistila?!" Její pohled se na okamžik zastavil na mém odhaleném krku s jizvami.

„Je toho víc co nevíš, ale já nejsem ta, kdo by ti to měl říct." Tím náš rozhovor skončil.

První kapitola z nového příběhu je na světě. Bude jediný který budu psát a na jak dlouho to se uvidí. Je to první příběh který jsem schopná psát po dlouhém pisatelském bloku tak prosím omluvte případné nesrovnalosti a opět prosím své čtenáře aby mně na ně případně upozornili. 

Děkuji belka2511