Vítr Půlnoci fučel kolem uši a její křik se odrážel od stěn hor.
Bude padat dlouho? A až dopadne, rozmázne se o zem?
Najednou to s ní luplo-celé tělo jí zabolelo-a ona se zastavila!
Pevně svírala větev na které přistála a všimla si, že Noční oheň je nahoře na srazu a úzkostně na ní hledí.
Kdyby Půlnoc právě nevězela na kořenu stromu který trčel ze skály a nehrozilo by že spadne a zabije se, dělala by si starost z jeho slovy.
,,Zachraň mě!" Zakřičela na něj s úpěnlivou prosbou.
Noční oheň se rozhlížel po něčem, čím by se mohl dostat k ní.
Půlnoc svírala kořen a zatínala do něj drápy. Noční oheň jí na chvíli zmizel z dohledu a jí prostoupil strach, že jí tu nechal.
Najednou se vracel, a v zubech měl dlouhou, tlustou liánu-nevěděla kde k ní přišel a jak se tu vzala, ale bylo jí to celkem jedno.
Spouštěl provizorní provaz dolů a Půlnoc ho obezřetně sledovala. Když se liána dostala k ní, Noční oheň kývl, aby se jí chytla.
Půlnoc se zhluboka nadechla a poprvé za svůj život věřila někomu jinému než Škebli-a samozřejmě matce a Stíně.
Vyskočil na liánu a pevně jí sevřela drápy. Pomalu se šplhala nahorů, zatímco jí Noční oheň vytahoval. Najednou si všimla, že se liána začíná trhat a když byla skoro nahoře, musela se liány pustit a vyskočit.
Zatímco liána letěla dolů, ona nahorů, a za chvíli se zasekla drápy do skály.
Zadníma nohama škrábala o šedý kámen.
Noční oheň jí popadl za zátylek a Půlnoc viděla, jak mu tlapky klouzají.
Vytáhl jí, a odhodil ke stěně. Vstala a viděla jak Noční oheň uklouzl a řítí se dolů.
,,NE!" Zvolala. Možná se jí nelíbilo jeho prohlášení, ale pořád to byl její kamarád.
Pohlédla dolů a spatřila že se drží stejného kořenu, jako před chvílí ona.
,,Neboj!" Vykřikla. ,,Najdu liánu a tak!"
Všimla si že kořen začíná praskat a Noční oheň na ní pohlédl s takovou odevzdaností, až jí to ohromilo.
,,Už nic neuděláš" řekl klidně, ale Půlnoc zavrtěla hlavou. ,,Ne, ne, něco najdu!"
Hořečně se začala rozhlížet kolem sebe.
,,Půlnoc, podívej se na mě" vybídl jí Noční oheň.
Půlnoc tak neochotně učinila a podívala se do jeho klidných, oranžových očí.
,,Zemřu. Vím to" pokračoval a Půlnoc usilovně zavrtěla hlavou.
,,Ne neumřeš a víš to!" Zvolala ale sama tomu nevěřila. V okolí nebylo nic, čím by se dostal nahorů a kořen za chvíli praskne. Snažila se nevnímat zvuk lámajícího dřeva.
,,Miluji tě!" Zakřičel když kořen praskl a on se řítil dolů.
,,NEEE!" Ječela a přála si skočit za ním, jenže věděla že jí Noční nezachraňoval proto, aby se zabila.
Ještě dlouho poté hleděla do temné propasti která se rozkládala pod ní a doufala že Noční oheň přežil.
,,Haloo?" Zvolala a dala do toho slova naději.
Nic se neozvalo.

Když se dostala do tábora bez Nočního a s uslzenýma očima, honem se jí všichni ptali co se stalo.
Půlnoc odmítala něco říct, dokud se neobjeví velitel.
Škeble k ní přišla, ale když viděla jak se Půlnoc tváří, radši se zastavila.
O chvíli později k nim dorazil Chladný měsíc se žalem v očích a Lístkou po boku.
Půlnoc mu vše stručně vysvětlila a poprvé o něčím úmrtí mluvila pravdu.
Žal který měl Měsíc ve tváři se ještě prohloubil, ale vyrostlo tam i něco jiného. Nedůvěra.
,,Co když ho shodila schválně?!" Zeptal se někdo v davu, ale Půlnoc nerozeznala kdo to je.
,,To je nesmysl!" Bránila Škeble svou kamarádku. ,,Noční oheň byl jeden z jejích nejlepších kamarádů!"
Půlnoc na ní vděčně pohlédla, ale nemohla si nevšimnout nedůvěřivých pohledů ostatních koček.
Ať si mi nevěří, zavrčela v duchu. Zapamatuji si vás, abych věděla koho zabít dál!
Nočního smrt jí podpořila v tom, co dělala. Nevěděla proč, ale nyní už to zabijení nedělala jen kvůli své pomstě, ale i jeho.
I přes ten sen, i přesto co jí řekl... Nepřestane ve svém úsilí, dokud všichni které má Chladný rád, nebudou mrtvý.
,,Jak dopadla pátrací hlídka?" Zeptala se Půlnoc Škebli.
,,To se dozvíš" řekla posmutněle a pohlédla na velitele, který zrovna utišoval kočky.
,,Vyslal jsem čtyři kočky aby prohledali naše území, a čtyři aby prohledali hory. Ani jedna neuspěla. Námraza si myslela že by to mohli udělat lišky" říkal Chladný. ,,Jenže v doupěti žádný liščí pach nebyl. A nikdo z cizího klanu to být nemohl, protože překonat takovou dálku a pak ještě se vetřít do školky, aniž by ho někdo ucítil, to je nesmysl"
Půlnoc se v duchu uchechtla i když měla náladu pod psa.
,,Takže jsem přišel s jediným možným vysvětlením" pokračoval. ,,A to je, že máme v klaně zrádce"
To slovo mezi ně dopadlo jako kladivo a Půlnoc to vystrašilo. Už to ví.
Ještě více jí vyděsilo, že se několik pohledů otočilo na ní a dokonce jí neušel Škeblin nedůvěřivý, žalostný výraz.
Půlnoc polkla.

Dneska taková kratší kapitolka, snad nevadí😄

Omlouvám se těm, kteří si přáli aby se Půlnoc polepšila a žila s Nočním šťastně až do smrti.
To jsem nikdy neměla v plánu XD
Prvně jsem ho chtěla nechat žít, ale pak jsem se rozhodla že ho zabiju😈😈😈 Jo, jsem zlá XD

Myslíte si že Půlnoc odhalí? A kdo je ten, co jí v noci vidí jak se vrací do tábora z únosu kotěte a tak?

Zatím čauuuu! XD