„Jojo," kývl Dean ještě na Sama, mrknul na něj a vklouzl do bistra jako ještěrka pod kámen. Moc času venku tedy nestrávili, takže Lucy se ještě nevrátila na zbytek směny, a on si šel tedy sednout k baru, aby nemusel běhat za pivem. Jedno si objednal, zaplatil a začal se rozhlížet, aby si vytipoval nějaké týpky, kteří by byli svolní rozdat si to. V šipkách nebo kulečníku, samozřejmě.

A skutečně tu bylo dost lidí, kterým se nechtělo do toho vedra venku. Jedna partička se dokonce už sama zvedla, muž s mulletem a kšiltovkou, v maskáčovém triku a v džínách, další dva, o něco mladší, ale oba s pivními pupky. Jeden hladce oholený, s přívětivým obličejem, druhý vousatý, asi fanda ZZ Top, tedy, určitě, protože měl tričko kapely. Přesunuli se ke kulečníku a začali se dohadovat, protože byli tři a to byl lichý počet.

Dean si vzal svoje pivo, sklouznul ze stoličky a namířil si to ke kulečníku.

„Zdarec, chlapi," kývnul na ně. „Máte lichej problém?"

Očividně měli, ale on se snažil vypadat tak trochu unaveně, jako by těch piv měl už alespoň deset. Přitom měl dneska čtvrté a na něj to mělo asi takový účinek, jako limonáda. Trénovaná játra a tak...

Muži se na neznámého otočili. Ten s příjemným obličejem se usmál, kývl.

„Hrajeme o peníze, nevadí?"

Mullet vypadal trochu nedůvěřivěji, ale nakonec kývnul, poslední z trojice pak jen pokrčil rameny, nakonec, hra je hra.

„Mně to vyhovuje," ušklíbl se Dean a trochu se zapotácel, všiml si přitom, jak se Mullet uchechtl. Vytáhl z kapsy padesátku a položil bankovku na stůl. Sice to tedy mělo být dva na dva, což mu do karet tak docela nehrálo, protože bude muset hrát v týmu s jedním z nich, ale ten s přátelským obličejem k němu právě natáhl ruku a představil se jako Milton.

Potřásli si rukama, pak se Dean představil i s druhými dvěma, Mullet byl Trevor nebo tak nějak, ale on on mu hodlal říkat Mullet, vousáč byl Jake.

Nakonec to tedy vyšlo na něj a Vousáče, proti druhým dvěma a Deanovi to sice bylo skoro až líto, ale hrál tak, aby prohráli, což se nakonec stalo.

Vousáč z toho byl pěkně zdrblý, bylo to na něm vidět, také byl o padesát dolarů chudší, ale... Tohle byl Deanův plán. Nakonec dali ti tři hlavy dohromady a přišli s tím, že pojedou systém jeden proti jednomu.

Dean se ušklíbl jenom v duchu. Chtěli ho oškubat, takže mu jich přestalo být líto.

Tentokrát vsadili každý stovku a on ze začátku hrál pořád jako ponocný. Až do chvíle, kdy se jaksi zázračně vzchopil a nasázel to tam. Stovka byla v kapse. Zatím tedy vydělal jenom padíka, ale ti týpci už byli řádně nabuzení, považovali to za náhodu a chtěli svoje peníze zpátky, takže následovala další hra o stovku, tentokrát proti Vousáčovi.

Docela se přitom zapotil, doopravdy. Musel se vážně hodně snažit, aby ho dostal, ale ještě... No, prostě ho dostat musel. Kdyby odešel jen s tím, s čím přišel, Sam by se mu akorát tak vysmál. Dělal tohle přece pro ně!

Na čele se mu perlil pot, přesto že prostor byl klimatizovaný, a postupně i dopil svoje pivo. A hned potom dal své tři vítězné šťouchy. Vousáč z toho málem švihnul tágem o podlahu. Na řadě byl Mullet a toho si Dean hodlal speciálně vychutnat, protože to byl prostě Mullet.

