Její srdce málem vynechalo úder. Sotva vnímala, že jí válečníci vytáhli z doupěte, sotva vnímala že jí hodili do řeky aby z ní dostali bláto a pak jí vytáhli.
,,Půlnoc?" Tohle si říkali všechny kočky, když jí tak viděli. Stála uprostřed tábora, a civěla do země. Jak se to mohlo stát?! Myšlenky měla pomalé, jakoby je někdo zalil medem. Nechápala to. Vše jí vycházelo. Zabila Černovouse, Přesličku, Oblázka, Modrooka, Námrazu a její kotě, Močálku, unesla Lístčiného syna a nikdo jí neodhalil.
Pak zabila jednu pitomou starší a vše se zničilo. Všechno bylo ztraceno. Nikdo jí už nezachrání. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla do očí všech, které ještě před nedávnem považovala za své přátelé.
Chladný měsíc na ní bezvýrazně hleděl, jen jeho oči prozrazovali nesmírnou zlobu. Škeble vypadala bolestně, jakoby celou dobu tušila že je to ona. Ostatní kočky se tvářili naštvaně a nevěřícně.
,,Vysvětli mi" zavrčel Chladný. ,,Proč jsi to dělala"
Půlnoc mu pohlédla do očí a měla pocit že se jí podlamují nohy. Byla odhalena. Kdo ví co s ní teď udělají. V nejlepším případě jí pošlou do vyhnanctví. Pokud se jí pokusí zabít, zkusí utéct. Nejspíš to nevýjde, ale nechtěla zemřít dobrovolně.
,,Milovala jsem tě" spustila Půlnoc a její hlas se odrážel od skal. Měsíční světlo ozařovalo kožíšky koček, které jí napjatě sledovali a jejich různobarevné oči se leskli ve dne. ,,Byli jsme kamarádi. Jednou jsem vyprávěla Škebli moje city k tobě, a Černovous nás slyšel a řekl ti to. Zpřetrhal si naše přátelství. Nedokážeš pochopit, jak moc to bolelo" Půlnoc se zadrhl hlas. Celé ty roky to dusila v sobě, a nyní měla možnost všem říct pravdu. ,,A pak přišla Lístka. Pocházela ze země za horami, a náš klan jí přijal. Stala se tvojí kamarádkou, místo mě" Půlnoc se obrátila na Lístku, která měla v očích hluboký smutek a lítost. Ona o ní ale nestála.
,,A pak jste se do sebe zamilovali. A měli koťata. Co myslíš? Jak jsme se asi cítila?" Zeptala se Půlnoc a obrátila pohled na Chladného, který neodpověděl, proto pokračovala. ,,Byla jsem zrazená. Proto jsem se rozhodla změnit svůj osud. Chtěla jsem tě vidět ve strachu, chtěla jsem vidět tvou tvář, až nalezneš těla koček z tvého klanu"
Odmlčela se, a nechala to slova vyset ve vzduchu. Kočky se na ní dívali se směsicí pocitů, které Půlnoc těžko rozlišovala.
,,Zabila jsem Černovouse, jelikož kvůli němu to všechno je takhle, a narafičila jsem to na Sýkorčí. Těsně před útokem jsem zabila Přesličku, jelikož byla neskutečně otravná" Několik koček souhlasně zabručelo. ,,A zase to svedla na Sýkorčí. Pak jsem unesla tvoje kotě. Možná tě to potěší, ale žije. Nejspíš ho už nikdy neuvidíš, ale žije"
Lístka na ní třeštila oči a i Chladný se tvářil ohromeně. ,,Pak jsem zabila Oblázka a Modrooka" provinile pohlédla na Mlhu, která si jí měřila chladným pohledem. ,,Ne proto že bych je nějak neměla ráda, ale musela jsem někoho zabít..."
