Dylan Seager hnal svoji motorku s neomylnou jistotou k nejbližšímu vodnímu zdroji. Vysoký, svalnatý muž s hnědými vlasy a modrozelenýma očima, opravdu dobře stavěný a dobře si vědomý toho, jak vypadá.

Když se na cestě vyloupne za zatáčkou kemp, kde si zamluvil pokoj, upřímně se zaradoval. Rád cestoval po Americe, ale nic se nemá přehánet. Dnes už toho měl v kolech své motorky dost, ačkoliv ještě nebylo ani poledne. Místo mu připadalo ospalé. Možná proto, že byla neděle, zataženo, možná by mohlo i zapršet.

Ale zdejší atmosféra mu nevadila. Naopak. Bez lidské společnosti se bez problémů obešel. Těšil se hlavně na zdejší jezero, vodu cítil už na míle daleko. Rozhodně tu hodlal strávit pár dnů, minimálně.

Dojel k Allen's Hillside kempu a zastavil na parkovišti. Vypnul motor, narovnal se v zádech a sundal si přilbu.

Vydechl a když už neměl omezený rozhled, se zájmem se porozhlédl kolem sebe. Přilbu pověsil na řidítka, sesedl z motorky. Trochu se kolem hodlal projít a porozhlédnout, než zamíří na recepci se zapsat a vzít si pokoj.

Dost těsně se při svém příjezdu zrovna minul se sanitkou a policií. Když se rybář Alan Moore neobjevil ráno na snídani, postupně to vyburcovalo zájem o to, co se s ním stalo, a po snídani tak byl nalezen na svém stanovišti, ve vodě, jakoby splýval.

Politováníhodná událost, ale personál a nikdo další neměl zájem věšet to na nos ostatním rezidentům, nakonec se o to sama postará jak šeptanda, tak krátká zmínka v novinách. Protože novinář už tu byl, málem se mu podařilo nafotit senzační fotku mrtvého v jezeře, ale policie mu to zatrhla, takže ve vydání zdejších novin se objevila jen dost smutná fotka opuštěných prutů a vercajku.

A tak tu vládl klid. Rybáři, kteří byli zvyklí chodit brzy zrána, už seděli na svých místech u jezera, protože jediné, které bylo ohraničeno páskou, bylo to Alanovo, další ještě seděli v místním bitru na snídani.

Panovala tu až trochu ponurá atmosféra, ale celkově se lidé shodovali na tom, že muselo jít o neštěstnou náhodu. Alan uklouzl a možná se uhodil do hlavy.

Recepční byla mateřsky působící žena ve středním věku, podle jmenovky Shania, na nově příchozího se usmála.

„Vítejte v Allen's Hillside, nejlepší místo pro rybaření široko daleko," uvítala ho a od ní ta slova ani nezněla jako naučená fráze. „Na jak dlouho se zdržíte? Máme akci pro hosty, kteří jsou tu dlouhodobě, čtrnáct dní za cenu týdne."

Dylan si prohlédl recepční i místo, kde pracuje.

„Zdravím," kývl k pozdravu hlavou a zamířil od dveří k recepčnímu pultu. Po delší cestě byl trochu zaprášený, ale nešlo o nic, co by nespravila sprcha. Měl na sobě černou koženou bundu, pod ní bílé tričko. Černé kožené kalhoty a na nohou pohodlné tenisky, které už zažily lepší časy, ale co už, když se mu v nich pořád dobře chodilo.

Na krku pod bundou se mu houpala spousta kožených i korálkových přívěsků různé délky. Na zápěstích mel i podobné náramky.

Tvář mu zdobilo několikadenní strniště, oči měly zvláštní odstín, odrážela se v nich modrá i zelená, podle toho, jak na ně dopadalo světlo a kolik jej bylo. Tmavě hnědé vlasy měl po stranách a vzadu sestříhané velmi nakrátko. Nahoře na temeni je měl delší, trochu přilehlé ke straně, po přilbě.

„Díky za přivítání," odpověděl recepční. „Shanio."

Malinko se na ženu pousmál.