„Co takhle to zvednout na dvě stovky?" navrhl mu, ten ale zavrtěl hlavou a Dean nenaléhal, nechtěl na něj tlačit, aby mu necuknul. Kdyby se stalo, a on prohrál, stejně by to byl pěkný propadák, takže nakonec souhlasil se stovkou a dali se do hry.

Tam, kde se s Vousáčem bavili u hry o muzice a s Přátelským Obličejem o tom, co dělá – normálně pracoval jako stavební projektant, to bylo docela zajímavé – tak tam teď s Mulletem mlčeli a jen se navzájem probodávali pohledy. Dokud...

Dokud to Dean v poslední chvíli nezavršil opět výhrou.

„Hej, já za to nemůžu," zvedl potom ruce a zalhal, když shrábl peníze. „Ještě můžeme zkusit šipky," navrhl, ale pro tu chvíli s ním ze záhadných důvodů už nikdo nechtěl nic mít. Možná to byly šťastné náhody, mysleli si beztak ostatní, ale Dean měl prostě štěstí, a ačkoli tu seděli většinou dobře zajištění lidé, úplně házet peníze oknem, respektive Deanovi, se asi nikomu dvakrát nechtělo.

***

Během té chvíle, kdy u vody vytuhnul, si na Dylanovi polétavá havět skutečně důkladně smlsla. V tom šoku ze zjištění, že zvládl zaspat schůzku i hodinu po poledni, si to ani neuvědomoval, koupit si repelent ho nenapadlo a někoho na recepci mu to doporučit také ne.

Když šel do vody, neřešil, jestli ho někdo z rybářů nebo obecně lidí na břehu uvidí se potopit – navíc tím vyřešil svůj problém s komáry a moskyty.

Voda měla na jeho kůži regenerační účinky a pod hladinou se rozkoukal opravdu rychle. V průzračných vodách viděl bez problémů, ačkoli čím byla voda tmavší, tím víc se to samozřejmě horšilo.

Na druhou stranu, na rozdíl od lidí měl pod vodou nekonečně času. Mohl vše prozkoumat důkladně a zblízka. Když pod vodou zaregistroval mimo jiné i ruiny stavení, ihned to upoutalo jeho pozornost.

Doplaval k němu. Během toho vypustil z plic poslední zbytky vzduchu. Pak už jen stačilo překonat ten podivný pocit a nadechnout se pod vodou. První nádech byl vždy trochu zvláštní, tak jako i tentokrát.

Hned po něm si však rychle přivykl a už s dýcháním pod vodou neměl problém.

Doplaval k ruině, a jak mu viditelnost dovolila, zkoumal, co to tu mohlo být. Nejen očima, na vše si sahal a dotýkal se. Hodilo by se mu nějaké světlo, ale žádnou baterku s sebou neměl.

Ruiny byly viditelné alespoň trochu zvenčí, šlo o kamení a úplně shnilé dřevo, ale uvnitř už panovala tma jako v celém ranci prdelí. Hmatání tady Dylanovi moc nepomáhalo, maximálně mohl postupovat kolem zpola zhroucených stěn a plašit ryby. Těch se tu nalézalo dost a dost, včetně obřího sumce, skoro většího než Dylan, ale ten neútočil, ani žádná jiná ryba, poplašeně vyjížděly z temnoty a někam plavaly.

Když tedy u ruiny nic nevykoukal, Dylan se toho rozhodl nechat. Nic moc neviděl a tak ho to tu nebavilo. Měl v úmyslu sehnat si světlo a večer se sem jít podívat ještě jednou.

Teď se vydal nahoru zpět k hladině do jasnější vody. Rozkoukával se dával pozor, aby se omylem někde nenapíchl na rybářský háček, ačkoli byl od břehu docela daleko. Nakonec se vynořil nad vodu někde uprostřed jezera a začal vykašlávat vodu, aby své plíce zase mohl naplnit vzduchem. Poté se rozplaval ke břehu.

