Po dvou ne úplně úspěšných testech nám bylo navrhnuto, abychom vyzkoušeli past koupaliště. Kombinace oběda z prvního testu, rotační atrakce s nechutným dárkem od naší oběti, horka a vody by měla anděla naučit, jak se správně převrací žaludek naruby.

Přehrávám záznam z testu...

„Připadám si jako Adam," poznamenal subjekt, jakmile vylezl ven z šatny vybraného koupaliště.

„Ty se budeš smažit v Pekle až tehdy, když konečně hodíš šavli," odvětila oběť, i tentokrát pod mírným vlivem alkoholu. Pak si zakryl oči paží a volnou rukou ukázal zpátky na kabinku šatny. „A jdi na sebe hodit aspoň plavky."

„Ale do vody se neleze v oblečení," namítl subjekt a nechápavě nakrčil obočí.

„Odkud to máš? Ne, počkej. Nechci to –"

„YouTube," odpověděl dříve, než se stačil alkoholik vymáčknout.

Ač jsme prvně očekávali, že budeme muset poučovat subjekt o všem, co ho učiní člověkem, museli jsme uznat, že jsme tak úplně pravdu neměli. Síť plná podobných nahrávek, jaké máme my, jinak známá jako YouTube, nebo „to červený tlačítko plný (doplnit libovolné expresivum) reklam", očividně pro subjekt není žádnou novinkou.

„Jo. Dík." Povzdechl si a otočil oběť za ramena zády k sobě. „Mazej!"

„Ale, Deane, tam není nic, co bych –"

„Jdi se oblíct!"

Uběhla sotva minuta. Oběť stála u kabinky, opřená zády o stěnu. Podle olizování si jazyka a častého polykání jsme odhadovali, že neměl kapku alkoholu mnohem déle, než jak byl zvyklý. Do testu jsme však nesměli zasahovat, proto jsme ho museli nechat to vydržet.

Subjekt vylezl z kabinky ve standardním obleku z uměliny do vody. Cítil se být nesvůj, poznali jsme to podle toho, že občas zamrkal víckrát, než u něj bylo běžné. Přesto na něm nebyly znát jakékoli náznaky studu, nebo strachu.

„Tak co?" zajímal se alkoholik, který se již odrazil od stěny a objal svého společníka kolem ramen. „Připraven na H2O, stačí přidat vodu?"

Subjekt chtěl něco na nepochopenou referenci namítnout, nestihl se však téměř ani nadechnout a oběť ho jediným švihem paže dostala do vody.

Tentokrát jsme oběti povolili, že může od testu stát stranou. Usoudili jsme, že jej minulý test téměř složil, proto jsme vyhověli jeho žádosti a navlekli ho do plavčických červených šortek, které si sám vybral – aby bylo jasno, naše volba to opravdu nebyla.

Po silném šplouchnutí se chvíli nic neozývalo. Když se obraz znovu zaostřil, mohli jsme i přes občasné kapky na kameře vidět, že po subjektu nebyly ani stopy – pouze někde nedaleko od kraje se vytvářely soustředné kruhy, proto nebylo těžké odhadnout, kde bychom měli hledat tělo.

Subjekt se neukazoval další minutu. Dokonce i alkoholik zpozorněl. Netušili jsme, jestli jsme subjekt omylem nepoškodili, nebo nevyřadili z provozu, ale pevně jsme doufali, že do další minuty vyplave nad hladinu. Marně.

Uběhlo dalších šedesát jedna sekund. Původně jsme nechtěli po oběti nic žádat, ale obávali jsme se nejhoršího. Ze strachu, že bychom mohli subjektu ublížit jinak, než jak jsme původně zamýšleli, jsme alkoholika požádali, aby subjekt vytáhl nad hladinu.

Oběť se zdráhala cokoli udělat, nakonec však bez zbytečných výmluv přistoupila na naši žádost a pomalu slezla do vody. Usuzovali jsme odtud, že se buď vody bojí, nebo si chce v žaludku udržet i ty zbytky potravy, které do sebe během testování dostal.

Naštěstí jsme vybrali koupaliště pro odrostlé děti, proto nebylo těžké se sehnout, když mu voda sahala sotva po ramena. Subjekt na to však měl jiný názor.

Jakmile se zatím ne opilému plavčíkovi v zácviku podařilo dostat subjekt nad vodu, subjekt sebou škubal a kopal kolem sebe jako pomatený. Báli jsme se, že vskutku došlo k poškození vnitřního systému, ale nedávno jsme byli ujištěni, že ochranný obal je dostatečně silný na to, aby se dovnitř nic nedostalo.

„Nemohl jsem dýchat," prohlásil subjekt s překvapivým klidem, když vyplival z úst všechny přebytečné tekutiny.

