Další tři dny probíhali tiše. Nestalo se nic zajímavého, a tak se to Půlnoc rozhodla trochu oživit.
Čtvrtý den šla navštívit jednu svojí kamarádku, která byla ve školce, Stínu. Byla jen o něco starší než ona, a předtím, když ještě byla válečnice, byli ona, Škeble a Půlnoc nejlepší kamarádky.
Když Půlnoc vešla do školky, všimla si Lístky, která umývala tři koťata. Všechny byla bílá, dvě měla srst dlouhou a hustou, jakou měl jejich otec a jedno hladkou jako matka.
Půlnoc napjala svaly a musela se hodně ovládat aby je na místě nenapadla. A tehdy se jí v hlavě vylíhl další plán.

Když se setmělo, pomazala se blátem, aby jí nikdo neucítil a vetřela se do školky.
Musela být nesmírně potichu, aby jí nikdo neuslyšel.
Když se ujistila že všechny matky spí, přiblížila se k Lístce.
Bylo by tak jednoduché jí zabít... Už už to učinila, ale pak si vzpomněla proč sem přišla. Ještě jí nezabije.
Takhle potřená blátem se sehnula k jednomu z jejích koťat-malý kocourek s hustou srstí.
Opatrně ho vzala za zátylek a nesmírně pomalu s ním vyrazila ze školky.
Kotě se probudilo až když plavala přes řeku-tehdy začalo mňoukat, ale Půlnoc mu ponořila tlamičku na chvíli pod vodu.
Kdykoliv začal kocourek mňoukat, ponořila ho do vody, takže se velmi brzo naučil být zticha.
Když přeplavala řeku, vystřelila přes území Havraních.
Zkontrolovala pachové značky, a zjistila že noční hlídka už prošla.
Nedaleko území Sovích kotě položila do vysoké trávy.
Ještě nebylo tak staré aby mělo otevřené oči, ale tiše kníkalo a kroutilo se jako nějaký červík.
Půlnoc se napřáhla ke smrtícímu úderu-jedna rána, a kotě bude mrtvé. Její tlapa se zastavila těsně nad bříškem kocourka. Zmateně zavrčela, ale když ho tak viděla, nedokázala ho zabít.
Až moc jí připomínal Chladného měsíce. Měla jsem vzít to, co vypadá jako Lístka, napadlo jí a pak se v duchu okřikla: Dokázalas zabít zástupce i svou učednici! Kotě zvládneš!
Jenže nemohla. Její předchozí nepřátelé měli aspoň nějakou šanci se bránit-i když malou-jenže to kotě ne. Opravdu je schopná zbavit života kocourka, který ještě ani neotevřel oči?
Půlnoc odvrátila pohled a uvnitř se v jí všechno bouřilo.
Její zlé já, jí radilo aby to kotě zabila, že je to tak lepší, ale ten kousek dobra co v ní stále byl jí radil opak.
Musí se rozhodnout, a to rychle. Minuty plynuli tiše, noční ticho nikdo nenarušil a pachy byli pořád stejné.
Pohlédla na oblohu kde blikaly hvězdy. Věděla že se na ní Hvězdný klan zlobí, věděla že porušila válečnický zákoník, ale přesto u nich hledala pomoc.
Odpověď přišla hned: nechat ho naživu.
Půlnoc si povzdechla a podívala se zpět na kotě. Přestalo mňoukat, už se jen třáslo strachy, hlady, zimou a kdo ví čím ještě.
,,Vrátit tě do tábora nemůžu" uvažovala nahlas. ,,Ani bych to neudělala. Nezabiju tě, ale chci vidět Chladného výraz"
Napadlo jí řešení, a tak vzala kotě za zátylek a také ho obalila blátem-jenom tak, aby zakryl pach Havraních.
Poté překročila hranici se Sovím klanem a vydala se směrem, kde si myslela že leží jejich tábor. Musela přeplavat řeku, čímž kocourkův pach smazala úplně.
Kolem ní byl jenom hustý, strašidelný les. Jehličnany nad ní se nakláněli, jakoby jí chtěli chytit, za to že se opovážila vkročit na jejich území.
Mimo lesní vůně také cítila mnoho kořisti a na chvílí zalitovala, že tenhle les nepatří Havraním. Byl nacpaný k prasknutí tolika zvířaty které mohli ulovit...
