Dylan vodníka viděl, ale dokud neútočil, tak zkrátka jen nejrychleji, co mu síly dovolily, plaval k hladině. Pohlédl, kde je člu a plaval k němu a k hladině. Brzy se vynořil nad vodu a začal vykašlávat vodu z plic, aby mohl zase normálně dýchat.

„Rychle," houknul na bratry, když popadl dech. „Máte provaz?" zajímal se.

Doplaval ke člunu a snažil se dostat z vody co nejrychleji, o další kousance od vodníka nestál.

„Vůbec netuším, ale vypadá to... Tak nějak jako něco dobrýho," zamumlal Dean, ale to už se vynořil Hezounek a on pro něj málem skočil do vody, když ho viděl, jak se kucká, ale naštěstí to nestačil udělat, protože ten týpek najednou už zase normálně dýchal. S úvahami o tom, co je Hezounek vlastně zač, se naklonil, aby mu pomohl do člunu. Provaz držel v pravé ruce, levou Hezounka vytahoval.

„Co se stalo, máš ten šos?" ptal se narychlo.

Potom do člunu něco zespodu narazilo a málem ho to shodilo do vody.

Vodník totiž Dylana sledoval z dálky a když spatřil dno člunu, vyrazil zprudka vzhůru a vší silou do něj narazil. Zkoušel ho převrhnout, ale byl na něj moc těžký, takže přeplaval k boku a začal se škrábat nahoru, jakmile vystrčil hlavu z vody, zašklebil se a vydral se z něj zvuk, jako kdyby kvákala stovka žab najednou.

Sam uvažoval, co ty záblesky asi znamenaly, když ho přerušilo šplíchání vody a následné kašlání. Obrátil se za tím zvukem, to už Dylan začal plavat k nim. Pomohl mu do člunu s Deanem, aby mohli rychle vyrazit a ti dva neskončili ve vodě, když tam skoro skončili všichni tři, jak se člun zahoupal.

Nijak se neohlížel, tahal Dylana do člunu dál. Když už to skoro měli, skoro dostal infarkt z toho příšerného zvuku, který se mu ozval za zády. Pustil Dylana, který by to už mohl zvládnout i sám, pohnul se pro byliny, ale hned se zase stáhnul a chytil se motoru, aby nastartoval. Teď byli v nevýhodě, jenže...

Pohlédl z vodníka na provaz v Deanově ruce. Má se vrhnout po příšeře? Neudělal to. Vykopl směrem k vodníkovi, kdyby se škrábal do člunu, startoval. Museli na souš. Půjde za nimi a tam ho svážou.

Když Dylanovi bratři pomohli, dostal se do člunu docela rychle, jen si trochu odřel nohy o hranu okraje, ale to nic nebylo. Vytáhl nůž, který držel v zubech.

„Mám," kývl a zvedl zápěstí se světlem, kde měl pod řemínky strčený kus šosu od vodníka. Světlo vypnul, protože dosud svítilo. „Má tam sklep plný lapených duší," vydechl. Pak vyjekl a rychle se chytit okraje člunu, když do něj zespoda narazil vodník. „To bude on," zkonstatoval.

Kousek šosu nechal tam, kde byl. Když se vodník začal drápat do člunu, ohnal se po něm nožem, aby ho shodil zpátky do vody.

„Ty musíš potom vysvobodit!" křikl na Hezounka Dean, aby přehlušil skřek toho blátěného netvora, který se škrábal do člunu. Připravil si provaz, jenže když se vrhnul dopředu, uklouzl na mokrém dně lodi a navíc Sam akorát nastartoval, takže on skončil na zadku ve vrstvičce vody, která dno pokrývala.

„Son of a bitch," syknul, jako první začal kontrolovat pistoli, až potom zase vzal provaz a začal se nějak hrabat na nohy.

Vodník hrábl rukou s ostrými drápy po nejbližší osobě, pořád vztekle skřehotal, ale Dylanův výpad s nožem vedl k tomu, že se v jeho bahnitém těle objevila hluboká ráda, z níž teklo cosi šedého, smrdělo to jako zkažená, stojatá voda. A jak před tím úderem zkoušel uhnout, spadl z hrany člunu, zahučel zase pod vodu, až pak se jeho hlava s široce rozšklebenou tlamou objevila v rýze vody, kterou za sebou člun zanechával, a začal poměrně rychle plavat za nimi.

Mezitím už mraky zakryly slunce, hřmění se ozývalo blíž a blesky už byly krásně vidět. Vítr ještě zesílil a dopadly první těžké, velké kapky.

Sam výkopem ani nic nevyřešil, ale, naštěstí, Dylan reagoval rychleji. Mezitím se mu podařilo nastartovat a přidat plyn, takže to s nimi ve člunu hrklo, když prudce vyrazil dopředu.