,,Takže si nehledala Noční ohně" poznamenala Černoběla a Půlnoc zavrtěla hlavou. ,,Toho jsem ale nezabila. Když jsme byli v horách, nacházeli jsme se zrovna na srazu, a on mi vyznal svoje city. Spadla jsem, a tak tak se chytila větve. Vytáhl mě ven, ale přitom spadl" smutně si povzdechla. ,,Pak jsem zabila Námrazu, jelikož obvinila Stínu. Nemohla jsem se přiznat-mé dílo nebylo dokončeno. Ale mohla jsem jí aspoň pomstít. To kotě jsem zabít nechtěla, byla to nehoda" Líčila a snažila se nevnímat pohled Námrazina posledního kotěte.
,,Pak byla na řadě Močálka. Nalíčila jsem, že mě ten vrah omráčil, a tak mě většina přestala obviňovat. Ještě dnes mluvila Zlatá rosa o tom, že si myslí že jsem to byla já. Proplížila jsem se kolem vás a zabila jí. A pak... Jste mě objevili" Hlas se jí třásl ale cítila se uvolněně. Celou dobu to v sobě musela držet, ale nyní si mohla vylít srdce. ,,Je to tvoje vina" řekla s pohledem zabodnutým do Chladného. ,,Mohla jsem být tvoje družka a nic z toho se nestalo. Ty si mi nevěřil, ale nevěřil si, že jsem schopná něco takového udělat. Měl by si ostatní přestat podceňovat"
Chladný měsíc bublal zlostí-na tváři nedal nic znát, ale jeho oči říkali své.
,,Kde-je-moje-kotě?!" Zavrčel a Půlnoc poznala, že mu nechybí málo, aby se na ní vrhl. ,,To ti tak řeknu" prskla a válečníci kolem ní se napjali, připraveni zemřít pro svého velitele.
,,Proč si nejdříve nezabila Lístku?" Nechápala Tmavě Rudá, která seděla naproti ní, ocas obtočený kolem tlapek.
,,Každý by poznal že jsem to já. Všichni ostatní jí mají rádi, a i když mě Chladný často podceňuje, došlo by mu, kdo jí zabil" pokrčila rameny. Navenek působila klidně a uvědomovala si, jaký to na ostatní dělá dojem. Uvnitř se jí ale všechno bouřilo, srdce jí bilo jako splašené a hlava jí třeštila na poplach.
,,Já to věděla" pronesla najednou Škeble a všechny pohledy se otočili k ní. ,,Věděla jsem že si to ty"
Půlnoc to zabolelo u srdce, ale navenek nedala nic znát.
,,Věděla si to, a nic si neřekla?!" Běsnil Chladný a vypadalo, že nemá daleko k tomu, aby ztratil sebeovládání. Mrskal ocasem a ježil hřbet.
Bylo obdivuhodné, že Škeble nehnula ani brvou a klidně řekla: ,,Nebyla jsem si tím jistá, ale všimla jsem si, že Půlnoc se vracela do doupěte skoro vždy, pozdě v noci"
Chladný jí nenávistně sledoval a svaly se mu napjaly. ,,Nech jí" vyštěkla Půlnoc a velitel se obrátil na ní. Zase měl chladnou tvář, ale oči mu zuřili.
,,Řekni mi kde je můj syn" řekl chladně, ale Půlnoc zavrtěla hlavou.
Chladný hrdě zvedl hlavu, a světlo hvězd a měsíce mu ozářilo sněhobílou srst. ,,Jsi oficiálně vyhoštěna. Máš štěstí, že tě nezabiju. Zasloužila by sis stejný osud, jako ti, které si zabila. Ale já nejsem vrah. Zmiz, a už se nikdy nevracej" Zvolal mocným, burávivým hlasem, a Půlnoc se mimoděk skrčila. Zvedl se vítr, a rozvířil kolem Měsíce listy. Půlnoc došlo, že jeho slova dostala požehnání Hvězdného klanu.
