Jak málo stačilo k tomu, aby docela prima den skončil takovým fiaskem. Po tomhle přístupu od bratrů – vlastně neví, co čekal, možná méně předsudků a více důvěry, naivka – měl Dylan chuť se sbalit a vypadnout odsud. Jet zase o dům dál a opět si držet všechny od těla, co nejdále. I kdyby se rozkrájel, vždycky to mělo stejný průběh.

Opět měl dojem, že je nějaká příšera, jako by si mohl vybrat, že jeho matkou je siréna.

Došel podrážděně k motorce. Nasedl na ni. Myslel si, že Sam s ním udrží krok a pojede s ním. Když se ale ohlédl, Sam byl u přístřešku a Dean si to mířil ke kempu.

Zklamaně vydechl, narazil si na hlavu přilbu, nastartoval a vyrazil ke kempu, Dean se holt bude muset projít.

Zaparkoval blízko svého pokoje. Vypnul motor, sundal přilbu, pověsil ji na řídítka a slezl z motorky. Hned na to zmizel ve svém pokoji. Sundal si bundu, odhodil ji na volnou postel a podíval se, kolik je hodin. Náladu měl naprosto pod psa.

***

Když odešli, Sam se s povzdechem posadil, pohlédl na vodníka. Dávala se do něj zima, ale ještě chvíli to byl ochotný vydržet. Z toho, jak se teď všichni rozešli, neměl moc dobrý pocit, ale asi s tím nic nemohl udělat. Namísto toho, aby se užíral novou atmosférou, vytáhl telefon. Za čas, uplynulý od smrti Jess, po několikáté vytočil otcovo číslo. Znovu se ale dozvěděl jenom tolik, že není dostupné.

***

Deanovi se Hezounek vážně zdál smrtelně uražený. Asi by si to ale neměl tolik brát.

Když dorazil na pokoj, jen potřásl hlavou a vlezl do sprchy, zatímco za sebou nechával mokré oblečení po zemi. Ještě věnoval jednu myšlenku uraženému Hezounkovi, ale pak to pod proudem vody ze sprchy nechal odtéct, zazpíval si Renegade od Styx a pěkně se umyl, načež s ručníkem vtančil do pokoje a oblékl se do suchého. Mokré nějak rozvěsil na židle. Sbalil si do příruční tašky walkmana a kazety, po chvíli váhání tam přihodil i paperback Deavera, Sběratel kostí, a samozřejmě si vzal baterku, plně nabitou, aby si případně mohl číst, i když se tou knihou po kouskách prokousával už asi měsíc.

Ještě si doplnil whisky do placatky, přidal láhev Coly a nějaké pamlsky a zadumal, jestli má všechno. Ale asi ano. I svoje nože, pistoli a vůbec.

Hodil na sebe i koženou bundu, v noci by mohlo být chladno, a dlouhým krokem se pustil zpátky pod přístřešek za Samem, přitom si pohvizdoval, na uraženého Hezounka úspěšně zapomněl.

***

Zatímco byl Dean pryč, Sam zkoušel volat rovnou dvakrát. Po celém zapomenutém dni... jako by to mělo smysl. Otec byl stále kdoví kde, nedalo se s ním spojit, nedalo se nic. Protřel si oči, telefon schoval. Zavolal by na číslo Jess, poslechnout si její hlas v hlasové schránce, jenže... Pomáhalo to, nebo se tím týral?

Teď to zkoušel nedělat, a... A nemyslet na to, že když si to možná zase rozmyslí, její hlas bude pryč, protože rodiče zruší její číslo.

Uvědomil si, že slyší kroky už celkem blízko. Ohlédl se a uviděl Deana, sotva pár kroků od přístřešku. Stiskl rty, ale nevstával hned. Nebyl si jistý, jestli je teď nejlepší nápad zůstat sám.

„Volal jsem otci. Pořád nic," informoval bratra zběžně. Tedy, jakoby bylo o čem informovat.