Vodník, naštěstí, pro tu chvíli skončil zase ve vodě někde za nimi.

Je rychlý jako motorový člun?

Ani to moc netoužil zjišťovat, porovnávat si síly.

„Deane, ty byliny," houkl na bratra. „Udělej něco. Musíme Dylana dostat na rozcestí!"

Dylan se chvíli díval za vodníkem, který zmizel ve vodě. Nůž raději strčil do pouzdra. Jak to na člunu házelo, nerad by někoho bodnul.

„O tom nepochybuj," ujistil Deana, když se zmínil o těch duších.

Na člunu zjistil, že se docela ochladilo. Sáhl po své bundě, která byla víc mokrá, než suchá, ale oblékl si ji a světlo se šosem tak schoval do rukávu. Když Dean ztratil rovnováhu a sedl si do člunu, natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy.

„Chyť se," houkl na něj, aby přehlušil hluk motoru, i blížící se bouřku.

„Jak jako něco?" zahulákal Dean zpátky na Sama, aby byl slyšet v hučení motoru, skřecích té vodní potvory a v hluku, který začínala dělat bouřka. Přijal Hezounkovu ruku a jakž takže se usadil, jak by měl, natáhl se po pytli s bylinkami. Jenže absolutně netušil, co s nimi. „Dostaneme ho na břeh a tam ho svážu," zakřičel a vzal radši do ruky provaz.

Vodník se držel ve vodní brázdě za člunem, ale zatím to nevypadalo, že by dokázal vyvinout takovou rychlost, aby je dohnal. Zato je všechny dohnala bouře, blesky a hromy a průtrž mračen. Na březích vítr cloumal stromy a kolem dokola nebylo vidět živou duši vyjma jich, nejspíš se všichni stáhli do bezpečí bistra nebo svých pokojů.

Sam člun směřoval ke břehu, ačkoli to znamenalo, že budou muset skočit do vody a poslední úsek mělčiny přejít sami. Ohlížel se za člun, před vodníkem měli tedy nějaký ten náskok. Nepoháněl tedy Deana znovu k bylinám, ačkoli si nebyl tak úplně jistý, nakolik jim ten náskok vydrží při vystupování.

Studené kapky ho bily do tváře a celého těla, celí mokří už byli takže mělčina vyjde nastejno. Mhouřil oči před vodou, kterou ho bičoval vítr. Břeh už byl blízko, ale on nezpomaloval. Snad nebudou muset platit za poškozený člun.

Dylan sledoval střídavě blížící se břeh a vodníka, který se jich držel jako žvýkačka podrážky. Když začalo lít, viditelnost to dost omezilo. Mokrý už byl. Déšť na tom nic moc nezměnil. Jak se blížili ke břehu, pamatoval na to, že bude muset rychle najít nějaké rozcestí a tam zakopat šos. Tenisky měl někde na dně člunu. Bude muset naboso. Snad ho to moc nezpomalí.

Jakmile byli u břehu, připravil se opustit člun. Ještě, když Sam zastavoval, chytil se okraje a skočil do vody, rozběhl se na souš. V jednu chvíli mu podjela noha ve vodě na něčem hladkém a on už se viděl, jak ryje bradou v bahně. Naštěstí se mu to nějakou krkolomnou kreací, při které mával pažemi, aby udržel rovnováhu, povedlo vybrat a ustát. Pak už doběhl na břeh a po paměti se vydal k nejbližšímu rozcestí, které si vybavil, když sem k jezeru po poledni šel.

Dean sledoval střídavě Hezounka, protože i v takové dramatické chvíli se nemohl zbavit myšlenky, co je sakra zač, střídavě vodníka, jehož rozšklebenou tlamu ale naštěstí zakryly proudy vody z mraků.

No, a to už byli u břehu, Hezounek naboso vylezl a začal kamsi pelášit, v hustém dešti se po chvilce ztratil z dohledu, a Dean už mezitím také skákal do vody, mokré boty, mokré kalhoty, prostě bezva, ale stejně byl promočený deštěm, takže co už. Pistoli, o tu se pak postará, o všechno se postará, suché oblečení měl v pokoji v tašce.

Vyškrábal se na břeh, celý rázem od bahna, ale lýkový provaz držel. Ustoupil pár kroků od vody a čekal, až se objeví škleboun. A taky až se k němu přidá Sam, protože i když byl vodník možná na souši slabší, tak v tomhle lijáku to tak docela souš nebyla.

A vodník s nespokojeným brekekáním dorazil až k prázdnému člunu, ani se na něj nesnažil vylézt, teď ho instinkty táhly k jedinému – získat zpátky svůj šos.

Vztekle mrmlal, když musel vylézt z vody a nejraději by se vyhnul těm dvěma, kteří tam stáli, ale současně si musel pospíšit, takže se nahrbil a vyrazil do útoku.