Za chvilku už byl nucen neplavat, ale dojít zbytek po svých. Bosky se vrátil ke svým věcem. Rozhlédl se kolem sebe, jestli není nikdo nablízku a nehledí jeho směrem. Tráva byla dost vysoká, takže měl vcelku slušné krytí.

Pomocí své vůle přiměl přebytečnou vodu ze sebe stéct dolů do trávy a přiměl k tomu i tu, která se vsákla do jeho spodků.

Za chvíli byl suchý, vyjma vlasů. Ty hodlal nechat uschnout pomalu.

Rychle se oblékl, aby unikl bodavému hmyzu. Obul se, vzal ze země bundu, přehodil si ji přes rameno. Už se chystal dát se na odchod, když si všiml láhve piva, které se ani nedotkl, a málem na ni zapomněl. Sehnul se a zvedl ji, pak se vydal zpět k motelu.

Cestou se čím dál tím víc mračil a vymýšlel, jako to zaonačit s Lucy. Kráčel tak ponořený do svých úvah a kudy jde, to moc nevnímal.

Pořád ještě panovalo horko a všudypřítomný hmyz hledal nějaké to krvavé občerstvení, ačkoli u rybářů míval vesměs smůlu, kvůli repelentům.

Lucy už mezitím skončila pauza, takže se vracela do bistra, zklamaná a tak trochu nešťastná. Dylan se jí skutečně líbil.

***

Dean se mezitím nechal pozvat na pivo od další partičky, která hrála šipky, o menší částky, ale když dal každý deset babek, nakonec výsledná suma představovala osmdesát dolarů, takže už to stálo za to. Celkově pomalu začínal mít chuť jít zkontrolovat Sama, ale předpokládal, že jestli ten na něco přijde, tak zajde sem.

Takže hrál šipky, jeho místní múza se vrátila do práce, takže už i utrácel za další pivo a za dva panáky a nechal jí dýško, potom už ale pil s mírou...

Úplně s přehledem vyhrál, pořád to v sobě měl, a hlavně jeho protihráči byli dost lamy. Ani se přitom nezadýchal. Ne, že by nějak prudce zbohatl, ale aspoň už si nemusel vyčítat, když si dal pivo. V podstatě teď čekal na Sama, a to bylo všechno, takže se otočil do místnosti a vyzval přítomné: „Někdo na šipky nebo kulečník? Někdo, kdo mi ukáže, jak se to hraje? No taaak..."

***

A Dylan, jen co noha nohu mine, blížil se ke kempu. Pořád ho ještě neosvítil žádný nápad, žádný dost originální nápad, který by se mu líbil. Rozhodně si chtěl zjistit pár věcí, než se půjde věnovat Lucy. Když došel ke kempu, bistru se raději pro tu chvíli vyhnul obloukem. Šel nejdřív do pokoje, kde si odložil láhev s pivem. Došel ještě do koupelny, kde si opláchl ruce od jezerní vody. Trochu si uhrábl vlasy nad čelem. Když byl s tím, co viděl v zrcadle, spokojený, opustil koupelnu. Hned poté vyrazil na recepci, koupit si repelent a dát řeč se Shaniou.

Ta byla stále v práci a na hosta, kterého si dobře pamatovala, se vlídně usmála. Nehty už měla hotové, teď ve chvílích, kdy neměla co dělat, hrála Solitaire na počítači.

„Co pro vás můžu udělat?" zavrkala na Dylana a vstala.

„Tak mě tady máte znovu," spustil Dylan už ode dveří. „Myslím, že jsem během krátkého výletu k jezeru přišel o pár deci krve. Mohla byste mi doporučit opravdu účinný repelent na tu havěť?" vysypal Shanii cestou k jejímu pultu své přání. Zněl tak trochu nešťastně, když zmiňoval svoji ztrátu krve. O pult se znovu opřel předloktím a podíval se na Shanii s přemilým úsměvem.

