POHLED TARONA

„Já už mám takový hlad!" stěžoval si Orijos během posledních deseti minut už tak po dvacáté, „myslíte, že bude divočák?" přemýšlel nahlas.

„Bože ty jsi žrout," zavrtěla nad ním Gaelle hlavou.

„Nejsi ty spíš trpaslík, než člověk?" řekl Lorir s jeho typickým ledovým klidem.

„Hele, dejte pokoj! Na rozdíl od vás nejsem kytkožravec ani se nenajím sexu," koukl postupně na Lorira a Gaelle.

„Není to tím, že nemáš s kým spát?" rýpla si do Orijose.

Ty jejich dohady o hloupostech už mě pomalu ale jistě přestávaly bavit. Přetrhávaly moje myšlenky na tu dívku. Na její hlas. Tvář. Byla tak nádherná. Nemohl jsem jí dostat z hlavy. Vypadala, že je tak mého věku, ale mluvila jinak. Víc dospěle. Jakoby byla starší než vypadá. Nadechl jsem se, ale než jsem cokoliv stačil říct, tak dohady přátel z ničeho nic přehlušil vystrašený dívčí křik. Byl to tak nepříjemně vysoko posazený hlas, že by ho snad nepřeslechl ani hluchý. Úplně se zařezával do uší.

„Co to bylo?" ptal se hned Orijos a rozhlížel se kolem. Jeho touha zachraňovat ženy v nesnázích hned přebila jeho chuť k jídlu.

„Ženská?!" protočila oči Gaelle.

„Ozvalo se to odtamtud!" na nic jsem nečekal. Pobídl koně, který tryskem vyrazil za výkřikem. Nemusel jsem se ani ohlížet. Věděl jsem, že přátele mám v zádech, aby pomohli.

„Neee! Pomoooc!" ozývaly se další a další zoufalé výkřiky. Člověku se dostávaly pod kůži. Nutily ho pociťovat také strach, nejistotu z toho, co bude.

Chvíli trvalo dostat se ke zdroji křiku. Napětí ve mně rostlo. Měl jsem strach, abych nepřišel pozdě. Aby té dívce dřív nestihli ublížit.

Prudce jsem zastavil. Projela mnou vlna vzteku a zhnusení. Přede mnou byla loupeživá banda o osmi mužích stojících v kruhu kolem dvou dívek. Blondýnky a brunetky. Dívky měly potrhané oblečení. Byly pomlácené a jedna dokonce měla řeznou ránu na ruce. Na další zkoumání nebyla čas.

„Nechte je být!" zahřměl jsem na muže při seskakování z koně.

„Ale ale," rozesmál se jeden, „princátko se vrátilo z cest a poctilo nás svou přítomností."

„Pardooon Princi, ale mi se nedělíme," rozesmál se další a čapl jednu dívku. Byla to drobná blondýnka s zelonomodrýma očima. Očima plnýma strachu. Vykřikla a chtěla ho praštit, ale muž jí pevně sevřel ruku.

,,Naposled vám říkám, abyste ty dívky nechali být!" zavrčel jsem na ně. Za mnou se zastavili moji Qwaio na koních, jako podpora mých slov. Jako vždy měli naprosto přesné načasování.

,,Nebo co? Ubijete nás korunou?" smál se jeden zavalitý bandita.

,,Varoval jsem vás!" řekl jsem vážně. Můj pohled ztvrdl. Na banditech bylo vidět, že je to znejistělo.

,,Už toho mám dost!" odstrčili dívky stranou a vykročili ke skupince narušitelů jejich zábavy.

Země se však začala otřásat, tak opět zastavili.

„Co to sakra je?!" ptal se jeden z tlupy.

Ze země vytryskla voda z které se vytvořil had. Začal útočit na tlupu a zahánět ji pryč. Soustředil jsem se jenom na magii, kterou jsem cítil prostupovat mým tělem. Měl jsem tohle rád. Rád jsem tvořil. Líbilo se mi, že celé tohle je omezeno pouze mojí představivostí. Z vody jde vytvořit cokoliv a to se mi na tom líbilo nejvíc. Ten vodní had, který se teď díky mým schopnostem proháněl ustrašenou bandou, měl veškerou mou pozornost, abych ho vůbec udržel. Okolí jsem tedy absolutně nevnímal, což byla strašná chyba. Přátele pustili také do boje a postupně spoutávali bandity. Had jim chytla jednoho za druhým. Byl jsem hrdý na to, jak to jde jako po másle. Už chyběli jen dva, když se ozval výkřik.

