„Dnes už jsem jen tvůj," řekl Dylan, věnoval Lucy smyslný úsměv a zkoumal pohledem její sexy postavičku. Ten pohled byl tak intenzivní, že mohl působit skoro jako jemný dotek. Když dal do úst první sousto, uvědomil si, že už má vážně hlad, tak se na nějakou chvíli odmlčel a plnil žaludek. Používal k tomu snad všechny krabičky a balíčky, které jim poslíček přivezl. Jídlo bylo dosti ostré, ale moc dobré, tak byl spokojený.

„Vážně mají to jídlo výborné," řekl, když už vyzkoušel snad všechno, co bylo v nabídce.

Odložil na stůl rozjedenou krabičku a pohladil si spokojeně břicho. Vstal, dal jahody do skleniček a pak k nim dolil sekt. Jednu sklenici postavil blíž k Lucy, druhou si vzal sám a napil se.

Bylo na co se dívat a pohledy, které si vyměňovali, působily skoro jako předehra. Hlad po jídle byl brzy zažehnán a Lucy přisvědčila, jídlo bylo vážně vynikající a ještě jí zbylo, aby si schovala potom do kuchyně do ledničky. Nemělo by se to, ale ona byla jedna ruka s kuchaři i s provozní, takže to měla dovoleno.

Natáhla se po skleničce, teď si mohla dát beze strachu, že jí to stoupne do hlavy tak, aby z noci nic neměla. Dopila, zvedla se a rozsvítila lampičku u postele, velké světlo zhasla, takže se pokoj ponořil do příjemného přítmí. Sundala z postele pár tašek a vrátila se k Dylanovi, sedla si mu na klín a dlouze ho políbila. Přitom se mu pomalu snažila sundat tričko a prohlédnout si „zboží".

***

Sam se ponořil do pátrání po informacích, ačkoli to zase byla práce... Z mýtů se dozvěděl, že sirény se v minulosti objevovaly nejvíc v oblasti Řecka, ale že by byl Dylan Řek, to se mu nezdálo ani náhodou. Měl přízvuk, který Sam zatím neidentifikoval, ale rozhodně mu to neznělo řecky. Ani další informace z převážně řeckých mýtů o sirénách ho neuspokojily. Dočetl se, co už i věděl. Sirény byly zobrazované převážně s částí, nebo celým tělem ptačím, vábily námořníky do svých spárů. Nejčastěji se objevovala zobrazení svůdných žen. Co způsobilo změnu?

Mohlo to být křížení s lidmi? Jsou potomci sirén stále sirénami? Platí to jen na ženské potomky?

Vypil celé pivo a objednal si další.

Informace se dost opakovaly, ale někde v hlubinách internetu našel zmínku i o tom, že sirény svoje oběti jen manipulují i k násilným činům z lásky a potom, když jejich potěšení pomine, z nudy opustí oběť a přesunou se dál.

Pomyslel si na Dylana a Lucy, na to jiskření mezi nimi, ale stále se mu nezdálo, že by... že by měl nastat nějaký násilný čin. S dopíjením dalšího piva to už chtěl vzdát, oči se mu klížily, zřejmě je bude muset na chvíli přece jen zavřít, když tu se mu podařilo vyhrabat článek i přímo o potomcích sirén. Nazývali se tidelanders a vážně měli nadpřirozené schopnosti.

Mnoho informací ale ani tady nebylo a Sam musel stále počítat s mýty a legendami.

Žijí podstatně déle, dokáží ovládat vodu, dýchat pod hladinou. To dýchání by sedělo, Dylan jim to potvrdil, ale co zbytek?

Nespokojeně si povzdechl. Doufal, že ho pátrání uspokojí, že mu dá důvody nebát se a nechat Dylana na pokoji, ale teď... co teď?

„Copak, situace na burze je neuspokojivá?" optal se se zdviženým obočím barman od časopisu. Protože čas od času kontroloval, jestli je všechno v pořádku a hosté, kteří tu už byli tedy jen tři, když se započítal i kuchař, jsou spokojení. „Bejval tu jeden, co prodával spoření," dodal. „No, moc úspěch neměl."

