Osm hodin. Čas Dylan ještě měl. Shodil ze sebe všechny věci a šel si dát pořádně dlouhou sprchu, ze které vylezl pěkně čisťoučký. Kůži měl hladkou jako dětskou prdelku. Po kousancích nebo odřeninách ani stopy.

Vzal si čistě bílé tričko, oblékl si k němu černé kožené kalhoty. Bundu si očistil a hodil na sebe.

Jelikož netušil, co bude chtít Lucy podnikat, připravil se na vícero variant. V lednici se chladilo šampaňské a jahody. Ve městě koupil nějaké občerstvení. Ještě rychle uklidil v pokoji. Pak si vzal peníze, klíče i telefon. Chtěl na Lucy počkat před bistrem, až skončí.

Opustil pokoj a pomalu, velmi pomalu se k bistru vydal. I tak tam byl ještě brzo. Opřel se o zeď vedle dveří a vyčkával.

Luci se otáčela, po tom, co se přehnala bouřka, už se lokál vyprazdňoval, ale v jejím průběhu měla co dělat, aby stíhala. Teď ale šla většina rybářů využít toho, že po bouřce a k večeru budou ryby brát jako vzteklé.

Takže Lucy sklidila stoly, otřela je a najednou neměla prakticky do čeho píchnout. Po chvíli si všimla, při pohledu z okna, že venku stojí Dylan a čeká.

„Skončím dneska trochu dřív, stejně tu nikdo není," oznámila barmanovi, ten jen pokrčil rameny a kývnul. Lucy si sundala zástěru, trochu si upravila vlasy a vyklouzla ze dveří.

„Dobrý večer, pane, na copak tu čekáte?" usmála se na Dylana.

Ten během čekání pozoroval, jak se pomalu stmívá. Měl i přehled o tom, kdo do bistra přišel a kdo odešel. Když se ve dveřích objevila Lucy, ihned se narovnal. Usmál se a šel se s ní přivítat.

„Ahoj, krásná dámo," přistoupil k ní, krátce ji objal a dal jí polibek na tvář. Odtáhl se, znovu se na ni podíval a věnoval jí úsměv. „Kam půjdeme? Máš hlad? Můžu tě pozvat na večeři?" zajímal se vzápětí a tázavě na Lucy hleděl.

Lucy opětovala jeho objetí, ale vzápětí se odtáhla.

„Nejdřív bych se umyla a převlékla, jsem hrozně cítit... no, bistrem," řekla mírně omluvně a nasměrovala Dylana ke svému pokoji. „Dám si jen rychlou sprchu a pak určitě... Něco pojíme, mám hlad jako vlk."

Ještě ho rychle políbila a zmizela ve sprše.

Dylan si poslechl její popis nejbližších chvil.

„To se ti jen zdá. Podle mě krásně voníš," vyvedl ji z omylu. Věnoval jí milý úsměv a doprovodil ji do jejího pokoje. „Máš to tady pěkné," sdělil jí svůj názor. Pak na ni čekal. Mezitím si prohlížel vše, co tu bylo volně dostupné a viditelné.

Lucy měla svůj pokoj zařízený docela útulně, vzhledem k tomu, že tu bydlela jak v sezóně, tak mimo ni, zkrátka trvale. Nějaké ty fotky se tu daly najít, s rozesmátými rybáři a potom několik s nějakými dalšími lidmi, což zřejmě byla rodina, starší žena a muž, nějaký náctiletý kluk s mezerou mezi předními zuby.

Na rozdíl od nájemních pokojů tu měla svoje vlastní povlečení, v tyrkysově modré, na posteli spoustu polštářků a podobně.

Na televizi stála trofej z gymnastického přeboru na střední škole. Byly tu i knihy, dost těžké čtení na servírku v bistru, ruští klasici, Hemingway, nějaké moderní thrillery a pár příruček o cvičení a kniha o zdravé výživě, která na rozdíl od ostatních vypadala, že nikdy nebyla ani otevřená.

Lucy si ve sprše něco broukala, ale vážně si pospíšila. Za chvíli už byla v tričku a šortkách venku, z vlasů si ještě ručníkem vytírala vodu.