Hvízdání utichlo jako přeťaté nemilosrdnou čepelí reality. Dean se instinktivně poklepal po kapse, kde měl svůj telefon. Zkoušel to taky, zkouší to pravidelně, i když u něj to bylo především proto, že byl zvyklý na tátovy pokyny, říkal mu, co má dělat, a tuhle roli teď musel převzít za něj.

Zaťal zuby a posadil se vedle Sama. Vodník za lavicí pořád vydával skřeky, ale chvílemi zůstával i potichu.

„Co bys mu řekl, kdyby ses dovolal?" zeptal se Dean v jedné tiché pauze. „A kolikrát... Jak často to zkoušíš?"

Pokoušel se měřit míru Samova zoufalství a Hezounek byl pro tu chvíli úplně zapomenutý.

Sam na Deana pohlédl, na čele se mu objevily vrásky. Slabě pokrčil rameny.

„Dnes jsem to zkusil až teď," rozhodl se odpovědět na druhou otázku. Odmlčel se však jen na krátko, uhnul pohledem k zemi. „A... Nevím. Co se stalo. Nejdřív. Potom bych se s ním dohodl, abychom se do toho opřeli spolu."

Doteď nad tím vlastně nerozmýšlel. Ale o to mu přece šlo. Zjistit, co otec našel za ty roky. Spojit s ním síly. Pomstít Jess. A mámu.

„Já myslím, že chce, abychom pokračovali tam, kde on skončil," zamumlal Dean, šťouchnul nohou do vodníka a skřehotání na chvíli ustalo. „Vždyť víš. Zachraňovat lidi, lovit věci... rodinnej byznys."

Vůbec to nebyla správná odpověď na to, co mu Sam sdělil, ale potřeboval ze sebe tuhle teorii nějako dostat. I ty obavy, že ho v tom Sam nechá samotného.

„Určitě má důvod, proč chce po tý věci jít sám," dodal ještě a dloubal nohou ve štěrku na zemi. „Až bude připravenej, tak... Určitě nám dá vědět."

Sam věděl, že to už tak nějak s Deanem rozebírali. Oba byli tak trochu jako ohraná deska. Jeden chtěl hledat otce, druhý plnit možný pokyn.

„Musím najít Jessičina vraha. Nedokážu myslet na nic jinýho," řekl, nijak zle, spíš unaveně. Neopakoval, že se nechce vrátit k téhle práci. Už to bylo bezvýznamné. Musel udělat to jedno a potom... Potom netušil.

Dean věděl jistě jedno: nechtěl tuhle práci dělat sám. Ale Samovi to znovu říkat nemusel, ten už to musel vědět. Přikývl na jeho slova, bral to a chápal to. Teda, možná ne úplně, jemu holku nikdo nezabil. Kdyby ano... Nevěděl, co by dělal.

Na druhou stranu se nemohl zbavit sobecké myšlenky, že kdyby se to s Jess nestalo, teď by to tu řešil sám. Vlastně s Hezounkem, ale... To Sam našel všechny ty informace a vůbec.

„Měl by ses jít taky převlíknout a trochu si dát na ucho," řekl po chvíli. „Vážně se chceš zítra potápět?"

Sam při té radě stiskl rty. Jasně, že by se měl převléci do suchého. I spánek by se mu hodil, jen... jen to bylo komplikované.

„Teď už si tím nejsem tak jistý. Předtím... Napadlo mě, že duši už jinak neuvidím. A může to být... Já nevím. Byl to nápad," zamumlal. Padla na něj únava a navrátila se touha najít otce a vyřešit vraha, když opadl adrenalin z případu.

Dean znovu pokrčil rameny. Jestli se Sam chtěl vrhnout do jezerních hlubin, on mu to nemohl zakazovat, ale sám při představě, že by měl lézt pod vodu, ještě k tomu do nějakých sutin... Otřásl se a to ještě zdaleka nebyla taková zima, třebaže o dešti se ochladilo.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru do roztrhaných mraků, smrákalo se, stíny se prodlužovaly a získávaly na temnotě.

