Když Dylan na vodníkovi nic nevykoukal, odstoupil a pohlédl na ty dva.

„Jste v pořádku?" zajímal se. Chtěl navrhnout střídání stráží u vodníka poté, co ho někam uklidí, ale předběhl ho Dean, jako by mu četl myšlenky. „Souhlas," kývnul. Když se nejhorší bouřka přehnala, déšť mu osobně už nijak nevadil.

„Já se vrátím pod vodu. Chci pustit všechny ty duše," oznámil a kývl palcem na jezero.

Sam se podíval po všech okolo, pokýval hlavou. Sledoval, jak se dal Dean do pohybu, když se pak ozval Dylan, obrátil se k němu.

„Jak... Jak vypadá duše?" zeptal se. Viděl sice záblesky nad hladinou, ale...

„Jo, my jsme v pořádku," odpověděl ještě Dean přes rameno Hezounkovi, pak už dál táhl vodníka pod přístřešek opodál, stejně se potřeboval podívat na ten telefon. Vodník se táhl docela dobře, jak byl slizký, tak po mokré zemi krásně klouzal. A nebyl ani nijak zvlášť těžký a nic.

Dovlekl ho pod přístřešek, kam tedy dost zatékalo, ale pod stříškou bylo sucho a on vodníkem smýknul za stůl, aby nebyl vidět z cesty. Byl tedy dost slyšet, jestli bude takhle skřehotat pořád, Deanovi z toho asi brzo rupne v kouli.

Dylan kývl, když slyšel odpověď, která se mu zamlouvala. On měl pár kousanců a škrábanců, ale voda je brzy úplně vyzdraví a nezbyde po nich ani stopy. Šel za Deanem do přístřeškua sledoval vřískajícího vodníka. Předpokládal, že je čeká dlouhá noc.

„Duše? Takové namodralé světlo. Zajímavý pohled," odpověděl Samovi. „Nechcete jít zítra pustit ty duše se mnou?" napadlo ho. Usoudil, že jednu noc to ještě vydrží, když už jsou tam tak dlouho. Pohlédl tázavě na Sama a pak na Deana.

Sam se tedy pohnul za nimi, když mu oba odcházeli stejným směrem. Pomohl trochu Deanovi schovat vodníka, ačkoli ten zvuk asi nijak zamaskovat nemohli. Ani ten smrad.

Když jim dal Dylan nabídku, odhlédl od něj na bratra. Bylo to lákavé, jenže...

„Nemáme vybavení. Nevím, na jak dlouho dokážu zadržet dech," přiznal. Dylan podal úctyhodný výkon. Obdivuhodný. Možná by ho měli přihlásit na rekord. A nebo... „Jak jsi, vlastně, dokázal vydržet tak dlouho pod vodou ty? I jsi s ním bojoval..." rukou naznačil k vodníkovi.

„Nechce se mi potápět se," zabručel Dean a kopnul do vodníka, na chvíli tak utišil skřehot. Vlastně to bylo takové zvíře, no. Skoro by mu ho začalo být líto, nebýt těch desítek lidí, které utopil. Mezitím konečně vydoloval telefon, zdálo se, že sice navlhnul, ale fungoval v pohodě.

„Neboj, žiju," psal Bobby. „Mám přece tuhej kořínek. Už je po všem, ale podle všeho tohle byla předzvěst něčeho většího. Zkusím zjistit co nejvíc a ozvu se. Když ne, tak jsem zjistil kulový."

„Bobby je v pořádku," oznámil Dean. „Akorát je to prej začátek něčeho většího."

Sklapnul telefon a znovu jej schoval. Pak se zadíval na Hezounka. Odpověď na Samovy otázky by ho také velice zajímala.