„Měl bych tady mít rezervaci pokoje na jméno Seager. Dylan Seager. Na týden, zatím," odvětil a hleděl na ni. Doufal, že si to zarezervoval dobře. Postavil se tak trochu bokem a opřel se předloktím o pult. Prohlédl si tak zbytek recepce, který nemohl krátkou cestou od dveří k pultu. „Máte tady pěkný klídek," poznamenal, zatímco vyčkával. „To se mi zamlouvá," dodal. Otočil se zase čelem k recepční, i když se o pult opíral nadále.

Shania mírně stiskla rty a po tváři jí přeběhl stín. Samozřejmě věděla o tom, co se stalo Alanovi, ale jako většina ostatních to brala tak, že zkrátka uklouzl na bahnitém břehu a uhodil se do hlavy, načež se bohužel sesunul do vody a utopil se.

„Ano, je tu klid, ale je třeba být u vody opatrný," kladla teď Dylanovi na srdce, zatímco na počítači vyhledala jeho rezervaci, konečně se usmála a kývla. „A ano, Dylan Seager, na týden," dodala a natáhla se pro klíč s číslem 22. „Tady, prosím, je to, když odtud vyjdete, dáte se doprava, tam jsou sudá čísla."

Přidala ke klíči i propagační leták a brožurku, kde byly mapy jezer a řeky, s tím, kde je nejlepší lovit co.

„Můžete si půjčit i člun," oznámila mu. „Pro hosty je ta služba zdarma a jezera jsou opravdu krásná. Stojí za to, vyjet si za svítání, nebo na večer..."

Když Dylan viděl, jak se Shania zatvářila, zauvažoval, co řekl špatně, ale ničeho si vědom nebyl. Tázavě se na ni zadíval a uvažoval, jak z ní dostat, kde ji tlačí bota.

„U vody by lidé měli být opatrní, to je pravda," odsouhlasil jí to s kývnutím hlavou. „Já vodu miluju," prozradil jí a věnoval jí široký, oslnivý úsměv. „Zdejší jezera jsou nádherná. Těším se, až je uvidím na vlastní oči," pokračoval a skoro se rozplýval, když mluvil o vodě a jezerech. Vzal si od Shanii klíč i leták a brožurku.

„Díky za info," poděkoval jí. Poslechl si i její doporučení, v očích mu zajiskřilo nadšením, když mu dala další tipy, které se rozhodl určitě zanést do svého programu. „Poradíte mi nějakou místní restauraci, kde dobře vaří?" zeptal se ještě, když už byl napůl na odchodu, ale vzpomněl si, že má hlad. Jedl dost brzy ráno, naposledy.

Shania pokývala hlavou, usmála se, na tu opatrnost. Alanova smrt tu všechny docela zasáhla, byl to častý host a i ona z toho byla smutná, ale život šel dál. Zapýřila se, když se na ni Dylan usmál, zcela unesena jeho kouzlem, přestože měla manžela a tři děti.

„Restaurace je kus odtud, ale můžu vám doporučit i bistro tady v kempu, vaří tu opravdu dobře, pokud to můžu posoudit," řekla, podala mu ještě jeden barevný letáček, kde se nalézala právě reklama na bistro, s fotkami různých pokrmů a s denním menu. Samozřejmě se každý den měnilo, ale základ zůstával stejný, většinou jídla z ryb a podobně. „A jestli budete rybařit, dobré úlovky od vás i odkoupí," dodala ještě.

„Moc děkuju," Dylan se na Shanii dál usmíval, když viděl, jaký na ni měl obyčejný úsměv vliv. Poslechl si, co a jak, a vzal si od ní další letáček. Chystal se pomalu k odchodu, aby se mohl podívat do pokoje a trochu se zabydlet.

Zdržela ho Shania se svým oznámením o odkoupení ulovených ryb. Pokýval hlavou.

„Budu si to pamatovat. Díky za informaci," mrknul na ni s úsměvem. „Zatím nashle."

Mávl na ni rukou, ve které měl klíč.