Vodník sebou mel a skřehotal, nejspíš by se touhle dobou vydával zase na lov, ale smůla, lýkový provaz ho držel pevně.

„Mně stačí vidět je nad vodou," zahučel Dean na téma duší a poposedl si. „Ale klidně se tam můžeš jít mrknout. Pokud teď nenastydneš v těch mokrejch hadrech a nedostaneš zápal plic."

„Nedostanu- mhm," zamručel Sam a také si poposedl, už se zdvíhal, že půjde do kempu, když ho napadlo ještě něco. Ještě jedna pochybnost, navzdory tomu, co říkal Dean. „Možná bychom ale ráno měli vyrazit a hledat-" zarazil se. Protože vlastně na otce nemají nejmenší stopu. Telefon je hluchý a... a co s tím? Nespokojeně si povzdychl a vstal. „Jdu do kempu. Zkusím zjistit, co to znamená být potomkem sirény."

„Jestli táta nechce být najdenej, tak ho nenajdeme," zabručel Dean, jako už tolikrát předtím, začal si vybalovat z kapsy sluchátka a z tašky walkmana a kazety. Ještě ale vzhlédl k Samovi. „Jo, dík," řekl, na spaní bylo beztak ještě brzy a s tím, jakým způsobem Sam spal... Možná bude lepší, když se něčím zaměstná. „Já ho potom budu hlídat, až on bude mít hlídku. Hezounka."

Ještě nevěděl, jak to udělá, ale nějak to hodlal zaonačit.

Sam potřásl hlavou, tak nějak na oboje. Na připomínku o otci, na plán s Dylanem. Doufal tedy, že nějaké informace najde, nebo... a vůbec.

„Když už, měli bychom ho hlídat i teď, aby neublížil té servírce, ale... nevím, pokud neublíží jí, co by dělal s vodníkem?" položil trochu řečnickou otázku. Tak nějak chtěl věřit, že je Dylan dobrák. Nějaký dobrák přece musel existovat i mezi těmi, kteří byli s nadpřirozenem spjati pevněji.

Dean se podrbal ve vlasech, tohle byl dobrý postřeh. Co když Hezounek tu chuděru Lucy sežere nebo tak něco a pak se vypaří? Připadalo mu to jako nepravděpodobný scénář, ale stejně...

„Jenže to nemáme jak hlídat, jestli nechceme být za šmíráky," řekl a svraštil čelo. „Možná... Nevím, že bys tam třeba v deset vlezl a zkontroloval to? A... Tak."

Buď bude Sam za kazišuka, nebo by to museli risknout a doufat, že je Hezounek vážně v pohodě.

„Co- Cože? Nechceme být za šmíráky znamená, že já můžu-" zadrhával se Sam, přestoupil z nohy na nohu a zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mu to. „Já radši zkusím něco zjistit a podle toho... uvidím. Nevím, co uvidím, ale doufám, že radši nic," mrmlal si pod nos a udělal pár kroků na odchod. Potom se ještě obrátil na Deana: „Večeři nechceš? Možná ještě vaří."

„Ty můžeš!" namítl Dean. „Uděláš svoje štěněcí oči a všichni ti odpustí, mně by Hezounek utrhnul hlavu nebo... něco."

Tím Sama tedy nepřemlouval, prostě jako táta dával rozkaz a očekával, že bude splněn.

Počkat... Nechci mít se Samem problém, jako má táta.

„Jestli chceš," dodal trochu nemotorně a ušklíbl se, na tu otázku na večeři. „Když mi sem dovalíš burgra, budu tě milovat," oznámil Samovi s úsměvem a kopnul do vodníka, aby zase chvíli zmlkl.

Sam už se ksichtil, ale potom Dean od svých slov neohrabaně upustil. Ne, že by to Sama nějak upokojilo nebo přesvědčilo, ale rozhodl se tohle téma proteď dál neřešit.

„Burger," zopakoval a přikývl. Potom si ještě pod nos zamumlal: „Doufám, že jen bratrsky."