„Vybavení se sežene," mávl Dylan rukou. „Na tak dlouho, abyste šli dolů bez techniky, rozhodně ne. Je to hluboko," odpověděl Samovi a zavrtěl hlavou, jak ho mohlo něco takového napadnout. Po Deanově odpovědi měl téměř jasno, že půjde duše pustit dolů sám. Zalitoval, že s tím vůbec začínal, když zase skončil u výslechu. Po tváři mu přeběhl nespokojený výraz. Neměl chuť rozebírat, jak to, že vydrží pod vodou tak dlouho. Doufal, že to zakecají, když se začnou bavit o nějakém Bobbym, ale neklaplo to.

„Jdu pustit ty duše," oznámil jim místo nějaké odpovědi.

Opět jim předvedl malý striptýz, když si začal odkládat věci, až před nimi stál ve spodkách. Věci odložil v přístřešku co nejdál od vodníka. Jako poslední si nechal boty, které si teď zul. Na zápěstí měl stále to světlo, které si ještě nesundal. Mimo to byly vidět kousance po vodníkových zubech, ale rozhodně nepřipomínaly čerstvé, způsobené teprve před krátkou dobou. Když se i zul, koukl na Deana.

„Kolik je hodin?" zeptal se, potřeboval vědět, kolik času má, než bude muset vyrazit na schůzku s Lucy.

Samovi nejdřív Dylan dodal odvahy, že by ty duše mohl přece jenom vidět, ale vzápětí ta naděje uletěla s Deanovou reakcí a Dylanovým rozhodnutím. Povzdychl si, stiskl rty, přešlápl z nohy na nohu. Jemu otázka nepatřila, nedostal ani odpověď na tu svou, tak jen smutně koukal a mlčel.

Tak nebo tak, Dean neměl vůbec náladu se potápět, možná za slunečného dne, ne v ještě stále deštivém podvečeru a pokud to nebude nutnost... Což asi nebude.

Viděl, jak se Hezounek zatvářil na ty otázky, což byla svým způsobem v podstatě taky tak trochu odpověď. Koukal na něj se svraštělým čelem, pozdvihl obočí, když si všimnul kousanců, které ale vůbec nevypadaly čerstvé. Buď se Hezounek pustil do křížku s obří štikou před několika dny, nebo...

„Tak si to nech, no," zamumlal a odvrátil se, nemusel vidět naháče, ačkoli si tedy Hezounek aspoň nechal spodky. Mrknul na hodinky, naštěstí měl vodotěsné, takže neshledaly žádnou újmu, a oznámil, že je půl sedmé.

Ještě se nezačalo stmívat a nějakou dobu nezačne, ale mraky všemu dodaly takový pocit, že je mnohem víc. Přestože se už trhaly a paprsky slunce pomalu znovu hladily zmoklou krajinu. Když dopadly na vodníka, z toho se znovu začalo pářit a on se dal do skřehotání, takže ho Dean šoupl do stínu, jen aby ho umlčel.

„Díky," poděkoval Dylan Deanovi za info o čase. Když viděl, jak se tváří Sam, zaváhal a pohlédl na něj. Zdálo se mu, že Dean odpovídal i za bratra, a i Dean mu vzal chuť jít hned teď do vody. Zase se otočil zpátky a došel ke svému oblečení. Připadal si jako magor.

„Duše můžeme jít pustit zítra," navrhnul znovu, tentokrát Samovi. Když Dean neměl zájem, on ho nutit nehodlal. „Jsem míšenec. Otec byl člověk a matka siréna. Můžu díky tomu dýchat pod vodou. Stačí?" vysypal ze sebe stručně a co nejrychleji. Doufal, že to takhle bude stačit. Stejně tak byl smířený s tím, že po tomhle už na něj budou hledět mezi prsty, tak jako skoro každý člověk, když na to přišlo. Vzal si z věcí bundu a boty, oblékl se a obul. „Jdu vrátit ten člun," oznámil a vrátil se ke člunu. Sedl k motoru, nastartoval a odplul s ním zpátky k molu, kde si jej půjčili.