Otočil se a zamířil ven. Vrátil se k motorce, kde si vzal malou cestovní tašku, v níž měl nejnutnější věci. Přehodil si ji přes rameno, podle instrukcí z recepce pak zamířil směrem, kde by měl najít svůj pokoj.

Úspech se záhy dostavil, neboť zakrátko objevil na jedněch dveřích ono magické číslo dvacet dva, a on se díky klíči dostal dovnitř. Nebylo to nic oslnivého, ale bylo tu čisto a útulno. I když byl sám, pronajal si dvoulůžkový pokoj, aby měl dost místa. Na jednu postel tak položil tašku. Sundal si bundu a položil ji na postel, kde hodlal spát.

Hned tak podle něj pokoj vypadal lépe a on své zabydlení považoval za hotové.

Jeho další kroky vedly do koupelny. Oblédl si ji. Malá, čistá. Umyvadlo, sprchový kout, záchod. V danou chvíli vše, co potřeboval ke štěstí. Měl tu i čisté ručníky a mýdlo.

S úlevou si svlékl oblečení a vlezl si pod sprchu.

Ven pak vylezl nejméně o kilo prachu z cest lehčí. Došel do pokoje s ručníkem omotaným okolo pasu, oblečení z koupelny si vzal s sebou a oblékl se do něj u své postele. Potom už se o slovo přihlásil žaludek. Vzal si letáčky, které dostal na recepci a zaměřil se na zdejší restaurace, bistra a další občerstvovací podniky. Nejblíže bylo bistro, a tak se rozhodl jít se najíst tam.

Vzal si doklady, peníze a vyrazil tím směrem.

V bistru bylo tak napůl plno, spíš tedy poloprázdno, podle toho, zda by to posuzoval optimista, nebo pesimista. Většina lidí tady byla v rybářském oblečení, někteří se bavili mezi sebou, pár z nich četla papírové noviny, a pár technicky vyspělejších tu mělo notebook a vyhledávali si novinky na internetu, připojení bistro nabízelo, sice dost pomalé, ale aspoň nějaké.

Celkově tu panovala mírně pochmurná atmosféra.

Všichni tak nějak mysleli na Alana, ti, kteří ho znali osobně, i uronili slzu, ti, kteří ne, byli ale taky špatní. Z devadesáti procent tu byli muži, těch pár žen představovalo spíš „sportovní" typy, co také rybařily, nebo lovily v okolních lesích.

Když Dylan vstoupil dovnitř, v první chvíli měl dojem, že si spletl místo. Veselo tu bylo jako v márnici. Vrtalo mu to hlavou. S prázdným žaludkem ale neměl chuť něco zjišťovat. Našel si prázdný stůl u okna a posadil se. Doufal, že bistro má obsluhu...

Vzal si jídelní lístek, aby si přečetl, co mají v denní nabídce. Určitě si hodlal dát něco s rybou. Chvíli lístek studoval a přitom se snažil nějak dešifrovat tu pochmurnou atmosféru okolo. Moc nadšený z ní vážně nebyl.

Ale aspoň obsluha tu byla. Mladší žena s černým mikádem, oříškově hnědýma očima a plnými rty i výstřihem. Na jmenovce měla „Lucy" a po chvíli k Dylanovi došla a usmála se na něj.

„Budete si přát? Pozdní snídani, nebo brzký oběd?"

***

Sam toho v noci sice moc neodšoféroval, ale nedokázal pořádně zamhouřit oko. V myšlenkách se stále vracel k tomu večeru, kdy se vrátil do domu, kdy na Jess volal, v blažené nevědomosti, kdy si lehl na postel a...

Něco měl udělat jinak.

Jenže co?
Pomohlo by, kdyby se vrátil dřív? Kdyby nešel s Deanem hledat otce? Což se ukázalo i tak dost na houby, protože on zřejmě nalezený být nechtěl, místo toho je poslal do nějaké zapadlé prdele řešit případ, který ani nesouvisel...

Co si, k čertu, vlastně otec myslí? A co si má myslet Sam? Proc ho ta věc pronásleduje? Proč musel přijít o dvě nejdůležitější ženy ve svém životě? Proč on? Je to...