Na kopání do vodníka se moc netvářil, ale bratrovi to nezakazoval. Bylo to trochu jako svázat medvěda a nechat ho ve stresu, dokud se lovec nerozhodne, že mu ukončí trápení.

„Jdu. Teda," řekl ještě, odtrhl pohled od vodníka a pohnul se na cestu, blátivou cestu, ke kempu a bistru. Možná to ještě stihne, kuchyni.

„Jak jinak, eugh," nakrčil Dean nos na tu mumlanou poznámku, uši mu sloužily dobře a vodník byl výjimečně potichu. „Nejsme žádnej Tokio Hotel."

Pak už Sama jenom odmávl, aby šel, snad ještě stihne sehnat ten hamburger, ale hlavně by se měl převlíknout, jinak... Okay, Sam byl zdravý jako řípa, až na tu hlavu, a odolný, ale on stejně nechtěl riskovat, že s sebou bude po cestách tahat prskající, smrkající a dušnou chorobu.

Vmáčkl si sluchátka do uší a opřel se, pustil kazetu.

***

Kráčeje k cíli, Sam se v myšlenkách znovu vrátil k otci, k Jessice. Znovu se snažil přijít na to, co může udělat, nemyslet na to, co měl udělat. Protože měl toho udělat dost. Něco, co zavrhl ve chvíli, jak ho to napadlo, protože jeho pýcha byla uražená a... a nevěřil.

V takových chmurách došel do kempu, nejdřív se šel dát dokopy. Aspoň napohled. Mile ho překvapilo, že Deanovo oblečení viselo na židlích a neválelo se po zemi, ačkoli to znamenalo, že on bude muset být s vyvěšením svého mokrého oblečení kreativní. Ačkoli, co tu už může vymyslet?

Vzal si suché oblečení a zalezl do koupelny, kde strávil několik minut. Teplá voda příjemně prohřála tělo. Osušil se, oblékl, mokré kusy šatstva pověsil ve sprchovém koutě. Později to promyslí.

Napadlo ho, že by se cestou mohl zeptat na recepci na to vybavení na potápění, ale vlastně se tím teď nechtěl zdržovat, pokud se měla zavírat kuchyně. Došel do bistra, ještě měl štěstí, kvůli rybářům tu zřejmě vařili celý den. Objednal dva hamburgery, protože ani oběd neměli, vzal k tomu rovnou čtyři láhve piva. Snad ho to nesloží.

Nechal si to zabalit, chvíli počkal u malého čepovaného piva. I on musel uznat, že je vážně chutné. S taškami pak zamířil už hustým šerem zase k jezeru. Jak najednou neměl co na řešení, vracely se mu ty samé otázky a výčitky. Skoro tak přešel kolem Deanova stanoviště, až pár kroků za odbočkou si uvědomil zvuky vodníka a ten kousek se vrátil.

V padajícím soumraku kolem chodilo docela dost rybářů a Deanova krycí historka o řvoucích žábách fungovala bezvadně. Sice po něm koukali jako po idiotovi, ale to mu nijak zvlášť nevadilo. Vytáhl si i knížku, ale byl moc líný svítit si a obracet stránky a na něco se soustředit, takže si poslouchal Sabbathy a čekal.

V jednu chvíli viděl projít okolo Sama s balíčky a pivem, ale jenom nadzvedl obočí, protože Sammy se zase kochal, nebo tak něco. Počkal, až mu to dojde, zatím stopl kazetu a sundal si slucházka, udělal na dřevěném stole dost místa na piva a burgery.

„Kam jsi šel, ty... Bloude?" přivítal Sama, když ten konečně zjistil svou chybu a vrátil se.

Sam pokrčil rameny. Mínil si přisednout, tašky položil na stůl.

„Tamten na mě křičel, neslyšel jsi?" mávl někam za sebe. Ale potom zavrtěl hlavou, nechal to tak. „Vzal jsem ti hovězí a dvě piva," řekl Deanovi a posunul mu jeden balíček. Ještě byl teplý. Láhve nechal na stole tak, jak je tam postavil. „A nebo možná i tři," zauvažoval. „Když si nebudeš moct dojít pro další."