„To nevíš, že pod vodou se nedýchá?" zavrčel na něj alkoholik a pustil ho. Subjekt však šel znovu ke dnu, proto ho chytil a vytáhl zpátky. „Sakra, Casi! Natáhni nohy!"

Pozn. Opravdu potřebujeme cenzurovat jména.

Subjekt, ač se chvíli zdálo, že se chystá odporovat, se na oběť zamračil – to ovšem patřilo mezi běžný výraz, proto jsme si jeho významem nemohli být jistí –, ale poslechl ji. Brzy držel bradu co nejvýše, aby mu voda netekla do úst, a vymrkával z očí vodu.

„Rozpouštím se," zpanikařil najednou.

„Je to jen voda. Už drž hubu a plav."

„Vodu už jsem zkoušel pít. Má odpornou chuť," poznamenal subjekt s náznakem vychloubání a vytáhl koutky do jakéhosi úšklebku. Po přiblížení jsme poznali, že se mělo jednat o úsměv.

„Konečně něco, v čem s tebou musím souhlasit, Ariel. Ale teď už fakt plav."

Oběť už se otočila a mířila k okraji, aby se mohla vyhoupnout zpět na pevninu, když vtom se subjekt ozval znovu.

„Deane?"

„Hm?"

„Asi neumím plavat."

Alkoholik si rezignovaně povzdechl a otočil se na subjekt. Když k němu kráčel, vířil kolem sebe vodu, aby šel rychleji, možná se jen snažil udržet rovnováhu. Očividně jsme vliv slunce a vody na oběť podcenili. Nebo jsme samotnou oběť opět přecenili.

Jakmile byl alkoholik u něj, bez dalších slov mu dal dlaň na mokrou hlavu a propálil tu neměnnou tvář pohledem. Poté udělal něco, co jsme od něj nečekali – místo toho, aby subjektu ukázal, jak jednoduché je se vznášet na hladině, zatlačil na hlavu a opět ho dostal pod vodu.

„Nebeská bytost, starší, než jak si umím představit, jedna z nejsilnějších entit, který znám, a on neumí plavat?" zamručel si pod nosem a znovu zatlačil, když se subjekt pokusil dostat nahoru.

Ani tentokrát jsme nezasahovali. Pokud subjekt neumí plavat, stačilo ho nechat pod vodou tak dlouho, dokud polední slunce a pokrm ze školní jídelny neudělají své. Proto jsme nakonec rozhodli, že místo trestu dostane oběť vyznamenání.

Trvalo hodnou chvíli, než se vše na oběti začalo podepisovat. Subjekt byl stále pod vodou, dokonce i vzdal boj proti síle alkoholika, která ho táhla dolů, a vysedával na dně. Prvně jsme chtěli oběť poprosit, aby ho vytáhla nad hladinu, aby nedošlo k většímu poškození, ale protože nám docházel čas, po který jsme mohli koupaliště využívat bez ostatních návštěvníků, museli jsme nechat alkoholika dělat svou práci.

Zbývalo posledních pět minut a oběť už se kývala ze strany na stranu. Brzy pustila i hlavu subjektu a s několika ostrými nadávkami na jazyku odplavala zpět ke břehu. Podle jeho reakcí jsme si mohli být jistí, že by tímto testem průměrný člověk prošel.

Co se subjektu týkalo, ten zůstal na dně ještě dlouho poté, co se objevili návštěvníci ze zdejšího ústavu pro lidská mláďata. Očekávaný nával nám bránil v dalším pozorování, proto jsme museli počkat, než jsme poslali oběť, aby ho odvedla.

Naše obavy z toho, že bychom mohli tímto testem poškodit, sice byly na místě, ale byly zbytečné. Na subjektu nebyl znát ani příznak, jemuž se přezdívá „scvrklá kůže", nebo „stařecký prsty". Ani jsme nedoufali v to, že bychom na dně našli stopy po předchozích testech.

„Casi... kde máš plavky?"

Subjekt ukázal kamsi za sebe. Nebyli jsme si jisti, jestli věděl, kam se poděly, jeho výraz mohl značit cokoli, ale za předpokladu, že toho zloděje viděl, jsme kameru přiblížili na místo, kam ukazoval. Nic jsme nenašli.

„Jedna dobrá rada," řekl alkoholik a obmotal kolem subjektu ručník. „Jedno děcko je horší než jakákoli smečka monster. A když ti seberou spodky, ber nohy na ramena."

„Slušně o ně požádal," namítl subjekt.

„Jo, to je od tebe fakt šlechetný. A teď padej do šatny a obleč se do něčeho... do čehokoli!"

„Ale, Deane –"

„Jdi, nebo dostaneš nášup!"

Subjekt opustil koupaliště mezi posledními. Opět nepoznamenán lidskostí. Ale jednou se nám podaří ho tomu naučit.