Uplynul sotva týden a Půlnoc se rozhodla uskutečnit svůj plán. Celých těch sedm dní si vybírala mezi množstvím koček, a pak našla někoho ideálního. Černovous. To kvůli němu se stalo to co se stalo. Navíc-kdykoliv jí viděl, pohledem se jí vysmíval do obličeje, že on je zástupce a ona ne. Už ten jeho arogantní výraz nechtěla ani vidět.
Jakmile se rozhodla, musela vymyslet plán, jak ho zabít, aniž by na ní padlo podezření.
Proto celý den dělala že kašle, a když si toho Zlatka-která byla doteď trochu mimo- všimla, řekla jí aby šla do léčitelské jeskyně.
Půlnoc se podle ušklíbla a poslechla jí. Když si lehala do jeskyně, tělem jí prostupovalo napětí. Nemohla samozřejmě říct, že neměla strach. Mohlo se toho tolik pokazit. Černovous by mohl přežít a říct to klanu, někdo by jí mohl vidět, na jeho mrtvole může zůstat její pach...
Přesto jí představa, že proleje krev někoho, koho nenáviděla jen o něco méně než Lístku, vzrušovala.
Jen ještě musí Černovouse nějak vylákat ven.
Dovnitř vešla Škeble a unaveně se usmívala. ,,Černovous byl tak hodný, že si za mě vzal hlídku, a dokonce řekl že půjde sám" Uchechtla se a Půlnoc se usmála. Pouhé oko by nedokázalo postřehnout, že v jejím úsměvu není nic veselého ani šťastného. Odráželo se v něm zlo, které nyní černé válečnici kolovala v krvi.
Nyní věděla jak ho zabít.

Když se setmělo a tábor utichl, Půlnoc vyrazila. Tiše se vyplížila z jeskyně, každý zvuk jí polekal. Přesto jí prostupovalo vzrušení, jakmile si představila praskot jeho kostí.
Podle se usmála a přeplavala řeku. Jakmile byla na druhém břehu, vyválela se v blátě, aby nikdo nerozeznal její pach. Byla sice nyní těžší a pomalejší, měla na své straně ale moment překvapení, takže si byla jistá, že Černovouse zabije. Vydala se po jeho pachu, ani se ho nesnažil skrýt. Na svém území se cítil jako král, myslel si že mu žádné nebezpečí nehrozí. Jak šeredně se mýlil...
Ta malá část její duše se proti jejímu rozhodnutí protivila, snažila se jí přesvědčit že život jde dál, že Chladný není jediný kocour na světě. Ale ta část, která byla nyní prostoupená zlem byla přesvědčená o své pravdě. Měsíc jí zničil život, a ona si přála vidět jeho výraz, až bude zabijet všechny které má rád.
Z přemýšlení jí vytrhlo křupnutí větvičky a honem se skrčila. Přes husté stébla trávy se snažila rozeznat co ten zvuk vydalo, ale jelikož měla hned u nosu mrtvolu nějakého zvířátka, nerozeznala pach.
Když se nic nedělo, opatrně pokračovala dál, a teď, když byla z dosahu zdechliny, dokázala rozeznat Černovousův pach. Škodolibě se zachechtala a vytlačila vyčítavý hlásek ze své mysli. Teď příjde její odplata.
Jelikož byli na hranici se Sýkorovým klanem, a tudiž tu nebylo mnoho stromů, bylo čím dál těžší se skrýt, ale Půlnoc, mistryně lovu, si dokázala poradit.
Kladla jednu tlapku před druhou, napětí bylo téměř hmatatelné. Najednou se velký černý kocour zastavil, aby udělal svou značku a tehdy Půlnoc zaútočila. Nechala veškeré opatrnosti a vyskočila do vzduchu s vytaženými drápy. Přesně v ti chvíli se Černovous otočil a vytřeštil na ní v hrůze oči. Musela vypadat dost strašidelně-celá obalená blátem s rudýma očima.
Černovous byl sice větší, ale jak už říkala, měla na své straně moment překvapení. Přistála zástupci Havraních na hrudníku a ani neváhala-napřáhla tlapu a sekla ho do obličeje. Černovous zasténal, snažil se jí vykroutit, zatímco mu krvácel obličej.
Půlnoc pocítila vlnu vzrušení a velmi nyní zatoužila ochutnat jeho krev. Černovous se po ní ohnal a trefil jí do hrudníku, ale ona ho sotva vnímala. Zakousla se mu do krku a pak trhla hlavou dozadu, takže mu vytrhla kus masa.
Černovous zařval v agónii bolesti a Půlnoc se děsivě zasmála. Odhodila kus jeho masa stranou a spokojeně sledovala jak se z ran řine krev. Musím ho umlčet, napadlo jí, když zařval ještě bolestivěji. Jinak vzbudí celý tábor.
Začala ho kousat a škrábat, vychutnávala si jeho utrpení. V oku, které nebylo zraněné viděla jeho zděšení, hrůzu a bolest. Hlásek v její hlavě jí říkal že je to špatné, ale ona si tak moc vychutnávala jak trpěl! Představila si Chladného výraz, až uvidí svého starého přítele mrtvého, a to jí povzbudilo.
Z tlamy se mu hrnula krev, takže přestal řvát. Umíral pomalu, a ona ještě nechtěla jeho trápení skončit.
Seskočila z něj a sledovala jak tiše trpí.
Najednou se mu přestal zvedat hrudník, a ona v jeho očích spatřila podivnou odevzdanost. A pak. Zemřel.