„Pozor!!!" byl to hlas té blondýnky. V ten samý okamžik jsem skončil v objetí té brunetky. Ze rtů se jí ozval tichý jen vzdech.

„Co to?" nechápavě jsem mrkal. Vůbec mi mozek nepobíral, co to udělala. Proč to udělala? Až když se dívce podlomily kolena a já ji zachytil, tak jsem postřehl šípy v jejich zádech. To ne! To je zlé.

Blondýnka hned byla u nás a podpírala svou kamarádku: „Proboha, neboj se. To bude dobré," snažila se ji dívka uklidnit.

Teprve až teď jsem si prohlédl nejenom tu blondýnku. Tahle dívka byla drobná brunetka s čokoládovýma očima. Měla ostře řezavé rysy, ale doplněné jemnými růžovými rty a jemnou linií nosu. Pousmála se. Jakoby říkala, že to nic není. Jakoby jen její úsměv rozdával klid. Z koutku úst jí vytekl pramínek krve, který na její světlé pokožce zářil.

„Ukažte!" odsunul jemně blondýnku Lorir a zkoumal jak šípy vnikly do těla, „musí s námi! Jsou moc hluboko! Jakmile je vytáhnu, tak to krvácení bude rozsáhlé. Bude se to muset vypálit a vyčistit," mluvil naprosto vážně. Dlouho jsem nezažil, že by mu nějaké zranění na tváři vytvořilo tolik vrásek.

„Zvládne to?" ptala se hned blondýnka.

„Když vyrazíme hned, tak ano!" zlámal konce šípů, aby se jim dívka lépe převážela.

„Pojďte, pojedete s námi!" vyzval jsem blonýdnku. Potřeboval jsem zjistit, co se stalo. Co jsou tyhle dívky zač.

„Ano, Princi," poklonila se mi.

„Pojedete se mnou, slečno," usmál se na ní Orijos a vzal ji k sobě do sedla.

„Jsem Anna," představila se mu blondýnka, když se ho pevně chytala kolem pasu.

Pomohl jsem Lorirovi vysadit dívku k němu do sedla, abychom mohli hned vyjet.

„Jeďte! Postarám se, o ně," řekla Gaelle se lstivým úsměvem.

„Dobře," pokývl jsem jenom. Plně jsem jí důvěřoval. Přeci jen, který muž by odolal její succubské části. Otázkou je i jaký by ji přežil, ale ti muži mě tak nakrkli, že jsem jen doufal v její svědomí.

Na nic dalšího jsme už nečekali. Vyjeli jsme tryskem k paláci. Naštěstí už to nebylo daleko.

„Zavolejte doktora!" křičel jsem při vjezdu na hlavní nádvoří paláce.

„Přidrž ji!" poručil mi Lori, který hned seskočil z koně a vzal si tu zraněnou dívku.

Vojáci na nádvoří se zmateně seběhli kolem nás. Byli úplně mimo. Čekali na informace a další rozkazy.

„Připravte se na příjem lapků. Qwaio Miheel je přivede," řekl jsem vážně.

„Jistě, Princi," pokývli mi stráže. Bez dalších řečí se také ujali našich koní.

„Kam jí nese?!" hned se ozvala Anna. Rozběhla se za kamarádkou, ale Orijos ji zastavil.

„Počkejte. Bude lepší, když se doktorům nebude nikdo plést," snažil se jí uklidnit. Občas dokázal být i rozumný.

„Nebojte se. Qwaio Xisono se o Vaši kamarádku postará," řekl jsem klidně. Sám jsem byl sakra nervózní. Cítil jsem se strašně provinile. Aby taky ne, když ty šípy byly určeny mně.

„Kdo je Qwaio?" nechápavě se na mě podívala. Úplně jsem zapomněl, že ona je prostý člověk, takže ten výraz nezná.

„Vy lidé byste to nazvali osobním strážcem člena královské rodiny," vysvětlil jsem jí klidně.

„Ahaaa," pousmála se Anna nad vysvětlením. Skoro mi přišlo, že za tím čekala něco mnohem složitějšího.

„Pojďte. Dáte si teplý čaj a povíte mi co se stalo," řekl jsem klidně jako vždy.

