„No, tady na člunu bych ohníček nerozdělával, ale," namítl Dean, byl trochu naštvaný, že s tou myšlenkou přišel Sam a ne on, ale co už. Kouknul na Hezounka, jak jim předvádí menší striptýz a jak ho u toho žere hmyz a pomyslel si, že ten se do té vody doopravdy musel těšit. Pořád mu ale nešlo do hlavy, jak to chtěl pod vodou vydržet bez vybavení. Vždyť to byla sebevražda...

Chtěl se ho ještě zeptat, kdy mají počítat, že se utopil, ale Hezounek už mezitím hodil záda do vody, jen to po něm šplouchlo a byl ten tam, jako by ho voda skutečně pohltila. Nad hladinu se tedy vynořily nějaké ty bublinky, ale Dean by jich čekal víc. A soustavně. Netušil, jak to funguje těm lovcům perel, ale museli přece nějak... upouštět vzduch postupně, ne?

„Tak teď nevím, jestli jsme ho nepustili zabít se," řekl mrzutě a koukal do vody, jako by z ní mohl něco vykoukat.

Sam stiskl rty, když se jednomu jeho návrh na zapálení bylinek pozdával a druhému ne. Až teď si uvědomil, že Dylan přišel jen ve spodním prádle, ale to už dotyčný podal rozloučení se a zmizel ve vodě.

Sam za ním chvíli hleděl, vyslechl si Deana a přesedl ke kormidlu.

„Myslel jsem, že jste to spolu nějak rozebrali. Jak se bude potápět," řekl bratrovi a na okamžik odtrhnul pohled od hladiny.

Dean tedy hlavu, respektive pohled, od hladiny neodvracel. Ještě nějaké bublinky a pak už nic. Zamračil se.

„Pořád říkal, že to nemám řešit a tak," zahučel. Nepřišlo mu pravděpodobné, že by Hezounek skočil do vody s tím, že se jde utopit. Ale... „Myslím, jestli vážně není mořskej... To. Panic, mořskej," zamrmlal, pokrčil rameny. Co věděl o sirénách, to by spočítal i vysloužilý dělník z pily na zbytku prstů a jestli vůbec existují mořské panny, neměl tušení.

„Možná bych mohl zkusit zavolat Bobbymu," usoudil po chvilce.

Sam se také zamračil, pohlédl zase na hladinu.

„Mořský panic? Myslel jsem, že je Lovec, když jsi mu všechno tak sypal," vyslovil svoji domněnku. Proč by měl Dylan hned být nějakou... bytostí? „No, tak... možná..." chtěl říct, že má možná Dylan nějaký trik, ale nic si přece nebral, kromě nože a světla, to viděli.

„Tak když bude po všem, můžeme se ho zeptat," navrhl a pokrčil rameny, nic lepšího ho nenapadalo. „Myslím Dylana. Bobby asi těžko odpoví na hej, nevíš, jestli je Dylan nějaká mořská bytost?" Krátce se odmlčel, zkontroloval hladinu i na druhé straně člunu. „Jak se vlastně má? Bobby?"

„Taky jsem si myslel, že je to prostě někdo, kdo ví, jak to chodí," přiznal Dean a pátral marně po bublinách. Sem tam se nějaké objevily, ale spíš to vypadalo, jako když prdí vodní had, nebo tak něco. Sehnul se, namočil ukazovák do vody a zahýbal s ním, pak ho ale radši vytáhl, aby mu jej něco neukouslo.

„Jestli se teda vynoří živej, no," řekl pochmurně a koukl po Samovi. „A takhle bych se neptal, nejsem blbej." useknul. Měl o Hezounka trochu strach. Trochu víc. Jestli tu byly možnosti jenom „je to člověk a utopil se" a „je to nějaká vodní bytost a dýchá pod vodou"...

Přimhouřil oči před sluncem, co bodalo do očí i z mírně zčeřené hladiny jezera.

„Bobby... No, tomu bych měl napsat stejně," prohlásil nakonec. „Naposledy řešil nějakou divnou zelenou bouřku, mrkej."

Vyndal telefon a ukázal Samovi zprávu od Bobbyho.

„A už se neozval, tak snad ho to neodneslo někam do země Oz nebo něco..."

***

Světla slunce postupně ubývalo, jak se Dylan blížil ke dnu, nebo tedy k těm rozpadlým zbytkům stavení. Tentokrát mohl vidět lépe, dům, který ještě jakž takž stál, připomínal vykotlaný zub, jen nějaké ty zbytky stěn, střecha a strop byly dávno pryč, a u jedné ze stěn si Dylan mohl všimnout poklopu z trouchnivějícího dřeva, pod kterým se kdysi skrýval sklep a nyní... Kdo ví.

