Když lidem hrozí smrt, povětšinou prosí o milost.

Nudné, co?

,,Taky byste si mohli konečně vymyslet něco lepšího..." zamrmlala dívka a podřízla, bez mrknutí oka, klečícímu muži hrdlo.

Tělo vílího muže dopadlo na zem s hlasitým žuch!, ale ve vřavu boje se to ztratilo. Nikdo se ani neohlédl po kácejícím se těle víly.

Dívka se narovnala v ramenou a uvolnila tak ztuhlým krčním svalům, jak byla dlouho zohnutá k muži, když ho vyslýchala.

Pokoušela se z něj vytáhnout drahocenné informace, ale muž nic neřekl.
Pravděpodobně proto, že byl pod kouzlem přísahy, které mu o tom zakazovalo mluvit.

Černovláska se rozhlédla po bojišti. Holá pláň posetá mrtvými těly, půda nasáklá krví, potem a magií, byla úplně mrtvá.
Tato pláň dřív bývala krásné pole pokryté květinami a keři.

Po keřích ani květinách nebylo ani památky.

Mrtvé temné i světlé víly leželi bez známek života na zemi a jejich duše pomalu odcházeli na onen svět.

Mrtvé oči slepě hleděli do nebe, toužíc ještě jednou spatřit své rodiny a přátele...

Ztráty na obou bojujících stranách byly nepočitatelné. Pegasové, gryfové, víly, lidé - smrtelníci. Ale i draci a bytosti, jež nemají ani jméno v obecném jazyce.

Všichni šli do boje s vírou, že právě jejich strana bude ta vítězná.

Ale každý s vírou v něco jiného.

Temné víly s přesvědčením o nadvládě nad známým světem. Ovládnutím kontinentu a podrobení si bytostí, které zde žijí.

Světlé víly a jejich spojenci zase s nadějí, že porazí uchvatitele Syragonského trůnu a jeho lidu.

Alerii. A draci. Ledoví draci ze severu. Až z dalekých ostrovů pokrytých sněhem a ledem.

Všichni do jednoho mrtví. Bojiště pokrýval světle modrý poprašek sněhu a krev jej zabarvila do děsivých odstínů fialové.

Dívčiny zelené oči nevykazovaly známky radosti nad vítězstvím. Pouze zármutek a nenávist vůči těm, kteří za to můžou.

Nenávist vůči Tomu, kdo začal válkou.

Muž, jenž mohl za tyto jatka, byl zlý. Byl zosobněním zla. Byl jeho podstatou. Byl zvrácený.

Nikdo po něm nebude smutnit. Žádný pohřeb. Žádné radostné oznámení o smrti velkého nepřítele.

Jen smutek nad ztrátou těch, které milovali.

Unavené zelené oči dívky se podívali do dáli a viděli jen smrt.

Její oči ale přitáhlo mrtvé tělo víly.

Oblečený byl v černé tunice i kalhotech. Neměl brnění, nepotřeboval ho. Aspoň to si tedy myslel, než mu černovláska probodla srdce mečem.

Byl to velkolepý souboj. Souboj jedněch z největších bojovníků, kteří kdy chodili po této zemi.

Naneštěstí před svojí smrtí, stihl dívku proklít. Nikdo o tom nevěděl. Krom jednoho muže. Jejího dlouholetého přítele a pomocníka.

Nathaniela. Byl to mocný válečník, který kosil jednoho nepřítele za druhým bez sebemenších problémů.

,,Co s tělem?"

,,Spalte ho." pokrčila rameny bojovnice. ,,A jeho prach rozhoďte po poli."

Nathaniel zabručel něco na souhlas.

Otočil se, že půjde splnit rozkaz, ale v tom se zarazil. ,,V poho?"

Dívka několik vteřin neodpovídala. Stála nehnutě. Ani nemrkla.

,,Jo, nejspíš jo." nakonec odpověděla.

Válečník přikývl a odešel.

Nathaniel se nikdy neptá, jak se kdo má. Jak se kdo cítí. Nezajímá ho to. Ale cosi v hlase jeho přítelkyně mu napovídalo, že něco není úplně tak v pořádku.