„Ale samozřejmě," kývla Shania chápavě, ačkoli to byl dnes už druhý host, který chtěl repelent, a jí to hlava úplně nebrala, na druhou stranu, tady to měli i s tou turistickou přirážkou, takže alespoň kemp vydělá. Ustoupila kousek stranou, aby Dylan viděl na police s poměrně širokým výběrem. „Ale účinné jsou všechny, jenom některé třeba... Lépe voní," dodala, pokrčila rameny. Podle ní všechny repelenty fungovaly stejně, rozdíl v ceně dělala hlavně značka.

Dylan ji pozorně sledoval. Poslechl si ji, potom si prohlédl, co měli v nabídce. Repelenty mu vážně moc neříkaly. Po chvilce to vzdal.

„Který voní vám. Ten si vezmu. Na mou duši s tím vážně nemám zkušenost," odpověděl jí a vytáhl z kapsy peněženku. „Ještě jsem se chtěl zeptat, kde tady můžu sehnat pořádné světlo pod vodu?" zeptal se jí na další položku v pomyslném seznamu. „V jezeru Sharpe je nějaká ruina. Co to bylo?" ptal se hned dál. Přitom recepční sledoval, aby mu neuniklo nic podstatného.

„Tohle voní jako růže, ne moc chemicky a ani nijak přemrštěně, abyste nebyl jako chodící květinářství," podala mu Shania jeden z těch mírně dražších, pořád se usmívala a repelent rovnou namarkovala. Potom mírně svraštila čelo. „Máme tu ledacos, ale světlo pod vodu... Asi budete muset do města, je tam hned na kraji obchod pro potápění a podobně," dodala, vzala papírek z bločku a napsala mu adresu obchodu, posunula lístek k repelentu. Potom zavrtěla hlavou. Historii jezera trochu znala, ale že by někdo mohl narazit na pozůstatky stavení, zatopených při rozšiřování vodní plochy... To se jí úplně nezdá.

„Kdysi tam bydlelo pár lidí, pak se jezero rozšířilo," řekne tedy, co ví. „Nejspíš se tenkrát nenamáhali s tím, srovnat ty domy se zemí, prostě jen nechali stoupnout vodu."

„Tak ten si vezmu," kývl Dylan na repelent. Kdyby tušil, že chce jen vydělat, asi by jí to jen tak neprošlo. Bral ale její rady s důvěrou. Vytáhl z peněženky bankovku za repelent a nechal Shanii něco navíc, ze ochotu a radu. „Děkuji," řekl a vzal si adresu obchodu. Určitě se tam hodlal zajet podívat. Snad by to mohl stihnout ještě dnes. Lístek i peněženku si schoval do kapsy, zatímco poslouchal těch pár vět o troskách pod vodou. Chtěl něco namítnout, ale včas se zarazil. Znělo by to divně, takže si to nechá pro sebe, že se tam chce jít ještě dnes podívat a prozkoumat trosky podrobněji.

„Tak vám děkuji i za informace, už nebudu zdržovat," dodal, rozloučil se s recepční, kývl na pozdrav a zase odešel. Repelent si strčil do kapsy bundy. Na pokoj se mu vracet nechtělo, zamířil rovnou k bistru.

Chtěl se omluvit Lucy.

Došel k bistru a vstoupil, ode dveří se hned začal rozhlížet.

***

Lucy si oblékla zástěru, povzdechla si a dala se zase do roznášení. Starý Don, který jinak obsluhoval za barem, to přijal s úlevou, nebyl moc na komunikaci s lidmi, což byla pro barmana drobet nevýhoda, ale všichni ho tu brali.

„Hej!" zavolala Lucy a dala si ruce v bok, když tu z toho další celkem k světu chlap chtěl dělat hernu. „Nechceme tu žádný bitky, jasný?"

A potom si všimla, že vchází Dylan.

Srdce se jí rozbušilo rychleji, ale zatvářila se nedostupně. Pěkně si to u ní zavařil. Věnovala mu jeden zamračený pohled, pak se vrátila k roznášení, musela se pěkně otáčet, pořád tu bylo plno.