S těmi dušemi si Sam připadal jako malý kluk, ale nepočítal s tím, že bude mít další možnost vidět něco takového. V téhle práci se mínil zdržet jen do té doby, než s Deanem najdou otce a dostanou s ním tu věc, co zabila mámu a Jess.

Trochu mu ta trpká vzpomínka zkazila radost, ale přesto se na Dylana vděčně pousmál, že s tím nakonec přece jenom počká, jak říkal předtím a... No, zkusí si tedy sehnat vybavení. Ačkoli, pokud za to bude muset platit... Ale co. Jsou to duše. Znovu něco takového neuvidí.

Než si uvědomil Dylanova další slova, Dylan se sebral a odešel ke člunu. Sam naprázdno otevřel a zavřel ústa, ohlédl se po Deanovi. Zakřičet na Dylana už nestihl, zaslechl motor člunu.

„Myslíš, že se vrátí, nebo už půjde na... setkání?" zeptal se, ačkoli měl pocit, že to mělo náběh na řečnickou otázku. Otočil se na bratra. „Potomek sirény? Wow!"

„Můž- uhm," začal Dean a zakončil, měl dojem, že se mu podařilo Hezounka nasrat, i když přesně netušil, čím. Jestli tím pohledem na zahojené jizvy? Než stačil vymyslet, jak to napravit, tak na ně Hezounek vychrlil to o svém původu a jemu se rozšířily oči údivem. Najednou všechno dávalo perfektní smysl. Nechápal, proč s tím Hezounek dělal takové ciráty, ale konec konců, byl napůl příšera a oni byli Lovci, a většinou se Lovci dvakrát neptali, jestli je příšera hodná nebo zlá.

To černobílé vidění světa měl v sobě vštípené taky, ale tentokrát...

Hezounek byl výjimka. Věřil mu, věřil, že je dobrý.

Zatímco mu tohle táhlo hlavou, Hezounek se oblékl a obul.

„Hej, nemusíš-" zase začal a nedokončil Dean. Co by taky mohl říct? „Já tě beru v pohodě, dude!" zahulákal za ním, aspoň něco. Obrátil se k Samovi. „Nevím, ale... Jo, wow. Jenže je v pohodě. Nemyslím, že bychom ho měli zabít."

Vzhledem k tomu, že si Hezounek může ve svém volném čase třeba prohryzávat hrdla na jiných vodních destinacích a případně se sem přijel zbavit konkurence, to bylo tak trochu naivní prohlásení.

„Nebo jo? Mi přijde okay, prostě..."

Dylan slyšel, že za ním bratři něco volají, ale neposlouchal. Kdo ví, co to bylo. Cestou zpátky k molu o tom mohl během řízení člunu dumat a přemýšlet, co hrdlo ráčí. Déšť pomalu ustával, bouřka nakonec nebyla tak hrozná, jak se na začátku tvářila. Doplul s člunem k molu, tam ho odevzdal. Naštěstí byl v pořádku a nic mu nechybělo.

Sam za Dylanem hleděl, ale odpověď nepřišla, obrátil se tedy k Deanovi, povytáhl obočí, když Dean vynesl rozhodnutí o Dylanovi.

„Odkdy ty dáváš šanci příšerám?" nechápal. Ne, že by se mínil po Dylanovi hned vrhnout, spíš měl v plánu zkusit si zjistit o takových bytostech víc, a trochu víc se soustředit na to, co říká a dělá. Pro jistotu. Důvěřuj, ale prověřuj. Ačkoli všeobecně také neměl z toho muže zlý pocit.

„Já nevím, prostě mi nepřijde, že by tenhle týpek měl na rukou krev," zamumlal Dean nepřesvědčivě. Ale napadlo ho, že ho možná Hezounek oblbnul. O sirénách toho moc nevěděl, ale něco podobného slyšel. Že umí člověka oblbnout. „Uděláme to takhle: budeme se mu držet za zadkem a dávat si majzla, a pokud uklouzne nebo tak, prostě ho sejmem," rozhodl nakonec.