„Ano," pokývla hlavou a uklonila se.

Odvedl jsme ji tedy do kuchyně, kde nám Orijos udělal čaj.

„Tak povídejte. Co ses stalo?" vyzval jsem ji. Nechtěl jsem naléhat, ale byl jsme zvědavý. Kdo by taky nebyl?

„No... byly jsme s Nemluvkou na cestě na zdejší tržnici a..." začala s vyprávění, ale byla přerušena.

„S Nemluvkou?" přerušil ji Orijos se zmateným výrazem tváře.

„Orijosi! Nepřerušuj slečnu!" pokáral jsem ho, i když mě to zajímalo také.

„No, tak ji pojmenovaly děti ve vesnici. Přišla k nám před nedávnem. Je opravdu šikovná a pracovitá, ale je němá a nemá jméno. Tak jí děti vymyslely tohle. Já jí ale většinou říkám jenom Nem," vysvětlila nám to.

„Ona je němá?" zamrkal jsem překvapeně. Dávalo by to ale smysl. Vysvětluje to, proč nevydala ani hlásku, když ji trefili ani jindy.

„Ano, princi," pokývla hlavou Anna, „šly jsme spolu sem prodávat zboží a po cestě nás přepadly. Část mužů odešla s našimi věcmi a část tam zůstala. Jeden Nem zranil, když jí chtěli ukrást její náramek. Nedala se," pousmála se trochu nad odvahou kamarádky, „naštěstí jste se v tu dobu objevili vy," podívala se na své zachránce.

„Krásné ženy zachraňujeme rádi," zazubil se můj Qwaio.

Anna zrudla: „Děkuji," usmála se na něj, „a co s ní teď bude? A najdete, kam se podělo naše zboží? Otec by neunesl, kdybych se vrátila domů s prázdnou," pípla provinile.

„Jaké zboží? A nebojte o Vaší kamarádku se postaráme, ale jestli jsou rány hluboké, jak říkal můj Qwaio Xisomo, tak si tu pár týdnů poleží, než bude moct domů," řekl jsem na rovinu s omluvným výrazem.

„Pár týdnů. Bože. Nemůžu se vrátit za pár týdnů. Otec by měl strach a kdo by se staral o domácnost," zděsila se Anna. Pak si uvědomila ale další otázku, „táta je švec a máma byla tkadlena, takže jsme nesli látky a boty."

„A jakou jste měli ztrátu?" ptal jsem se.

„Pět zlatých," pípla.

Vypadala, že se brzy rozbrečí. Pro lidi jako ona to bylo opravdu hodně peněz. Nedivím se, že má na krajíčku. Určitě se za to viní. Tak rád bych jí pomohl.

„Tolik?" zamrkal Orijos.

Bylo opravdu neobvyklé, že se ženám svěřil tak drahý náklad. Copak nemá nějaké dospělé bratry? A proč nešel její otec? Přemýšlel jsem, co za tímhle dívčím výletem vězí. Chtěl jsem tou přijít na kloub, ale nechtěl jsem z Anny vše tahat.

Vytáhl jsem z kapsy peníze a dal jí tři aquli: „Tady, zajdi si s tím do směnárny. Dají ti za to šest zlatých," usmál jsem se na ní povzbudivě. Špatně jsem snášel dívčí slzy.

„Já... já... moc děkuju!" vypískla nadšeně, „ale... co Nem?" ptala se mě Anna starostlivě.

„Ta tady zůstane dokud se neuzdraví. Zachránila mi přece život. Je mou povinností jí pomoct. A rád bych se jí za to odvděčil. Bude tu tedy moci zůstat jak dlouho bude chtít, " řekl jsem vážně. Musel jsem se té dívce nějak odvděčit. Jenom jsem ještě nevěděl jak přesně.

„Aha... takže... a... mohla bych se na ni přijít aspoň podívat, až budu zase tady na trhu?" ptala se s prosebným pohledem upřeným přímo na mě.

Lidé jsou zvláštní. Proč bych jí to neměl dovolit, když jsou kamarádky?

„Jistě, že můžete," usmál jsem se na ni, „Orijosi, postarej se o Annu a pošli s ní někoho jako doprovod domů. Půjdu se podívat, jak je na tom slečna Nem," řekl jsem vážně.

„Jdu na to!" přikývl kamarád s úsměvem. Péči o ženy v nesnázích měl rád. Tohle byl tedy úkol přesně pro něj na míru.

