Líčil na sumce. Alan Moore byl pomenší muž ve středním věku, pod košilí se mu rýsoval náznak pivního pupku, ovšem vybavení měl úplně profesionální: pruty, krmení, připravené podběráky a samozřejmě foťák se samospouští. Alan byl samotář a třebaže by mohl říct zaměstnancům kempu, kde byl ubytovaný, aby ho s případnou trofejí vyfotili, radši spoléhal sám na sebe.

Rybaření bylo činností, která ho naplňovala, které se věnoval ve veškerém volném čase, který měl, když zrovna nepracoval. Dělal mzdového účetního pro poměrně velkou firmu a opravdu oceňoval, když mohl na pár dní opustit nekonečný svět čísel a podobně a vypnout, vyčistit si hlavu.

Měl modré oči a řídnoucí plavé vlasy, na sobě košili, broďáky – gumové boty s kalhotami, co mu sahaly až nad pas.

Za sumcem se musí jít do vody.

Kolem něj se šířil mírně chemický pach repelentu, nehodlal ze sebe dělat hostinu pro komáry.

Posadil se na stoličku a na nic nemyslel, jen se díval na zapadající slunce, jak barví nebe i vody jezera do neuvěřitelných odstínů oranžové a potom růžové.

Ještě nepřišel čas, aby rozsvítil lampu, kterou tu měl, ale tenhle čas měl zkrátka nejraději.

Udělal si rovnou fotku zapadajícího slunce, když ho zaujalo cosi ve vodě.

U břehu na hladinu vystupovaly bublinky, praskaly a objevovaly se nové.

Alan si kleknul a chtěl to prozkoumat zblízka. Věděl, že je tu u břehu poměrně hluboko, bylo to jeho obvyklé místo, voda by mu sahala nad kolena.

Ještě trochu se naklonil a-

Cvrčci a kobylky v okolí ztichli, nastalo naprosté, mrazivé ticho, přerušované jen pukáním bublinek na vodní hladině.

A potom z vody vystřelily dvě hnědé paže, jako by je tvořilo bahno. Popadly Alana za krk a hlavou napřed jej stáhly pod hladinu.

Nastal krátký souboj, načež po zhruba pěti minutách se tělo přestalo úplně hýbat, leželo ve vodě u břehu tváří dolů a ptáci zase začali zpívat, kobylky se ozvaly, cvrčci a cikády též, všechno bylo zase jako předtím.

Jen Alan už o ničem z toho nevěděl.