Samovi se nechtělo jít rušit Dylanovi večer, jak navrhoval Dean, pokud vážně o nic nešlo. Vzhlédl od monitoru, na druhý pokus zůstal zírat na barmana, když mu došlo, že mluví na něj.

„Burza, no," zamumlal po chvíli, pohlédl na informace o sirénách. „Nebojte se, já vám nic nabízet nebudu," slíbil barmanovi.

Vlastně ani nevěděl, kde Dylan s Lucy jsou. Možná v některém z pokojů, což Sam nevěděl, kde má kdo pokoj, možná jeli do města. A pokud nemínil rozrazit každé dveře, neměl to moc jak zjistit. Pokud se začne ptát, který je jeho a její pokoj... Minimálně u Lucy by ho mohli považovat za úchyla a i tak mu nic neříct.

Pohlédl na hodiny. Čas poměrně pokročil, zatím se, asi, nic nestalo. A proč by si Dylan domlouval s nimi hlídku a program na zítra, kdyby mněl zlé úmysly? Proč by vůbec zůstával a spolupracoval s nimi, když se dozvěděl, že loví nadpřirozené bytosti?

Zdálo se mu to příliš komplikované.

„Dejte mi ještě jedno pivo, prosím," posunul po pultu sklenici k barmanovi. Už mu to tedy stoupalo i do hlavy, jak trpěl nedostatkem spánku, ale ještě se držel. A nějakou tu hodinku zlých snů možná stihne.

Ohlédl se po hráčích kulečníku, zauvažoval, jestli se místo spánku nepřidat. Ale to by vůbec nedal hlídku.

„Je mi líto, že máte práci i na dovolený," řekl barman upřímně a začal točit Samovi další pivo. Přitom se zamračil, on sám už v podstatě... V podstatě měl dovolenou jen mimo sezónu, a v těch dvou týdnech jezdil za starými rodiči. Takže si taky úplně neužíval. „Musí to bejt dobrej vopruz," dodal, napadlo ho, že by se hosta zeptal, kde a jak investovat, ale zase ho nechtěl až natolik rušit.

Kuchař mezitím dohrál, dopil a zívnul. Ráno měl začínat v šest, takže se rozloučil a jel se taky trochu vyspat, přece jenom. Rybář zůstával stát u kulečníku a mžoural po Samovi. Do půlnoci nějaký čas ještě zbýval a on by si ještě zahrál.

***

Skleničku sektu s jahodami si Dylan taky požitkářsky vychutnával a kochal se výhledem, který se mu skýtal. Probouzelo to v něm touhu a vzrušení. Když dopil, zjistil, že s Lucy jsou sehraná dvojka. Postavil sklenici na stůl a se zájmem sledoval, co Lucy podniká. Změna osvětlení mu naprosto vyhovovala.

„Tohle je prostě skvělé," vydechl spokojeně. Sledoval, jak Lucy kroutí boky, když se k němu vrací. Kousek se odsunul od stolu, aby měla na jeho klíně dost místa.

„Tak už ho dej dolů," zavrčel nedočkavě, když se na chvilku odtáhl od jejích rtů a když měl pocit, že to s tím jeho tričkem zbytečně protahuje. Zvedl paže nad hlavu, aby mu jej mohla sundat. Stejně ho nepotřeboval. Rozpálený byl pořádně, po jídle i tím, co se děje a bude dít. Pod tričkem se měl rozhodně čím chlubit, vypracované břicho i prsní svaly a tak dále...

Lucy neváhala a tričko mu stáhla, zahodila ho někam stranou. Měla tu čisto, takže se nebála, že by se nějaký kus oblečení nějak zašpinil, ani když tu prve tančili. Potom sama zdvihla ruce, aby jí i on pomohl svléknout top, pod kterým už nic dalšího neměla. Jak bylo řečeno, prsa měla tak akorát té správné velikosti, a ještě pevná a pružná.