Co je s ním špatně?

Myšlenky ho ale nakonec unavily, oči se mu unavily, víčka chvílemi klesala. Někdy je udržel kratší dobu, někdy delší, záleželo, jaký obraz se mu právě prohnal myslí.

Už dávno bylo světlo a asi by měl vystřídat Deana za volantem. Asi. Možná.

Netušil, kolik času mohlo uběhnout. Hlavu měl opřenou o sklo, sklouzl v sedačce níž, víčka mu znovu klesala.

Z reproduktorů tiše hrál Black Sabbath a Dean řídil, směrem k jižní Dakotě, kam je poslala dost divná zpráva od táty, jen souřadnice nějakého rybářského a loveckého kempu a odkaz na článěk o nějakém týpkovi, který se tam utopil.

Když už jim o tom dal vědět otec, musel to být případ, prostě musel, a Dean neměl jedinou postranní myšlenku. Měli práci, kterou musí udělat. Tečka. Žádné zpochybňování.

Chvílemi mu přejel pohled k Samovi na místě spolujezdce a nespokojeně si skousnul spodní ret. Kvůli Jessice mu bylo Sama vážně líto a chápal jeho nutkání najít tátu a jít s ním po té záhadné věci, která zabila i mámu, jenže... otec je u toho evidentně nechtěl.

Měli jiný úkol a ten splní, i kdyby se Sam stavěl na hlavu.

Úsvit Deana zastihnul s myšlenkou na snídani a pořádné kafe k tomu, takže ještě chvíli jel, než zahlédl restauraci u cesty a zajel k ní.

„Vstávej," dloubnul do bratra. „Jdeš si lehnout. Teda, sednout. Snídaně, dude, prober se."

Trpělivě čekal, až se Sam nějak srovná a vyhrabe se z Impaly, sám ještě pohladil volant a vypnul muziku.

Sam hleděl na Jess, jak se na něj usmívala. Bolela ho hruď a těžko se mu dýchalo, jak ji měl staženou úzkostí z lásky k Jessice, z toho, jak mu chybí, jak tuší, že jeho další představy a myšlenky poputují k tomu, jak ji viděl na stropě.

Jenže to do něj něco šťouchlo, zatřáslo to s jeho soustředěním. Obrazy se rozplynuly, zůstával jen tísnivý pocit.

Zamrkal, ohlédl se po Deanovi, zachytil význam pár z jeho slov. Rozhlédl se a když spatřil restauraci, nějak si věci spojil. Promnul si tvář dlaní, prohrábl si vlasy, zdvihl se na sedačce výš, potom vystoupil. Byl ztuhlý a ze spánku nespánku celý bolavý, ale jen počkal na Deana a pohnul si k restauraci. Hruď se mu stále svírala, každý nádech stál těžké úsilí.

„Kde jsme?" zamumlal nakonec cestou, ještě než se dotkli kliky na vchodových dveřích.

„Kousek od Rapid City, a já mám teda rapidní hlad, za chvíli tam budeme, ale nejdřív palivo," vysypal Dean a pohladil se po břiše.

Sledovat Sama mu skoro působilo až fyzickou bolest, protože od smrti Jess byl prostě... Ne jako tělo bez duše, to byl ten problém Sam duši měl a ta bolela jako... Hodně.

Vešel za ním dovnitř, neomylně zaměřil a zabral volný stůl, posadil se a doufal, že Sam ho následuje. Za sebe si objednal anglickou snídani a kýbl kafe.

„Mohl bys kouknout, jestli k tomu není víc informací," pobídl Sama ve snaze zaměstnat mu hlavu něcím jiným, než stálým omíláním smrti Jess. Protože s tou už nic neudělají.

Ucpal si pusu klobáskou a obrátil oči v sloup, jak to bylo dobré. Po celé noci za volantemk byl takový mírně vláčný, ale nebylo to nic, co by nespravilo pořádné kafe.

