Jedu autobusem. Nesnáším to že ani nevím kam jedu ale musím tam jet.  Vím že se mi to asi nebude líbit. Ani cesta se mi nelíbí. Ostatně vím kde na táboře budeme spát, ale asi nikomu by se nelíbilo že budeme spát v zrenovované nemocnici v lese která měla pověst že víc lidí tam umřelo než se uzdravilo. Dojeli jsme a vystupujem. V autobuse sem si našla kamarádky, Lilian a Miu a tak jsme si šly vybrat pokoj. Bohužel na nás vyzbyl pokoj číslo 666, řekli jsme si že nebudem pověrčivý a zabydleli jsme se tam.
Bylo to první tři dny fajn ale čtvrtý  den se Mia začala chovat divně. Pátý celej tábor až na mě a Lilian. Obě jsme měli strach ale snažili jsme se to vydržet. Byl skoro nadlidský výkon vydržet v přítomnosti lidí kteří si neustále šeptaj něco nesrozumitelnýho klidný.
Nakonec jsem odešla do pokoje.
Našla jsem tam něco co mě absolutně šokovalo. Kousky masa a kostí poházené po Lillianině posteli. Došlo mi co se asi stalo ale jak to nevím. Vím jen to že ve sklepě je uzávěr plynu a sklep není zamčený. Věděla že to bude sebevražda ale TO by ji taky dostalo.
Doběhla do sklepa a otevřela uzávěr.
Vrzly dveře a přede mnou stála hlavní vedoucí tábora, celá od krve.
Škrtla jsem sirkou. Tohle nepřežiju ani já ani ona a hodila jsem s posledním úsměvem sirku do obláčku plynu.

#Psánovautobuse
Doufám že se líbí😈💀☠️👻