„Moc vám děkuji princi," hluboce se mi Anna uklonila.

„Za málo," odešel jsem a po cestě přemýšlel o té brunetce. Nem. Pěkné jméno, i když zvláštní. Rozhodně ale méně zvláštní než Nemluvná. Čekal jsem, že děti budou mít více fantazie. Anna jí ale z toho vymyslela opravdu hezké jméno.

Lidský jazyk mi přišel vždycky hrozně zvláštní dokázal být tvrdý a jemný zároveň. Stejně jako lidstvo samo. Odrážel je a přesto mnohdy skrýval jejich pravé já. Fascinovala mě ta rasa. Možná proto mě bavilo i učit se jejich jazyk víc než jakýkoliv jiný.

Ponořen v myšlenkách o lidech jsem si ani nevšiml, že už jsem došel na ošetřovnu. Znal jsem palác už tak nazpaměť, že jsem ani cestu nepotřeboval vnímat. Nohy mě sami donesli tam, kam jsem potřeboval.

„Kde je ta dívka, kterou Qwaio Xisomo donesl?" zeptal jsem se jedné bylinkářky, která tu vypomáhala doktorům.

„Je v pokoji na konci chodby, Princi," poklonila se mi uctivě.

Pokývl jsem hlavou na znamení díku a došel tam.

„Můžu?" strčil jsem do pootevřených dveří. Lorir ji zrovna přikrýval dekou.

„Usnula vyčerpáním. Moc ti toho neřekne," informoval mě.

„To mi nepoví ani tak. Je němá," řekl jsem klidně.

Prohlížel jsem si ji, jak tak tak klidně ležela na břiše. Vlasy se jí lepili k orosenému čelu.

„Myslel jsem si to, když ani nevykřikla bolestí," pokývl hlavou, „na rovinu. Musel jsem použít magii, aby to přežila. Jeden šíp jí prošel ledvinou a druhý poškodil páteř. Měla štěstí," usmál se.

„Co je na tom k smíchu?!" zamračil jsem se. Jak mu může její zranění přijít vtipné, když sám ví, jak je to vážné?

„Kdyby nebyla, tak to schytalo srdce a plíce. Můžeš být rád. Zachránila ti život!" řekl vážně.

„Já vím, hlavně, aby se z toho dostala!" řekl jsem stejně vážným tónem, jaký použil on. Nechtěl jsem, aby kvůli mě zemřela. Jen kvůli mé nepozornosti. Nesmí zemřít! Musí se z toho prostě dostat!

„Dostane. Bude to dobré. Doktoři a bylinkářky už to tu zvládnou. Já už tedy půjdu!" položil mi ruku na rameno v gestu povzbuzení.

Jen jsem přikývl a přistoupil blíž k té dívce. Detailněji jsem si ji prohlížel. Zvou jsem zkoumal její drobnou postavu, rysy tváře. Byla krásná a někoho mi hrozně připomínala, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout koho.

„Děkuji, žes mě zachránila. Slibuji, že se postarám, že budeš v pořádku," odhrnul jsem jí jemně vlasy z tváře. Její klid mě donutil k úsměvu.

„Princi?!" přiběhl sloužící.

„Ano?" otočil jsem se na něj.

„Vaši královští rodiče s Vámi chtějí mluvit," uklonil se mi při tom.

„Řekněte jim, že za chvíli přijdu," řekl jsem vážně a ani na něj nepohlédl. Nepotřeboval jsem to. Podle hlasu jsem v něm poznal otcova posla.

Posel na nic dalšího nečekal. Hned se zase rozběhl zpět za svým pánem, aby mu vyřídil můj vzkaz.

„Tady budeš v bezpečí," usmál jsem se na tu dívku a šel za svými rodiči. Bylo mi naprosto jasné, co chtějí. Jenom jsem se bál, že jim nebudu moc poskytnou odpovědi, které by chtěli.

„Thaere!" usmála se matka, když mě viděla, „jsi v pořádku? Co se stalo? Prý si přivezl nějakou zraněnou dívku. Jak je na tom?" schovala mě ve svém objetí.

Mám ji moc rád. Vždycky se stará o každého. Nikdy nemyslí jen na sebe. Vždycky jsou pro ní přednostní ostatní a pak až je ona. Je to ta nejlaskavější žena, kterou jsem znám. Obdivuji, jak velké má srdce.

