Subjektu byl podán pokrm, který nese název „hovězí s kaší“ – mezi lidmi je znám také jako „cosi s čímsi z prášku a UHO“ (pozn. neplést si s UFO).

Přehrávám nahrávku ze školní jídelny…

„Tvrdíš, že chceš být člověk, tak to do sebe koukej dostat,“ ozval se z nahrávky první hlas – hluboký, možná kuřáka, nebo chronického alkoholika.

„Nejsem si jistý, jestli má takhle vypadat pokrm pro člověka,“ bránil se subjekt.

„Je to oběd ze školní jídelny. Takhle to má vypadat, věř mi,“ pokračoval pihovatý alkoholik a popadl jedinou vidličku, která do té doby líně polehávala na plastovém stole.

Subjekt nevypadal zrovna spokojeně, nebo nadšeně. Ponechával si masku, prázdný výraz. Ohrnul nos nad nabízeným soustem, které se objevilo u jeho rtů, a propálil svého společníka pohledem.

„Otevři.“

„To není dobrý nápad.“

„Otevři dobrovolně, nebo přísahám, že to udělám násilím. A nebude se ti to líbit.“

Za zvuků porouchaného motoru a špatné imitace letadla nakonec sousto skončilo v ústech subjektu, který se nezmohl na odpor a musel ustoupit svému nadřízenému. Jak se zdálo, jeho vliv na subjekt jsme nepodcenili.

Subjekt se snažil sousto rozkousat zuby, ale marně. Měkký kus hovězího plátku jej dokonale zmátl, a podle předpokladu byl i vrácen na talíř, když žádný z pokusů o rozmělnění, či jen naporcování nevyšel.

„To si děláš prdel, Casi,“ zamručel alkoholik a zvedl se od stolu.

(pozn. jméno subjektu bude cenzurováno)

„Snažilo se mě to zabít,“ bránil se subjekt.

Ačkoli jsme mu museli dát za pravdu, s testem jsme pokračovali. Naše oběť, pihovatý alkoholik, nabral na vidličku trochu viskózní kapaliny, které se v našich končinách přezdívá bramborová kaše. Připraven dostat sousto do subjektu za každou cenu si stoupl vedle něj a násilím mu přidržel spodní čelist, aby se vyhnul případnému zranění.

Bez úhony dostal sousto do subjektu a odstoupil o krok vedle, čekaje, zdali se jeho risk vyplatí. Subjekt se nevzpouzel, kapalina v ústech zůstala, ačkoli se mezi špičáky prodraly dva proudy bledě žluté látky v podobě, jakou známe jako „mlýnek“. Naštěstí to nepřipadalo subjektu vtipné a nepokračoval v tom, nasál kapalinu zpět do úst a po řádném prozkoumání skrze chuťové receptory polkl.

„Chutná to jako… písek,“ prohlásil a s nadějí, že se mu dostane podpory, se otočil na alkoholika.

„Tak to je poprvý, co na to slyším chválu.“

„Nebo jako pomočený písek.“

„Nebudu se ptát, jak tohle víš,“ odvětila naše oběť a mávla rukou nad hlavou.

Subjekt, který očividně gesto ani slovní vyjádření nepochopil, pokračoval ve svém výkladu bez výzvy, či popíchnutí.

„Chtěl jsem zkusit, jestli to opravdu chutná tak, jak se tvrdí.“

„A jak to teda chutná, hm?“ zajímal se alkoholik.

„Jako pomočený písek,“ opáčil subjekt stejně monotónním hlasem jako vždy a sklopil pohled do talíře s pokrmem.

Statečná oběť miknula rameny následkem rychlého povzdechu a obešla si stůl, aby byla naproti subjektu. Usuzujeme, že si takto ponechává profesionální odstup. Nebo hledá lepší úhel pohledu.

„Deane?“ ozval se subjekt znovu.

(pozn. vymazat jméno oběti)

Ačkoli zůstával jeho hlas stejný, byly v něm znát stopy nejistoty, možná až zděšení. Nezaznamenali jsme však další znaky strachu, tudíž jsme tuto možnost možnost vyloučili a test nepřerušili.

Oslovený alkoholik se opřel dlaněmi o stůl a podíval se na subjekt pohledem, který značil, že má v plánu jednoho z nich uškrtit. Nejsme si jisti, kdo z přítomných byl ve větším nebezpečí, sebevražedné sklony nebyly cizí ani jednomu z nich.

„Ano?“ řekl klidným hlasem, když usoudil, že se odpovědi nedočká.

„V čem to plave?“

Subjekt, zdá se, odpovídá až tehdy, je-li k tomu vybídnut.

„Plave co?“

„Ten lidský pokrm. Co je ta hnědá tekutina?“ pokračoval subjekt nezaujatě.

„UHO.“

„Nerozumím. Proč by se neidentifikovatelný létající objekt nacházel v lidském pokrmu?“

Omáčka kupodivu zaujala subjekt nejvíce. „UHO“, zkratka pro „univerzální hnědá omáčka“, známá také jako „sranec z hrnce“, nebo „flusanec“, se stala osudným pokrmem stovek dětí a studentů s nízkým příjmem. Subjekt však hrdinně pokračoval v testu.

„To znamená „uhlazený hovno“.“

„Schází ti tam –“

„Okurka,“ dodal dříve, než se stačil subjekt vyjádřit.

„Nepáchne to jako okurka,“ namítl.

„Drž hubu a jez.“

Připraven na poslední zkoušku, přinucen přijmout svůj osud a být o krůček blíže k člověku, si subjekt sám nabral na vidličku kombinaci všech tří částí pokrmu. Bez dlouhého rozmýšlení si vložil sousto do úst – tentokrát ho nevracel do talíře, ačkoli na něm bylo znát, že se musel přemáhat.

„Jestli hodíš šavli, zabiju tě.“

Pod výhružkou smrti a s očima téměř venku z důlků subjekt sousto polkl. Jakmile tak učinil, chmátl po sklenici šťávy ze školní jídelny, bez níž by nebyl žádný školní oběd možný, a zapil zjevně ne zrovna příjemnou chuť pokrmu.

„To bylo… odporné,“ prohlásil, když odlepil sklenici od rtů a byl si jistý, že smí svobodně a bez obav mluvit.

„Vítej ve škole, kamaráde.“

Subjekt i oběť jsou v pořádku. Nikdo nepřišel ke zranění, nedošlo ani k žádné újmě na zdraví. Hovězí, které bylo součástí pokrmu, bylo pořízeno z brutálně poraženého tvora neznámého druhu, kaše z prášku a trvanlivého mléka z místního supermarketu. Ani s těmito kvalitními surovinami jsme nedokázali dosáhnout takového výsledku, jaký jsme očekávali.

Subjekt se nevzdává. Tímto testem prošel. Připravuje se na další.