Nelíbil se mu pocit, že by měl být oblblý. Prostě vůbec. Takže se teď snažil jít proti instinktům, které mu říkaly, že Dylanovi může věřit. Protože ho možná klamaly. Pohlédl na vodníka a povzdychl si. Kdyby to bylo vždycky takhle jasné.

Sam se nevesele uchechtl a konečně ho napadlo jít se postavit z deště pod stříšku, ačkoli už to bylo celkem zbytečné. Mokrý byl i tak.

„No, chci zkusit zjistit o těch potomcích sirén víc. Co to znamená," přiznal. Pohlédl ze špiček svých nohou na vodníka, potom na Deana. „Nezdá se být... zlý," souhlasil s ním potom. Podobně jako Dean, ani on nevěděl, jestli je to jeho pocit, nebo je za tím něco jiného. To se mu moc nelíbilo, ale hodlal zkusit mít Dylana nějakou dobu... možná ne úplně na očích, jen by mohli zůstat v kontaktu, v obraze, kde je a co dělá.

„Prostě ho budeme hlídat a uvidí se," snažil se Dean znít tvrdě, ale nějak...

Sakra, tohle je nepříjemný.

Bylo to, jako když člověka svrbí někde mezi lopatkami a nemůže se pořádně podrbat. To, že si nesměl dovolit věřit svým instinktům, mu šlo proti srsti, protože už odmalička je s otcem pilovali k dokonalosti. Než ale stačil říct něco dalšího, Dylan se už vracel a on nahodil lehký úsměv.

Teď Dylana čekala procházka podél jezera zpátky k přístřešku a k bratrům. Chvíli mu trvalo, než to prošel, nakonec je ale už před sebou uviděl. Odhadem soudil, že ještě nějaký čas má. Když se k nim blížil, trochu obezřetněji si je měřil. Věděl, že teď trochu riskuje, ale doufal, že nebude litovat.

„Už máte rozdělené hlídky?" zeptal se. Jeden z důvodů, proč se sem vracel. Chtěl si taky jednu vzít, aby se prostřídali všichni. Dalším důvodem byly věci, které si tu odložil.

„Ne, ještě jsme se nedohodli," řekl Dean a drcnul do Sama. „Já si dám klidně první, ale nejdřív se půjdu převlíknout do suchýho."

„Klidně se domluvte. Já vezmu tu, která na mě zbyde. Jestli tedy chcete," nabídl se Dylan a přitom na ně střídavě hleděl. Věděl, jak na tidelandery reagovali lidé v Orphelin Bay. Znal pohledy s předsudky. Byl naivní, jestli si myslel, že s těmihle to bude jiné.

Přešel ke svým věcem a oblékl si zbytek. Počkal, jestli dostane taky hlídku, a pak plánoval jít do kempu. Chtěl se připravit na schůzku s Lucy.

Sam tedy předsudky nějak neměl. Už v dětství měl i dobrý vztah s někým, koho jeho otec a Dean označovali za příšeru. Jen nevěděl, na čem teď přesně je. Potřeboval si zjistit víc.

„No, hlídku..." zamumlal, pohlédl na vodníka. Že by ho Dylan pustil, tomu nevěřil, když ho pomáhal chytit a všechno. „Co ti bude vyhovovat? Myslím, když máš... no... to... plány. Ať už mi vyjde jakákoli, za svítání bych chtěl vidět, co se stane s vodníkem."

Pohlédl z jednoho D na druhého. Pohledem zůstal u Dylana.

„Měli bychom se i dohodnout, kdy se zítra sejdeme na to potápění. Zkusím se zeptat v recepci, jestli nemají nějaké vybavení na půjčení tady, ačkoli... nevím."