Najeli do poměrně mělké vody. Sam vypnul motor, nechal je vyskočit, až potom do vody skočil i on. Z člunu vzal lano, kterým byl uvázaný o molo, a tahal ho ke břehu. Možná by se vypařili, kdyby za člun měli mít problém, a možná by nebylo zlé mít jednu noc zase ne v pohybu.

Doběhl Deana na břehu, sotva se otočil zase tváří k jezeru, zvuky byly už blízko. Natáhl se k Deanovi a schmátl konec provazu, aby ho mohl natáhnout mezi nimi a zachytit vodníka.

Dylan by rád zůstal a pomohl bratrům s vodníkem, ale musel odtud, co nejdál, a zakopat šos. Když běžel v tom dešti, voda mu stékala do očí a všude možně, a dostal se z trávy a cestu, kameny a všechno tvrdé a ostré se mu zarývaly do chodidel. Trochu ho to zpomalilo, ale běžel dál. Cestou ho napadlo běžet k motelu, nasednout na motorku a odvézt ten kousek vodníka co nejdál. Nápad se mu líbil čím dál tím víc, rozhodl se jej zrealizovat a tak běžel dál, zpátky k motelu.

Běžel dál v dešti, po cestě to už nebylo tak bolestivé a nepohodlné pro jeho chodidla. Když doběhl k motelu, určitě trhnul nový rekord, a spěchal nejdřív do pokoje. Tam ze sebe nechal stéct přebytečnou vodu, zůstala pod ním slušná louže. Vysušil si tak i šortky. Rychle se převlékl. Natáhl si kožené kalhoty, bílé tričko a zpátky bundu. Vzal klíč od motorky a spěchal z pokoje ven do deště a zuřící bouřky. Nasedl na motorku, narazil si na hlavu přilbu, nastartoval a vyrazil od kempu k městu. Projel jím a teprve za ním sjel z cesty na vedlejší lesní. Pokračoval po ní, až našel rozcestí. Tam zastavil, sesedl a došel doprostřed. Cesta byla bahnitá a plná kaluží. Klekl si do bahna a začal rukama hrabat díru. Vůbec netroškařil. Dával si záležet, aby byla díra opravdu hluboká.

Konečně se mu zdála dost. Vytáhl z rukávu kus šosu a hodil ho do jámy. Hned nato ji začal zahrabávat. Nakonec vše pořádně udusal a zašlapal. Za chvíli nebylo poznat, že by tam někdo něco zakopal.

Jen z toho hrabání se v zemi byl špinavý jako práce. Ruce si otřel do kalhot a pak nechal déšť, aby mu je trochu omyl. Chvíli stál na dešti a přemýšlel, co dál. Na schůzku ještě trochu času měl. Ta ho nyní tolik netrápila. Sedl na motorku a vydal se ke kempu. Ale jen kolem něj projel. Mířil za bratry k jezeru. Nejen, že chtěl zjistit, zda jsou v pořádku a podařilo se jim chytit vodníka. Chtěl pustit duše z vodníkova sklepa.

***

Deanovi se Samův nápad zamlouval, ale zůstal nejdřív u něj, teprve až když k nim vodník doběhl, což bylo prakticky hned, ucouvl stranou a šel omotat kolem bahnitého těla provaz.

Když se po něm příšera ohnala, zase uskočil, ale přitáhl provaz.

„Sammy!" zavolal přes hukot deště. Potřebovali tu potvoru omotat a znemožnit jí se bránit a ohánět se okolo sebe.

Vodník byl vážně jako z bahna a řas, kluzký a přestože nemohl využít plně svoji sílu, tak stále zůstával mrštný a nebezpečný. Chňapal okolo sebe zubatou tlamou, mrskal se a snažil se zbavit provazu, který při styku s jeho tělem jakoby mu způsoboval popáleniny. Kdyby nepršelo, dalo by se zřejmě vidět víc, ale i takhle z něj stoupal kouř.

Sam měl tedy jen konec provazu, klubko nechal Deanovi, takže se soustředil na držení, uhýbání se výpadům vodníka a jeho zabavení, pokud možno, aby ho Dean mohl omotat a stáhnout. Napadlo ho dostat se za vodníka a znehybnit ho v náručí, kdyby byl za ním, ten by ho ani nemohl kousnout, ale v té rychlosti nepřicházel moc na to, jak by ho potom Dean svázal, kdyby byl on tak blízko. Jenže...

Takto byl vodník stále v pohybu a provaz se moc stáhnout nedal. Rozhodl se to tedy zkusit. Prosmyknout se za vodníka a co nejvíc ho znehybnit. I tak to bude zřejmě jako držet blátivou rybu.