***

Sam zachytil pohled rybáře a rozmýšlel, jestli se nechá přemluvit. A nebo půjde vážně spát.

„Není to zrovna dovolenka," přiznal barmanovi.

Stiskl rty a na rybáře mírně zavrtěl hlavou. Jak by ale mohl jít spát, když si nemůže být jistý Dylanem? Neměl by jen tak věřit. Otec do nich vštěpoval nedůvěru a... a to, co se stalo s Jess... věřil, a navzdory tomu...

Vydechl, zamračil se, napil se piva.

„Spíš práce při kočování," uzavřel myšlenku. Na chvíli se zamyslel, potom pohlédl na barmana. „Úplně jsem zapomněl. Měl jsem něco vzkázat servírce od známého, s kterým se měla setkat. Lucy? Myslím. Nevíte, jestli je někde tady? Nebo jezdí do města?" zkusil to.

„Jo, to je teď věc," pokýval barman na ta slova o práci. Mladí lidé s laptopy a notebooky cestují po světě a přitom pracují. Pak zase zvedl hlavu od časopisu a svraštil čelo. „No, Lucy bydlí tady," řekl mírně neochotně, ale Sam mu nepřipadal jako úchyl, který by jí chtěl ublížit. „Pátý dveře nalevo, pokoj číslo 12."

Načechral si časopis a znovu spustil pohled po řádcích textu.

***

Když měl tričko dole, Dylan si spokojeně vydechl. Také se hned chopil okrajů jejího topu a jediným plynulým pohybem jí jej přetáhl přes hlavu. Odložil ho na stůl. Nechtěl jí ho názet po zemi.

V jeho jiskřícím pohledu bylo znát, že je výhledem na její hrudník unesený.

Přitáhl si ji k polibku a dlaněmi bloudil po jejím těle. Jeho doteky byly intenzivní a chtivé, ale zároveň jemné, připomínaly dotek motýlích křídel.

„Jsi naprosto nádherná, Lucy," zašeptal roztouženě mezi polibky. Zvedl se i s ní ze židle, nechal ji zaklesnout se mu nohama kolem pasu. Ruce jí položil na zadeček a odnesl si ji do postele, kam ji položil a pokračoval v líbání, zatímco rukama začal pracovat na odstranění spodního dílu jejího oblečení.

I ona ho zkoumala rukama, jako by snad byla slepá a hmat byl jediný smysl, který může využít. Hladila ho a jemně tiskla, když se ocitli v posteli, s jistou netrpělivostí ho začala zbavovat i kalhot, aby vypustila na svobodu jeho vojáka, který, jak čekala, už bude stát v nádherném pozoru.

„Jsi... Teď jsi můj," zašeptala. „Teď jsi jen můj."

Rty a jazykem přejížděla po svalech i jeho opálené kůži, blížila se ke klínu.

***

Sam přikývl na informaci od barmana, ale ještě se nezdvihl, napil se piva. Jak zjistí, v kterém pokoji bydlí Dylan? Nějak oklame chlapce na recepci?

Dopil, vytáhl bankovky a zaplatil. Už tu udělal dneska slušnou útratu. Zaklapl laptop, kterému stejně právě končila baterie, vzal ho do ruky.

„Dobrou noc vám přeju, potom," popřál barmanovi a dal se na odchod. Trochu se mu motala hlava z nedostatku spánku a tří piv, ale až na trochu opatrnější krok to na sobě nedával poznat. Než zamířil odložit věci do pokoje, došel zase na recepci. Doufal, že tentokrát chlapce nevystraší.

„Dobrý večer, ještě mám prosbu," oznámil rovnou ode dveří. „Setkal jsem se tu s jedním rybářem, dohodli jsme se, že o půlnoci vyrazíme, ale mám ho přijít vzbudit a, heh," zasmál se. „Zapomněli jsme si vyměnit informace, v kterém pokoji je ubytovaný. Můžete mi pomoct? Ale vím jen křestní jméno. Jmenuje se Dylan."