Pak se ale soustředila na svůj úkol. Kotě se jí pohupovalo v tlamě, a nejspíš usnulo, zatímco ona si dávala pozor aby vítr vál vždy proti ní a aby našlápla na žádnou větvičku a podobně.
Najednou uviděla ochranný vál kolem tábora z velkých kamenů.
Položila kotě nedaleko od něj, a pak mu váhavě olízla hlavu. ,,Tady budeš v pořádku" řekla mu tiše a sama sobě vynadala za to, co dělá.
Pak zapřemýšlela, jak vzbudit Soví, aby si jí nevšimli a aby si kotě odnesli.
Věděla že Soví klan je trochu namyšlenější kvůli tomu, že jsou nejchytřejší, ale nebyli to bezcitné potvory.
Nadechla se a zakřičela: ,,Vstávat! Je tu nějaké kotě!"
Honem se schovala za strom, zkontrolovala kudy vane vítr a pak vše tiše pozorovala.
Kameny byli vysoké, takže se nedali přelézt, a Půlnoc uvažovala jak se kočky dostávají z tábora.
Najednou se jeden kámen, úplně ve spodu odsunul a ven vyklouzli tři kočky.
Půlnoc poznala zástupce Sovích, mohutného hnědého kocoura se jménem Jestřáb, ale ty dva další neznala.
Přikrčila se, jelikož řeka smyla bláto a děkovala své tmavé srsti.
Jestřáb přistoupil k bílému kocourkovi a pěkně dlouho větřil. Půlnoc doufala že nezachytil její pach.
,,Buď to kotě pochází od Havraních" řekl těm dvěma Jestřáb a Půlnoc se napjala. ,,A nebo matka, která ho přenášela, nesla přes území Havraních"
,,Nechtěla bych s Havraními nic mít" poznamenala jedna válečnice co se postavila vedle Jestřába. ,,Slyšela jsem že porazili Sýkorčí tak drtivě, že kdyby je nenechali být, obsadili by jejich území"
Půlnoc se ušklíbla. Takže novinka, že Havraní zaútočili na Sýkorčí, se roznesla rychlostí blesku.
,,Jsou to jenom bláboly" namítl další válečník z hlubokým hlasem. ,,Havraní jsou možná silní, ale rozhodně ne tak, aby vyhnali Sýkorčí z jejich území"
Půlnoc se musela ovládat aby nezavrčela. Jsme silnější než vy a oni dohromady! Prskala v duchu a byla hrdá, že patří zrovna k Havraním. U srdce jí najednou bodly pochybnosti-jestli někdo příjde na to, co udělala, dlouho už k nim patřit nebude.
Jestřáb je přerušil: ,,Nemínim se tu dohadovat o tom, jestli jsou Havraní silní, nebo ne"
Válečnice po jeho boku zakoulela zářivě zlatýma očima a ten druhý kocour si odfrkl.
,,A co jeho matka?" Zeptala se kočka. ,,Proč by tu nechávala kotě?"
Jestřáb pokrčil rameny a rozhlédl se. Půlnoc měla naokmžik pocit, že se zastavil na stromě kde se schovávala a srdce se jí rozbušilo strachy.
Pak se však podíval zpět na kotě, a Půlnoc si oddechla.
,,Třeba ho nechtěla" napadlo kocoura. Jestřáb prohlásil: ,,Každopádně ho tu nemůžeme nechat, jinak zmrze nebo umře hlady. Přeneseme ho do tábora, velitelka rozhodne co s ním" Uchopil kocourka za zátylek a vyrazil zpět do tábora, stejně jako jeho dva pobočníci.
Když zmizel i poslední ocas, kámen se vrátil na své místo, a vše utichlo.
Půlnoc se honem rozběhla zpět na své území, a byla docela hrdá na to, co udělala. Nezabila to kotě, ale přesto si to Chladný s Lístkou budou myslet.
Potichu se zasmála a ještě přidala na rychlosti, aby se mohla aspoň chvíli vyspat.
Musela běžet přes skoro celé území Sovích a pak i Havraních, takže byla docela unavená.
Jakmile přeplavala řeku, vrátila se do válečnického doupěte, lehla si vedle Škeble a nevšimla si, že nějaké oči se pootevřeli a zkoumavě si jí prohlédli.

Čauuuu!
Další kapitola je tu! Je kratší ale snad nevadí.

Mám nápad-až dopíšu tuto knihu, mohla bych psát knihu z pohledu toho Chladného syna, co vyrůstá u Sovích.
Co vy na to? Děj mám přibližně promyšlený, takže by to nebyl problém XD

Zatím ahuuj^^