„Tak, a můžeme jít, kam si tvé srdce přeje..."

Dylanovi se její pokoj opravdu líbil. Než se k němu Lucy vrátila, měl vše prohlédnuto. Přivítal ji úsměvem a sjel její sexy křivky svůdným pohledem. „Moc ti to sluší, krásko," řekl, přešel k ní, naklonil se k ní a krátce ji políbil. „Někam na večeři. To jídlo v poledne bylo poslední, co jsem měl," odvětil. Samozřejmě myslel i na její zmínku o tom, že má hlad. „Nebo si objednáme jídlo na pokoj a uděláme si hezký večer tady," navrhoval další variantu. „Já mám pokoj o pár metrů dál, ale není tak útulný," dodal.

***

Sam stiskl rty, nechal Deana se sluchátky a odkráčel cestičkou k bistru. Zase. Aspoň od něj nebyli nijak zvlášť daleko. Což vlastně bylo plus i minus. Víc rybářů tak přešlo okolo přístřešku, ale zase brzy už by mohl být pokoj, mohli by zůstat na svých místech do rána.

Podařilo se mu těmihle myšlenkami zaměstnat mysl aspoň na nějakou část cesty. Alespoň něco.

Tentokrát zamířil rovnou do bistra, se stále stisknutými rty kývl na barmana, když se blížil k pultu. Lucy neviděl, tak už počítal s tím, že na jídlo může zapomenout.

„Dobrý večer," pozdravil, zase, nepoukazoval na to, že tu byl před chvílí. „Je kuchyně ještě otevřená, prosím?"

V bistru teď seděli a popíjeli už jen asi tři lidé, barman leštil sklenice a tiše si pohvizdoval s nějakým country songem, který hrál z rádia. Jukebox pořád nikdo nenakrmil a ani se nezdálo, že by to měl někdo v úmyslu. Když se u barpultu objevil Sam, barman na něj mlčky kývnul, teprve po pár vteřinách odpověděl na dotaz. Ukázal tedy nejdřív bradou k hodinám.

„Ještě chvíli tu kuchyři jsou," zahučel. „Jestli nechcete nějaký extrabuřty, tak si klidně objednejte. U extrabuřtů nemůžu zaručit, že do toho ze samý radosti neflusnou."

„Uhm," předvedl Sam zase, protože radost mu pokazilo varování. „Tak... nevím. Mohl byste je požádat o něco, co tedy ještě stihnou?" objednal si dost neurčitě a trochu se bál, že skončí s máslovým sendvičem. „Odběhl bych si zatím pro něco na pokoj, hned budu zpátky."

Barman pokrčil rameny.

„Myslel jsem třeba stejk a tak," řekl. „Ale další burger vám klidně udělají a k tomu třeba salát nebo tak něco?" lehce naklonil hlavu na stranu, věděl o tom, že v kuchyni už se začalo popíjet, ale burger a salát by kluci měli ještě zvládnout. „No, hlavně se vraťte, nebo to budu muset sníst sám," uchechtl se, zvedl před sebe vyleštěnou sklenici a spokojeně ji uložil na polici.

„Ano, se salátem. Nebo tak. To by bylo super," kývl Sam. Tak si ho tedy pamatoval i barman, že tu nedávno byl. „Vrátím se. Jinak by měl mohl sežrat bratr, kdyby se dozvěděl, že jsem nejedl," nadhodil, ačkoli od Deana spíš čekal maximálně nějaký mrml. Rozhlédl se po baru, potlapkal pult. „Natočte mi k tomu jedno pivo, prosím," požádal ještě barmana a rovnou prodloužil krok, směrem do pokoje. Teď by se i mohl zastavit na recepci, jestli tam ještě někdo bude.

Barman houkl dozadu objednávku a ozvalo se nenadšené „okay, šéfe", ale naštěstí to nebylo zase tak otrávené, aby to naznačovalo, že by v jídle mělo být něco, co tam nepatří. Potom tedy začal točit to pivo, zvědavý, jestli se ten čahoun vrátí, než mu spadne pěna.