Když Dylan konečně spočinul pohledem na Lucy, viděl dobře, že je v jednom kole. Povzdechl si, i proto, že mu neušel ten její pohled. Nejraději by s ní mluvil hned, ale nechtěl ji zase zdržovat od práce. Vyhlédl si tedy jeden volný stůl a šel si sednout. Ačkoli měl chuť se otočit a zajet se rovnou do obchodu podívat po tom světle pod vodu. Když si teď dá pivo, bude muset počkat.

Ale tak jako tak, nakonec odsunul židli, kecl si na zadek. Tak, že viděl většinu místnosti a za sebou měl stěnu a kousek okna. Vytáhl z kapsy papír s adresou a podíval se na ni.

Dean uprostřed placu zvedl ruce, jakože je úplně neškodný, jako králíček.

„Já chci jen... trochu zábavy," zavolal na Lucy, ale ta jako by ho už nevnímala, mračila se na nově příchozího, něco se tu dělo, co Deanovi unikalo, ale rozhodl se nechat to být, nic mu do toho nebylo. „No taaak, kdo chce vydělat na kulečníku nebo šipkách?" vyzval ještě jednou všechny přítomné.

Barman Don na toho kašpara uprostřed místnosti vrhl výstražný pohled, problém však byl v tom, že nedělal nic zakázaného, takže se Don vrátil k točení piva a leštění sklenic. Lucy se na křiklouna mračila taky, teď se mračila téměř soustavně, ale pak jako by si připomněla, že má být milá, a na tváři se jí usadil dost umělý úsměv.

Dylan nepředpokládal, že by teď měl u Lucy nějakou protekci a ani si ji nehodlal nějak vydobývat. Když si nastudoval adresu obchodu, odložil lístek na stůl před sebe a dlouze vydechl. Potřeboval nějakou činnost, protože se jinak nejspíš do toho obchodu vydá a pak bude na Lucy čekat pro změnu až večer, než skončí.

Když se ozval ten týpek, který na sebe strhával veškerou pozornost, včetně té Lucyiny, zvedl k němu Dylan oči. Zdálo se mu, že je to jeden z těch dvou chlapů od jezera. Úplnou jistotu však neměl.

Potom, co slyšel jeho výzvu, usoudil, že to není špatné na zahnání nudy při čekání. Jestli na tom vydělá, to netušil, ale jako vedlejší výhodu to bral.

„Já si zahraju," houkl k němu, a pak se zvedl ze židle, ještě rychle vzal lístek s adresou a schoval ho do kapsy bundy k repelentu. Došel k vyzyvateli a pohlédl mu do očí: „Tak co to bude? Šipky, nebo kulečník?"

Dean se usmál, úplně nadšený, že se konečně někdo ozval, jinak by tu stál jako debil uprostřed místnosti a nejspíš by skončil zase u piva, možná by zkusil nějaké ty výslechy u rybářů, ale... Teď mohl spojit příjemné s užitečným a ještě se mu to zaplatí – natolik si věřil – co víc by si mohl přát?

Ještě mu tedy oči ujely za Lucy, ale ta si jich ostentativně nevšímala. Ačkoli tedy pivo Deanovi na jeho žádost donesla, udělala mu čárku na lístek. Za pět dolarů docela drahé, ale stálo za to.

„Můžeme obojí," navrhl Dean chlápkovi, co se přihlásil. „Nejdřív šipky, pak kulec. Jsem Dean," natáhl k němu ruku, studenou od piva. On tedy tomuhle týpkovi hodlal říkat Hezounek, ale o tom dotyčný nemusel vůbec vědět.

Naštvaná Lucy jim se skoro strašidelným úsměvem praštila na stůl sadou šipek, aby měli čím házet, a zase odsupěla.

Dylan sledoval, jaký má u chlapa úspěch, nijak to ale nekomentoval. Pořád měl na radaru Lucy. Stále tušil, kde se zhruba pohybovala. Její chůze byla dosti důrazná. A trochu ho hnětlo, že ho ignorovala i jako zákazníka. Pivo by si teď nedal, ale něco k pití určitě. Zatím to však nechal tak.