„Aquamaro, nech ho vydechnout. Jistě nám to vysvětlí. Proč si ze své cesty přivedl místo dalšího Qwaia zraněnou dívku," řekl otec.

Vždycky byl odtažitější, ale byl to nejmoudřejší panovník. Ten klid, ta rozvaha, ta vážnost s kterou s lidmi jednal. Doufal jsem, že jednou budu jako on. Snil jsem, že budu jako matka vždy soucítit s poddanými, ale zároveň nikdy neztratím tvář jako otec. K tomu mám ale stále daleko.

„Nic mi není matko," usmál jsem se, „ta dívka mi zachránila život. Při cestě domů jsme narazili na skupinku lapků, kteří ohrožovali dvě dívky. Nem mě zaštítila vlastním tělem, když na mě vystřelili. Při metamorfovém kouzlu jsem málo vnímal okolí," přiznal jsem se.

„Nem? Tak se ta dívka jmenuje?" ptala se hned matka se zájmem.

Otec zavrtěl hlavou: „Musíš víc trénovat! Řeknu tvým učitelům, ať zintenzivní tréninky! Kdykoliv ze dostaneš za hranice království, tak máš nějaká problém! To se příště už nesmí stát!"

„Ano. Tak se jmenuje. Pojmenovali ji tak děti z vesnice, kde chvíli žila. Je totiž němá a neměla jméno," osvětlil jsem matce situaci, a pak se podíval na otce, „to není pravda. Možná párkrát jsem se dostal do problémů, ale sám si říkal, že na souši to není jako pod vodou. Že je to pro nás náročnější. Budu tedy ještě víc trénovat. Věřím, že příště už to bude mnohem lepší!" řekl jsem vážně.

„Náročnější pro vodního prince. Ale podívej na svého bratra, ten nikdy..." začal otec.

„Otče!" zamračil jsem se. Nesnášel jsem, když mě s ním porovnával. On byl sobec, který měl rád jenom sebe a svou moc. Dřív jsem k němu vzhlížel, ale to jen do té doby, než jsem vyrostl a prozřel, „nejsem můj bratr! A ani se jím stát nechci! Přestaň mě s ním tedy konečně porovnávat, prosím!" pronesl jsem velmi důrazně.

„Ano, to nejsi! Musím tvým Qwaio říct, ať zintenzivní tvůj trénink a přestanou ti plést hlavu legendami, báchorkami a dalšími hloupostmi!" mračil se na mě otec. Ten jeho přísný výraz byl tak chladný. Vždycky mi z něj naskočila husí kůže, ale snažil jsem se to na sobě jako správný princ nedat znát.

„To..." snažil jsem se o protest, než mě matka přerušila.

„Dost vy dva!" zasáhla matka, „pokud to děvče přežije, tak co máš v plánu dál? Přemýšlel si o tom, jak jí poděkuješ?"

„Lorir říkal, že přežije, ale musel použít magii," řekl jsem už zase klidněji, „chci jí tu ubytovat, než se dá plně do pořádku a pak... no... ta dívka co byla s ní říkala, že nikoho nemá, ale že je šikovná, tak jsem myslel..."

„Že jí tu někde zaměstnáme?" zeptal se mě otec. Očividně už mě znal jako svoje boty.

„Ano. Vděčím jí za život a když nemá domov, tak jí poskytnout střechu nad hlavou a práci je to nejmenší," řekl jsem.

„To je báječný nápad," řeka matka rychle, než něco stačil dodat otec, „uvidíme ale co bude chtít ona, až se probere, ano?" řekla oběma.

„Budiž!" přikývl neochotně nad slovy své ženy otec.

„Dobře, ale... teď už mě omluvte. Mám práci!" řekl jsem vážně.

Raději jsem vycouval z místnosti. Všechno, co jsem udělal bylo špatně. Nic nebylo pro otce dost dobré. Bratr byl prostě ve všem lepší než já. Už mě to štvalo. Opravdu otec chce, aby po něm zdědil trůn takový ignorant? Doufal jsem, že když konečně dokážu někomu z lidí opravdu pomoct. Že pokud se mi konečně něco povede, tak vystoupím z bratrova stínu a otec bude konečně spokojen. Vypadá to, že ani tentokrát jsem se však do toho NĚČEHO bohužel netrefil. Snad aspoň pomůžu ke štěstí Nem.