***

Lucy přejela ukazovákem po linii Dylanovy čelisti, tiše vydechla. Tohle byl vážně skvělý úlovek, i když by nejspíš neodmítla ani ty jeho dva parťáky. Ale Dylan byl zkrátka dokonalý. Skoro jí začínalo být líto, že je to zase známost na jednu noc, možná na dvě, jestli se tu zdrží.

„Můžeme si objednat jídlo sem," přisvědčila. „Dala bych si thajské, občas si objednávám z jedné restaurace, vaří tam výborně a končí až v jednu ráno."

Ukázala ke stolu, na kterém byl tyrkysový ubrus, tu barvu zkrátka měla ráda. Stála tam i stejně tyrkysová vázička, ve které se nacházel pár ještě čerstvých květin.

Dylan se díval Lucy do očí. V těch jeho spokojeně jiskřilo. Naklonil se k ní a krátce, jen tak na ochutnávku, ji políbil. Odtáhl se a poslechl si její přání. Nápad se mu líbil a tak s úsměvem přikývl.

„Zní to skvěle. Objednáme si thajskou kuchyni," souhlasil spokojeně. Vytáhl ze zadní kapsy mobil a pohlédl tázavě na Lucy. „Dáš mi, prosím, číslo?" požádal ji. Už skoro zapomněl na extempore s bratry Lovci. Naprosto mu vyhovovalo, když mohl být normální a nikdo na něj nehleděl mezi prsty.

Lucy vytáhla svůj telefon a nadiktovala Dylanovi číslo, nijak neprotestovala, když chtěl objednat on. Z platu servírky tak nějak rozumně vyžila, a i když to nebylo tak, že by zneužívala muže kvůli jídlu zdarma, tak bylo příjemné mít aspoň jednou za čas večeři, kterou platil někdo jiný.

„Objednej, na co budeš mít chuť, mně od nich chutná snad úplně všechno," řekla a usmála se. Na Dylanovi nic divného neshledávala a to si věřila, že má docela nos na lidi.

Dylan si napsal číslo restaurace. Jelikož neměl moc ponětí, co vše mají v nabídce, při telefonické objednávce si řekl o všechno, co tedy v nabídce mají. K tomu ještě objednal pití, což mu připomnělo ten šampus, co koupil a chladí se u něj v pokoji, včetně jahod.

Za chvíli pro něj dojde.

Když dokončil objednávku, přistoupil k Lucy a vzal ji kolem pasu.

„Mám v pokoji taky něco pro náš večer. Skočím pro to, než dovezou jídlo. Můžeme si dát aperitiv," řekl jí s jemným úsměvem. „Budu hned zpátky," slíbil jí, naklonil se k ní pro polibek. Odtáhl se, pustil ji a věnoval jí ještě jedno svůdné pousmání. Pak se rychle z pokoje vytratil a zamířil k sobě.

Lucy se musela tomu jeho objednávání zasmát.

„No, vidím, že si budu ještě něco schovávat v kuchyni do lednice," prohlásila, Dylana sevřela v objetí a oplatila mu polibek. „Jen nebuď pryč moc dlouho," šeptla a pak už ho nechala jít. Posadila se na židli a houpala nohou, čekala, potom šla pustit rádio, naladila stanici s rockovými baladami.

***

Na recepci byla noční směna, tudíž brigádník, brýlatý a trudovitý puberťák, který na počítači pařil nějakou střílečku. Když Sam vešel, kluk leknutím málem spadl ze židle, ale ještě stačil pauznout hru a vstát. Byl malý, Samovi by sahal někam po hruď.

„Dobrý, eee, večer," vykoktal se. „Co pro vás můžu udělat?"

Sam se skoro rozběhl zachraňovat mladého před infarktem. V záblesku se pousmál, když se situace upokojila.

„Dobrý večer. Chtěl jsem se zeptat, jestli se tu dá půjčit vybavení pro potápění. Nějaké základní, celkem. Kdyžtak... jen kyslík a tak. Na zítra," vysypal na toho chlapce, třebaže si nebyl jistý, jestli mu vůbec bude umět odpovědět.