Sam stiskl rty a kývl na znamení, že přijal informaci. Když vešli do restaurace, následoval Deana a posadil se, hlavu otočil k oknu, a sledoval-

Vlastně ani nesledoval. Jen hleděl ven, protože se cítil, jako by mu chyběl kus člověka. Když přišla servírka, objednal si černou kávu a znovu se obrátil tváří k oknu.

„Mhm," zahučel na Deanův návrh, ale ani se nepohnul. „Laptop je v autě," odvětil. Podepřel si bradu, druhou rukou naslepo zamíchal kávu. Zůstal však jen držet hrnek, ještě ho ani nezvedal ke rtům, nápoj byl horký.

„No, tam je ti hodně platnej," zahučel Dean a šel si teda koupit noviny, zatímco pořád žvýkal jídlo. Mastnýma rukama plátek otevřel a zatímco do sebe házel jídlo a zapíjel to Colou, hledal jakoukoli zmínku o jezeru Sharpe, ale v těchhle novinách nebyla ani zmínka v černé kronice. Měl sto chutí do Sama rejpnout, jestli mu neuletěly včely, ale snažil se aspoň pro tu chvíli nějak respektovat, že je ten dlouhán prostě smutný.

„Měl bys taky něco sníst," ozval se přesto. „Můžu ti dělat letadlo..."

Sam na tu výtku o laptopu nereagoval. Chtěl by být šťastný, samozřejmě, že by chtěl, jenže to byl s Jess. A ted... je to pryč a už nikdy se to nemůže vrátit.

„Měli bychom hledat..." zamrmlal, slova o jídle a letadle ignoroval. Až potom se obrátil k Deanovi. „Měli bychom hledat tu věc. S otcem, nebo bez otce. Nemůžu... Nemůžu to takhle nechat. Nemůžu..."

Stiskl rty, zamračil se a odvrátil pohled. Nekonečný smutek a současně hněv. Zraněnost loveného zvířete. Nechtěl být kořist. Nechtěl být hračka té věci, nebo co to má celé znamenat.

Dean se zamračil, změřil si bratra. Když šla okolo servírka, objednal mu aspoň míchaná vajíčka a tousty. Nehodlal se dívat, jak těch sedm stop neštěstí hladoví.

„Táta ví, co dělá," řekl přesvědčeně. Tak trochu přesvědčoval i sám sebe. „Když nás u toho nechce... A máme práci, Sammy. Ta se sama neudělá."

Sice měl sám trochu pochybnosti, u toho jezera se mohlo stát cokoli, ale rozhodně je nehodlal vyslovovat nahlas, akorát by přiléval olej do ohně.

„Táta prostě ví, co dělá, akorát bychom se mu pletli do cesty," zopakoval ještě s trochu odlišným závěrem a pustil se do fazolek.

Sam se znovu na bratra ohlédl, zavrtěl hlavou a nahlas vydechl.

„Nemáme práci. Jenom jedinou. Najít to-" začal a nedokončil, protože přišla servírka. Přes stisknuté rty se na ni pousmál, což mělo znamenat poděkování. Až když žena odešla, obrátil se znovu na Deana. „Musíme dostat toho hajzla. Jenom to. Já se k tomhle životu nevracím."

Sklopil pohled k míchaným vajíčkům, jejichž vůně se mu prodrala do pozornosti. Chvíli se na ně díval, jako by ho mohly kousnout, ale nakonec postavil hrnek s kávou a sáhl po vidličce. To, že odmítal Deanovo benzínkové stravování byla asi jedna věc, že neměl chuť jíst, druhá, ale musel uznat, že bez jídla daleko nedojde.

Dean se kousl do spodního rtu, nespokojeně syknul. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Táta chtěl, aby dělali to, co dělají, evidentně, a on věřil, že k tomu má dobré důvody. Jenže jak to má natlouct do hlavy Samovi?

Spíš tak ze zvyku zkontroloval servírce zadek, měla ho docela výstavní, ale Deanovy myšlenky teď byly někde jinde.