Tentokrát se kluk na recepci vážně tolik neleknul, stopnul hru a zamžoural zpoza brýlí na Sama. Ta historka mu zněla celkem pravděpodobně, takže dlouho nedumal a zajel na počítači do systému.

„Dylan Seager?" zeptal se. „Eee, no, jinej Dylan tu, eee, není. Je na, eee, dvaadvacítce."

***

Když Dylan našel, co hledal, hned se dal do rozepínání a následně Lucy stáhl šortky dolů z jejích dlouhých nohou a odhodil je na postel. Pomáhal Lucy zbavit se i vlastních kožených kalhot. Jakmile je měl pryč, i přes spodky bylo vidět, jak moc se na Lucy těší.

Lehnul si hezky nad ni, pokračoval v líbání, přitom se otíral o její klín.

„Jen tvůj," odsouhlasil jí její poznámku. Hlas měl zhrublý vzrušením.

Lucy nechtěla dělat zabijáka vzrušení, ale přesto se natáhla a z nočního stolku vytáhla balíček s kondomem, roztrhla ho a jemně, zatímco její prstíky pracovaly na neuvadajícím vzrušení, navlékla vojákovi atombordel.

„Nechceme... Chceme bezpečně," pošeptala Dylanovi a jemně ho kousla do ušního lalůčku.

***

„Seager," zopakoval Sam tiše po chlapci. Na další slova přikývl. „Tak když tu další není, to bude on," zkonstatoval. „A nebo vzbudím někoho jiného. Snad ne. Díky."

Rovnou se otočil na odchod. Laptop odložil v pokoji na stůl, zase za sebou zamkl a jako první zamířil k pokoji 22, k tomu Dylanovu. Došel rovnou ke dveřím a zaklepal. Vzápětí jako by ho opařilo. Když Dylan otevře, co mu poví? A jak chce vůbec zjistit, jestli s Lucy provádí něco nepěkného?

Zůstal tam stát jako přikovaný, ale dveře pokoje se neotevřely. Opatrně se nadechl a přitiskl k nim ucho. Nic. Ticho.

Ticho a skřehotání žab, které se skutečně podobalo vodníkovým skřekům. I v okně, mezi žaluziemi, byla tma.

***

Kdyže Lucy zmínila ochranu, Dylan ztuhnul, vypadal na moment, jako by dostal po hlavě kamenem. Polilo ho přitom horko, když si uvědomil, že se mu myšlenky na kondom úplně vykouřily z hlavy.

„Promiň, já jsem vůl," odtáhl se s omluvou od ní a převalil se vedle ní na záda. „Já tě miluju."

Hned se sednul, chytil její tvář do dlaní a přitáhl ji k polibku.

„Samozřejmě, že jedině s ochranou," přikývl, když se odtáhl. „Sundala jsi mi kalhoty a já jsem přestal myslet hlavou."

Protočil sám nad sebou očima. Ochranu používal vždy, protože nechtěl riskovat, že přivede na svět někoho, na koho se bude zbytek světa dívat mezi prsty a nazývat ho monstrem. Vlastně ani nevěděl, jestli může mít děti. Nikdy neriskoval tak, aby to zkoušel. Dlouho věřil, že ani děti mít nemůže. Jeho vírou pak jedna událost otřásla, ale stejně neměl stále stoprocentní jistotu.

Když vstřebal úlek z toho, co málem dopustil, trochu vydechl. Chytil Lucy opět za tváře a přitáhl si ji k polibku, přitom si ji posadil na klín.

Lucy stále pracovala prsty, obemykala jeho chloubu a usmála se.

„Zlatíčko, vůl zcela určitě nejsi," prohlásila s pohledem do jeho klína.

Polibky jako formu omluvy zcela akceptovala, ale... Mnohem lepší bylo pak na něj nasednout, obejmout ho a jemně se pohupovat, zatímco si jazykem hrála s jeho ušním boltcem. Neřekla mu, že ho miluje. I když svým způsobem ano, ale věděla, že je to pomíjivé. Jedna, dvě noci a půjdou si každý po svých...