„Eee... No, eee, tady ne," řekl rozpačitě chlapec a podrbal se ve vlasech. Měl je zrzavé a rozcuchané. „Ale mám tu to, eee, adresu, teď už, eee... To. Mají zavřeno. Ale, eee, otvírají v sedum ráno. Je to to. Eee... kousek."

Naškrábal Samovi na kus papírku adresu obchodu s potápěčským vybavením ve městě a váhavě mu jej podal.

Sam se nad ním musel pousmát. Počkal, než ze sebe dostane, co chtěl říct, přikývl. Převzal si papírek, zkontroloval, jestli to po chlapci dokáže přečíst.

„Děkuju," řekl potom. „Tak klidnou směnu," popřál mu a zase se vydal dál. Tentokrát do pokoje. Tam vzal laptop a nabíječku a vracel se zase do bistra. Tam by měl mít alespoň nějaké zdání společnosti, snad mu to udrží myšlenky.

Zamířil rovnou k pultu, kde viděl položené pivo. Pohlédl na barmana a ukázal na nápoj, jestli je pro něj. Možná by mohl zakotvit rovnou u baru.

Barman kývl, že je to Samovo pivo, zatvářil se uznale, protože pěna ještě nestačila úplně spadnout. Nakoukl dozadu do kuchyně a pak na Sama kývnul: „Za minutku tu máte jídlo."

Z rádia akorát hrála Take Me Home, Country Roads.

„Děkuju," řekl Sam, posadil se na stoličku, laptop zatím položil na pult vedle piva. Pokud se bude hledání věnovat déle, i tak se bude muset přesunout k zásuvce, ale zatím... Přitáhl si pivo, napil se, položil sklenici. A vytáhl mobil. Znovu zkusil zavolat otci, znovu neúspěšně. Stiskl rty a položil mobil na pult před sebou. Pokusil se rozmýšlet nad tím, jak by se dal s někým do řeči, ale myšlenka na Jess byla silnější, tak jen zůstal tiše zírat do desky pultu.

Z kuchyně se ozval jásot a plácnutí.

„Poslední jídlooo!" zahulákal odtud jeden z kuchařů a osobně vylezl za bar, zazpíval s rádiem: „Jipijajeeej! Jipijajoooou!" Z rádia už samozřejmě hráli Ghost Riders In The Sky.

Výkřik Sama probral a on vzhlédl. To už se k němu blížil muž se talířem, Sam se pousmál.

„Děkuju," zopakoval, co řekl před chvilkou. „Užijte si volno."

Převzal si jídlo, změřil si jej pohledem a pustil se tedy do toho. Zkusil se teď soustředit na hudbu.

Kuchař svlékl zástěru, mrsknul s ní někam do kuchyně, zahvízdal motiv z další písničky, která teď hrála, Ring of Fire, a tak nějak odtančil k jednomu stolu, zatímco si nesl jedno čerstvě natočené pivo na účet podniku.

„Si sakra piš, že si to užiju," houknul ještě na Sama.

Dva ze tří rybářů se zvedli a šli zaplatit, tuhle noc šli spát brzy, plánovali vyrazit za časného rána na jezero. Ten poslední zaťukal nervózně na stůl, pak se zvedl a šel na záchod.

Sam se ohlédl po dvou odcházejících rybářích, po dalším, dalo se to tu nějak do pohybu. Na kuchaře se pousmál a nechal ho zasednout ke stolu, sám tedy zpracovával burger a salát. Až když dojedl, a že mu to nějak dalo zabrat, nechápal, jak Dean mohl dát dva burgery za sebou, tak posunul talíř bokem, napil se piva a přitáhl si laptop.

Nastartoval ho a pustil se do pátrání po potomcích sirén.

Barman se začetl do nějakého časopisu, kupodivu o rybolovu, akorát na chvíli čtení přerušil, když rybáři, který se vracel ze záchoda, natočil další pivo. Bude tu takhle sedět až do půlnoci, zatímco kuchaři, kromě toho jednoho, už šli domů. Zvenku bylo přes tlumenou country muziku slyšet startování dvou aut a potom jejich odjezd.