Právě ztratila mnoho přátel a známých. Zavraždila muže, který tuhle zemi sužoval dlouhé desetiletí.

Zavraždila někoho, kdo jí vzal všechno a to všechno nahradil ničím. K této chvíli se upínala velice dlouho, ale nikdy nečekala, že by se mohla splnit.

A přece.

Temná víla ležela obličejem k zemi, nehybně. Mrtvý. Překvapený výraz v obličeji muže mu zůstal, i když jeho duše tu už nebyla. Určitě se již smažila hluboko v zatracení.

A pak ji něco napadlo. Jeho smrt nemohla být tak lehká. Něco musel udělat, aby nevyhráli tak lehce.

Musel se pojistit nějakým kouzlem. Zrak jí padl na mrtvé tělo obrovského ledového draka.

Které leželo kousek od mrtvého těla zlého krále.

,,Nešahejte na to tě-" Její varovný výkřik se ztratil v hluku řevu.

Světlé víla, která chtěla spálit tělo temné víly, se jej dotkla a tím spustila kouzlo.

Kouzlo, které probudilo mrtvého draka k životu. A, které proklelo mladou dívku, aniž by to věděla.

,,Ta jeho zasraná nekromancie..." utrousila, když se hnala k Nathanielovi a nebohé víle.

,,Uhněte!"

Nathaniel přikryl svým tělem mladíka, který nechápal co se děje.

Řev draka se rozlehl po poli a zvedl se na nohy. Otevřel svou krví potřísněnou tlamu, ale ne, aby si zařval. Ale, aby se z ní vyřinula záplava ledu.

A jeho smrtící led mířil přesně na dvě světlé víly, přičemž ta jedna chránila tělem tu druhou, schoulenou pod tělem té vyšší.

,,Na to zapomeň." řekla dívka. A z jejích rukou se vyřinuly obří plameny, které smrtící led změnily v páru.

V horkou páru. Vařící páru, která sloupávala kůži z masa stejně lehce jako řezník z králíka.

Ale pára se k nim nikdy nedostala.

Odfoukl ji silný poryv větru, který vyvovala malá dívka. Nemohlo jí být více než šestnáct. Po tak velkém výdeji magie a energie, která je při používání kouzel nezbytná, se zhroutila k zemi.

Přitáhla drakovu pozornost. Což bylo to, co chtěla. Protože černovláska měla volný přístup k drakovi a nehrozily jí ledové plameny.

,,Nathanieli!" zakřičela zbytečně. Černovlasý válečník neváhal. Přesně věděl, co chce udělat.

Vysokým obloukem jí hodil jeho meč. Ten její ležel zlomený v srdci jedné z bezejmenných příšer.

Bojovnice se rozběhla. Odrazila se od hromady mrtvol, ve vzduchu chytila meč oběma rukama a ten olízly plameny rudé jako samo peklo.

Její magie zaplála jasně jako maják ve tmě a švihla mečem. Meč, ohnivě planoucí, přesekl důležité tepny a žíly a vnořil se do drakova ledového srdce.

Drak zařval bolestí. Z jeho rány se valila modrá krev. Tmavě modrá krev se rozlévala pod jeho tělem a on uklouzl.

V jeho rozčilení ani nevnímal co dělá. A tak posledním zoufalým pokusem zabít co nejvíc soupeřů, vychrlil led.

Led směřoval na dívku ležící v bezvědomí, tu, která jej rozptýlila. Nechráněnou. Smrtelnou. Zranitelnou.

Ale zapomněl na jednu důležitou věc. Že černovlasá bojovnice s jasnýma zelenýma očima své přátele bude bránit i za cenu svého života.

,,Alex! Ne-" nestihl Nathaniel ani vykřiknout, když ledové plameny pohltily ty její.

Využila příliš mnoho magie a již neměla dost síly odrazit útok světle modrého draka. A tak skočila před Maiau* v bezvědomí.

Jedině tak ji mohla ochránit.

Poslední co byla schopná vnímat byl výkřik Nathaniela a spalující bolest v levé ruce, než ji pohltila oslepující tma a uvědomění, co ten mrtvej bastard měl v plánu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*[Maja]

Obrázek není můj.

Vaše novoni447