„No, dokud nevíme, kde to je, tak stejně nemáme po čem jít," zahučel. „Ničemu neublíží, když do tý doby, než táta bude něco mít, budeme dělat to, co od nás chce, abychom dělali."

Samovi se rozhodně nelíbilo, že by měl slepě následovat nějaké hádanky od otce. Ani kdyby to byly jasné rozkazy...

„I kvůli tomu jsem odešel," zavrčel. „A kdybych se pro změnu měl držet toho, co říká, byl bych zůstal s Jess a ani se nepřiblížil zpátky a všechno by bylo dobré."

Zatne čelisti. Protože ve skutečnosti neví, a tak úplně nevěří, že by všechno bylo dobré. Ale... Možná by byl mohl něco udělat. Možná by mohl Jess nějak zachránil. Nebo by umřel s ní.

Sklopil pohled, prohrábl se vidličkou ve vajíčkách. Stále se mu chtělo chvílemi plakat jako dítěti. Vůbec to nepřestávalo bolet, jen to bylo každým dnem nějaké... Absurdnější.

Všechno.

„Chci to jen dostat, tu věc," zamumlal tiše.

A co potom?

I jemu projela ta otázka myslí, ale odpovědět se mu zdálo nemožnou úlohou, jako by už nic potom nemělo existovat. Byla Jess, teď je tu nutnost dosáhnout alespoň nějakou spravedlnost pro Jess, a potom už nic...

Dean z toho měl pocit, že ho Sam v podstatě obviňuje, že kdyby pro něj nepřišel... Kdyby...

Kdyby byly v prdeli ryby, nepotřebovali bychom rybníky.

„Hej, najdeme tátu a nějak to všechno dáme dohromady, ale mezitím..." rozpřáhl ruce, už i jeho samotného to začínalo unavovat, pořád to opakovat.

„Třeba zjistíme, že si tu týpek jenom přihnul a utopil se, protože byl nadranej, a pojedeme dál. Hele," pokračoval, odstrčil talíř a naklonil se blíž. „Jestli chceme najít tu věc a sejmout ji, musíme nejdřív najít tátu. Tohle... tohle je vyšší dívčí, Sammy. Nezvládneme to sami."

Sam začal vidličkou bodat do vajíček, na Deana pohlédl, až když se ten naklonil blíž. Bylo to celé na hlavu. Ne? Zase sklopil pohled, znovu ještě párkrát zabodl vidličku.

„Fajn," řekl neochotně a nabral si první sousto. Jídlo už pro něj ztratilo i vůni, ale nějak to do sebe v rychlosti natlačil, pak to zalil kávou a vstal. Na stůl pohodil nějaké bankovky. „Tak pojďme."

„Ty vajíčka jsi nemusel vraždit, už byly smažený," broukl Dean, s uspokojením zjistil, že Sam zaplatil za oba, on aspoň mohl svoje tvrdě vydělané peníze z pokeru a kulečníku šetřit.

Možná si v tom kempu zahraje, klidně i šipky, obere pár rednecků...

Ale až budou na odjezdu, zase tyhle typy můžou být dost startovací, tak aby mohli vypadnout.

Narychlo dosrknul kávu a vyrazil za Samem.

To jeho „fajn" bylo sice takové neslané nemastné, ale aspoň to nebylo „trhni si, já jdu zpátky na Stanford". Nejspíš by Dean zvládl tohle všechno dělat sám, ale nechtěl.

„Odřídíš to k tomu Allen's Hillside, abych mohl chvíli zavřít oči?" zeptal se bratra trochu váhavě, tak nějak měl pořád trochu problém nechat Sama řídit, jenže po celé noci za volantem byl i s tím kafem v sobě docela hotový.

Nedalo se říct, že by se byl Sam za tu noc vyspal, ale spát i tak nemohl, takže když ho Dean požádal o odřízení zbytku cesty, jen natáhl ruku pro klíče. Obešel potom rovnou Impalu, aby odemkl a zapadl za volant. Možná zvládne udržet pozornost po cestě. Možná ne. Uvidí.

Počkal, až Dean nasedl, nastartoval a vyrazil.