Nesklonila však hlavu a naposledy pohlédla na klan, který dlouho považovala za svůj domov. ,,Sbohem" řekla, otočila se, s bradou hrdě zvednutou, přeplavala řeku, a opustila Havraní klan.

Půlnoc se bezcílně potulovala horami. Připomínali jí časy, které zde strávila se Škebli, když dělali statečné a šli na lov. Připomněli jí matku, jelikož ona tu zemřela, a připomněli jí Noční ohně, který jí vyznal lásku. Zdálo se jí to tak dávno...
Byla odhalena.
Už nic nebude jako dřív.
Vítr jí kvílel kolem uší, měla pocit, jakoby se jí smál. Ocitla se nedaleko srazu, kde před nějakou dobou spadl Noční oheň, a zaplavil jí obrovský smutek.
Miloval by jí, i kdyby věděl, kdo je? Ponořená do těchto uváhach, pokračovala dál horami, bez cíle, zatímco Hvězdný klan na ní dohlížel z oblohy.
Najednou proti ní zafoukal vítr, a donesl jí pach. Prudce se zastavila a nevěřícně větřila.
Honem se za tím rozběhla. Cesta, po které šla se rozšířila a za chvíli jí z dohledu zmizel sraz. Hlavu měla plnou myšlenek, když se na jednu soustředila, vyklouzla jí, a nahradila jí jiná, která hned napodobila svou sestru.
Pod srstí se jí vlnily svaly, rubínové oči se leskli ve tmě. A pak ho spatřila. Přímo před ní, stál černý kocour s jasně oranžovýma očima. Byl hubený, zadní nohu měl podivně pokroucenou, a srst zacuchanou, ale Půlnoc to bylo jedno.
,,Půlnoc?" Ozval se unavený hlas, který byl prosycen nedůvěrou.
,,Ano!" Vykřikla a rozběhla se k němu. Nikdy nebyla tolik ráda, že někoho vidí. Ona a Noční oheň se srazili, a Půlnoc mu zabořila hlavu do srsti. Noční tím byl poněkud překvapen, ale pak zavrněl. Půlnoc se najednou rozplakala a on překvapeně zamrkal. ,,Děje se něco?" Zajímal se.
Půlnoc mu všechno řekla. Věděla že jí opustí, možná dokonce zabije, ale nedokázala by žít s vědomím, že by mu to neřekla. On ale jen řekl: ,,Už je to za námi"
Půlnoc se od něj překvapeně odtáhla. ,,T-ty mě nepošleš pryč?" Zeptala se a srdcem se jí rozlil pocit, který doteď necítila k nikomu jinému, než ke Chladnému.
Noční oheň zavrtěl hlavou. ,,Dělala si to pro lásku. Ta dokáže divy" Spiklenecky zamrkal, ale Půlnoc si všimla, že se snaží ovládnout bolest.
,,Jak si to přežil?" Chtěla vědět a byla ráda že se tak stalo.
,,Spadl jsem, a jak vidíš, zlomil jsem si nohu" řekl a povzdechl se. ,,Skoro dva dny, jsem se nemohl ani hnout, trpěl jsem hlady, žízní a bolestí. Když jsem se konečně mohl postavit, zjistil jsem, že jsem v nějaké obrovské díře. Naštěstí pro mě, jsem nebyl jediný, kdo kdy do té jámy spadl, takže jsem se dokázal uživit s mršin" když všiml, jak se Půlnoc tváří, dodal: ,,Jo, bylo to nechutné, ale nic jiného tam nebylo. Dlouho jsem tam bloudil, a hledal cestu ven-ty mršiny by mi nemohl stačit na dlouho, a spíš jsem se bál, že se otrávím, než že umřu hlady. Po pár dnech, jsem objevil takovou podivnou jeskyni, která shodou náhod vedla nahorů. Nevynořil jsem se ale na tom, srazu, kde jsem spadl, ale někde úplně jinde. Nejdřív jsem ulovil holuba-byl hodně starý, takže nic moc, a přemýšlel co udělám. S tou nohou jsem nic moc nesvedl, ale zkoušel jsem hledat cestu domů. Takže jsem tady zůstal, živil se starými holuby, no a pak ses objevila ty"
Na Půlnoc jeho příběh udělal dojem. ,,Budeš... Budeš se chtít vrátit do klanu?" Zeptala se velmi pomalu. Nechtěla to, ale je to jeho věc. Noční oheň zaváhal. ,,Rád bych ale bez tebe ne"
,,Já se tam vrátit nemůžu"
,,Tak tu s tebou zůstanu"
Půlnoc na něj ohromeně zírala, a pak se úlevně rozesmála. Nevěděla proč, vzhledem k okolnostem, které se před nějakou dobou vyskytli, ale byla tak ráda že ho tu má.