Dean si promnul ruce. Mlsně koukal na toho burgera, i v padajícím soumraku jako by ten pokrm zářil. Rozsvítil baterku a položil ji tak, aby jim nesvítila do očí, ale aby viděli na věci na stole. Ozvalo se zase už takové unavené kvákání, ale on to opět ignoroval.

„Díky" řekl Samovi, aniž by burger pustil z očí. Oběma rukama ten božský pokrm zdvihl a zakousnul se do něj. Obrátil oči v sloup. Do téhle chvíle si vůbec neuvědomoval, jaký má hlad. „Uech o íft?" ukázal bradou na Samův burger.

Sam kývl hlavou na poděkování, nerozmazával to. Nakonec, i on byl hladový. Sotva si však burger přitáhl, ani ho ještě nerozbalil, ozval se Dean. Trochu se na něj zamračil, hlavně tedy soustředěním, jak dekódoval ten zvuk, který vydal.

„Uhm," vypadlo z něj potom, pohlédl na burger ve svých rukou. Stiskl rty a posunul jej k Deanovi, třebaže ten ještě sotva začal jíst ten svůj. „Dej si. Možná ještě stihnu kuchyni. Neptal jsem se, dokdy tam jsou," odvětil a přitáhl si alespoň jedno pivo. Pohlédl pod nohy na vodníka, láhev ještě zůstávala neotevřená.

„Já jsem tu teda vlastně teď zbytečně," uvědomil si. Posunul se na lavici, čtvrté pivo zase odložil na stůl. Snad se z toho Dean neopije.

„Ueh fuaej," pochválil ho Dean a rychlostí rozjetého shinkanzenu do sebe oba burgery napral, zapil je jedním celým pivem, rozvalil se a krknul tak, že i vodník ztichnul.

„Přesně tak," prohodil k němu spokojeně. „Je tu... Apex predator!"

Pak se otočil na Sama.

„Mám dojem, že obsluha je do devítit, tak možná do devíti i tentok... vaří," mrknul na hodinky, osm a něco, přece jenom už tu byl soumrak a všechno. „Zkus to stihnout. A trochu se prospi, vypadáš jako něco, co vyhrabal mýval z popelnice," dodal a prohrábl Samovi vlasy.

Tentokrát Sam Deanovi vážně nerozuměl. Možná, kdyby to mohl vidět foneticky a nebo slyšet víckrát, došlo by mu, že je frajer, za půl hodiny, ale v téhle chvíli z toho byl celkem vedle. Neptal se však, co to Dean povídal. A ve svojí nerozhodnosti se nestihl ani postavit a odejít podle svých slov o zbytečné přítomnosti. Zamrkal, když Dean sáhl po pivu, když už neviděl ani jeden burger. Nebyly právě nejmenší.

„Uhm. No... zkusím to stihnout a podívat se na ty děti sirény," mírně zamítl Deanův návrh se spánkem. I tak by to ničemu nepomohlo, kdyby si už teď lehnul. Navíc, spal chvíli po obědě. Nahovno, ale spal. Dalo by se možná říct.

Vzal ze stolu aspoň papíry od burgerů, že je cestou hodí do koše. Přece jen vstal, ačkoli se mu tak docela nechtělo jít do samoty, kývl hlavou na Deana.

„Tak o půlnoci. Možná dřív," slíbil mu a dal se do pohybu.

Dean si pohladil břicho, teď bude těžké neusnout, protože byl jako hroznýš, jen ležet a trávit. Naštěstí se od něj nepožadovala žádná extra aktivita, jen hlídání už skoro vyschlého vodníka.

„Jasně, o půlnoci tě čekám," kývl na Sama blahosklonně a začal si zase nasazovat sluchátka.

Muzika a lemření, to bylo to, co teď hodlal provozovat.