Zbylý kuchař měl zřejmě po celém dni práce stále ještě energii, možná ji čerpal z té kávy, kterou si uvařil po pivu, kdo ví, každopádně teď začal hrát se zbylým rybářem kulečník. Barman po nich kouknul nad okrajem časopisu, zavrtěl hlavou, ale nijak to nekomentoval, ani Sama, který evidentně na něčem pracoval na laptopu.

***

Dylan rychle došel k sobě do pokoje. Vytáhl z lednice šampus a jahody. Ten zbytek, co koupil v občerstvení, v pokoji nechal. Když měl všechno, zase pokoj opustil, přešel přes parkoviště zpátky k pokoji Lucy.

Byl pryč sotva pět minu i s cestou tam a zpátky. Když došel k jejím dveřím, zaťukal a počkal si, až mu otevře. Nechtěl jí tam lézt. Jednou to byl její pokoj, řekl by, že její domov. Podle toho, jak to tam měla zařízené. Moc se mu to líbilo, pro tyrkysovou měl slabost.

A Dylan vážně nebyl pryč ani tak dlouho, aby stihl dohrát jeden song. A už se ozývalo klepání. Lucy ho pustila dovnitř a usmála se na něj i na to, co nesl.

„Jste tu brzy, vážený pane," broukla a šla... Asi mu pomoci to naaranžovat na stůl. A hlavně vzít dvě vysoké sklenice. „Hudba... Ti vyhovuje? Tady na té stanici hrají většinou rockové balady, občas se tam objeví nějaký popík, ale celkově není špatná."

„Opravdu?" podivil se Dylan and tím jejím brouknutím. „Tak já můžu klidně přijít později, jestli jdu nevhod, madam," navrhnul a naznačil otočku ode dveří a krok pryč. Víc už nestihnul, protože ho Lucy zastavila a vtáhla do pokoje. Šampus donesl ke stolu a postavil ho na něj, vzal jahody a šel je umýt a dát do misky.

„Dáme si skleničku, ano?" koukl po Lucy a pustil se do otevírání šampaňského. Svou schopností ovládat kapaliny přiměl sekt zůstat v láhvi a nevystříknout. Sice pěnil, ale nikde nepřetekl. Ani z láhve, ani ze sklenic, kam jej nalil.

„Hudba je to fajn," pochválil Lucy její výběr zvukové kulisy. Vzal sklenice se sektem, pak mu došlo, že zapomněl na jahody. „Hups," pousmál se omluvně. „Tak tedy první sklenička bude bez jahod."

Podal sklenku Lucy a přistoupil k ní blíž.

„Na náš večer, ať se podaří," pronesl přípitek a zlehka ťuknul skleničkou o tu její, napil se bublinek.

Lucy se zvonivě zasmála, znělo to, jako kdy6 zurčí potůček. Vtáhla Dylana do pokoje a připravila misku, aby do ní mohl dát jahody. Jak miska, skleněná, tak sklenice měly navrch světle modrý proužek. Přikývla, když schválil její výběr stanice, a potom už se natáhla po skleničce, vzala ji do prstů jako aristokratka, zlehka si s Dylanem ťukla, docela ho obdivovala, že dokázal sekt otevřít a nalít bez toho, aby potřísnil ubrus.

„Rozhodně se vydaří," zašeptala na přípitek a potom už se napila, bublinky stoupaly do hlavy, věděla, že se bude muset brzdit, dokud se nenají, měla poměrně malou toleranci k alkoholu.

Dylanovi se její přítomnost zamlouvala čím dál tím víc. Spokojeně se usmíval, připil si s ní. Sice taky jedl kdoví kdy, ale vydrží toho víc, díky smíšené krvi, která mu proudí žilami. Když se napil, postavil skleničku na stůl.

„Zatančíme si?" navrhl zábavu na dobu, než přivezou jídlo. Natáhl k Lucy ruku a nabídnul jí dlaň s tázavým pohledem a neodolatelným úsměvem.