Zatím před ním utíkaly jen ryby, i ty docela velké. Sumec tu byl opět taky a teď plaval někam do bezpečí před vetřelcem, který do temného vodního království přinesl světlo.

Cestou k ruinám, které díky světlu viděl poměrně brzy, Dylan vypustil poslední zbytky vzduchu z plic a nadechl se pod vodou. Napoprvé to vždy bylo nejtěžší. Když si zvyknul, zaměřil se na ten rozpadlý dům. Doplaval k němu. Všiml si rozpadajícího se dřeva, které něco skrývalo. Doplaval až k němu a zkusil ho nadzvednout. Byl docela zvědavý, co pod ním může být.

Poklop nebyl nijak zajištěný, jen se Dylanovi tak trochu rozpadl v rukou. Pod ním se daly zahlédnout kamenné schody, pokud si tam Dylan posvítil, mohl spatřit prostor, který byl ale tak trochu osvětlený sám o sobě, bledým, namodralým světlem, kterého bylo tedy pomálu, ale na to, aby se dalo vidět, to stačilo. Ven se vyhrnulo menší hejno okounů a z úhlu, ve kterém se Dylan nacházel, dál než pod schody vidět nemohl. Aby zjistil, co se tam dole skrývá, bude muset sestoupit dovnitř.

Když oddělal poklop a ten se mu rozpadl v rukou, položil ty kusy dřeva stranou. Naklonil se nad otvor a posvítil si do něj. Osvětlení ho překvapilo, ale docela se mu to líbilo. Zkontroloval si nůž, jestli ho má stále na svém místě. Když to shledal v pořádku, vplaval dovnitř.

Pomalu sestupoval dolů a s neskrývaným zájmem a zvědavostí čekal, co tam najde. Tenhle průzkum si užíval možná trochu víc, než když se vydával na sběr perel.

Mohl zjistit, že jde o prakticky obyčejný sklep, s policemi a regály, zrezlý kov, dřevo rozměklé vodou a pokryté řasami. Plavaly tu drobné rybky, ale to nejdůležitější...

To nejdůležitější byly sklenice a kameninové hrníčky. Právě ze sklenic vycházelo ono světlo, jako by v nich byly ukryté... Duše.

A v koutě sklepa se zatím nehybně vznášela postava se zeleným fráčkem, jehož vlající šosy připomínaly vodní řasy. Šlo o starého muže, nebo to alespoň zhruba jako starý muž vypadalo, jen jako by jeho maso a kůži tvořilo hnědé bahno a vlasy a vousy měl zelené stejně, jako fráček.

Jakmile se Dylan objevil se svým světlem, vodník přestal splývat u stropu sklepa a jeho jediné rudé oko se otevřelo. Také se rozevřela jeho ústa s malými, štičími zoubky, v bezhlesném skřeku.

Odrazil se od zdi a vyrazil proti Dylanovi.

***

Sam tedy víc nekomentoval Dylana a Deanovo vyptávání se, sledoval hladinu a... No, a měl ještě víc pochybností než před chvílí.

„Jestli je nějakou vodní bytostí, mohl to všechno páchat i on," zauvažoval nahlas, ačkoli mu to tak docela nesedělo. Neměl takový pocit z toho chlapa, ale pokud je tu tajemství, jeden nikdy neví. To už mu Dean podával telefon a on tedy přestal sledovat hladinu. Pohlédl na fotku a znovu se zamračil.

„Do háje," zamrmlal. „Kde to bylo? Nepotřebuje pomoct?"

„Nemyslím, že by to dělal Hezounek," řekl Dean po krátké úvaze, jinak by ho to možná napadlo taky, ale jak zatím toho týpka poznal, nepřipadal mu jako příšera, která loví lidi na jezeře. Navíc se zdálo, že taky dorazil teprve dneska a jak sbalil Lucy... Prostě by musel být a6 příliš rafinovaný, kdyby byl ve skutečnosti tou bytostí, která tu už celá desetiletí topí lidi.

Ale stejně, když to Sam nahodil...

Každopádně, kdyby je takhle vylákal na jezero, tak už by se je nejspíš pokusil utopit. Pokud tedy nečekal na soumrak. Ale to by měl jednodušší, kdyby tlačil na to, aby vyjeli až za soumraku, nejspíš.

Protřel si oči a dál sledoval vodní hladinu, v rukou si zatím hrál s lýkovým provazem.