,,Nechápu, jak jsem se mohla celou dobu honit za Chladným" uchechtla se a Noční oheň jí vyjeveně sledoval. Pak se ale taky zasmál, a přitulil se k ní.
Půlnoc se nadechla jeho vůně, a zapřísáhla se, že ho už nikdy neopustí.
,,Tak pojď. Spravíme ti tu tvojí nohu" řekla, a oba se zvedli, aby našli nějaké bylinky.

O měsíc později

Půlnoc seděla na skále, před jeskyní, kterou teď nazývala svůj domov a pozorovala západ slunce. Pod ní a nad ní se nacházeli vrcholky hor, ozářené slunečními paprsky.
Shlédla dolů na své zakulacené bříško a usmála se. Nikdy by tomu nevěřila, ale stane se matkou!
Slyšela ho a cítila ho dřív než ho uviděla, a tak se otočila a oči jí zajiskřili, když spatřila Nočního ohně.
,,Zajímalo by mě, jak se asi mají" poznamenal, když si sedl vedle ní, a ona přikývla. Opřela se o něj, a přemýšlela.
Přemýšlela co se asi stalo s ostatními. Jestli si Škeble někoho našla, jestli je Tmavě Rudá pořád taková jaká je, jestli bude Chladný měsíc pořád chladný. Byl to sotva měsíc, od doby, co byla vyhoštěna, ale jí to přišlo jako několik let.
Co jí ale zarazilo, bylo, když si se zamyslela, jak se asi má syn Chladného, který nejspíš vyrůstá u Sovího klanu.
Její myšlenky se rozplynuli, když Noční oheň zavrněl.
,,Už jsem ti řekla, že tě miluji?" Zeptala se ho a otočila k němu tvář. V jeho jasných, oranžových očí bylo tolik lásky, až jí to ohromilo.
,,Asi stokrát" přikývl její druh. ,,Ale klidně to můžeš zopakovat"
Půlnoc se ušklíbla a řekla: ,,Miluji tě"
Noční oheň zavrněl, a dotkl se jejího čumáčku.
Půlnoc to vše připadalo jako splněný sen. Klan jí vyhnal, s vědomím, že bude navždy trpět, sama.
To se ale mýlili. Ano. V životě udělala spoustu špatných věcí, ale dělala je pro lásku. To jí sice neomlouvá, ale bylo to tak.
Chtěla se polepšit. Chtěla být dobrou družkou, dobrou matkou. Doufala, že až zemře, vstoupí do Hvězdného klanu.
Seděli tam s Nočním ohněm, a sledovali, jak slunce zapadá, a na jeho místo přichází tma.
Když zazářili první hvězdy, oba se zvedli, a šli do doupěte. Těsně před tím, než do něj Půlnoc vešla, se otočila a pohlédla na měsíc v úplňku.
Jakoby na ní, hvězdy kolem, přátelsky blikaly. ,,Děkuji vám, Hvězdní, za druhou šanci" pronesla melodickým hlasem, a obrátila se do doupěte. Zvedl se vítr, a donesl k ní tichý hlas: Není zač...
Její ocas zmizel v doupěti.