„Rozhodně si radši zatančím, než dál pít, moc toho nevydržím," přiznala Lucy upřímně a přijala nabízenou dlaň. Rockové balady byly pro pomalý tanec jako stvořené, a i když v pokoji nebylo zrovna dvakrát moc místa, tak jim dvěma to v pohodě stačilo. Ano, Dylanův úsměv byl neodolatelný a ona mu vlastně ani odolávat nechtěla. Zcela se poddala jeho vedení, akorát několikrát se přesunula ke stolu, aby si ukradla jahodu, měla zkrátka hlad a to nejen ten po Dylanovi. A jahodové polibky byly zkrátka dokonalé.

Tak se protančili až k okamžiku, kdy hudbu přerušilo zaklepání na dveře.

Lucy se Dylanovi jemně vysmekla, zůstala ho ale držet za ruku a vedla ho ke dveřím, které otevřela. Stál tam mladý muž, ověšený taškami a obložený krabičkami jako vánoční stromeček.

„Jak si přejete, madam," pousmál se Dylan její odpovědi, posunul se s ní v pokoji do prostoru, kde se mohli volněji pohybovat. Položil jí ruce kolem pasu a začal se pohybovat a pohupovat podle písničky, která hrála z rádia. Pomalu se s Lucy otáčel. Občas se k ní během tance naklonil a políbil ji. Polibky byly letmé, krátké, jen aby ji namlsal na to, co bude později. Během tance vypil skleničku sektua vzal si pár jahod.

Když se ozvalo klepání na dveře, pootočil se k nim. S pobaveným úsměvem pak Lucy následoval. Jakmile uviděl ověšeného poslíčka, zacukaly mu koutky.

„Já nevěděl, že už jsou Vánoce," poznamenal pobaveně. „Takže kolik že to bude?" zeptal se a sáhl pro peněženku, aby mohl poslíčkovi zaplatit a těch balíčků ho zbavit. Zaplatil pak požadovanou částku a začal ho odstrojovat.

„Že jsem tak smělý," odvážil se ještě poslíček, zatímco ho Dylan a Lucy zbavovali jeho nákladu, moc jim zpočátku pomáhat nemohl a ani když už mohl podávat, dovnitř se cpát nechtěl. „To všechno jen pro vás dva?"

Lucy se znovu zvonivě zasmála.

„Máme veeelký hlad," broukla potom a vzala poslední krabičku, na stůl se to všechno pomalu ani nevešlo, tak některé tašky položila i na postel. „Radši utíkejte, nebo vás sníme taky," oznámila pak mladíkovi laškovně. Ten se trochu křečovitě usmál a dal se tedy na ústup ke svému autu. Lucy za ním zavřela dveře a položila si zamyšleně ukazovák na rty.

„Tak do čeho se pustíme první?" položila pak řečnickou otázku, protože už si sedala k nudlím a začala je rozbalovat.

Dylan po té Lucyině odpovědi jen s pobaveným úsměvem přikyvoval a měřil si poslíčka. Když platil za jídlo, dal mu i slušné dýško za to, že se tolik pronesl.

„Díky za donášku," houkl za ním, či na jeho mizející záda.

Když Lucy zavřela dveře a položila svou otázku, Dylan si ji prohlédl, jako by si chtěl dát ji. V očích mu přitom jiskřilo a samozřejmě se tím dobře bavil.

„Já bych si dal tebe, Lucy," pokýval vážně hlavou a následoval ji ke stolu. Posadil se na zidli a vzal si jednu z mnoha krabiček, které byly všude okolo. Pobaveně se křenil. Tohle si užíval. „Nech si chutnat," popřál Lucy a ochutnal první jídlo, první sousto.

***

Okolo Dean začal poletovat jeden neodbytný komár. Za chvíli jich bude víc, zajisté, protože repelent z jeho těla smyl désť a rychlá sprcha. Aspoň mu nebude na hlídce smutno...

Nebo...

Prvního komára bezmyšlenkovitě zaplácl. Ale bylo to, jako by tím probudil asi tak tisícovku dalších. To tenoučké pištění mu připomnělo, že se nenastříkal repelentem, když se umyl, a zoufale se kolem sebe v bledém světle baterky, namířené stranou, oháněl.

