,,Načapal jsem ho v posteli s mou sestrou," odpověděl jsem.

,,Ah," vydechl ředitel.

Mlčel a díval se do stolu, já taky. Po nějaké době vstal.

,,Budu muset poslat pro vaše rodiče a také pro Cortezovi, počkejte zde."

***

Cortezovi i moje mamka se do školy mohli nakonec dostat až druhý den, a tak mě ředitel pustil. Celou noc jsem nespal, vyhýbal jsem se lidem, kolem druhý ráno jsem se vkradl na ošetřovnu.

,,Seane?" zachraptěl Paul, když už jsem asi deset minut seděl na židli a pozoroval Donna.

,,Paulí?" prudce jsem se otočil a přiskočil k němu.

,,Ahoj, brácho," hlavu zabořil zpět do polštářů a široce se na mě usmál.

,,Co tu děláš?"

,,Já...," zakoktal jsem se...

,,Co je?" zeptal se Paul nechápavě.

,,Včera jsme tu byli celou noc s Maxem, byli jsme u tebe a pak... pak jsme se vraceli do ložnice a byla tam moje sestra s Donnatellem," začal jsem.

,,Počkej, cože?"

,,No... a víš jakej na tohle jsem," svraštil jsem obočí.

,,Cos mu provedl?"

,,Málem jsem ho zabil, je na tom ještě hůř než si byl ty," přiznal jsem.

,,No ty vole," skousl si Paul ret.

,,Jak ti je?"

,,Jo, probral jsem se už v devět večer, řekli mi co se stalo a prý budu v pohodě," nachvíli zavřel oči, evidentně byl unavený, ,,ale ještě tu chvilku budu," polkl.

Díval jsem se na něj. Co se to tu děje? Byl jsem tak rád, že Paul žije. Kdyby se něco stalo jemu nebo Maxovi, zabil bych se. Svět bez nich... by byl muka. Paul znovu usnul.

Tohle byla třetí noc, kdy jsem nespal. Nejdřív jsem se celou noc prolíbal s Riou, pak jsem byl s Paulem a teď tohle. Když Paulí usnul, sedl jsem si zpět k Donnovi.

,,Donnatello," zašeptal jsem a ucítil, jak mě štípou oči, ,,prosím, neumírej, já jsem nechtěl... Tak strašně si mě naštval, kdybych jen mohl vrátit čas. No tak kamaráde, prosím. Odpusť mi to, pokud jen můžeš," cítil jsem, jak se mi po tváři valí horká slza, přerývaně jsem se nadechl, ,,a když neodpustíš, nic se neděje," šeptal jsem roztřeseným hlasem, ,,klidně mi to vyčítej celý život, jen buď v pořádku, promiň mi to. Kdybych jen mohl, všechna ta zranění bych vzal na sebe," lokty jsem se opřel o kolena a hlavu zabořil do dlaní.

     ,,Králíčku, hej králíčku," někdo se mnou cloumal.

Rozespale jsem zamrkal, měl jsem dojem, že jsem vůbec nespal. Vlastně jsem ani nevěděl, kdy jsem usnul.

,,No tak, králíčku, vzbuď se, je šest hodin, za chvíli sem začnou chodit lidi, musíš jít, tak pojď," byl to Max.

Rozespale jsem přikývl, nechal jsem Maxe aby mě držel za paži a někam vedl. Neviděl jsem kam, prostě jsem mu důvěřoval a šel tam, kam mě směroval.

,,Na," podal mi do ruky něco měkkého.

Párkrát jsem zamrkal a zjistil, že je to polštář a deka. Byli jsme v naší tajné chodbě. Vděčně jsem se na něj podíval.

,,Jsi vážně ten nejlepší brácha, Pergu," špitl jsem a začal si lehat.

,,Co s tebou mám dělat, ty temperamentní Itale," ušklíbl se, ale byl to smutný úšklebek.

,,Paul žije," zašeptal jsem se zavřenýma očima a zahrabal se o něco víc pod deku.

,,Já vím, dojdu pro snídani," řekl a odešel. 

Než se však vrátil, spal jsem.

,,Seane?" znovu mě vzbudil Maxův hlas, ,,Seane vstávej, za hodinu máš být v ředitelně, to máš tak akorát na sprchu a jídlo," těmihle slovy mě probral.

Posadil jsem se a opřel se unaveně o zeď. Max mi do ruky podal talířek s vaflema.

,,Díky, Pergu," přikývl jsem a začal unaveně jíst. 

,,Hele přinesl jsem ti nějaký čistý oblečení, asi bys měl vypadat trochu k světu."

,,Myslíš, abych jako vypadal dobře, až mě vylouží?" zasmál jsem se.

,,No....," zaváhal, ,,tak nějak," přikývl s úsměvem.

Jen co jsem dojedl, prošel jsem chodbou až do koupelny, dal jsem si ledovou sprchu a oblékl se do toho, co mi Max přinesl. Nezapomněl ani na kartáček, tohle je na našem přátelství skvělý. Vzájemně se tak moc dobře známe a jeden na druhýho fakt myslíme.

,,Drž se, králíčku," srovnal mi kravatu.

,,Běž za Paulím, prosím," řekl jsem a podal mu batoh. 

Max jen přikývl a zmizel. Tajnou chodbou jsem prokličkoval co nejblíž k ředitelně. I tak jsem ale potkal několik studentů. Pohledy, které mi věnovali byly znechucené, zvědavé, soucitné a spoustu dalších. A nejspíš si dávali echo, protože studentů v chodbě přibývalo, zrychlil jsem tempo a během chvíle jsem byl v ředitelně.

,,Seane Pietro Zanetti," řekla velmi tichým, ale o to nebezpečnějším hlasem, ke kterému přidala ten nejhorší pohled co uměla, moje maminka.