„Přímo v Sioux Falls," odpověděl Samovi nakonec. „A zkusím mu teda napsat, jak to dopadlo."

Vzal si zpátky svůj telefon a nadatloval krátkou zprávu: „Bobby, prosím tě, ozvi se. Nepotřebuješ pomoc? Žiješ? Jestli ne, tak mi snad ani nepiš."

***

Dylan si svítil světlem, připevněným na levém zápěstí, na cestu dolů. Plaval podle schodů stále níž a hleděl na police, vybavení sklepa a na hrnečky a světélkující sklenice. Byl z toho jako u vytržení. Doslova to tu hltal očima. Vyhlédl si jednu světélkující sklenici s úmyslem vypustit světlo ven. Byl zvědavý, co to udělá.

I díky tomu tak trochu zaspal a nevšiml si vodníka.

Zaregistroval ho spíš reflexivně koutkem oka. Na nějakou obranu bylo pozdě. Dostal plný zásah. Narazil na police za sebou a praštil se do hlavy. Trochu ho to ochromilo. Stejně měl dojem, jako by do něj narazila masa bahna. Zůstal se ve vodě vznášet. Světlo mu naštěstí na zápěstí stále drželo a nůž na noze také.

Sklenice, po které sáhl, spadla z police a její víčko se odklopilo, světýlko duše z ní vyklouzlo a jednoduše se vsáklo do stropu sklepa, prošlo vším hmotným i vodou, a zmizelo někde v Nebi. Pravděpodobně to muselo být vidět i jako krátký záblesk venku, nad hladinou.

Vodník, probuzený mimo svoji obvyklou dobu, kdy býval aktivní, zůstal vznášet se kousek od Dylana a vypadal, jako by nevěděl, co s ním.

Až po chvíli natáhl pařáty a začal bezvládné tělo před sebou jaksi zkoumat, tlama se štičími zoubky se blížila, pak hmátl po právě vyprázdněné sklenici a pohnul se, evidentně připraven ponořit Dylanovi spáry do hrudi a vytáhnout jeho duši, aby ji uvěznil ve skleničce.

Než se Dylan uhodil do hlavy, všimnul si mizejícího světýlka ve stropě. Doufal, že ten ve sklenici nebyl žádný prevít a že si to vysvobození zasloužil. Chvilku pak byl mimo, ale naštěstí voda představovala jeho živel a urychlovala léčení. Docela rychle zase přišel k sobě. Pootevřel jedno oko. Všiml si vodníka ve své blízkosti. Sice byl ve střehu, ale předstíral, že je mimo.

Mohl si vodníka dobře prohlédnout, a když ho měl blízko sebe, pokusil se nenápadně nahmatat nůž, ale ruka se mu zamotala do řas či podvodních rostlin a vůbec se mu to nedařilo.

Do prdele s tím, zanadával v duchu.

Z vodníka nespouštěl své pootevřené oko.

***

„Mhm," zahučel Sam nespokojeně, podal Deanovi mobil zpět. Snad bude Bobby v pořádku. Obrátil pohled zase k hladině. Zazdálo se mu, že se na ní cosi zablesklo. Rozhlédl se, ale na břehu nic neviděl, a když se ještě od hladiny odrážely sluneční paprsky, usoudil, že zdrojem záblesku byly ony.

Dean si toho nevšiml vůbec, protože akorát datlil zprávu pro Bobbyho, a až potom začal zase sledovat hladinu. Pohlédl na hodinky. Dylan byl dole už skoro deset minut. To bylo asi dost i pro lovce perel. Teď nevěděl...

„Jakej je rekord v potápění bez výbavy?" zeptal se Sama, jako by to on měl snad vědět. „Už je tam skoro deset minut. A nemůžeme vědět, jestli se něco... Jestli se něco posere, tak o tom nebudeme vědět."

***

Vodník sebou trhnul a zase svoje spáry stáhnul zpátky. Měřil si Dylana rudým okem, jako by zvažoval, co je to u všech všudy zač. Pro teď neútočil, ale cestu ven měl blokovanou Dylanovým tělem, takže se jen bezradně vznášel ve vodě a vydával skřípavé zvuky, které se nesly i pod vodou.

Dylan se rozhodl přestat předstírat, že je mimo. Otevřel oči a pohlédl na vodníka. Zamračil se. Ukázal na police se sklenicemi a dušemi. Gestem dal tomu tvorovi jasně najevo, že tohle dělat dál nesmí.