„Vezmu si první, do půlnoci," rozhodl Dean. „Pak si to nějak rozdělte vy dva-" To už vodník zase skřehotal, tak ho zasunul dál za lavici, protože okolo šli nějací rybáři, po bouřce by ryby měly brát jako vzteklé.

„Ty žáby dneska řvou, to je něco," zavolal na ně, hleděli na něj jako na exota, ale aspoň šli dál a nikde nečmuchali. Koukl zpátky na Hezounka, pak na Sama. „Vy dva po třech hodinách," dokončil. „Takže rozchod, já se převlíknu a jdu na to."

Rozhodně si sem hodlal vzít sluchátka a starého, ale funkčního walkmana, nebude tu přece sedět a poslouchat skřeky vodníka. Všiml si, jak na ně Dylan koukal, nedůvěra zřejmě zůstala na obou stranách.

„Hele, je mi jedno, jestli... Prostě, dokud nezačneš žrát lidi, jsem s tebou v pohodě," řekl Dylanovi a pozorně sledoval reakci, snažil se oprostit od veškerých sympatií a zjistit, jaká bude reakce, věřil, že dokáže poznat, kdyby v tomhle ohledu Dylan zalhal.

Dylan by vzhledem k plánům měl volno až do rána, tedy pokud se Lucy zdrží přes noc. V opačném případě mu to bylo jedno. V tuhle chvíli ovšem netušil.

„Vzal bych si od tří do rána," odpověděl nakonec Samovi i Deanovi. „Kdybych mohl dřív, dám ti vědět. Za svítání bych taky rád byl tady," pokračoval ve výčtu toho, co by chtěl. Když šli kolem rybáři a Dean si neodpustil tu poznámku o žábách, změřil si ho, jako by pochyboval o jeho zdravém rozumu. Raději to nekomentoval.

„Tak pojď," houkl na Sama, když je Dean začal vyhazovat. „Svezu tě. Jsem tu na motorce," řekl mu. „Duše půjdeme pustit, až si seženeš výbavu," dodal ještě.

„Vážně?!" změřil si Deana při jeho poslední poznámce pohledem. Zkazilo mu to náladu. „Vlez mi na záda," poslal ho do háje. Otočil se a vydal se směrem, kde nechal stát motorku. Bylo na Samovi, jestli pojede s ním, nebo se ke kempu projde.

Sam kývl na dohodu o směně, stiskl rty.

„Nemusíš dřív. Já i tak... mám volnou noc," v poslední chvíli nepoví, že nespí. Už se pohnul za Dylanem, ještě mu nenaběhlo, jak se sedí na motorce, když mu šanci na to zrušila ta výměna mezi ním a Deanem. Pohlédl z jednoho na druhého, přestoupil z nohy na nohu. Nic k tomu nedodával, nekomentoval. Jen si na něco dalšího vzpomněl.

„Vlastně... Dean se chtěl jít převléct. Počkám tu. Uvidíme se v noci. Ehm... No. Prostě... uhm," radši sklapnul, vrátil se k přístřešku a mávl na bratra, aby šel.

Dean rozhodil rukama, když se Hezounek domlouval se Samem na čase hlídky. Jejich věci, on si akorát uloví ty tři hodiny spánku, které nutně potřebuje, a jinak bude hlídat Hezounka. Nechápal, co mu přišlo tak divného na jeho žabím krytí vodníka, ale co už, ten pohled po něm stekl, na rozdíl od toho dalšího.

„Jenom jsem chtěl... Nah, to je fuk," mávl nad tím rukou a nechal Hezounka, ať si osedlá svůj stroj, sám se tak trochu uraženě pustil po cestě ke kempu. Vždyť chtěl být jenom přátelský, sakra.

Nechápal, nedokázal pochopit, jak to asi Dylana muselo ranit, na druhou stranu ta reakce ještě trochu podpořila důvěru, kterou k němu choval.

Jen doufal, že to není pod vlivem nějaké magie sirény.