Zadání:
Psaní dvou až tří krátkých úryvků, které zachytí něco krásného, něco hnusného, něco smutného a něco veselého. Upozornění: To hnusné mělo čtenáře znechutit morálně, ne kvůli něčemu fyzickému.

Smutné:

Podala nám štos fotografií a pokračovala ve švitořivém hovoru se zbytkem mých sester, tetiček a sestřenic. Táta i já jsme se dívali na tichou tvář, hodné oči hledící na nás svrchu té prastaré papírové kolekce. Mlčeli jsme, ale každý z trochu jiného důvodu.
Táta se díval na svoji maminku a oči se mu leskly.
Já jen poslouchala příběhy, které ostatní kolem mne vyprávěli o ženě, k níž mne vždycky všichni přirovnávali, o níž táta vždycky tvrdil, že jsem přesně jako ona, a jíž nikdy nebudu moci potkat. Jako kdybych stála před zrcadlem. Já sama v něm svůj odraz nevidím a všichni ostatní v něm vidí odraz někoho jiného a ne mně.

♦♦♦

Seděl v koutě tichý jako myš. Hluboko v hrudi mu hnízdilo cosi neuchopitelného a přesto tíživého. Každý nádech bolel jako bodnutí nožem, proto skrýval svoji tvář v dlaních a přál si zmizet z povrchu země, aby té bolesti unikl.

Krásné:

Slunce lechtalo její oční víčka, její dech čechral chlupatý polštář. Jediný zvuk, na kterém záleželo, byl tlukot jejího srdce. Usmála se ze spaní. Svět byl na těch několik minut úplně v pořádku, protože mi umožnil vedle ní ležet alespoň chvíli.

♦♦♦

Ležela na břehu a stínila si rukou proti sluníčku. Vlny moře v pravidelném rytmu přicházely a odcházely a každý poryv větru plnil vzduch slanou vůní a horkem. Písek pláže objímal její nahou kůži, tak strašlivě jemný, až jej skoro necítila. Bylo nádherné si připomenout, jak příjemný svět dokáže být.

Veselé:

David se opíral o zeď, urputně hladil štěně u svých nohou a čekal, až jeho mamka konečně dopovídá se sousedkou. Pes vrtěl ocáskem a plazil jazyk až na zem.
"Ten je váš?" ptala se žena za plotem.
"Oni oba jsou," odpověděla Davidova mamka s úsměvem.
"Nechceš bombón, zlato?" oslovila sousedka kluka.
David se stydlivě rozzářil: "Já bych chtěl, ale nemůžu."
"Mamka nedovoluje sladké?"
"Ne, on mi Toník leží na noze, já do něj nechci strkat."

♦♦♦

Zatímco děti kreslily, seděla jsem v koutě a četla knihu.
Za chvíli ke mně přišel synovec a ostýchavě zabrblal: "Nakreslíš mi tříkolku?"
"Proč to napřed nezkusíš sám?" zeptala jsem se ho. "Když to ani nezkusíš, nemůžeš vědět, že to neumíš sám."
"Když já se bojím, že jí neumím."
"Zkus to," přemlouvala jsem ho.
Šel si sednout zpátky ke stolu, chvíli žmoulal roh papíru a pak zopakoval: "Když já se fakt bojím."
"Čeho prosimtě?"
"Bojím se, že nakreslím bagra místo tříkolky," zamumlal.
"Tak musíš nakreslit o jedno kolo míň!"
No, ale nakonec jsem mu jí přeci jen nakreslila. Jednu tříkolku s bagrovitou radlicí.

Hnusné:

Muž seděl na lavičce před prodejnou potravin a sledoval přes cestu partu dívek, které zrovna vycházely ze školy. Pozoroval jejich radostné culíčky a třpytivé sponky ve vlasech a snažil se zachytit zvuk jejich zvonivého smíchu. Než jejich sukýnky a růžové batůžky zmizely za rohem, stačil vypít celou plechovku piva.
Zvažoval, že by slečínky sledoval, ale rozhodl se raději připálit si cigaretu a počkat na výhled na jejich spolužáky, kteří pravděpodobně stále řádí v šatně.

♦♦♦

Na pár vteřin jsem zachytila jeho pohled. Rychle pustil ruce své aférky a jejího dítěte a zamířil ke mně.
Než stačil cokoliv říct, začala jsem já: "Řekneš to ty nebo to řeknu já."
"Ty chceš svojí sestře zničit život?" ušklíbl se.
"Já? Ano, protože já se tahám s cizí ženskou a starám se jí o děti, zatímco mám doma vlastní dceru a těhotnou manželku. Řekneš to ty nebo to řeknu já, je mi to jedno."
Když jsem o tom, co jsem viděla, řekla své kamarádce, ptala se mě, jestli je to takhle správně, jestli by to nemělo zůstat v tajnosti. Nevěděla jsem. Ale celý večer jsem pak musela sledovat, jak se můj švagr nepokrytě cucá s cizí ženskou, představuje ji známým, které potkal, jako svoji přítelkyni, a otevřeně pomlouvá svoji ženu.
Když jsme odcházely, kamarádka mi řekla: "Možná bys to neměla nikomu říkat. Měly bychom ho rovnou přejet autem."