Nespouštěl přitom vodníka z očí. Konečně se mu podařilo nahmátnout nůž a vytáhl ho z pouzdra. Natáhl se k nejbližšímu hrnečku a shodil ho.

Na Dylanova gesta vodník nijak nereagoval, vypadal, že by nejradši vyrazil pryč, ovšem ve chvíli, kdy se převrhl další hrnek a další osvobozená duše putovala vzhůru ke světlu...

Střádal je tu už celá desetiletí a byly jich tu snad stovky, ale ztrátu každé bral vodník velice osobně. Těžko říct, na jaké úrovni fungoval, jestli přemýšlel alespoň trochu lidským způsobem, možná, že v něm přece jenom něco lidského zbylo, ale šlo jen o pozůstatky, střepy...

Teď opět otevřel zubatou tlamu a vrhnul se po Dylanovi. Mířil mu oběma bahnitýma rukama na hruď.

***

„Rekord je kolem dvaceti minut, myslím. Tak nějak," upokojil Sam Deana. Nebyl si tím tedy úplně jistý. Ale zdálo se mu, že se to k těm dvaceti minutám blíží. „Ale ano, pokud se něco děje pod vodou, my o tom nemáme jak vědět. Nemáme vybavení, že bychom zašli taky dolů."

Další záblesk na hladině nijak na vědomí nebral, byl přesvědčený, že za ně může slunko.

„Jo, měli jsme si něco pořídit," zabručel Dean, tentokrát si toho světýlka všimnul, ale taky si nebyl jistý, jestli nešlo jen o sluneční paprsky. „Dvacet minut, jo?" zopakoval a hvízdnul. Nedokázal si to ani pořádně představit, ale na druhou stranu se trochu uklidnil. Hezounek měl ještě trochu času.

„Co když už se neobjeví? Počkáme tu do soumraku?" zeptal se přesto, motal lýkový provaz a mračil se na hladinu vody, mírně zčeřenou vlnkami, jak nad jezerem foukal vítr. Dalších pár bublin, které by mohly být od Hezounka. A ze západu, odkud vál vítr, se začínaly sbírat těžké, tmavé mraky, občas se ozvalo vzdálené burácení hromu.

Sam pokýval hlavou na potvrzení svého odhadu. Nejradši by si natáhl nohy, ale měl pocit, že by měl zůstat ve střehu. Aspoň kolik mu nedostatek spánku dovolí.

Zdvihl hlavu, když zaslechl tiché hřmění.

„No... nevím. Může se stát, že nevyplave a může se stát, že vyplave někde úplně jinde. V tom prvním případě, tady aspoň budeme nejvíc na ráně, ještě i v bouřce, možná, takže vodník by mohl jít po nás, ne po někom jiném. Ale bude v nevýhodě. V druhém případě tu zůstaneme trčet zbytečně, ale nebudeme mít jak to zjistit," zkonstatoval.

***

Dylan vodníka sledoval a čekal, jestli přijde nějaký druh komunikace. Nic, co by chtěl, ale nepřišlo, žádné porozumění, nic. Vypustil z úst další vzduch. Teď by měl zkusit podle pověry vodníkovi ušmiknout šos.

Potom, co pustil duši a ta zmizela ve stropě, zaznamenal Dylan vodníkův pohyb. Tentokrát se mu podařilo se útoku vyhnout, rychlým úhybem do prostoru do strany. Natáhl se po něm a podařilo se mu chytit ho za frak, načež se mu pokusil nožem uřezat šos.

Vodník se také pokoušel uhnout, ale byl příliš nemotorný, tak jen zaskřípal, jako by mu Dylan odřízl kus masa. Možná to tak skutečně bylo, možná celý jeho outfit tvořil jedinou bytost, jakoby složenou z bláta a vodních řas.

Jak se pokoušel uhnout, shodil z jedné police hned celou řadu skleniček a hrnečků a duše začaly prchat. Vodník opět zakvílel, že to bylo slyšet i pod vodou, a pokusil se Dylanovi zahryznout do ruky, v níž držel nůž.

Dean na okamžik odhlédl od hladiny, právě ve chvíli, kdy se z ní vzneslo dost světýlek na to, aby se to nedalo pomýlit se slunečními paprsky, a se stisknutými rty se podíval na Sama.

„Už jsem ti říkal, že jseš ohromnej optimista a že si toho cením?" zeptal se ho. Pak zabloudil pohledem k mračnům, která zatím byla ještě dost daleko, a povzdechl si. Znovu zkontroloval hodinky. „Jestli nechce trhnout rekord, tak by si měl pospíšit, ještě šest minut."