Půlnoc nemohla uvěřit že to opravdu udělala. Bylo z toho vzrušená, ale ten protivný hlásek jí pořád okřikoval, nutil jí se za sebe stydět.
Když ho konečně zahnala, podívala se na sebe. Byla nyní pokrytá nejen blátem, ale i krví, z čehož většina nebyla její. Měla ale ošklivou ránu na hrudníku, a později se rozhodla, že jí bude muset zakrýt.
Nechala Černovouse tam kde byl a doufala že Havraní obviní Sýkorčí, jelikož se jeho tělo nacházelo poblíž jejich území.
Pak se naposledy podívala na svou první oběť, zkontrolovala jestli na něm nezůstal její pach a pak se neslyšně vydala k řece.
Celou cestu jí hlavou létali zběsilé myšlenky. Byla z toho co udělala nesmírně nadšená, stále si vybavovala jeho hrůzostrašný skřek. Na druhou stranu... Zabila ho jen tak, neměl šanci se bránit. Buď já, nebo on, připomněla si, ale moc jí to nepomohlo. Musela v sobě potlačit všechnu vinu, a neustále si opakovat, že nebýt jeho, mohlo její přátelství s Chladným pokračovat, a s trochou štěstí by to byla ona, která by byla matka jeho koťat.
S touto myšlenkou se dostala k řece a když do ní vlezla, nevyčistila se jen její srst, ale i její mysl.
Trápení z ní spadlo jako suché listí ze stromu, ona si vesele plavala, potápěla se a její kožich byl nyní stejně krásný jako dřív. Rána na hrudi jí pálila, ale moc to nevnímala. Kolem nohou jí proplouvali rybky, ale ona byli příliš unavená na to, aby nějakou chytila. Doteď si ani neuvědomila, jak jí ten útok zmohl-i když se Černovous skoro vůbec nebránil.
Když si byla jistá, že se dostatečně umyla, vylezla z řeky a pak se ještě notnou chvíli pořádně čistila.
Hned poté vyrazila zpátky do tábora, čistá-a až na ránu-nepoznamenaná nedávnou událostí. Jakmile se tam dostala, opatrně aby nevzbudila pozornost, vlezla do doupěte léčitelky-a nevšimla si páru zlatých očí, které vykukovaly z válečnické jeskyně a sledovali Půlnoc nečitelným pohledem.

Tak máme tu první oběť! XD
Doufám že vám nevadí zabijení, páč to bude skoro v každé kapitole, takže pokud se vám krvavé scény nelíbí...

Zatím čus! XD