„Proč ne," kývnul. „Nejdřív šipky, pak kulečník," souhlasil. „Dylan."

Přijal podávanou ruku a krátce, pevně ji stiskl. Pak ruku stáhl. Rozhlédl se. Druhého chlapa od jezera neviděl a tak si pořád nebyl jistý, jestli tohle je, nebo není jeden z těch dvou. Ptát se teď nehodlal. Když jim Lucy donesla šipky, využil toho.

„Můžu dostat Colu, prosím?" požádal ji a snažil se zachytit její pohled. Hleděl pak na její záda a odhadoval, jestli ho nechá na suchu, nebo mu tu Colu hodí na hlavu.

„Chceš začít?" pozvedl následně na Deana při otázce mírně obočí.

Lucy si připomněla, že je tu servírka a host jako host, jakkoli ji prve vypekl. Nakonec... Možná mu do toho něco vlezlo, a ona jen doufala, že to bylo něco jiného, než nějaká místní kráska. Že se dal Dylan dohromady s tím hezkým potížistou, ji ani moc nepřekvapilo. Tihle sexy chlapi...

Tiše si povzdechla, její umělý úsměv se pak změnil na chvíli na upřímný.

„Hned ji donesu," slíbila a šla mu tedy pro tu Colu. Rovnou mu tak u baru „otevřela účet", tedy založila lístek, protože očekávala, že toho v průběhu odpoledne bude víc.

„Okay," kývl Dean na Hezounka a vzal šipku. Sledoval tu výměnu mezi ním a Lucy a hned napoprvé se tedy nesoustředil a hodil skoro mimo terč. V průběhu hry to ale zkoušel napravit a vypadalo to, že se mu to docela slušně daří. Vlastně si úplně zapomněl vsadit nějaké peníze, takže dokud byla situace pořád ještě vyrovnaná, koukl na Hezounka a pleskl na stůl stovkou. Vyčkávavě sledoval, co on na to, a jak to půjde dál.

„Díky," zavolal Dylan za Lucy a chvíli za ní hleděl. Pak se otočil k Deanovi, který už se dal do hry a Dylan hleděl na to, jak je první z jeho šipek úplně mimo.

Pozvedl obočí, ale když pak sledoval další hody, ty už nevypadaly tak sympaticky. Nehnul brvou, aby nedal najevo, že je překvapený.

„To není špatné. Hraješ často?" okomentoval Deanovy hody, když byl sám na řadě. Jemu šipky zpočátku moc nešly a létaly si do terče podle větru a deště a erupcí na Slunci. V terči končily všechny, ale Dean zřejmě dosahoval lepšího skóre.

„Vypadá to, že jsi vyhrál," poznamenal, to si teprve všiml bankovky na stole a pokrčil rameny. Vytáhl peněženku a přidal k té na stole i svoji stovku. Kdyby si to nemohl dovolit, nešel by do toho. Na stůl k bankovkám mu vypadl lístek s adresou obchodu. V první chvíli si toho ani nevšiml. Vyhlížel pak Lucy, aby ji nepropásl, až mu ponese pití.

Vzít z chlaďáku Colu a z police sklenici na ni, to byla záležitost několika vteřin, i sundat víčko, aby pití Dylan nemusel otvírat zuby. Lucy měla ale ještě několik dalších objednávek, všechny si je naskládala na tác a jala se ladně proplouvat po lokále, tentokrát zase hýřila skoro upřímnými úsměvy, hněv ji docela rychle přešel. A nakonec si nechala Colu pro Dylana. Postavila ji a sklenici na stůl a ukázala Dylanovi lístek, na kterém viděla písmo, jež jí připomínalo to Shaniino.

„Tady je ta Cola, a něco ti asi vypadlo," klepla nehtem na stůl vedle lístečku, otočila se a šla zase pracovat.