„Son of a bitch!" zanadával.

Při zběžném mrknutí na hodinky zjistil, že do půlnoci zbývá ještě docela dost času, a sice měl bundu a džíny, což sosáky nepropíchnou, ale zato měl oblak hmyzu kolem hlavy. Zkontroloval ještě vodníka, který už jen tiše ležel a lapal po dechu jako ryba na souši.

Vážně opouštíš hlídku?

V hlavě se mu ozval otcův hlas, ale v tu chvíli neměl daleko k tomu, poslat ho do prdele.

Nechal tu všechno vyjma baterky a rozběhl se do pokoje, aby se nastříkal repelentem.

Hned jak bez dechu dorazil, popadl repelent a začal se stříkat. Hlavně hlavu a potom ruce, ovšem jak si nastříkat obličej? I se zavřenýma očima se nakonec málem udusil, dostal dávivý kašel.

„Tohle... je děsná... sračka," vydoloval ze sebe pro sebe, když vypadl ven na vzduch a lapal po dechu. Málem se otrávil. „Jestli to nebude fungovat..."

Cestou poklusem zpátky vážně uvažoval o tom, že zatím vodníka zakope, do rána vydrží a... Ale slyšel sice komáří pištění a hmyz se shlukoval okolo světla baterky, jenže... Před jeho hlavou a vůbec před ním ti malí krvelační bastardi otáčeli, jako by je odpuzoval nějakým zvláštním magnetem.

„Super," řekl spokojeně a otevřel si pivo. Pohladil si břicho, ty sprinty hezky natřásly hamburgery v jeho žaludku, tak je trochu zalil. Ozvaly se zvláštní zvuky, ale ty už přebil tím, že si do uší strčil sluchátka.

Hráli Annihilator, a to bylo fajn. Bylo to to nejnovější, letošní album, a bylo luxusní. Většinu kazet zdědil po tátovi, tedy... hlídal mu je. Ale tuhle si koupil za vlastní, těžce vydělané peníze.

Opřel se a zavřel oči, pomalu dopil pivo a přes thrash metal v uších se ho začala zmocňovat dřímota.

Sedí tam s ním otec, v přístřešku naproti němu. Tváří se znechuceně, vedle sebe má spoutanýho Hezounka a on zjistí, že má v rukou odjištěnou pistoli. "Zbav se ho!" poručí otec."Je to příšera. Zrůda!" "Ne, on je v pohodě," hájí Hezounka, vidí v jeho obličeji modřiny a podlitiny, vidí odevzdaný výraz v jeho očích. Odevzdaný a zrazený. "Vážně. Nikomu neublížil..." "A to víš jak? Jak dlouho ho znáš?!" vybafne otec. "Ani ne den." Stiskne rty, ví, že v něčem má táta pravdu, ale... Kdo je sakra on, aby ho zpochybňoval. Jenže sotva dovede pozvednout zbraň. "Střílej, Deane!" poručí táta a zatváří se netrpělivě. Výstřel. Nechtěl, ale musel, teď...

Trhnul sebou a probral se.

„Nope," zamumlal. „Nope. Na-ah."

Ráno se tu všichni sejdou, zkontrolují, že vodník šel do... Kam chodí mrtvé příšery, a pak odjedou do východu slunce, nebo tak něco.

Možná by Hezounek mohl jet s nimi. Dávali by na něj pozor a... Prostě tak.

Jenže při představě, že otec zjistí, že s sebou tahají příšeru, mu naskočila husí kůže. Nemohl se zbavit pachuti z toho krátkého snu, takže si otevřel ještě pivo a pokusil se trochu začíst do Sběratele kostí. Moc se mu to vcelku nedařilo, pořád dokola četl jeden řádek, a přestože to bylo napínevé a všechno, radši by si pustil nějaké japonské umělecké dílo, ale smůla, měl tu jen walkman a knihu. Hodil si nohy na stůl, knihu si nechal v klíně, a snažil se začíst, zatímco se mu do hlavy nabourával otec a jeho nekompromisní přístup k příšerám.