Její reakce na vola Dylana přiměla vyprsknout smíchy. Nahnul se k ní a ukradl si polibek. Její péče a něžnost ho rozvášňovaly čím dál tím víc. Hladil ji rukama po těle, zkoumal a poznával každý kousek její kůže. Teprve po chvíli uvažoval nad tím, že si snad jeho slova vyložila jako poděkování, že myslí i za ně.

Samozřejmě mu byla velmi sympatická, ale lásku, milovat někoho, to si nemohl, nechtěl dovolit. Nebyl člověk a nikdy mezi lidi nezapadne.

Užíval si, když se na něm Lucy usadila. Opětoval jí polibky a dál rukama šmátralkama vyrážel na další a další průzkumné mise. Po chvíli, když už bylo jeho vzrušení o dost silnější, si ji přetočil zase pod sebe a převzal vedení.

Ještě štěstí, že bylo po dešti a pootevřeným oknem, na kterém byla síťka proti hmyzu, sem táhl čerstvý, chladivý vzduch. Jinak by se k sobě už lepili i tím ne tolik příjemným způsobem.

Lucy neměla ve zvyku zůstávat v poloze „prkno" nebo „mrtvola", takže si pod zadeček posunula pro pohodu polštářek a přitom vyrážela Dylanovi vstříc. Nejspíš mu tak trochu označkovala záda nehty, ale to už k věci patřilo.

***

Možná Dylan spí. Jenže měl jít za Lucy. Možná... Nejspíš jsou v druhém pokoji. Anebo ve městě. Kdyby byli ve městě, to by se nedalo nic moc dělat. Ale...

Sam s povzdechem vykročil hledat pokoj číslo dvanáct. Když si vypočítal správné dveře, už zdálky si všimnul, že za oknem vládlo slabé světlo. Paradoxně zpomalil krok a k pokoji došel skoro po špičkách. Stiskl rty a natáhl uši, jestli je uslyší oba.

Přiblížil se k oknu a zkusil nahlédnout dovnitř, pokud mu to závěsy dovolí.

Dylan nic proti změnám během akce S neměl. Vycházel Lucy stříc a zároveň si užíval okamžiky s ní. Tenhle večer předčil jeho očekávání. Její nehty, které mu ryly do zad, mu nevadily, stopy tam zůstanou jen do první sprchy.

Skláněl se nad ni a zahrnoval ji polibky, jako by ji snad chtěl samým chtíčem a vášní sežrat. Občas mu unikl výdech, který mohl zkresleně někomu, šmírujícímu za oknem, připomínat vrčení.

Okno bylo pootevřené, přes síťku v něm se tedy malinko zkresloval obraz, ale Lucy tu neměla závěsy, jen záclony, nakonec, pokoj byl oknem natočen tak, že tam nikdy slunce přímo nesvítilo.

Zevnitř se teď ozýval jak Dylan, tak tiše puštěné rockové balady, a vzdychání Lucy, které skoro připomínalo vzlyky.

„Prosím," vyrážela ze sebe, chtěla ho cítit na sobě i v sobě, chtěla do něj vplynout, až jí z toho z očí vyhrkly slzy.

***

Ačkoli byla v okně jen záclona, Sam neviděl úplně jasně. Všimnul si dvou těl v posteli, zaslechl vrčení, vzlyky a prosby. Po zádech mu přejel mráz, zvrtnul se ke dveřím a vykopl je.

Snad za to mohlo pivo a nedostatek spánku.

Až když se řítil k posteli, projelo mu myslí, že jestli je Dylan zlý, on je teď nahraný, protože netušil, co na něj platí. Jenže vzápětí se ta myšlenka rozplynula, když uviděl, co uviděl.

Celý zrudnul.

Téměř už u postele, stočil to na cestu zpět ke dveřím, až se mu nohy zamotaly a skoro se tam natáhl.

Dořiti, dořiti, dořiti...

„To je omyl," nervózně se usmál, ohlédl, ale zase odvrátil pohled.