Deanovi se dařilo před chňapáním zubaté tlamy i před výpady pařáty celkem obstojně uhýbat. Pochopil, o co se snaží Sam, a napadlo ho, že by vodníka přivázal k němu, nakonec to bude jen na momentík, než Hezounek najde rozcestí a ten šos zakope, ale nakonec...

Nakonec vodník Samovi přece jen vyklouzl, bylo to jako držet slizkou rybu, vážně, odrazil se od něj a zaútočil na Deana s provazem, který ho pálil po těle.

Když po něm vodník skočil, byl už Dean připravený a podařilo se mu ho sevřít do smyčky, znehybnit mu pařáty. Potom už byla otázka chvilky, než ho omotal celého a vodník ležel na zemi, skřehotal, stoupala z něj pára, jak ho provaz pálil. Mrskal sebou jako úhoř, ale nebylo mu to nic platné.

A Dean se natáhl k Samovi, aby mu dal placáka.

„Máme to!"

Sam skončil akorát tak zablácený, ačkoli tedy bouřka usilovně pracovala na jeho umytí. Než to stihnul zkusit znovu, Dean už měl vodníka ve smyčce a usilovně ho zamotával dál, dokud vodní bytost nepadla na zem. Sam tak nějak hloupě zůstával stát a sledovat. Až když Dean dokonal dílo zvoláním a zdvihl k němu ruku.

Kdyby jen Sam věděl, že ho chtěl bratr přivázat k vodníkovi.

Uchechtl se nad tím nadšením a tedy si s ním plácl dlaní. Potom pohlédl zase na vodníka.

„No, a teď... teď musíme čekat do úsvitu," řekl a povzdechl si. Ne, že by nějak dobře spával, ale přece jen stát na dešti nebyla zrovna výhra. Už teď mu začínalo být chladno, jen to dosud nevnímal.

„Jak to, stačí, když Hezounek zakope ten šos, ne?" zeptal se Dean, trochu se zamračil a šťouchl nohou do skřehotajícího vodníka. Představa, že tu budou stát až do úsvitu, mu vůbec, ale vůbec nevoněla. Na druhou stranu táhnout toho tvora do kempu a vzít si ho na pokoj, aby ho mohli hlídat...

I v té průtrži mračen vodník smrděl. Rybinou, bahnem, tlením.

Otřel si vodu z obličeje a koukl po Samovi: „Ne?"

„Nooo..." protáhl Sam nejistě. Pohlédl po Deanovi, pokrčil rameny. „Nepsali, jestli to zakopáním hned skončí. Bylo tam něco jako... jako že... no, že musí ten kousek získat zpět, jinak ráno umře." Stiskl rty. Nebylo to moc jednoznačné, to mu bylo jasné. A teď... „Uvidíme, kdy to Dylan dokončí. Dá ti vědět, ne?"

Dean by vytáhl telefon, ale ten byl stále ve větším bezpečí v kapse, jakkoli byl celý promočený. Už slyšel zabzučení zprávy. Znovu dloubnul do vodníka, vypadalo to, že je svázaný dokonale, takže možná...

Bouřka se pomalu utlumovala, přesunula se dál na východ a třebaže stále pršelo, vítr a ten největší slejvák už byly pryč.

„Někam ho schováme," navrhnul Dean. „A ráno to zkontrolujeme, co?"

To už se přiblížilo burácení motorky, dojel Dylan. Sesedl a vydal se k jezeru, zbývalo mu pár desítek metrů. Za krátko už je uviděl. Zamířil k nim.

„Hotovo," oznámil. Přistoupil blíž k vodníkovi a zkoumavě si jej prohlédl.

Sam stiskl rty a zamračil se, zvažoval ten Deanův návrh. Nebyl si tím úplně jistý. Jenže... Jenže co? Vážně ho budou hlídat až do rána? No, možná by to nebylo-

Z deště se vynořil Dylan a ohlásil jim dokončenou část práce. Sam pohlédl na vodníka splu s ním, povzdychl si.

„No, asi bychom ho měli hlídat. Co když někdo půjde po dešti na ryby?"

„Okay," vydechl Dean, pochvalně kývl na Hezounka. Takže hlavní část plánu a všeho měli hotové. „Takže, dojdi vrátit člun. Viděl jsem kousek dál nějaký posezení se střechou, odtáhnu toho potvoráka tam a vystřídáme se na stráži až do rána."

Trochu ho zklamalo, že se vodník nerozpadl hned po tom zakopání šosu. Sehnul se k němu, chytil provaz a začal ho za sebou vláčet. Vodník skřehotal a vřískal, nejraději by mu něčím ucpal tlamu, ale... Hlavně doufal, že nepotkají žádného civilistu, nikoho, kdo by se mohl divit, jakou divnou rybu si to táhne.