Ten den, kdy to Annie zjistila, bylo velké teplo. Slunce svítilo ostošest a kdo mohl, tak byl raději zalezlý někde ve stínu a v chládku. Jen pár lidí stálo na přímém slunci na place, které bylo na mnoha místech rozkopané. Většina z nich se věnovala jednomu místu, kde kopali do země. Pár lidí to pak fotilo, někteří cosi zapisovali a pár jedinců nosilo pití, protože bylo opravdové vedro. Jedna z fotografek byla i slečna Annie.

Na place byl klid a docela i ticho, dokud lopatka jednoho archeologa na něco nenarazila. Na něco velmi tvrdého, protože to lopatku trošku pokroutilo. Archeolog lopatku vyndal a velmi překvapeně se na ní podíval. Potom začal jako všichni ostatní odhazovat hlínu rukama. Po chvíli hrabání objevili kámen. Byl opracovaný to tvaru ploché desky. Na něm bylo vyryto několik znaků a nápis: "Nobili Gente".

Annie okamžitě přiskočila a fotoaparátem začala desku zběsile fotit. Nakonec vyfotila i pokroucenou lopatku, aby měla důkaz o tvrdosti kamene. Všem už ten den bylo dost velké vedro a archeologům ten objev stačil. Většina se rozjela do základního tábora.

Jenom Annie pořád vrtalo hlavou, co by to mohlo znamenat. Opsala si ten nápis a sama odjela do Londýna. Vybrala si nějakou starší knihovnu do které vlezla. Sama poznala že nápis bude nejspíše latinsky. Podle latinského slovníku si tyhle dvě slova dohledala, aby zjistila že znamenají: Ušlechtilý, nebo vznešený národ. Zkusila se zeptat jedné starší knihovnice, co by na to řekla, ale ta jen zavrtěla hlavou, že o ničem takovém nikdy neslyšela. Prošla všechny knihy v oddělení o starých národech, ale nenašla nic. V latinských pojmech taky nic takového neexistovalo. Nakonec celá unavená usla s položenou hlavou na stole.

Vzbudila se někdy pozdě v noci. Kromě tmy za okny se skoro nic nezměnilo. Skoro. Na stole ležela kniha v tmavě červených deskách, která tam předtím nebyla. Annie se podívala kolem sebe, ale nikoho kolem sebe neviděla. Nakonec se odhodlala vzít knihu do rukou. Na obálce byl nápis: Pohádky. Annie se musela v duchu zasmát sama sobě, že se bála vzít do rukou knihu pohádek. Když knihu otevřela, tak hned na první straně se jí před očima promítaly znaky, které už odněkud znala. Byly to ty znaky z té kamenné desky. Hned první pohádka v knize měla nadpis: Ušlechtilý lid.

Tak se Annie začetla do historie jednoho národa. Zjistila, že nikdo pomale neví odkud se tato rasa vzala. Začala obydlovat sever Evropy, poté se rozšířila do západní Evropy a nakonec žili podél pobřeží po celé Evropě. V čem se lišili od lidí? Vzhledem skoro nijak. Jedinný rozdíl byl, že většinou byli vlmi vysocí a měli zašpičatělé uši. Mezi sebou si říkali Ušlechtilý lid, ale většina lidí je nazývalo Elfy. Elfové uměli vyrábět šperky a zbraně nedozírné ceny a kvality. Byli nadlidsky krásní a uměli to využít. Jejich architektůra byla skvostná. Velmi si važili si přírody. Uměli překrásně zpívat, hrát na hudební nástroje a tančit. Měli ale i svojí stinnou stránku. Někdy byli až necitelní a nebáli se chodit přes mrtvoly. Doslova.

Ke konci se Annie také dozvěděla, že jejich potomci můžou žít i mazi námi. Začala přemýšlet co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Radějí odložila knížku do nejvyšší poličky v knihovně a odjela domů. O svém objevu pak už nikomu neřekla.