Sam naopak vzhlédl, když se okolo začalo blýskat, ale stále netušil, co by to mohlo být. Deanova optimistu nechal tak, protože...

„Viděl jsi to?" zeptal se. Ohlížel se, zkoumal hladinu okolo, ale už se to neopakovalo.

„Co jsem měl vidět?" obrátil se Dean zpátky k vodní hladině, ale až na pár bublinek už tu nebylo nic, co by se nějak vymykalo normálu. Možná koutkem oka něco zachytil, když o tom teď tak uvažoval, ale nebyl si jistý, jestli to nebyly blesky ze zatím vzdálené bouřky.

„Hm. Nevím," zamumlal Sam. Zavrtěl hlavou. „Asi nic."

Zase zůstal sedět v klidu a dál sledoval hladinu okolo. Už mu z toho začínalo hrabat, kam se podíval, všude vlnky. Zkontroloval tedy pohledem vzdálený břeh.

Rybáři, kteří se o skupinku na člunu nijak zvlášť nestarali, vlastně ani netušili, co se tam uprostřed jezera děje, se začínali balit, jak se blížila bouřka. Takže jezero se pomalu stávalo osamělým. Vzdálené burácení se blížilo, spolu se záblesky, které začínaly být jasně viditelné.

***

Když se Dylanovi podařilo získat kousek šosu, neměl moc kdy se z toho radovat, ale na tváři se mu usadil mírný úsměv. Vidět, jak si vodník pouští duše, byl rovněž k nezaplacení. Možná, i díky tomu, že se kochal tím, jak světýlka stoupala ke stropu, znovu prošvihl důležitý moment.

Probral se v okamžiku, když už byl vodník nepříjemně blízko. Uhnul mu, ale ne dost rychle, takže ucítil, jak ho ty zuby škrábly na zápěstí.

Nůž však udržel a ohnal se po vodníkovi, pokoušel se ho bodnout do oka a oslepit.

Ve vodníkovi nezbylo mnoho stop lidství, zato zvířecí instinkty získal takřka dokonalé. Dylanovu noži tentokrát uhnul, a hned potom se zase vrhnul po vetřelci v jeho podvodním království, tentokrát po noze, s otevřenou tlamou, štičí zuby byly tedy drobné, ale trhat dokázaly.

Provedl to kousnutí, pak sebou švihnul jako ryba, proklouzl kolem Dylana a vyrazil k cestě ven. Srazil přitom nějaké další skleničky a hrnky, takže následoval další hromadný úprk duší.

Dylan nyní na své kůži řádně pocítil, jak má vodník ostré zuby. Sice vykřiknul, ale ve vodě se to projevilo jen jako další trocha bublinek, které vystoupaly ke stropu. Kousancem se nicméně nezabýval, přestože to trochu krvácelo. Hleděl, jak vodník nechtěně pustil další duše na svobodu a vůbec se za to na něj nezlobil.

Když se vodník prosmykl k východu a utekl, Dylan ho nechal.

To, co chtěl, to měl.

Šos držel v ruce a pro jistotu si jej vsunul za popruh, který poutal světlo k jeho zápěstí. Nechtěl se tu teď už dál zdržovat. Přesto neodolal a nožem poshazoval další řadu hrnků a sklenic, aby pustil další duše.

Hned na to chytil nůž do zubů a rychle vyrazil ze sklepa vzhůru, jakmile byl venku, ještě rychleji se vydal k hladině.

Vodník se držel na dohled Dylana, rudým okem ho sledoval... Šel si pro svůj šos, protože bylo jeho životní nutností jej mít. Kdyby ho získal zpět, zase by mu přirostl a on by byl v bezpečí, ačkoli doplnit znovu svou sbírku duší by mu nějakou dobu trvalo.

***

Tentokrát už ten... dušostroj viděl i Dean a vůbec se nedal pomýlit s odlesky na vodní hladině, ani se vzdáleným blýskáním.

„Oh, wow, viděl jsi tohle?!" dloubl do Sama. „Rozhodně se pod tou vodou něco děje."

Mrknul na hodinky.

„Ještě má asi tři minuty," prohlásil, to by měl Hezounek zvládnout.

Následovala další světelná show. A bublinky na hladině.

Sam odtrhl pohled od vzdálených postaviček na břehu, rozhlédl se po hladině okolo. Záblesky rozmihotaly vodní hladinu a jemu se v úžase rozšířily oči.

„To jsem myslel," odvětil, když do něj Dean hrknul. Sledoval to divadlo, dokud znovu neskončilo. „Jenže co se tam děje?"